coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

V pondělí se již počasí lehce vylepšilo a pršelo méně, zima však byla stále nepříjemná a vlezlá. Pro zaryté corové fanoušky to byl vcelku oddechový den, protože odpoledne už bylo vše „tvrdé“ odehráno.

Po obědě se v modrém šapitó představili naši východní sousedé From Our Hands. Jejich devízou je silná melodičnost, dravost a energičnost, jíž probudily vzpamatovávající se fanoušky z kocoviny. Tihle sympaťáci s přehledem předvedli svoji měkčí verzi HC obohacenou o punk i pop a publikum se jim za to odvděčilo velkým aplausem. Rozhodně příjemně překvapili a potvrdili, že slovenská scéna je na tom více než dobře.

Pod širým nebem si to následovně rozdali Pipes&Pints a jejich skočný veselý punk obohacený o nefalšované dudy. Veselá nenáročná muzika odlehčila celé odpoledne, prostě pohodová záležitost, sednout si na trávu a dát nějaké to pivo. Možná to chtělo ale i nějaké to další, protože je pravda, že Pipes&Pints vyznívají postupem času dosti monotónně.

O pár minut později si ukázali v celé své kráse Angláni Your Demise – další HC na „rockforpoepláckém“ line-upu. Rozhodně převedli záživnější a kvalitnější výkon než Deez Nuts, byli veselejší, přístupnější a melodičtější. Bohužel jim však něco chybělo, aby byli nezapomenutelní. Většina publika si to však nemyslela a dali si přesblátový kruhový běh, rozuměj circle pit. Pěkná rozcvička na další vystoupení.

Na co? Přeci na všemi očekávané Parkway Drive. Nemýlím se, když řeknu, že to byl set, na který se těšila většina corových fanoušků. Tihle šikovní protinožci předvedli velmi luxusní pojetí metalcoru a téměř ihned „rozpitovali“ nadšené hlediště a circle na sebe nenechal dlouho čekat. Zazněly samozřejmě skladby z posledního záseku Deep Blue jako Karma, Sleepwalker či Home Is For The Heartless (zde hostuje člen punkových Bad Religion Brett Gurewitz.), při které si valná část publika zapěla sborový refrén. Každopádně frontman Winston celý set odeřval s přehledem a hlavně musím kvitovat jeho skromný projev, žádné tajtrlíkovství, pozérství a další tolik známé nešvary. Převedl jen čistou hudební sílu, která má hlavu, patu a emoce. Tohle je, dámy a pánové, kapela světového formátu.

Jakub: Parkway Drive? NEJLEPŠÍ KONCERT FESTIVALU! Po loňské pražské zastávce Never Say Die Tour jsem se stal skalním fanouškem této australské metalcorové partičky. RfP znamenal příležitost užít si je s daleko příjemnějším zvukem (v pražském Abatonu totiž krvácejí uši) a beze strachu o lebku rozseklou kanadou některým ze stovek stagediverů. PWD předvedli dle očekávání výkon, který měl prostě všechno – dokonalý hudebně i zvukově, přetékal skvělou energií a jako bonbónek přidal neskutečně vtipnou show. Kytarista Luke Kilpatrick celý set odehrál se zlámanou nohou na invalidním vozíku, ve kterém se jako profík surfař (mimochodem PWD jsou opravdu surfaři, když zrovna nehrají) s nadšeným výrazem, helmou a leteckými brýlemi projížděl pod nafukovacími mořskými vlnami. Kolega Jeff mával hlavou s pirátskou čapkou a při sólech předváděl něco jako „diskotanec“... Naživo to působilo mile, srandovně a bez póz. Je neskutečné, když kapela podá božský výkon a ještě si ze sebe stihne udělat legraci. Setlist neměl jediné slabé místo, fanoušci ho ocenili možná nejsrdečnějšími reakcemi vůbec – nechyběla australská vlajka ani brutální circle pit.

V malém hangáru měli pro změnu den vyhrazený jen slovenské kapely, aby zde předvedli, jak se daří muzice u nich doma. Svoje místo tu měli i Zoči Voči, pestrý punk-rock s mnoha vlivy, ať už těmi tvrdými, které koketovaly s metalem, tak i těmi líbivě přístupnými – popovými. Kapela si s sebou přivezla mnoho fanoušků, protože první řady byly zaplněné z plna hrdla zpívajícími nadšenci, kteří uměli texty nazpaměť do posledního písmene. Slovenská oddechovka, taková drsnější verze bandy Iné Kafe.

Jakub: Vystoupení My Chemical Romance bylo jednoznačně největším zklamáním festivalu. Na jejich set jsem šel neuzaujatý a natěšený, album The Black Parade mám totiž dost rád. Začátek koncertu provázely dva dlouhé výpadky proudu, za které kapela naprosto nemohla a osobně jsem jí litoval. Problém nastal ale až zhruba po deseti patnácti minutách samotného hraní, kdy jsem si uvědomil, jak hrozně se nudím. Stačil pohled na okolní publikum, když  několik lidí buď usínalo, nebo se tvářilo úplně otráveně. Zazněly i hity jako Welcome to The Black Parade, Teenagers nebo Famous Last Words, při nich však podivně hrála jedna kytara. Lidi v kotli ale pařili jak pominutí, za mě však palec dolů.

K My Chemical Romance mohu říci jen jediné. Jejich specifická verze rocku se zdá jako velmi nezáživná, epicky nafouklá a přeplácaná.  Z jejich tvorby cítit silné odkazy na alternativní rock, punk, pop a velikány jako Queen a Pink Floyd, což mi v tomto podání přijde jako kýčovitý kalkul.


Report z poledního dne bude zveřejněn už zítra!