Jak tetování vzniklo, kdy a kde už víte, stejně jako máte přehled, co frčí za trendy a kam až se dá zajít. Ale jelikož jiný kraj, jiný mrav, je dobré znát, nebo alespoň mít představu, jak to bylo a je v kraji našem. Tetování tu má velice bohatou historii a tradici, sice se nepyšníme námořníky, v našich dějinách nebyly proslulé salony jako v přístavech, ale jak se svět zmenšuje a místa se spojují, už i my jsme zemí, ve které má tetování zapuštěné kořeny. Vlivem totalit bylo sice potlačeno, zameteno pod koberečky a popíráno, ale o to více a progresivněji se dere na povrch právě dnes.
V tomto díle se podíváme na to, jak to v Čechách začalo, v jakém čase, kde a kým. Zjistíme, jaké osobnosti jsme měli a máme, jaké trendy a styly se k nám dostaly, kdo tu jak tetuje a co, ale také se podíváme na akce spojené s tetováním, konvence, jamy, specializované salóny, obchody… a samozřejmě nějaké kuriozity a perličky.
Zmapovat Čechy a vypsat kdo, kde a jak kéruje, by nemělo smysl, dneska stačí zadat tattoo salón a všecko na vás vyjede v prohlížeči, chci to tedy vzít odjinud. Ukázat vám, kdo se u nás zabývá medializací tetování, kdo pořádá akce, kdo jsou takový patroni české tattoo scény.
Ale pěkně od začátku. Jak už to u nás tak bývá, vše se k nám dostává opožděně a zprostředkovaně, tak tomu bylo i u tetování. Co se týče dob pravěkých, tady ale pozadu za světem nejsme a i u nás kosterní pozůstatky naznačují, že se pralidé na našem území „tetovali“. Pravděpodobně šlo ale o neúmyslné zdobení. Vypadalo to asi tak, že se některý z lovců mamutů, o kterých píše pan spisovatel Eduard Štorch, někde škrábl o větev či kost, do rány se mu dostal popel a prach a ten tam zůstal a zarostl. A tetování bylo na světě. Po tomto objevení se začalo používat záměrně, jak jinak než ke zdobení. Vezmu-li to historicky velmi fofrem, další tetovaní u nás byly Keltové či pohanské a germánské kmeny. V této historii se vznik u nás nikterak neliší s Evropou. Válečné motivy, náboženské i magické. Takže kdo byl první, to je jasné.
O tetování jako takovém ale můžeme hovořit až mnohem později a to díky cestovatelům a objevitelům. Jelikož tetování je známo od domorodců a později šířeno námořníky, my jako země středozemní a bez pralesů plných divochů jsme měli smůlu. Ovšem byli tu lidé, jako například Emil Holub a další, kteří se nebáli vycestovat do dalekých zemí a přivést nám o tetování zmínky. Někdy dokonce i celé kůže. Jedním z prvních českých etnografů, který sepsal příručky o národech celého světa byl Jaroslav Vlach, který se o tom, co ve světě viděl, zmínil ve své knize v roce 1887. Píše, že si tamní lidé bezohledně sahají na svá těla, aby po překonání značných muk a bolestného nepohodlí došli vyznamenání své osobnosti. První Čech, který podnikl cestu kolem světa, Josef Kořeňský, zase hovořil o tetovaných obličejích na Novém Zélandu, které pro evropského člověka působily zvířecím a příšerným dojmem.
Postupem času se k nám dostaly fotografie nejen domorodců z národopisných knih, ale i lechtivé obrázky kurtizán, které svou sexualitu zvyšovaly právě tetováním. Ani v tomto směru Praha nezůstala pozadu a naučila se řemeslu, které zdobilo tamní lehké ženy. Nevěstince plné dam se začaly zajímat o toto umění, které by mělo zvyšovat zájem o ženy a hlavně to bylo chápáno velice exoticky, což bylo velmi moderní. Tetování dekoltů a podbřišků se tedy u nás zabydlelo právě díky sličným kurtizánám. (Tak co dámy s tetovaným podbřiškem či dekoltem, funguje to?) Stejně jako se k mužům dostávalo snímků námořníků, kteří ukazovali mužné paže s kotvou či lodí. Dneska to okoukáme v časopise a dříve tomu nebylo jinak. Nehovoříme však o studiích, salonech ani tatérech, vše to bylo řemeslem, o kterém se na veřejnosti nemluvilo a dělalo se doma na koleni pod svícnem.
Přesuneme-li se do 20. století, zde můžeme mluvit o první výstavě na téma tetování u nás. Jedná se o sbírku tetováží, která je zachována v Hrdličkově muzeu člověka na Albertově. Ve 20tých až 40cátých letech prof. MUDr. Jiří Malý (antropologie, UK) nashromáždil třicet destiček s napnutou lidskou kůží a dvě paže dospělého tetovaného muže. Zde je vidět, že i novodobé výstavy, které ještě zmíním, nejsou jen výmyslem počátku tohoto století.
V této době už bylo tetování rozšířené. Kunsthistorik Jan Baleka ve svém „Výkladovém slovníku výtvarného umění“ uvádí, že ve druhé polovině 19. století se v Evropě nechalo tetovat až 20% populace, což je vysoké číslo vzhledem k tomu, že se dnes uvádí 25%. Nevím ale, nakolik je toto procento odpovídající Čechám.
Ve 30. letech minulého století, kdy se začala objevovat tetování, která vznikla nedobrovolně, vyšla u nás publikace sepsaná MUDr. Otakarem Nováčkem. Nazval jí „Tetování a tetovaní“ a vyšla v roce 1937. Tato útlá publikace měla pomoci a radit postiženým, jak se se svojí tatuáží vyrovnat. V té době nebylo běžné zajít si na kérku a odejít s vyšším sebevědomím a fajn obrázkem. Tetování se stalo počátkem 20. století formou trestu a bylo jakýmsi cejchem. Zatímco v 19. století bylo rozmarem, kde se nechali zdobit kurtizány, dvorní dámy ale i šlechtici, kteří chtěli okusit cosi exotického, ve století dalším šlo hlavně o tetování z armády, vojny, vězení či ze zajateckých táborů. Tyto obrázky nebyly zrovna symbolem hrdosti. Kniha obsahuje také modlitbu, která od hříchu tetování pomáhala očistit. V knize také autor za tetované oroduje a prosí, aby na tyto lidi bylo pohlíženo jako na normální lidi. Toť osvětové čtení z roku 1937.
Ze zajímavých lidí naší historie uvedu, že tetována byla například operní pěvkyně Ema Destinnová (měla po těle hady) či František Ferdinand d´Este.
Přesuneme se zase o něco blíž dnešku. V době války se tetování přesunulo na válečné pole. Kromě tetovaných v koncentrácích se u nás tetovali též vojáci, dezertéři dostali písmeno D, špatní vojáci zase B nebo C. V roce 1966 se v časopise „Československá psychologie“ objevila charakteristika tetovaných, ve zkratce zněla asi tak, že jsou to lidé trpící jistou mírou psychopatologické tendence, například sadismem, masochismem, narcismem, jsou to lidé nevyrovnaní, labilní, mají nevyzpytatelné chování a jednání, mají pochybný vztah k práci, majetku, vztahům atd. Pěkné co? Je vidět, že tetování u nás neslavilo valné úspěchy. V době totality bylo navíc tabuizováno a potíráno. A to v celém východním bloku. Profistudia byla zakázána a jak to u zakázaného ovoce bývá, došlo k rozpuku domácí tetovací scény. Neskutečný punk, přenosné choroby, versatilky, domácí strojky, to jsou počátky tetování u nás. Co komunista zakákal, to si mladý rebel doma vykéroval. O těch, které režim uvěznil do krimu ani nemluvím, tak jako symbol vzdoru a revolty vznikala dílka. Ale kriminální tetování by vydalo na celý díl, kdo chce, ten si najde, ale myslím, že namodralé dýky a linky pod očima čas od času na jistých lidech vídáte. Zatímco ve světě se kérovali rockové hvězdy, u nás to byli mladí punkáči, rebelové a mělo to vyvolat revoltu a protest proti systému. Největší prestiž u nás měla Valtická věznice, specializovaná na kérku versatilkou a motivy žen.
Boom u nás nastal po revoluci, zavedla se kabelovka, MTV, časopisy a kulty mladičkých celebrit. V té době do Čech dorazila éra tribalu nad zadeček, motýlek či delfínek kdekoliv, sluníčko okolo pupíku či náramek vytetovaný kolem ruky či nohy u dam. Pamatujete si to? U pánů to byly větší a drsnější tribaly, lebky, pavouci… a to co, co zrovna měli v té době populární rockové hvězdy. Vzrostla také tématika národních symbolů. Podle tatérů, které jsem se na to ptala, byl zájem o barvičky pramalý, všichni chtěli černou, malou a rychlou kérku. Samozřejmě na viditelném místě. Čas se posunul, kérky vyrostly, vybarvily se a hlavně i u nás přerostly do nádherných a originálních dílek.
Sem tam se delfínek či motýlek objeví, ale už v naprosto jiné formě než po pádu totáče. A tím se hezky pomalu dostáváme tam, kde jsme dnes. Pokud bych měla doporučit nějakou knihu o tetování, která je na našich pultech u knihkupců, pak je to kniha a z vydavatelství REBO „Umění tetování“ od Henryho Fergusona a Lynn Procterové, která má krásnou a bohatou obrazovou dokumentaci. Pokud chcete českého autora, doporučuji vše od Martina Rychlíka, který je mi velkou inspirací a jeho texty jsou obrovskou studnicí informací.
Podíváme se dále na to, kdo s čím přišel jako první. První oficiálně otevřené studio bylo studio UZI Praze a to až v roce 1992. První tattoo konvence, neboli setkání tatérů, tetovaných a všech, kteří tomu holdují, se konala v roce 1998 a od té doby si tyto akce udržují svou tradici. Akce proběhla na Strahově, podporovaná Asociací českých tatérů. Prvními zákazníky byly lidé z muziky, z umění, undergroundu a vesměs ti rebelové, co si profesionálně nechávali opravit to, co jim domácí kérung napáchal. Po nich motorkáři, pak už to jelo… dnes už sportovci, celebrity, mámy, tátové, synové i dcery. Prvním člověkem, který o tetování psal a který se ho pokusil medializovat, je známý redaktor Reflexu, pan Jiří X. Doležal. První salón i konvenci známe, prvního medializátora také. Víc prvotin asi nenajdu, protože první tatér či první tetovaný, to by byla sebevražda hledat a stejně bych nenašla. Ale mohu vám říct, kdo je u nás nejtetovanější. Jsou to dva pánové, který je víc, bohužel nevím, je to sporné a neví si s tím rady ani moje studnice informací. Pokud ale víte, který z těchto dvou to je, klidně mi to napište. Asi není novinka, že jedním je pan výtvarník, profesor AMU a skladatel doc. Vladimír Franz, který je neustále dotazován a vyslýchán. Na otázku pro Reflex, která se týkala jeho potetované kůže, odpověděl: „Žijeme v demokracii a v demokratické společnosti má každý právo svobodně si zvolit svou barvu kůže. Třeba modrou.“ (Reflex, 30. 12. 1998). Dalším je osoba, která je výraznou postavou na poli naší tattoo scény - básník, novinář, spisovatel, publicista a celkově umělec Pavel J. Hejátko, který se proslavil jako bodyartista, kdy zlomil rekord a stal se též nejpropiercingovanějším Čechem.
Jak je to u nás dál? Hovořím za statistiky. Nejčastěji do studií chodí zájemci ve věku od 18 do 30 let, s průměrem zhruba 25 let, muži i ženy. Ceny jsou rozdílné a závisí na náročnosti, rozměru, barvách a době práce (od malých 500-1000 Kč do několika tisíc korun). Fakt je ale ten, že do Čech jezdí pro tetování i cizinci – důvodem je výhodný poměr kvality práce a ceny tetování.
Koncem 90. let u nás fungovalo na třicet oficiálních tattoo salonů, skoro polovina sídlila v Praze. Dnes jich je ale několikanásobně víc a počet přesný se nedozvíte ani na úřadech. Kuriozity z českých statistik ale nejsou tak šokující jako ty ze světa. Béďa Trávníček, postavičky z reklam, z pohádek, zlatí hoši z Nagana, znaky města… Asi nic, co byste neznali z internetu a co by vás posadilo na prdel. A víte, kdo je u nás nejtetovanější subkulturou? Nejste to vy, milí coristé, ale fotbalisté a hokejisté. Po vzoru Grygery, hokejové Sparty, Jiránka atd. jsou šatny plné tribalů, štírů, žraloků, tygrů a jiných šelem.
A nejsme pozadu ani s kinematografií. V 90tkách totiž natočil Jan Hřebejk dokument, „Jak se žije tetovaným“, takže opomeneme-li desítky filmů s tetovaným Robertem Rosenbergerem, máme i dokument ve filmové databázi, ve kterém najdete téma tetování.
Kam se podíváme dál? Co frčí v ČR, to je jasné, vlivem masmédií to jsou stejné věci, jaké chce okolní svět. Stále jede tribal, poslední dobou roste zájem o barvu, oldschoolové motivy, vlaštovky, pavouky, portréty… je to nepopsatelné, co člověk, to motiv, ale stále více dle slov mnou oslovených tatérů je jednoznačně trendy osobitost! Lidé chtějí nové věci, stále se tetování vyvíjí a díky častým hostujícím tatérům z ciziny v našich českých salonech se k nám dostává stále více vlivů. Toto je například velkou zásluhou salónů jakými je Tribo či Hell.cz. V salónu Hell.cz pražských Holešovicích najdete specialisty nejen na tattoo, ale i na skarifikace, branding, piercingy všeho druhu, ale i na těžké modifikace. Zde tedy můžete svoje tetování přenést do úplně jiné dimenze.
Po tzv. boomu nám tu salóny rostou jako houby po dešti, nemá cenu jejich výčet psát, uvedu ale ty, co u nás působí nejdéle, nebo jsou největší či prostě jen renomované. Komu to bude málo, ten zná firmy.cz a jistě si najde sám. Kromě již prvního UZI ho následovaly právě Hell.cz, Tribo, Bloody Blue Tattoo, Tattoo Tsunami, Fallen Angel, One Love Tattoo, First Blood Tattoo atd.
Od výstav se přesuneme ke konvencím, od roku 1998 mají své čestné místo a sjíždí se na nich fanoušci tetování z celé ČR včetně zahraničních hostů. Dlouholetou tradici má například věhlasný Tattoo Jam ve Strakonicích, pořádaný tamním tattoo klubem. Na ten se můžeme zajet podívat vždy začátkem května. Neméně slavnou akcí je Tattoo Convention Praha. Kromě toho se pořádá i nemálo lokálních tattoo festivalů, Ostrava, České Budějovice atd. Pakliže máte nějaký tip, klidně nás na vaši oblíbenou tattoo akci pozvěte. O čem že tattoo akce vlastně jsou? Principem konvence je setkání, setkání tatérů, tetovaných, novinářů, fotografů, obdivovatelů. Na konvencích se soutěží o tituly v různých tattoo kategoriích, jako je tribal, oldschool tattoo, newschool, předělávka a podobně. Celý den tedy můžete obdivovat tatéry v akci, jak pracují na soutěžním díle. Mimoto na konvencích najdete stánky s oblečením, časopisy, šperky a vše, co s tetováním souvisí. Nechybí ani muzika a zvykem bývá po skončení soutěžních tetování nějaký velký mejdan. Nemá cenu jen o tom číst, na konvenci se zajeďte podívat. Kromě konvencí probíhají i různé soutěže a to hlavně na webových stránkách, soutěží se o kérky největší, nejhezčí, nejbizardnější atd.
Ráda bych také uvedla pár jmen, které pro mě vlastně znamenají vrchol a to nejlepší z české tetovací scény. Nechci se nějak dotknout těch tatérů, které nejmenuji, ale nejde obsáhnout všechny a tato jména si myslím, že jsou v povědomí veřejnosti a je dobré o nich vědět. Chcete-li tetování od legendy, vsaďte na Tarlita, Petera Bobka z Triba či Zhivka z Bloody Blue. Jestli máte zálusk na něco osobitého a nevšedního, je tu Lukáš Musil aka Musa z pražského Triba nebo Ondrash ze Znojma. Jste ze západu? Tak v Plzni zkuste Tattoo UMI a nebo tatéry Doda a Krtka. Pokud jste jižani, na budějovickém poli figuruje Bejrút Tattoo a pan Gisbern. Jestli máte chuť na nějakou parádní pin-upku s plachetnicí či pořádný oldschool, odbornicí je Terezka Peteříková z Triba. Krásná díla na vaše tělo umí vykouzlit i tatéři Babboo a Vlaďka z Hellu. Nebo je libo tetování třeba v graffiti stylu? To vám zhotoví na míru Fishero z Freihand Tattoo. Koho tu máme dál? Co třeba tatéra, který kouzlí s vegan-netestovanými barvičkami? Taky jednoho pro vás mám, je to xKeclax, oficiálně Jirka Keclík. Na severu v Liberci se o vás dobře postarají v Hellcats. ID Tattoo potěší milovníky démonů a pekelných motivů.
Tak, už víte, jak se to k nám dostalo, jak to přežilo totalitu, jak to vylezlo na povrch stejně, jako se vyrojili čeští turisté u moří po revoluci, jak se lidi kamarádí na konvencích, jak se tu vlastně tetuje a s tetováním žije. Žije se s ním docela krásně, pokud jsou vám fuk pohledy starších generací a pokud nechcete pracovat ve zdravotnictví atd. Našla jsem pár článků o tom, jak sestřičky či zdravotní personál není přijímán, pokud má viditelnou tetováž. V tom jste stále hodně konzervativní a dlouho se to asi nezmění. I když kdoví, znám ve svém rodném městě jednoho fantasticky počmáraného saniťáka :o) Co dodat, každý tu žije, zná to tu, ví, jak to chodí. Tento článek je takovou spíš informací o tom, jak to tu bylo dříve, protože jak je to dnes, to ani nejde mapovat a dohledat. Ani úřady samotné neví, kolik je tatérů a kolik salonů a kdo se čemu věnuje, tak jak bych to mohla vědět já... Jestli máte nějakou perlu z českého prostředí, zaperlete do komentáře.
V posledním díle, přesně za týden, se podíváme na to, jak si vybrat motiv, salón či tatéra. Kam si v ČR pro co dojít, nastíním vám, jaká studia a kdo má jaký repertoár. Kromě toho se podíváme co dělat a nedělat před, během a po tetování. Podíváme se na hygienu, hojení, na druhy barviček, a celkově na samotný proces tatuáže a následné hojení. Mám pro vás několik zákonů, pravidel samozřejmě perliček. Také se podíváme na to, jak se kérky dost nehezky a bolestivě zbavit a to proto, abych vás od zbavování odradila. Za týden tedy uzavřeme celý tento cyklus, doplním o video a seznam studií či webodkazů.
