coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Runaway My Son je česká křesťanská kapela, kterou si většina lidí zapamatuje jako jeden velký rodinný podnik s půvadnou zpěvačkou Janette v čele. Partička pochází ze středočeských Milovic, na svém kontě má zatím jen CD z roku 2009, o kterém mi kytarista Jonáš Oubrecht řekl, že kvůli nedostatku financí a zkušeností se moc nepovedlo. Ovšem nyní vydávají zcela nový počin, který nás má přesvědčit, že RAMS na to prostě mají. A povedlo se? To se dozvíme níže.

K námětu textů jsem lehce skeptický – nejsem zastáncem křesťanství, a proto jsem se zajímal především o samotnou muziku a pěvecký projev zpěvačky Janette. Po prvním stisknutí tlačítka "play"  na mě vyskočila spousty elektroniky. Elektronika není vůbec špatná, ale upřímně co se týká české scény, je použitá momentálně téměř u každé core kapely a ve většině případů je úplně stejná až nudná. Tyhle samply nejsou špatné, ale mohl bych se bez nich klidně obejít. Když se do toho připojili kytary a začaly valit bicí, konečně nastal pořádný masakr, který mě opravdu potěšil. Zvukově je kapela  na české poměry na velmi slušné úrovni, a proto můžeme složit velkou poklonu Alexovi (ex-Apostate, ex-The Blackstone Chronicles), který stojí za nahráváním této placky.

Druhá sklaba se nazývá Falling In Love. Člověk si ji musí poslechnout celou a teprve potom si udělat názor. Kytary a bicí jsou opravdu dobré, energické a člověka hned dostanou do rytmu, ale při prvním growlu, který se objeví hned na začátku, se stává horším průměrem. Janette má podle mě pěknou barvu hlasu, i když mi občas přijde, že se bojí jít více do výšek, proto se domnívám, že bez screamu a growlu by se song obešel. Track, který mě z celého alba nejvíce baví, je stejnojmenný Stay With Me. V refrénu se opravdu povedl jak zpěv, tak  i growl. Musím pochválit bubeníka, který se šíleným skokem od jejich posledního počinu zlepšil a díky němu kapela dostala obrovský život stojící za celým úspěchem tohoto EP. V této písničce je úžásná emotivní pasáž s kytarovým sólem, a tím dostává Stay With Me plný počet bodů od začátku až do konce. Celá nahrávka obsahuje ještě dost písní, ale všechny se pohybují ve stejném duchu jako ty předchozí.

Jaký tedy na mě dojem udělali Runaway My Son svým novým počinem? Rozhodně si našli svůj styl, který chtějí hrát a jde jim to. Jediné, co se musí ještě trochu vypilovat, jsou vokální projevy a frázování v písničkách, protože v určitých pásážích moc nesedí. Písničky nejsou zbytečně přetažené, takže se vám nestane při dvouhodinovém šlofíku, že byste se probrali a pořád by vám něco hrálo. Bohužel skladby jsou si velmi podobné a kdyby nebyly ukončeny a slepily by se dohromady v jednu dlouhou pecku trvající pětadvacet minut. Ovšem jejich Stay With Me se mi po hudební stránce líbí a celá tato banda mě přesvědčila, že stojí za to, abych se podival na jejich koncert.

Pro některé muzika pouze o bordelu a agresi, pro ostatní "něco", kde jsou emoce, energie, smysl a význam. Přesně takto se vyznačují The Chariot se svojí tvorbou. Americká banda z Georgie se opět přiklonila ke svému prvotnímu producentovi Mattu Goldmanovi (Underoath, Vanna) a vytvořila s ním dle mého názoru méně agresivnější ale za to velmi nápadité album, které si prostě každý fanoušek musí pustit.

Každá nahrávka The Chariot začíná vždy stejně – rychlé nepravidelné riffy a Joshův řev. Jednotlivé písně mají dokonalé odpočinkové pauzy a melodie, které nemusí sedět přesně do hlavní části písně, ale přesto ve vás zanechají jisté uspokojení. Jako vždy jejich texty jsou plné nesouhlasu se systémem, který vládne ve světě. Dvě uvodní písně Forget a Not vás rozhodně nenechají v klidné romantické euforii. Playtime obou písní je vždy kolem pouhých tří minut, ale to úplně bohatě stačí, protože právě z tohoto pánové nejvíce těží. Žádné zbytečné prodlužování, ale prostý nátlak a potom konec. Mezihra pod názvem Your vás hezky uklidní a přípraví na pokračování jejich typických vypalovaček. First, pro mě zcela nejlepší song na desce – začátek pomalejší a potom velká změna v půlce písničky. Pokud si pamatujete staré western filmy, kde nás po celou jejich délku doprovázelo vybrnkávání kytary a gradující bicí, tak to je přesně „to“, co track posílá úplně do jiné dimenze. Když se do toho ještě přidá trubka a zvuk práskání biče, tak si říkáte jestli se máte smát a nebo bejt jen překvapeni. Ke konci se přidá Josh se zpěvem, který celý konec vyhecuje a ukončí.

Single Love je ve stejné formě jako třetí placka kapely s názvem Wars and Rumors of Wars. Rychlost, energie. Prostě klasický The Chariot, na které jsme zvyklí a které máme rádi. Poslední emotivní song na desce je Speak. Piáno doprovází řev a Joshova gradace. Poté už jen můžeme tancovat, poslouchat a říkat si, ať už přijedou co nejdříve do Česka a ukážou nám svojí epickou live show. V posledním singlu Cheek využili monologu od Charlese Chaplina ze známé satiry Diktátor z roku 1940, kde Charlie parodoval Adolfa Hitlera. Tyto hitlerovské proslovy použili třeba i Apostate v písničce The Speech na svém novém EP AAO a nebo Linkin Park na předposledním albu A Thousand Suns.

Z poslechu nového alba se mi honí kladné myšlenky. Co se týká hracího času celého alba, tak třicet minut je úplně dostačující, protože The Chariot to prostě dělat jinak neumějí, a proto mám jejich muziku tolik rád. Melodie zcela vybočují z celé struktury songů a sedí jak prd*l na hrnec. Zkrátka stejně jako předešlé kotouče je One Wing špička ve stylu, který borci hrají. Nelze říci, jaké album je nejoblíbenější, protože každá jejich tvorba přináší více a více ovoce. Takže myslím, že když napíšu na booklet jedničku dvakrát podtrženou a k tomu ještě hvězdičku, tak by to mělo být zcela oprávněné.

„JE OSM HODIN A JE ČAS NA METAL“. Takto se uvedl jeden z nejhorších večerů mého života. Dneska vám všem dám k nahlédnutí tento večírek, na kterém se 22. 10. 2012 představili Apostate, Heights a milovaní Architects. Koncert vzal místo v klubu Nová Chmelnice, který měl přinést s sebou změny, které byly tak dlouho očekávány. Jak se říká – někdy se i mistr tesař utne, ale tentokrát přišel o svojí celou ruku. Možná si utnul i rozum a cit. Naprosto nevhodně zvolené prostory mě fascinovaly hnedka po pár minutách a já věděl, že tento galavečer honosící se zvučnými jmény nebude žádná sranda.Vezmeme to teda jedno za druhým. Nebudu vás trápit detaily, ale podstatnými informacemi, které vám přijdou jistě k ruce.

Polofunkční šatna – ano, polofunkční, a víte proč? Protože byla určená jen k odkládání batohů a příručních zavazadel, takže v říjnu, kdy nečekaně nikdo nepřišel jen v tričku a kraťasech, byl nucen své bundičky a kabátky nosit v ruce či je odložit a nechat bez dozoru. Toto mě dostalo do kolen, řekl jsem si, že to holt přežiju a ono „zavazadlo“ jsem vláčel s sebou. Při koupi NAPROSTO, a tentokrát nepřeháním, ale NAPROSTO otřesného piva, které někdo pil, vyvrátil a poté opět čepoval, jsem si tedy doufal, že to napraví připravovaný hudební blok. Jak jsem napsal při úvodu, ozvala se ta zdárná věta, která mi připomínala spíše odstartování veselky někde v Horní Dolní či jiné srandy, započal tedy onen METAL! Jako první přišla na podium ruská smečka působící na domácí scéně – Apostate. Ty pořadatel zvolil jako náhradu za ztracené While She Sleeps, kteří byli také důvodem k masovému prodeji lístků. Apostate, Apostate, Apostate – tato milovaná a nenáviděná bandička byla naprosto otřesná jako klub samotný. Absolutní absence zvukové stránky, který spíše připomínal zvuk jedoucího vlaku na cracku. Ano, neskutečně slejvající se zvuky tvořily jeden jediný zvukový otřes a pán zvukař musel utrpět mozkovou mrtvici. Při pohledu na ustrnulé diváky mi bylo jasné, že nejsem jediný, který žasne ruku v ruce se stříkající krví z uší. Nezachránila to ani pověstná technická stránka kapely, díky které si získali nejedno srdíčko. Né, ani polonahé vypracované (či steroidové?) tělo frontmana to nezachránilo. Zvuk houstnul a jen pár odvážlivců si trouflo na to jít do „kotle“, kde se plácali jako lachtani ve vlastním potu. Když burácející randál, ze kterého nebylo tedy opravdu nic poznat, konečně ukončil svojí „jízdu“, tak bylo slyšet nejedno oddechnutí. Opět NÉ, toto se nepovedlo a snad už to nebudu muset NIKDY zažít.

Jako další se objevili post-hardcorově ladění Britové Heights, kterým se divím, že se po předchozí jízdě nezalekli a nejeli radši domů. Zřejmě měli vlastního zvukaře, protože to bylo úplně o ničem jiném. Líbivé melodie, které připomínaly svými chvilkami Heart in Hand sice rušilo nějaké to zapraskání, ale to je chybou asi prostoru a techniky. Heights si odehráli slušivý set a navrátili chuť žít a nejít domů. Velmi slušivě večer načali a myslím, že nikdo nebyl zklamán. Chutný a výživný – tak bych to asi popsal. Klidně bych si přidal.

Ach ano, jistojistě při louskání tohoto reportu očekáváte, co napíšu o Architects? Hnedka se na to vrhnu. Headliner, kterého nemusím představovat, se předvedl. Na hnusné a malé prostory se jejich pán zvukař činil. Pánové naběhli na podium a bez servítek vám dali nálož pozitivní energie, která by byla tak pozitivní, že i AIDS by dostalo AIDS. Briliantně poskládaný setlist zapadl fandům do uší stejně tak dobře jako poslední placka Daybreaker. Moshpit, stagedive, který si švihl i sám Sam Carter, byl úžasný a lidé skákali z podia jako lumíci na mostě. Hrozivý zatuchlý vzduch, pot kapající ze stropů umocnil dojem, že se děje něco velikého. Děsivé horko rozpouštělo plast, holkám šminky, klukům potisky triček, ale nikoliv nadšení! Architects zahráli výborný průřez jejich dosavadní tvorbou (setlist tba). Britská hardcore/metalcore formace ukázala, že zraje jako víno a pot padající z nich samotných a jejich oddaných fanoušků dokazoval, že jsou vítáni a umějí svůj kumšt dělat dobře. Songy typu Follow the Water, Dethroned, These Colours Don’t Run si zapěl nejeden fanda. Já jsem byl nadšen a potěšen. Spokojenost tedy nakonec dorazila v rodinném balení a koncert utekl jako voda.

Masový úprk z prostor byl očekávaný, protože vzduch byl nepoživatelný. Nuže, co tedy dodat? Naprosto nevhodně zvolený podnik, který nemá dobrý zvuk, pivo a schopnost pojmout vícero lidí, byl spíše za trest. Kdybych to měl hodnotit jako známkou ve škole – klub si odnáší 4-, kapely určitě výbornou, protože je obdivuji, že dokázali odehrát svoje hitovky v takovýchto podmínkách. Prosím, už nikdy více. Děkuji za pozornost.

/Jonathan/

 

 

Jednu naštvanou poznámku hned na úvod, ať se tím nemusím zaobírat na závěr – jak si, sakra, může v říjnu Nová Chmelnice dovolit přijímat do šatny venkovní oblečení jedině v tašce a nedat o tom dopředu vědět? Výsledkem bylo několik set velmi naštvaných lidí (včetně mě) sdílejících osud tahat během celého koncertu kabáty v ruce, a vzhledem k tomu, jak se lidi zoufale snažili narvat své batohy, si troufám říct, že i několik desítek potrhaných zipů. Za tohle veliký mínus organizaci. Ani tato obstrukce však nezničila skvělý zážitek.

Apostate vystoupili v Praze po roce (vtipné je dodat, že tu vlastně hrají dvakrát méně často, než Architects), a posun je na nich rozhodně znát. Skladby z čerstvého EP AAO fungovaly naživo v podstatě stejně dobře jak na nahrávce. Pokud bych měl hodnotit, jak je kapela prezentuje, řekl bych, že jsou aktuálně přesně na pomezí zcestovalých profesionálů a lokální kapely. Pomalu, ale jistě, se "tam" dostávají, nicméně přirozenost a prudká energie zahraničních muzikantů jim stále ještě trochu chybí. Apostate však svůj aktuální úděl předskokanů velké kapely celkově obhájili hezky. Jako vždy bych vyzdvihl hlavně instrumentální výkony bubeníka Fedora a kytaristy Nikkiho.

Heights komentovat moc nemůžu, protože mým primárním úkolem tentokrát nebylo psát celistvý report – proto jsem se rozhodl jít se se svou drahou polovičkou raději chvilku vydýchat z nepříjemně žhavého nikotinového klimatu v klubu a nabrat kyslík na svou brzy již příchozí velkou lásku, Architects.

Co napsat o hlavním koncertu večera? Nevím, doslova mi totiž došla slova, jak strašně to bylo dobré. S Architects jsem měl tu čest naživo tento rok již potřetí, mohu však konstatovat, že místo nějakého stereotypu jde o záležitost, která zraje jak víno. Již od prvního songu Alpha Omega jsem se pohyboval v jakési extázi, která se postupně akorát stupňovala. Kapela, přesto, že z jejích členů ve vařícím klubu brzo tekly hektolitry potu a v místnosti byl pro všechny zůčastněné problém dýchat, hrála doslova jak o život a s neskutečnou elegancí do nás "hustila" dokonale sestavený průřez posledními třemi alby. Pomáhaly jí s tím ohlušující singalongy od nás, fanoušků – a kluci si toho očividně upřímně velmi cenili. Sam Carter svůj bombasticky našlapaný ansámbl vedl s obrovskou energií, několikrát sám podnikl drsný stagedive mezi diváky... Některé věci jsou prostě slovy nepopsatelné, a atmosféra/chemie této akce mezi ně patří. Bohaté melodie přinášely emoce, breakdowny zase neuvěřitelně drtily a vše to fungovalo tak, jak má podle mého názoru vypadat moderní tvrdá akce. Budu znít nekriticky, ale čert to vem; klubový koncert "Arch" je pro mě subjektivně nejlepší akcí tohoto našlapaného roku a kdybych měl hodnotit číselně, vyšlo by to 100/100.

/Jakub Rissaweg/

 

 

Pro všechny, kdo se těšili na koncert Architecs, While She Sleeps a Heights 22. 10. v Praze byla neskutečně nepříjemná věc, když se do éteru dostala zpráva, že While She Sleeps hrát nebudou.

A kdo je náhrada za tuhle nadupadou anglickou bandu? Ano, docela nečekaně jsou to Apostate.

Koncert se uskuteční zítra 22. 10. 2012 v pražském klubu Nová Chmelnice. Pořadatelem je Obscure Promotion a zde je FB event:

https://www.facebook.com/events/367446536659920/

 

Apostate jsou, nezávisle na svém ruském původu, kapelou vymykající se české scéně. Ačkoli jedou na vlastní pěst, se svým debutovým EP Seaborne využili (ať už náhodou či snad chytrým plánováním a kontakty) svůj potenciál na naprosté maximum. Podařilo se jim kromě neotřesitelného zapsání se v Čechách oslovit i mnohé zahraniční posluchače a následně dokonce jeli těm evropským své melodicky metalcorové kousky zahrát osobně. Do vod už poměrně početné rodiny fans nyní Apostate posílají své nové épečko A A O (neoficiálně zkratka pro Against All Odds, jak se jmenovalo i evropské turné) – a mohu říct, že recenzovat ho není úplná legrace.

Album otevírá skladba The Road, která v podstatě slouží jako intro. Tedy spíše jde o jakýsi monolog ve francouzštině (jehož původ jsem blíže nezkoumal, francouzštináři a všelijací znalci doufejme prominou) podbarvený poměrně stylovou hudbou, kterou si už ovšem můžeme vzít na mušku, protože sama o sobě je takovým malým obrazem slušné části alba. Líbí se mi? Nějak konkrétně nedokážu říct. Je hezká, dobře provedená, kvalitně naaranžovaná, k člověku promlouvá, takže vlastně dost dobré; bohužel však má člověk zároveň pocit, že už tady něco lehce smrdí. Tím "něčím" je přeumělkovanost, až snobsky působící opar "umění", přehnaný hype. Lépe to asi vyjádřit nedokážu, při poslechu máte takový zvláštní pocit, jako byste poslouchali do sebe zahleděný hollywoodský soundtrack. Je to škoda, protože pro atmosférické pasáže mají Apostate veliký cit – akorát to tentokrát trochu přepískli.

Zpátky ale k pokračování. Jemný začátek sklouzne nejprve to úderné pasáže s drsnou basou a následně do zoufalého hardcoru, který svým stylem dává připomenout kapely typu Defeater. Postupná gradace poslouchače hodí do druhého tracku a prvního skutečného songu, kterým je The People, a nástup je to opravdu bombastický. Výtečný a zároveň docela originální sound velmi připomene debut Seaborne, který se ale tentokrát pořádně okořenil oním melancholickým hardcorem (až nebezpečně připomene Architects nebo The Ghost Inside, ale nebudu rýpat) a stačil už perfektně uzrát. Tato jízda má úder, atmosféru ke krájení, a v momentě, kdy přijde podivný melodický vokál, až zamrazí po zádech. Ruští mladíci zde využívají všechny své zbraně na maximum a já nemůžu než chválit a libovat si. Pak ale skladba něžně dohraje, přijde další věc jménem The Speech, a ouha, jsme zase na začátku. Proslov, tentokrát mír hlásající anglický, podbarvený hezkou hudbou. Nevím co na to říct, trochu zoufale koukám na booklet alba a zjišťuji, že už opravdu zbývají jen pouhé dva tracky. Pán dokáže své kázání a začne song The Rupture, u kterého bych víceméně opakoval poznatky z The People. Skvělé nápady, atmosféra, energie, emoce... vše zapamatovatelné, neoposlouchané, na jedničku s hvězdičkou, a to bráno světovým měřítkem. Celkové skóre 2:2 (opravdové tvrdé skladby versus hudbou podbarvené proslovy) nakonec zůstává nerozhodné a na scénu nastupuje poslední věc The Town, jíž jste už před časem mohli shlédnout společně s klipem. Jde o něžnou, melancholickou skoroinstrumentálku, která je krásná, působivá a má velkou gradaci. Bohužel však graduje až příliš dlouho a vaše natěšené smysly v cílové pásce příliš neuspokojí. Klimax by totiž mohl být daleko větší a hlavně by mu slušela větší délka, takhle je totiž najednou konec a posluchač si říká něco ve smyslu "aha, asi šlus".

Nastal čas sumarizovat. I přes mou kritiku se mi album velmi líbí a baví mě. Nemá slabý kousek a naopak obsahuje některé velmi silné. Jsou tu však zároveň i potíže. Když to vezmeme přísně materiálně, máme dvakrát výplň, která jako by z oka vypadla skladbám na A Thousand Suns od Linkin Park, jednu zajímavou jemnou instrumentálku, a dvě (!!) tvrdé skladby, kvůli kterým většina lidí po kapele vůbec sáhne. To je bohužel málo, moc málo. Navíc je zde také onen pronikavý pocit našamponované intelektuálnosti. A A O tedy hodnotím pozitivně, Apostate se na mém žebříčku posunuli zase o kousek výš, ale příště prosím víc metalu a méně hezkých slov!

 

"Domácí" formace Λ P O S T Λ T E zítra - 3. 8. 2012 vydává novou desku Λ ♦ Λ ♦ Ø. Včera kluci uvolnili její teaser.

Někdo mohl narazit na jeho drum covery skladeb Greater Distance od The Ghost Inside a Assistant To The Regional Manager od The Devil Wears Prada.

Kdo je ten nesmělý kluk, odkud pochází, hraje v nějaké kapele, chystá další covery? To jsou otázky, na které hledala odpovědi Klára Haluzová, jeho známá a kamarádka.

 

 

Ahoj Emile, mohl bys ses čtenářům ve zkratce představit?

Ahoj, jmenuju se Emil Vajčner, mám rád módu, kvalitní filmy, sport, umění, přátele, rodinu, párty a jako většina lidí v mém věku hledám sám sebe (zkopíroval jsem to ze seznamky:).

 

 

Co teď děláš? Okupuješ teď vesměs Prahu, plánuješ tam studium nebo jenom utíkáš do velkoměsta?

Co teď dělám? Everyday I'm shufflin!!! Ano, je to tak, miluju Prahu, je to úžasné město se strašně moc možnostmi a plánuju tam studium. Jinak pocházím z Petrova u Strážnice, je to malá vesnice na jižní Moravě.

 

 

Jak to vypadá s tvou bubenickou kariérou? Na YouTube se objevilo pár tvých coverů. Máš ještě v plánu nějaký?

Podařilo se mi to, čeho jsem chtěl dosáhnout - zviditelnit se. Doteď jsem nemohl najít žádný lidi, se kterými bych si hudebně rozuměl, a tak jsem si řekl, že se vrhnu aspoň sám do točení coverů. Určitě mám v plánu nějaký další.

 

 

A co vlastní kapela? Nechystáš něco?

Ano, chystám, právě v Praze jsem se spojil s mým kamarádem kytaristou a je to přesně ten člověk, kterýho jsem hledal. Všemi směry si rozumíme, a to je podle mě v kapele nejdůležitější. Hledáme zpěváka a basáka s osobitým stylem. Jestli to někdo takový čte, tak mi může napsat do inboxu na FB profil.

 

 

V jakém žánru by se vaše hudba pohybovala?

Bude to něco mezi post rockem a hardcorem. Rozhodně to zatím nechci nijak škatulkovat a určitě bych chtěl najít zbylé lidi a dělat hudbu, která je nějakým způsobem originální.

 

 

Co ti v poslední době hraje v přehrávači? A máš nějaké své srdcové kapely a interprety?

Momentálně mi ve sluchátkách hraje soundtrack z filmu Drive, Birdy, The National, Justice, Emarosa, The Black Keys, Gorillaz, Parov Stelar, Charlie Straight... A nemůžu se dočkat nového CD While She Sleeps a nového EP Apostate.

Ano, mám, těch srdcových kapel a interpretů má každý nespočet, i já. Mezi dva největší, co mě ovlivnili, jsou Nirvana a Slipknot.

 

 

Je někdo, s kým by ses chtěl v hudební branži setkat?

Tak určitě!!! A to je slečna Lana Del Rey. Myslím, že kdo viděl aspoň jeden její videoklip, tak mě pochopí. Je sexy! Z nehudební branže bych chtěl zažít party s Charlie Sheenem, líbí se mi jeho názory a přístup k životu.

 

 

Jaký je tvůj názor na českou scénu? Co si myslíš, že by nově začínající kapela měla mít, aby zde prorazila?

Můj názor na českou scénu je takový, že se lidi spíš pomlouvají a závidí úspěch, než aby se navzájem podporovali. Každopádně dobrých klubů je tady podle mě dost, a když nepřijde na koncert dost lidí, tak to záleží na pořadateli, jak dá o koncertu vědět. Mohl by se ale změnit přístup lidí/fanoušků k lepšímu.

Jinak s kapelami v Česku jsem docela spokojen. Vím o několika, který jsou výjimečný, jinak mi všechno přijde, že už jsem někdy slyšel, a to je podle mě špatně.

Začínající kapela, aby u nás prorazila, by měla dle mého mít určitě schopný lidi, kteří si rozumí a prožívají hudbu všichni stejně. Potom by se měla chovat vděčně, stále vytvářet a posouvat se dopředu, být originální, mít kvalitní nahrávky, klipy, aktivní sociální sítě a nesoustředit se jenom na svůj region.

 

 

Jaké jsou tvé sny a ambice? Chceš zůstat tady v ČR, nebo prchnout někam do zahraničí?

Mám několik snů. Mezi ně patří například sponzoring od Zildjian, upsat se nějakýmu labelu, nahrát bicí nějakýmu mainstream nebo dubstep umělci.

Určitě plánuju zůstat v ČR a doufám, že si někdy spojím tour s výletem a delším pobytem v zahraničí.

 

 

Děkuji za rozhovor a ať se daří!

Taky chci poděkovat za rozhovor a podporu, je to pro mě nová zkušenost. Cheers!

 

Facebook: https://www.facebook.com/emilvajcner

Youtube: http://www.youtube.com/user/emilvajcner/videos

 

 

 

Λ P O S T Λ T E zveřejnili videoklip k pohodové skladbě The Town. Tak vyšvihni nohy na stůl a užívej si jí.

Nahrávka 'Λ ♦ Λ ♦ Ø' vyjde v létě.

Blackened deathcore formace Noostrak z Vysočiny vydává příští měsíc u slovenských Gothoom Productions svou debutovou nahrávku s názvem Human Tragedies Every Day. Album vyjde v digipack formátu, ale i jako klasické CD a bude obsahovat osm songů v duchu moderního, ale i temného deathcore / death metalu. Obal desky z dílny Necrania photography / Barka photo a také krátkou upoutávku můžete podrobit průzkumu níže.

Label na počin navnazuje následujícími slovy:

"Můžete se těšit na neskutečně tvrdé album prošpikované vynikající virtuozitou hráčů a také běsněním v podání Freda ze Smashed Face. Novinka bude stát za to, protože nic podobného na celém Česku a Slovensku není."

Nahrávka se právě dokončuje u anglického producenta Marka Jonese ve studiu, kde vznikla nahrávka například Apostate!

Vydání desky bude podpořeno zcela novým merchem, plakáty, množstvím koncertů a několika tour! Pro přísun stále čerstvích informací sledujte FB kapely!

Label: http://gothoom.com/

FB kapely: http://www.facebook.com/noostrak

BZ kapely: http://bandzone.cz/noostrak

Preproduction trailer: http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=YWfke0M93p4

 

Pokud jste loni navštívili akce jako Girls on stage nebo Zachraňte Krč, zpotili se na pražském koncertě Dánů Scarred By Beauty či se chystáte na další ročník Žižkovské Noci, tak už Vám musí být jasné, s kým si přečtete dnešní rozhovor. Chvilka napětí… Ano, tou osobou nemůže být nikdo jiný než Kateřina Jará. Studentka gymplu, která už však více jak rok úspěšně pořádá koncerty.

 

Ahoj Káťo, nejprve bych ti chtěl poděkovat, že sis našla chvilku čas a že s tebou můžu provést tenhle rozhovor pro čtenáře coreMusic.cz.  Na úvod našeho rozhovoru se tě nemůžu nezeptat na blížící se Žižkovskou Noc (dále jen ŽN). Loni jste pořádali první ročník, který musel drtivou většinu návštěvníků hodně mile překvapit. Chystáte letos nějaké inovace, o kterých bys ráda potenciální návštěvníky touhle formou ráda informovala? 

Ahoj, mile ráda jsem si čas udělala a jsem ráda, že se ptáš zezačátku na tuhle akci. Loňská ŽN byla neskutečně povedená. Letos jsme připravili zásadní inovaci: rozrostli jsme se o více než dvojnásobek. „Žižnajt“ letos bude probíhat na třinácti stageích a zahraje si tam něco kolem šedesáti interpretů – a to  za stejné vstupné jako v loni! Navíc jsme obsadili kapely snad úplně všech stylů, takže by si každý měl najít to svoje.


Na ŽN nenarážím tak úplně náhodou, protože v Kainu bude mít coreMusic stage. Na jaké kapely se zde návštěvnící budou moc těšit? Klidně dodej i osobní doporučení.

Osobní doporučení by se hodilo asi na všechny kapely, jelikož mezi vystupujícími osobně nevidím žádné slabé jméno, takže bych spíš všechny představila. Kapela Nias se skládá z kluků, kteří opustili formaci Marina. Bude to jejich první koncert a klukům stoprocentně věřím, že se jim show skvěle vydaří. Dále zahrají vítězové soutěže na coreMusic Shiro Ame. Poslední měsíce jdou hodně nahoru a každý koncert je lepší a lepší, takže se máme na co těšit. Dále vystoupí Runaway My Son, což je křesťanská rodinná kapela s dívčím vokálem/screamem. V současnosti pracují na CD a řekla bych, že si z něj každej sedne na zadek. Skywalker jsou osvědčenou klasikou a velice ráda s nimi spolupracuji – hráli i loni. Ptáci s Vlkama (Birds and Wolves) jsou pro mě po obměnění sestavy jedni z nejlepších u nás. A pak dojedou z Maďarska Till We Drop, a to už Kain asi nevydrží.

Očekávám, že za headlinera v Kainu se budou považovat Till We Drop z Maďarska. Kolik úsilí dá vůbec domluvit kapelu "zvenčí"? Mají zahraniční kapely třeba jiné požadavky, než "našinci"? Nemusíš to vztahovat jenom na ŽN.

Nebudu se tu chlácholit, mám zkušenosti jen s menšími kapelami ze zahraničí a s nimi je spolupráce o mnoho snazší, než s kapelami větších rozměrů. Nepřijde mi, že by úsilí bylo o mnoho větší než při domlouvání kapel z ČR.  Požadavky jsou jiné kolem aparatury na koncertě, ubytování anebo cateringu. Záleží na kapele.


V Kainu k poslechu a mosh-pitu zahrají taky Skywalker. Ti vykázali za minulý rok dost velkej pokrok. A ty jsi pro ně "promovala" tour Justice League. Jak jsi byla spokojená s průběhem tour a kam si myslíš, že by to Skywalker mohli nejen v rámci ČR dotáhnout?

Justice league tour utrpělo velkou ztrátu, jelikož původně měli jet také Kissing the Gravestone, kteří se v průběhu domlouvaní bohužel rozpadli.  S oběma kapelami jsme se dohodli, že se tour bude konat, a to pouze se Skywalker. Nakonec to dopadlo dobře, a jak už to většinou bývá, některé koncerty byli výborné, některé méně. Skywalker se za dobu jejich fungování protlačili astronomickou rychlostí nahoru. Mají v sobě obrovský potenciál, kterého by se podle mého dalo využít víc. Prosadit by se mohli i mimo ČR, ale chtělo by to například zapracovat mnohem více na nahrávkách, které si kluci točí sami doma, a nebudeme si nic nalhávat, ale to se s kvalitou zahraničních věcí nedá srovnat. Jenže to je problém většiny českých kapel. Každopádně kluky mám velice ráda jak po lidské, tak hudební stránce.

 

Mimochodem co jsi říkala na jejich vánoční videjko?

Upřímně mě to ani moc nepřekvapilo. Kluky znám dobře a tenhle humor mi k nim prostě sedí a přiznám se, že ho mám dost ráda.

No mně se například EPčko Arkham opravdu líbilo, ale narážela si na tu "domáckost nahrávky". Jak to je podle tebe s kvalitou našich kapel?

Arkham je super, hrozně moc mě baví. Slyšela jsem ho snad stokrát. Jak je to kvalitou našich kapel? Asi někoho možná urazím. Myslím si, že v ČR máme nespočet velice talentovaných kapel, ve kterých je potenciál dostat se někam dál. Jenže tu existujou max. tři kapely, jejichž nahrávky odpovídají kvalitě nahrávek z venku. Není tu snad žádná kapela, která by měla pořádně natočený videoklip – tzn. myšlenka klipu, kvalita natočení. No a některý kapely nemají ani promo fotky. Prosadit kapelu je velká investice, ale podle mě to možný prostě je. Osobně neznám jedinou kapelu, kterou bych poslala promotérovi ze zahraničí a mohla přiložit kvalitní nahrávky, klip, promo fotky a doporučení, jak jsou hrozně super. Budu si stát za tím, že taková kapela tu zatím není, ale vyskytuje se tu pár kapel, které by se jimi mohly stát. 

Určitě, nic není nemožné. Abych se přiznal, tak většinou chodím radši na domácí kapely. Když už jsme u toho, máš nějaký oblíbence na našem malém písečku? No a jmenuj i klidně neoblíbence. 

Oblíbenců tu mám hrozně moc. Nejvíc mám ráda kapely, které jsou skvělé povahou i hudbou.  Kdybych měla jmenovat, tak to budou např. Runaway My Son, Birds and Wolves, Shogun Tokugawa, The Blackstone Chronicles, City Lights, Skywalker, Attic Vanity, At8OnThePingPongTable, Shiro Ame, Hentai Corporation, From Our Hands a River Jordan. Na (české) scéně jsou pouze dvě kapely, které nemám ráda. Ti, kteří mě znají, ví, o které se jedná. Netajím se tím. Jsou jimi kapely Apostate a Marina.


Zatím se otázkami držíme v okruhu pořádání koncertů. Prozraď čtenářům nejvtipnější nebo nejbizardnější příhodu z koncertu, který jsi pořádala?

Kluci z kapel jsou veselé povahy a alkohol tomu vždycky ještě přidá, takže o zábavu není nouze nikdy. Ale nejvíc mě asi pobavila příhoda při koncertě Scarred By Beauty. Po skončení koncertu jsem s nimi zůstala v backstagi a povídali jsme si o všem možném. Najednou z nich vypadlo, kolik u nás stojí kokain, že musí být určitě hrozně levný, když ho celý večer všichni šňupali. Na pár vteřin jsem se zarazila, ale pak mi to došlo. Kluci ze Shiro Ame a The Blackstone Chronicles měli s sebou šňupací tabák a holdovali mu celý večer. Bylo hrozně milý vysvětlovat vyděšeným Dánům, pro které se na šest hodin stala Praha městem feťáků, o co vlastně šlo.
Na to budou asi členové  Scarred By Beauty vzpomínat do konce života :) 

 

Láká tě do budoucna si založit, třeba vlastní produkční skupinu a živit se pořádáním koncertů a akcí? Dá se touhle činností u nás vůbec uživit?

V hodně vzdálené budoucnosti možná ano. Nyní raději pořádám akce pouze pod svým jménem, a to mi naprosto vyhovuje.  V této době nemám potřebu zakládat jakoukoliv promotérskou skupinu, jelikož by to nebyla čistě profesionální záležitost. Je to hezký sen, živit se pořádáním koncertů. Příští rok se chystám jít na vysokou školu a měla by být zaměřena právě na hudební manažerství, tak snad to vyjde. A jestli se tím dá uživit? To záleží na spoustě faktorů – jaký styl hudby, jak velké akce, festivaly. Sám víš, jak to v dnešní době je s návštěvností koncertů. Nejradši bych si pořídila hudební klub či nějaké multifunkční hudební zařízení a žila šťastně až do smrti. To je takový můj sen, který se třeba i splní.


Někdy počet návštěvníků bohužel není žádná hitparáda, což tu akci pak dost sráží. Jak to jako organizátorka akce vůbec snášíš?

Pokud bych brala návštěvnost obecně, je to dost často bída. Na druhou stranu se tomu nedivím – je tu překoncertováno. Každý týden je někde koncert, jak místních, tak zahraničních kapel. Lidi nemají už peníze, čas a ani chuť někam pořád chodit. Jak to snáším? Když se akce nepovede, jsem z toho trochu smutná. Naštěstí se to nestává často a akce jsou ve většině případů skvělé. Na tohle téma se říká takový vtip: Chceš, aby ti přišlo hodně lidí na akci? Dej vstup zdarma a rozdávej tam guláš. Každopádně si velice vážím všech, kteří na mojí akci přijdou a podpoří kapely a vlastně i mě. Snažím se koncerty dělat tak, aby si všichni koncert užili, jak návštěvníci, tak kapely, zaměstnanci klubu a v poslední řadě i já. Když vidím, že jsou všichni spokojení, je to neskutečně hezký pocit.

Od koncertů přejděme k hračkám, i když i koncerty s nimi mají v tomhle případě přímou spojitost. Narážím záměrně na kalendář "Z Koncertů mezi hračky", kterého ses s dalšími koncertními stálicemi účastnila. Prozraď čtenářům, za jakým účelem se tato iniciativa tvořila a jaký na ní byl ohlas

Celá tahle věc vzešla od Darxie z Brna a Barun z Plzně. Holky chtěly udělat něco pro dobrou věc a nebídly mi spolupráci, jelikož mám s Dětským domovem v Krči zkušenosti (pořádala jsem pro ně v červnu benefici Zachraňte Krč!). Oslovily jsme holky, které chodí na koncerty, vrátily je do dětských let a nafotili jsme kalendář a peníze půjdou do Krče dětem.  Situace v Krči je naprosto strašná a rozepisovat se tu o ní, by bylo na hrozně dlouho. Kdyby někoho toto téma zajímalo a chtěl by jakkoliv pomoc, ať mě neváhá kontaktovat.

Výborná iniciativa, je hezký, že jste se tak spojily pro dobrou věc :) Kolik kusů se vlastně kalendářů prodalo a kolik si jich prodala osobně například ty?

Prodalo se téměř sto kusů, ještě jich mám asi pět doma. Kolik osobně jsem jich prodala, to nedokážu odhadnout. Ohlas byl super, hodně lidí se přihlásilo a kalendář zakoupilo. Do Dětského domova v Krči se v nejbližší době s holkama vydáme a věnujeme jim všechny vybrané korunky. Příští rok chceme akci zopakovat.

 

Už jsem se tě tu různě vyptával na organizování klubovýho festivalu nebo tour pro kapelu. Přejdeme teď do trochu osobní roviny. Letos oba maturujeme s tím rozdílem, že ty maturuješ na Křesťanským gymplu, takže se tě nemůžu nezeptat na otázku, kterou už za ty léta musíš slýchat asi často. Jak to na takové škole vypadá a co ty a křesťanství věříš-nevěříš? 

Nepřijde mi to zas tak moc velký rozdíl, že maturuju na křesťanské škole. Hodně lidí se mě často ptá, jestli se tam učíme na jeptišku a kněze anebo zda se tam modlíme, což už je dost klišé. Jediný rozdíl je, že máme jako předmět navíc náboženství a latinu – můj maturitní předmět. Nedokážu odhadnout poměr věřících a nevěřících lidí, ale bude to tak půl na půl. Já se ke křesťanství ani jiné víře nehlásím, ale neřekla bych, že jsem nevěřící. Nikdy jsem nelitovala výběru školy a nemohu proti ní říct jediné křivé slovo. Výborný kolektiv i učitelský sbor, skvělá atmosféra. Odchod z gymplu bude jedno velké slzavé údolí.

Tak a je tu závěr našeho povídaní, snad jsme probrali všechno od A do Ž. Chtěla bys ještě něco vzkázat čtenářům coreMusic.cz?

Choďte na koncerty, pokud je to ve vašich silách. Podporujte kapely a reagujte na jejich tvorbu. Hudba je jedna z nejlepších věcí na světě a díky ní je všechno o trochu lepší. A nakonec bych ráda poděkovala všem, kteří se kdy objevili na mé akci a celému teamu coreMusic.cz.