coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Další recka pro skupinu z Karlovarska? Další kluci, který znám? Tak jo. Už jsem to psal nejednou a říkám to všude, podobný recenze fakt nepíšu rád, člověk se musí totálně citově odbarvit. Snad se s tím nějak popasuju.

Kapela I Warned You je smečkou, jejíž nahrávky zněly na bandzone velice slušně a na debutovou desku Breathing the Scarlets jsem se docela i těšil. Pětice si dávala záležet na tom, aby to nějak znělo. Bubeník Franz je navíc velkým black metalovým fanouškem, tak jsem vycítil, že i tyhle vlivy by mohly desku obohatit. A světe, div se, jsou tam! To nejeden TRVE fanoušek zapláče, že mu metalcoráci „przní“ black. Ale s tím asi nic nenadělá.

Album načíná intro – zvony, kytarová vyhrávka s mírně nablackovělou atmosférou a lehkým breakdownem. A na konci opět zvony, že by zvonily k motlitbě? Pray je otvírák, který dává najevo, o co jde. Deathcore/metalcore ve stylu Bleed From Within (jen se je snažím trochu přiblížit, nesrovnávám) s trochou blacku, ale nějaký sypačky? Kdeže. Většinou se tempo valí, nemá přece smysl jezdit kulomety na bicí 24/7. Trocha vyhrávek v dost podivný tónině, trochu toho blečíku. Zvuk vzdáleně připomíná sever, fjordy, Norsko, špinavost. Nevím, jak moc klukům na škole šla matematika, ale asi v půlce Revenge s ní lehce koketují. Zatím se to valí jako Norové s pochodněmi ke kostelům, nečekal jsem, že by mě to mohlo takhle bavit.
Titulní skladba má asi nejbrutálnější nájezd a společně s totálně masakrální démonickou Election (je slyšet vliv Vitalijova působení v Pandemii), šlapou rozhodně nejvíc z celý desky. Pak si ovšem po pěti poslechnutých kusech alba říkáte, že i když ta nahrávka má svoji kvalitu, ale bude celá znít takhle, bude to docela neúsnosný. Jenže pak z čista jasna přijde pecka Reach a opět nakopne celou nahrávku. Jsou tam prvky, který nečekáte, zase je třeba dávat bacha na to, co může přijít.

Mám za sebou poslech překvapivě solidního debutu. Pokud všechno bude fungovat i nadále, nemám důvod se netěšit na živý projev a případný další materiál.

65%

Yorshire je domovem nejenom teriéra, připomínajícího přerostlou krysu, ale i Mekkou britského metalcoru. A jedna z kapel, která se bude chtít vydat po cestě svých slavnějších kolegů (BMTH nebo While She Sleeps), budou kluci z Leedsu The King Is Dead.

Tato post-hardcore/metalcorová pětice vydala svůj letošní singl Hell or High Water. Tak si ho můžete poslechnout na youtube, ať víte, jak moc se inspirovali slavnějšími parťáky.

Abych se přiznal, není moc kapel, který bych sjížděl v osmnáctvi stejně tolik jako teď. Možná tak nějaký tři čtyři. Většinou jsem si řekl: "Jo, to by mohlo bejt zajímavý." Jenže pak jsem si pustil The Sorrow a jejich první singl Knights of Doom z desky Blessings From a Blackened Sky a byl jsem ohromen. Metalcore po vzoru (dneska už skoro) legendárních Killswitch Engage a As I Lay Dying. K tomu ale bylo přidáno něco evropskýho. Něco, čím mě The Sorrow totálně ohromili. Když pak v létě výše zmíněnýho roku vystoupili na stagi na "Mástrs", první dvě věci jsem stál s otevřenou hubou. Ve čtyřech lidech víc energie než všechny ostatní kapely dohromady. A rok na to, kdy prezentovali druhou desku Origin of the Storm, rovnali se jim jenom Heaven Shall Burn a možná ještě Blind Guardian.

K tomu na každý desce přidávají něco ze své osobitosti, těžko si je spletete s někým jinym. Na eponymní nahrávce z roku 2010 byla přede mnou dospělá kapela, která ví, co dělá. A proč to dělá. Čtyři kluci z rakouského Bregenzu, který si na nic nehrajou, jezdí pořád malý kluby a sem tam se podívaj na fesťáky a mají jedno z top alb roku 2010.  Na dlouho očekávanou desku Misery Escape (mimochodem se skvěle vyvedeným obalem) jsem se těšil jak črtnáctiletá "emařka" na koncert Black Veil Brides. Už singl Perspectives dával naději, že zklamán rozhodně nebudu.

Pánové narozdíl od předchodzích alb podladili kytary ještě o kousek  a ono je to fakt slyšet. Retracing Memories je klasickej otvírák, energická věc, rozhodně má co říct. V půlce songu najednou ticho a perfektní "fade in". Jestli čekáte nějakej výraznej breakdown, máte smůlu, slyšíte KYTAROVÝ SÓLO! Bylo na čase! Mätze se šíleným způsobem vyzpíval a rozhodně se bojí chodit do výšek. A protože jsem viděl pár živáků, opravdu si nemusí pomáhat autotunem a podobnejma módníma doplňkama. Následnou The Escape určitě oceníte hlavně ve sluchátkách. Nepravidelný rytmy ve sloce, kytary se vám střídaj v levým X pravým sluchovodu. Pro mě krása absolutní, miluju to! Klipovka Burial Bridge a vyhrávka na začátek. Asi nejklasičtější song The Sorrow. I když musím říct, že Andyho vyhrávky kralují celýmu albu, a až ve třetím songu zazní první klasickej breakdown. A do něj samply, tohle Míša může!

Kotouč se valí, pořád a neustále, The Sorrow mají málo pomalých fláků a vydechnout vám nenechaj ani na čtvrtý desce a její čtvrtý písni. Možná lehčí zvolnění přijde ke konci, kde se ozývaj sbory a dávaj zase trochu jinej rozměr. To přichází v intru A Reason, pak peklo, pomalej zpívanej refrén, pomalejší pasáž, pak zase peklo. Změny tempa kluci taky za těch cca 6 let svý existence zvládli.  Nejpomalejší a nejchillovější skladba je rozhodně Buried in the Deep. Takový nádech na to, co má přijít nadále. Bláznivý bicí, breakdown, přímočarost. "Tenká červená linie" (A Thin Red Line) rozdělující desku v polovině. Druhá polovina je rozhodně kompozičně o něco složitější a kapela se snaží v posluchači vzbudit dojem, že nemůže očekávat, co přesně následně přijde. Ne vždy se to povede, ale žádný album neni úplně stoprocentní, že ano?

O Perspectives jsem mluvil. Stojí za to se zmínit i to, že texty kapely (většinou o osobních problémech/bojích) jsou mnohem hlubší, přeci jenom pánům je kolem třicítky a jsou o něco vážnější a umí mnohem líp vyjádřit svý pocity. Až tajemně valivá Lost Chapters, kde pochmurnosti přidává recitativ, ukazuje, že The Sorrow nejsou jenom stroje, který jedou klasickou šablonu "řev/zpěv/řev/zpěv/breakdown/řev/zpěv". Umí udělat atmosférickou skladbu, která vás doslova pohltí.  Předposlední Dead Home je taková skladba, na kterou si nejsem schopen udělat názor ani po několika desítkách posleších, je fakt, že kdyby závěrečná (výtečná) Follow The Lights navazovala přímo na Lost Chapters, asi by to bylo jak pěst na oko, ale pořád je Dead Home pro mě jenom jakousi vatou, až na outro refrén s arpeggiem (M.I.L.U.J.U!).

Co říct na závěr?  The Sorrow vydali desku, která je na poměry moderního pojetí metalcoru jiná, dospělá a kdyby se tímto směrem vydalo více kapel, je melodický metalcore rozhodně zajímavější než momentální nabídka klonů. Být The Sorrow z UK/USA, jezdí světový tour a vyprodávaj sály i jinde, než jenom v Rakousku a Německu. Nejlepší nedoceněná kapela současnosti, alespoň v mých očích. 

89%

V pondělí  15. 10. léta páně 2012 nás svou návštěvou v podobě koncertu na brněnské Melodce poctili pánové z kapel Crossfaith, Bury Tomorrow a Bleed From Within. Zajímavá jména, není-liž pravda? Pro mě osobně to byl zážitek plný samých nových věcí (poprvé v Brně – takže i poprvé na Melodce, poprvé jsem živě viděl všechny kapely). Jak to všechno vypadalo? Čtete dál.

K Melodce jsem dorazil někdy v 18:45 a jelikož začátek byl psán na 19:00, šil jsem si to rovnou ke vstupu. No jo, ale od sedmi se až mělo pouštět. Krátce před sedmou tedy se tedy začaly šikovat zástupy metalistů i patkáčů s tím, že by chtěli dovnitř. Nevím přesně, kdy přesně začli pouštět do klubu, ale včas to rozhodně nebylo. Aspoň, že fronta byla rychlá, takže bych to rozhodně neviděl jako problém.

Oblídnutí merche a dát si věci do šatny, Crossfaith jsou psáni na 20:00. Abych se přiznal, slyšel jsem od nich před touto akcí pouze cover (troufnu si říct) legend The Prodigy k songu Omen. Nastoupila pětice japonských drsňáků, energie a chuť z hraní z nich čišela šíleným způsobem. Co se týče zvuku, nemám výtek. Nápaditost kytarových partů u nich rozhodně není nic extra závratného, ale s elektro podkresy to znělo víc než dobře. Lidi si jedou skvěle, stagedivy, wall of death, circle pit. Nemyslím si, že z desky z toho budu tak nadšenej, ale živě rozhodně velice příjemné překvapení.

Co dál? 15 minut pauza, Wiz Khalifa, pohodička. Dopít drinky, protože (pro mě) začíná to nejdůležitější z večera. Moje recenze na album The Union of Crowns, myslím si, mluví za vše. Nějaký to „intříčko“ (haha) a jede se, Bury Tomorrow na scénu. Lionheart a začala smršť. Lidi se hejbou jak blázni, aj já jsem si musel dát stagedive. Je vidět, že kluci si užívají každou jednotlivou vteřinu na  pódiu. Následuje An Honourable Reign, další ze singlů z výše zmíněné desky. Samosebou se dostalo i na desku Portraits z roku 2009. Dan řval parádně, Jasonovy vokály byly naprosto bezchybné. Právě ony zpěvy mě zajímaly absolutně nejvíc, jakožto člověk co se o zpěv snaží, tak moc dobře vím, že to není žádná sranda zazpívat. Natož pětačtyřicet minut x koncertů na tour. Každopádně Jason to zvádl parádně a ode mě má velkej respekt. You & I taky nemohla chybět, vždyť to byl první song, kterým o sobě fakt dali trochu víc vědět. Je fakt, že mi chyběly cca dva až tří věci, ale to vem čert. Ani technický problém během poslední Royal Blood nebyl vlastně žádnej problém. Lidi si odzpívali refrén sami. Pak už jenom outro, tradiční děkovačka pod stagí (jé, mén, det vos en emejzin‘ show, rýly). Další čtvrthodina volna.

PS: Zvuk vám nepřiblížim, byl jsem hned u stage a tam ten zvuk vždycky je takovej ne úplně ideální, díky za pochopení.

Bleed From Within nastoupili  s neskutečnou vervou. Představovat tyto hochy z Glasgow je jako věřícímu představovat Boha. Bavit se o další energický kapele nemá smysl. Prostě všechny kapely daly do show možná i víc než 100%. Navíc Scottie je pan frontman. K výkonu BFW musím říct, že jsou slyšet ty zkušenosti, co pánové za tu dobu, co objíždějí Evropu, mají. Komunikace s publikem fajn, sem tam (jestli jsem dobře viděl) podal mikrofon k ústům fans dole. Poctivá death metal/metalcore show. Songy jako The Novelist samozřejmě musely zaznít. Výborná show, kterou jsem ale sledoval pouze z povzdálí, neboť únava na mě byla patrna. Na posledních deset minut setu jsem však už dopíjel poslední drink, klábosil s klukama z předchozích kapel. Snad mi to, milí die hard fanoušci BFW, odpustíte.

Abych to shrnul, v pondělí jsme viděli tři naprosto skvělé koncerty tří skvělých kapel. Nemůžu říct jediné křivé slovo proti žádné z nich. Kdykoliv bych si to zopakoval. Mám rád tyhle menší kluby, ty akce jsou vždycky rodinnější. Užil jsem si to minimálně na tolik procent, kolik svým vystoupením daly všechny tři kapely. Jen houšť!

Rakouští metalcoroví harcovníci The Sorrow za deset dní vydají nové album Misery Escape.

Ke zkrácení čekání se rozhodli po lyric videu k singlu Perspectives hodit do pléna trailer ke všem songům z připravované desky. Tady je.

Je hodně posluchačů, kteří ve svém top žánru upřednostňují post hardcore. Post hardcore v kombinaci s rockem preferují taky Le Bain de Maid z Chebu. 

Tahle kapela zatím na facebooku ani bandzone mnoho fanoušků neposbírala, to se ale může změnit zveřejněním jejich EP Mlčím, Zapomínám. 

http://bandzone.cz/lebaindemaid
https://www.facebook.com/pages/Le-Bain-de-Maid/228329517194312 

More Than A Thousand včera představili nový song Heist z připravovaného alba Lost At Home.

Tihle sympatičtí Portugalci zase navštíví Prahu a ten samý klub jako naposledy. More Than A Thousand totiž 12. 11. 2012 zahrají v klubu 007.