První co se mi vybaví, když se řekne The Chariot, jsou živé koncerty. Myslím si, že už dávno nejsou kapelou v Čechách neznámou. Měli jsme možnosti, vidět je na Evropských tour s kapelami jako I Wrestled The Bear Once nebo The Human Abstract a Protest The Hero. Tady víc kde jinde platí, že kdo neviděl nepochopí. Například v roce 2009, ve Futuru začal jejich koncert zvukovou zkouškou, kdy všichni, kdo měli poblíž mikrofon, štěkali a křičeli do hrajícího intro samplu se sborovým zpěvem. Se začátkem první skladby začíná projev, který asi nejlépe vystihnu jako destruktivní. Frontman Josh Scogin byl během koncertu úplně všude, na aparátech, na stropě, pod podiem… Občas si „jen tak“ doslova prohodil mikrofon za basu s KC Wolfem, visícím hlavou dolů ze světelné konstrukce. Měli jsme „štěstí“ že show nezakončili ohníčkem z aparátů, jak to mají ve zvyku. Nasazení při živáčích je dostatečnou záplatou na často nekvalitní CD, kterým The Chariot nevěnují tolik pozornosti. Většinu dicsographie nahráli tzv. postaru – všechny nástroje se nahází do jedné místnosti a často s chybami se nehrávají najednou.
Josh Scogin je v po častých změnách lineupu jediný původní člen a zároveň hnací motor kapely. The Chariot založil v roce 2003, krátce po tom co v poklidu opustil Luti-Kriss (v současnosti Norma Jean). K odchodu řekl „Přál bych si, abych měl nějakou storku o bitvách nebo mimozemšťanech ale prostě jsem cítil, že to mám udělat.“ Když se ho ptali, jestli odešel kvůli sporům v kapele, řekl „Ne, vůbec ne. Můj odchod byl pokojná záležitost. Bylo to pro mě něco osobního a vlastně to nemělo nic společného kapelou.“ Josh autorem textů. Hlavním tématem jeho většinou básnicky pojatých projevů, je materialismus, společnost a politika. Reaguje na aktuální dění ale hlavně se na všechno dívá jako křesťan. Můžu říct, že víru v Boha bych v chaotickém a řvavém projevu hledal jen stěží. Přes to je evidentní, že hudba The Chariot nepůsobí agresivně (jako například starší tvorba Converge) i když se na podiu odehrává apokalyptická pohroma.
The Chariot jsem vždycky vnímal jako paralelu Norma Jean. Obě kapely například dlouhodobě spolupracují s producentem Mattem Goldmanem (Underoath, Oceana, MyChyldren Mybride). Zvukem jsou si kapely hodně podobné a v podobnosti mě utvrdila spolupráce The Chariot s beatnickým básníkem Danem Smithem na posledním klipu k novému albu Long live. Norma Jean totiž v roce 2006 vystupovali s umělcem stejného ražení - Aaronem Weissem. Možná náhoda, možná ne. Když jsem se dotkl spolupráce, za zmínku určitě stojí Joshovo hostování v tracku The Fox and The Wolf od Bring Me The Horizon, nebo produkce alba As Cities Burns "Son, I Loved You At Your Darkest" kde si rovnou zazpíval ve skladbě Admission:Regret. Z vlastní tvorby se můžeme těšit na nedávno vydané album Long Live, které bude pravděpodobně další samozřejmou položkou v playlistu poslouchačů, kterým záleží na tom, aby hudba byla „o něčem“.
The Chariot, Long Live, Norma Jean, Josh Scogin, Matt Goldman, Kc Wolf, Futurum, Luti-Kriss,
První co se mi vybaví, když se řekne The Chariot, jsou živé koncerty. Myslím si, že už dávno nejsou kapelou v Čechách neznámou. Měli jsme možnosti, vidět je na Evropských tour s kapelami jako I Wrestled The Bear Once nebo The Human Abstract a Protest The Hero. Tady víc kde jinde platí, že kdo neviděl nepochopí. Například v roce 2009, ve Futuru začal jejich koncert zvukovou zkouškou, kdy všichni, kdo měli poblíž mikrofon, štěkali a křičeli do hrajícího intro samplu se sborovým zpěvem. Se začátkem první skladby začíná projev, který asi nejlépe vystihnu jako destruktivní. Frontman Josh Scogin byl během koncertu úplně všude, na aparátech, na stropě, pod podiem… Občas si „jen tak“ doslova prohodil mikrofon za basu s KC Wolfem, visícím hlavou dolů ze světelné konstrukce. Měli jsme „štěstí“ že show nezakončili ohníčkem z aparátů, jak to mají ve zvyku. Nasazení při živáčích je dostatečnou záplatou na často nekvalitní CD, kterým The Chariot nevěnují tolik pozornosti. Většinu diskografie nahráli tzv. postaru – všechny nástroje se nahází do jedné místnosti a často s chybami se nehrávají najednou.
Josh Scogin je v po častých změnách lineupu jediný původní člen a zároveň hnací motor kapely. The Chariot založil v roce 2003, krátce po tom co v poklidu opustil Luti-Kriss (v současnosti Norma Jean). K odchodu řekl „Přál bych si, abych měl nějakou storku o bitvách nebo mimozemšťanech ale prostě jsem cítil, že to mám udělat.“ Když se ho ptali, jestli odešel kvůli sporům v kapele, řekl „Ne, vůbec ne. Můj odchod byl pokojná záležitost. Bylo to pro mě něco osobního a vlastně to nemělo nic společného kapelou.“ Josh je autorem textů. Hlavním tématem jeho většinou básnicky pojatých projevů, je materialismus, společnost a politika. Reaguje na aktuální dění ale hlavně se na všechno dívá jako křesťan. Můžu říct, že víru v Boha bych v chaotickém a řvavém projevu hledal jen stěží. Přes to je evidentní, že hudba The Chariot nepůsobí agresivně (jako například starší tvorba Converge) i když se na podiu odehrává apokalyptická pohroma. The Chariot jsem vždycky vnímal jako paralelu Norma Jean. Obě kapely například dlouhodobě spolupracují s producentem Mattem Goldmanem (Underoath, Oceana, MyChyldren Mybride). Zvukem jsou si kapely hodně podobné a v podobnosti mě utvrdila spolupráce The Chariot s beatnickým básníkem Danem Smithem na posledním klipu k novému albu Long Live. Norma Jean totiž v roce 2006 vystupovali s umělcem stejného ražení - Aaronem Weissem. Možná náhoda, možná ne. Když jsem se dotkl spolupráce, za zmínku určitě stojí Joshovo hostování v tracku The Fox and The Wolf od Bring Me The Horizon, nebo produkce alba As Cities Burns Son, I Loved You At Your Darkest kde si rovnou zazpíval ve skladbě Admission:Regret. Z vlastní tvorby se můžeme těšit na nedávno vydané album Long Live, které bude pravděpodobně další samozřejmou položkou v playlistu poslouchačů, kterým záleží na tom, aby hudba byla „o něčem“.
