coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Britská kapela Architects nám ukázala trailer z ich nového dokumentu One Hundred Days. Nebude to ale ich prvotina, keďže majú na konte už niekoľko krátkych dokumentov.

O tom, že by mohli být jedni ze skokanů roku melodic hardcoru Angláni Heights se mluví již delší dobu. Dalším důkazem budiž i nový videosingl Eleven Eyes za přispění Sama Cartera z Architects.

Avizovaný  a neuskutečněný konec světa je za námi, Vánoce a rok 2013 před námi. Jak ale dopadl uplynulý rok z hlediska tvrdé muziky? Naše redakce se za poslední rok docela solidně rozrostla, přivítali jsme u nás nové tváře v podobě Fíly, který řve v metalcorových Into Dust; Geen, jež dříve přispívala pro magazín It Never Ends; mladého, avšak velmi talentovaného Petra Vybírala ze severních Čech a vypsaného Honzy Čapka z Brněnska. O úžasné fotogalerie z koncertů se nám nově stará nadaná Pražačka Sadiie Adams, šikovný Ondřej Výška a východočeský tvrďák Thomas Occulto, který s neuvěřitelným nasazením brázdí ty nejtvrdší akce po celé České republice.

Teď se ale mrkněme na to, jak vidí albovou úrodu za rok 2012 naše pevné redakční jádro. Nebudu to protahovat a rovnou prozradím, že na stožáru celého žebříčku vlaje britská vlajka. Nejvíce zmiňovaným albem byl Daybreaker od britských Architects. Ti u nás letos hráli dokonce několikrát, a to na jaře v Incheba aréně s Rise Against, v létě na festivalu Rock for People a do třetice na podzim na Nové Chmelnici. Nedivme se tedy, že jsou na naší hroudě jako doma.

V těsném závěsu zmiňovaných placek vede další anglický zázrak, a to drsňáci While She Sleeps. Jejich první plnohodnotné album This Is The Six rozvířilo polomrtvé vody dnešního coru a  přihodilo trochu té garážové špíny a nakažlivé melodičnosti, která tuhle muziku k dokonalosti přivedla. Stejně oblíbeným kotoučem se stala i sedmá deska amerických alternativců Deftones s názvem Koi No Yokan. Jestli má předtucha lásky vypadat takhle (jak zní v překladu název alba), jen houšť a větší kapky! Výborným kouskem byla i nahrávka Flash Flood of Colour od trance-hardcorových (zase samí Britové) Enter Shikari, nezapomeňme ani na jejich krajany The Elijah. Ti na svém debutu s nekonečným názvem I Loved I Hated I Destroyed I Created předvedli čistou esenci silných emocí.

Musím zmínit i „průser roku“, ty nejhlavnější byly dva, z čehož jeden vážně tragický. Jedná se o smrt frontmana Suicide Silence Mitche Luckera, který zemřel při silniční nehodě. Na toto téma toho bylo řečeno již mnoho, my jen vzdáváme hold osobnosti, která hudebnímu světu dala hodně. Druhou špatnou zprávou byl rozpad americké christian metalcore bandy Underoath, která na svých sedmi albech předvedla opravdu silnou dávku poctivých melodií, neutuchající energii a charisma. Pro některé jsou UO srdeční záležitostí, navždy.

A na co se můžeme těšit v nadcházejícím roce? My v coreMusic jsme nejvíce nadržení na novou placku Bring Me The Horizon Sempiternal, šilené progresivní nálady Born of Osiris, protinožský metalcore  I Killed The Prom Queen a corové věrozvěsty Norma Jean.

Jestli jsi dočetl až sem, tak ti děkujeme za přízeň a v roce 2013 tě budeme opět zásobovat informacemi ze světa tvrdé muziky. Níže si můžeš přečíst podrobnou sumarizaci za rok 2012 od jednotlivých členů redakce.

 

JACKVEGAS

DESKY ROKU:
Whitechapel – Whitechapel, Deftones – Koi No Yokan, Be'lakor – Of Breath and Bone, Marduk – Serpent Sermon, Ill Nino – Epidemia, Dyscarnate – And So It Came to Pass, Katatonia – Dead End Kings, Circle of Contempt – Entwine The Threats, Signal The Firing Squad – Abnegate

Crosses – EP ††, Celldweller – Wish Upon A Blackstar, Linkin Park – Living Things, Dead Sara – Dead Sara

AKCE ROKU: Brutal Assault 2012

PŘEKVAPENÍ: Nový projekt Brian Head Welche Love and Death

PRŮSER: Mitch Lucker, Randy Blythe

NEJOČEKÁVANĚJŠÍ DESKY 2013: Benea Reach – The Possession, Born of Osiris – TBA, Tool – TBA, Shadow Area

 

TRAVIS

Paulie Garand – V hlavní roli

AKCE ROKU: Rock for People (Architects, I Killed The Prom Queen, Enter Shikari)

PŘEKVAPENÍ: Momma Knows Best – Sunday Nihilist (česká hudební (r)evoluce je tady)

 

ASCELA

Jarek Nohavica – Tak mě tu máš, Crosses – EP ††, Linkin Park – Living Things

AKCE ROKU: Brutal Assault, To Leave a Trace (Praha, XT3)

PŘEKVAPENÍ: koncert Suicide Silence (Praha, HooDoo)

PRŮSER: rozpad Underoath

NEJOČEKÁVANĚJŠÍ DESKY 2013: Norma Jean – TBA, Bring Me The Horizon – Sempiternal

 

JONATHAN

Mister Lies – Hidden Neighbors EP, XXYYXX – XXYYXX, Paulie Garand – V hlavních rolích

AKCE ROKU: Fluff Fest

PŘEKVAPENÍ: The Elijah – I Loved I Hated I Destroyed I Created

PRŮSER: rozpad Underoath

NEJOČEKÁVANĚJŠÍ DESKY 2013: Bring Me The Horizon – Sempiternal, Born of Osiris – TBA

 

TONY

Ektor & DJ Wich – Tetris, Paulie Garand – V hlavní roli, Ty Nikdy – Label

AKCE ROKU: 12. 6. 2012: Trivium – Melodka

PŘEKVAPENÍ: Project X – OST

PRŮSER: Linkin Park – Living Things

NEJOČEKÁVANĚJŠÍ DESKY 2013: Bring Me The Horizon – Sempiternal, I Killed TheProm Queen – TBA, Benea Reach – The Possession

 

GUMI

Disco Ensemble – Warriors, The Ting Tings – We Started Nothing, Ministry Of Love – A promise forever

AKCE ROKU:
Your Demise, Criminal Colection, Young Guns (Praha, Rock Café)
Žižkovská Noc (Praha, Kain)

PŘEKVAPENÍ: koncert Attack The Hero

PRŮSER: smrt Mitche Luckera

NEJOČEKÁVANĚJŠÍ DESKY 2013: Unaffected Evolution – TBA, It Prevails – TBA

 

JAKUB

AKCE ROKU:
Architects (Praha, Nová Chmelnice)
Parkway Drive (Praha, Meetfactory)

PŘEKVAPENÍ: Linkin Park – Living Things

PRŮSER: smrt Mitche Luckera

NEJOČEKÁVANĚJŠÍ DESKY 2013: Bring Me The Horizon – Sempiternal, Rattle Bucket – TBA

 

FÍLA

PŘEKVAPENÍ: While She Sleeps – This Is The Six

PRŮSER: For The Fallen Dreams – Wasted Youth

 

PETR VYBÍRAL

Paulie Garand – V Hlavní Roli, Awolnation – Sail (ačkoliv je to už starší, až letos to vzešlo v povědomí), Mumford and Sons – Babel

AKCE ROKU:
Parkway Drive (Praha, Meet Factory)
Your Demise (Rock Café, naprosto epesní)

PŘEKVAPENÍ: While She Sleeps – This Is The Six

PRŮSER: Chelsea Grin – Evolve

NEJOČEKÁVANĚJŠÍ DESKY 2013: Bring Me The Horizon – Sempiternal, I Killed The Prom Queen – TBA, Heart In Hand – Almost There

 

DAVEY

Paulie Garand – V Hlavní Roli, Ty Nikdy – Label, Heymoonshaker – Heymoonshaker

AKCE ROKU:
Fluff Fest
Lasting Traces
We Ride

PŘEKVAPENÍ: The Elijah – I Loved I Hated I Destroyed I Created

PRŮSER: smrt Mitche Luckera

NEJOČEKÁVANĚJŠÍ DESKY 2013: Touché Amoré/Pianos Became The Teeth – split, Lasting Traces – Elements, Heart In Hand – Almost There, MNMNTS – The Choir Belongs To You

 

MAJKLÁČ

Nadzemí EP, Wind In Sails – Brighter Days, Tenacious D – Rize of the Fenix

AKCE ROKU:
Bleed From Within, Bury Tomorrow, Crossfaith (Brno, Melodka)
Žižkovská Noc

PRŮSER: Prague City Fest, úmrtí Mitche Luckera, rozpad mnoha (nejen pro mě zásadních) kapel

NEJOČEKÁVANĚJŠÍ DESKY 2013: Bring Me The Horizon – Sempiternal, I Killed The Prom Queen,

 

ONDŘEJ

Adele – Skyfall (celkově nejpromakanější promo ever), Project X – soundtrack

PŘEKVAPENÍ: Adestria – Chapters

PRŮSER: August Burns Red – Sleddin' Hill Hollyday Album

 

GEEN

XXYYXX – XXYYXX, Mister Lies – Neighbors EP, Die Antwoord – Tension

AKCE ROKU:
Volumes, Animals As Leaders, Veil of Maya, Betraying the Martyrs, Structures (Praha,Rock Café)
Euroblast Tour: Jeff Loomis, Vildhjarta,Monuments, Stealing Axion (Praha,Nová Chmelnice)

PŘEKVAPENÍ: Catch the Sun – Feel the Creator EP

PRŮSER: koncert Suicide Silence (Praha, HooDoo)

NEJOČEKÁVANĚJŠÍ DESKY 2013: Infant Annihilator – The Palpable Leprosy of Pollution , Born of Osiris – TBA, Between the Planets – Immersion into the Uknown

 

HONZA ČAPEK

Storm Corrosion, Minus The Bear – Infinity Overhead, Canterbury – Heavy In The Day

AKCE ROKU:
Periphery, Between Buried and Me, The Safety Fire (Praha, HooDoo)
Pontiak (Brno, Boro)

PŘEKVAPENÍ: Don Broco – Priorities

PRŮSER: Poison The Well

NEJOČEKÁVANĚJŠÍ DESKY 2013: Norma Jean, Tool (už hezkých pár let :D ), Twin Atlantic

 

 

Deez Nuts uvádějí videoklip pro už dříve zveřejněný singl Band Of Brothers, v němž hostuje Sam Carter (Architects).

Even If You Win, You're Still A Rat (featuring Oli Sykes / Bring Me the Horizon) je nové oficiální video britských Architects. Deska Daybreaker vyšla 28. května 2012.

Recenze alba Daybreaker. Videorozhovor s kapelou na Rock For People 2012.

Novinka, která tak trochu zanikla, ale byla by chyba si jí nepřipomenout. Melodic hardcore talenti Heights, kteří se nedávno v Praze ukázali jako support Architects, streamují k volnému stažení nový song Stay Rats, Stay Young. Klikni sem. 

K poslechu byla uvolněna nová skladba od Deez Nuts Band Of Brothers. Ta obsahuje také stopu zpěváka Sama Cartera z Architects.

Kapela připravuje novou desku Bout It, která vyjde v roce 2013 u Century Media.

Řekl bych, že ne každému se poštěstí mít v den narozenin přímo pod nosem akci takového rozměru jako je Never Say Die Tour. Já to štěstí měl, i když musím říct, že tento rok mě v line-upu zaujali pouze Stick To Your Guns a Obey The Brave, ti byli tedy mým primárním cílem.

Na akci jsme dorazili několik minutek před setem pána s laptopem jménem At Dawn We Rage. Musím říct, že dubstepová muzika na rozjezd párty zas až tolik nezafungovala, daleko lépe by to zřejmě zvládla nějaká pražská lokálka, i když chápu, že zařizovat speciálně jednu kapelu na každé zastávce turné by asi úplně nešlo. Dubstepové a drumstepové beaty utly tak rychle, jako počaly a na stage už se hrnulo plnohodnotné uskupení The Browning. To, že na světě je po čertech málo kapel, které dokáží nakládat s elektronikou (čeští The Truth Is Out There je podle mě jedna z nich) se mi vystoupením těchto stejně oděných maníků z Kansasu jen potvrdilo. Stupidní synťáková linka do každé skladby, jako by měla za cíl ji uplně zprznit. Mimo to byl jejich set parádním rozjezďákem a nemám k nim výtek, jen těch elektro prvků bych, být jimi, rozhodně rapidně ubral.

Jako druzí se už asi po pěti minutách na stage nahrnuli At The Skylines. Čekal jsem od nich pramálo, ve finále mě velmi příjemně překvapili, především výkon frontmana Chrise Shelleyho, kterému přes jeho vzevření mladíka (trochu mi připomínal Sama Cartera z Architects) šly hluboké growly od huby jedna báseň. Ke konci setu jsem si povšiml několika lidí vést vášnivou diskuzi v rohu, šel jsem se k nim vetřít, abych zjistil, o co jde. V tu dobu už byla zveřejněna zpráva o smrti Mitche Luckera ze Suicide Silence, mnoha lidem to možná večer zkazilo, mnoho lidí bylo dost posmutnělých, řekl bych, jinak to ale žádný větší vliv na průběh nemělo.

Jako třetí nastoupili kanaďané Obey The Brave, v čele s Alexem Erianem, bývalým zpěvákem Despised Icon. Pro mě osobně to byl největší tahák večera a svého postavení v mém žebříčku chlapci dostáli na sto procent! Metli to do nás jako na páse a já byl pomalu víc na stagi, než mezi ostatními. Ke konci Alex zmínil i onu tragickou událost z rána a jelo se dál ve znamení For The Fallen Dreams. Jelikož jsem nevěděl, že doprovodný kytarista Kalam Blehm kapelu tento rok opustil, byl jsem překvapen pouze jedním kytaristou na stagi. Čas od času to bylo znát, čas od času vůbec, co ale bylo znát, byl Dylanův neslyšitelný vokál. Netroufám si odhadovat, kdo to tenkrát zvoral a rozhodně nechci nikoho obviňovat, ale od frontmana jsem zkrátka neslyšel ANI SLOVO, což byla obrovská škoda. Celkově to ale FTFD rozjeli parádně, skalním fanouškům jistě udělali radost a za ozvučení zkrátka nemohou. Mě osobně udělali radost skladbou Brothers In Arms, kterou mám od nich úplně nejraději.

Hned v zápětí naskákala na podium pětice Kaliforňanů, kvůli kterým jsem vlastně přišel: Stick To Your Guns. Sotva se rozezněly první tony intra Diamond, frontman Barnett už skáče po hlavách fanoušků a prostor propuká v šílenství. Against Them All nenechá nikoho klidně stát, u Bringing You Down tomu není jinak , o Amber ani nemluvě. Poprvé za večer byly nádherně rozeznatelné všechny nástroje (alespoň z míst, kde jsem se pohyboval), zkrátka set jak má být! Asi nemá cenu říkat, jak moc jsem se zpotil, stálo to ale za to!

Ještě než přistoupím k vystoupení Blessthefall, rád bych poukázal na chování některých zúčastněných, zejména dívek v prvních řadách. Z toho, co předváděly, mi bylo přinejmenším na blití. Asi bych předpokládal, že člověk, který jde dobrovolně do první řady počítá s pár ránama do držky od stagediverů, nebo loktů od lidí, kteří se snaží si akci užít na maximum. Nepřijde mi normální, když se několik málo osůbek něžného pohlaví čekající už od první kapely, v první řadě na své idoly z "Blessáků" rozhodne, že se shlukne tak, aby nikdo nemohl projít nahoru na stage nebo začne kopat do někoho, kdo jim z podia přistane pod nohy (a to dost brutálně). Přišly chvíle, kdy jsem měl chuť vraždit, když mi dvě pipinky zároveň zarazily lokty do žeber a ještě na mě hodily zlý pohled. Všechny jim podobné prosím, aby příště rezignovaly na svou pozici v první řadě (ono vám to neuteče) a šly si stoupnout někam mimo lidi, kteří si užívají vystoupení svých oblíbenců a rozhodně nestojí o to, aby jim to někdo kazil, navíc z první řady.

Ale zpátky k samotnému programu, na kterém jako další figurovali již zmínění Blessthefall z Arizony. Přesně tak, jak jsem napsal výše, stoupl jsem si mimo kotel a vystoupení jen sledoval, přeci jen nemám potřebu dávat lidem lokty. Protože jsem tuto bandu už jednou viděl a nebylo to zrovna z nejlepších, nečekal jsem toho od nich moc. To, co ale předvedli, bylo přinejmenším neskutečné! Tak divoký výstup jsem dlouho nezažil a kluci potvrdili svou pověst jedné z nejvstřícnějších kapel na scéně. Vypíchl bych Bokanovo zavěšení se na římse nad davem (než jsem stihl nahodit kameru, byl už dole, o tom ale až později), byl to jeden z nejsvětlejších bodů večera. Na druhou stranu po zvukové stránce byl tento set zřejmě nejhorší ze všech. Ten, kdo při jejich vystoupení stál u potenciometru hlasitosti by zasloužil useknout ruce, hlasitost celého setu byla rozhodně hlavním důvodem, proč mi i 3 dny po události stále píská v uších (Nechť je mi to ponaučením a příště si vemu špunty). Vše až na vokály splývalo dohromady a jen málokdy jsem vůbec poznal začátek skladby. Vizuálně to však byla neskutečná špektákle.

Trochu jsem nepochopil, proč Impericon zvolil jako headlinera We Came As Romans, nechci říct, že by jejich kvality nedosahovaly ostatních účastníků, ale přeci jen, co do popularity, jsou na tom Blessthefall určitě lépe. Kdyby se poslední dva aktéři prohodili, vyšlo by to rozhodně lépe. Proto We Came As Romans hráli pro už jen poloplný sál a i já se rozhodl zhruba ve tří čtvrtinách setu odejít. Ne, že bych se nebavil, ale přeci jen WCAR nedokážou z únavy probudit tak, jako Blessthefall.

Jelikož jsem po celý večer točil GoPro kamerou, dostane se vám níže velmi krátký sestřih všeho, co jsem natočil a myslím, že toho bylo dost. Tak zase za rok, na NEVER SAY DIE 2013!

První mrazíky s již s železnou pravidelností vtírají pod kabáty, což značí jediné – klubová sezóna nabírá na obrátkách. V sobotu 10. listopadu příznivci progresivní metalové hudby našli své útočiště pro sychravý večer v zrekonstruovaných prostorech Nové Chmelnice na pražském Žižkově. Do srdce Evropy totiž zavítal kočovný výběr z festivalu Euroblast, který se konal v říjnu u našich německých sousedů.V jeho rámci jsme měli šanci shlédnout vystoupení Stealing Axion, Monuments, Vildhjarty a kytarového mága Jeffa Loomise.

Upřímně, po ohlasech z koncertu Architects, který se před časem uskutečnil v totožných prostorech, jsem byla vůči zrekonstruované Chmelnici dosti skeptická. Již při příchodu mne vyděsila pitoreskní výmalba, jež je dokonalým protikladem k té, kterou klub oblékal před renovací. Naštěstí pro nás se již neopakovalo faux-pas s šatnou a přítomní si do ní mohli odložit své svršky dle libosti. Časový harmonogram byl slušně napěchován, takže si mnozí ještě ani nestačili opatřit pitivo a již se stage jali američtí Stealing Axion. Partička pánů, jež svým vzezřením evokuje spíš účastníky odtučňovacích pořadů, se svého úkolu otvírání večera zhostila s řádnou vervou. Tento úkol jim ale ztěžovalo velmi špatné nazvučení, jenž způsobovalo, že většina vokálových pasáží byla pro slechy přítomných nesnesitelně přepálená. Kapela mne svou tvorbou bohužel přilíš nezaujala, avšak musím ocenit pozitivní energii, jež z nich po hrací dobu přímo sršela.

Další v pořadí se na pódiu předvedli Monuments – rozhodně patří ke špičce evropské progresivní scény. Na tuto londýnskou sebranku jsem se těšila o poznání více, neboť mě jejich čerstvé album Gnosis skutečně nadchlo, avšak byla jsem lehce skeptická vůči rozsahu hlasu zpěváka Matta Rose. Naštěstí jsem se dočkala velmi milého překvapení, neboť Matt bravurně zvládl všechny krkolomné pasáže a stále měl dost elánu a enrgie na to, aby burcoval obecenstvo.  Přestože kapelu stále sužovalo špatné nazvučení, nedávala to na sobě přílišně znát a zahrála energií nabitý, gradující set, jímž strhla většinu přihlížejících. Ten obsahoval především skladby ze zmiňovaného alba, přičemž bych ráda vyzdvihla skladby Blue Sky Thinking a Denial, které mi naprosto učarovaly. Na závěr, jakožto sladká tečka, se k Monuments připojil i jeden z vokalistů následující Vildhjarty, aby si společně střihli poslední song.

Po krátkém oddychu se prostor zahalil do metalové tmy a vzduch zřídl napětím. To pročíslo něžné vybrnkávání zdrceně romantické melodie, jež nenuceně přejde v explozivní souhru  všech nástrojů, jimiž kapela disponuje a poté vygraduje. Ano, hned v úvodu jsme byli vtáhnuti do monstrózního snového světa, kdesi v hlubinách severských lesů, skrze skladbu Shadow. S nástupem švédských zlopánů Vildhjarta a jejich černé magie, vstoupil do prostoru i o mnoho kvalitněji synchronizovaných zvuk, jež vykouzloval na tvářích návštěvníků široký úsměv blaženosti. Po další, čistě instrumentální skladbě, následoval blok čtyř skladeb, které přišli doprovodit svými masivními hlasy oba vokalisti. Od stěn se poté počalo  odrážet monumentální  klokotání, jež bezprostředně vystupňuje v ostře štiplavé tóny kytar, podkreslených démonicky temnou bass linií. Typicky železitý zvuk kytar pak pročísly opět ony zdvojené, dechberoucí extrémy. Ty dotvářejí celkový svérázný zvuk, jenž ve mně vyvolává obrazy ponurých, lesních porostů v nejzažších a nejchladnějších končinách našich myslí. Následovaly tedy osvědčené hitovky Benblast a Dagger, při kterých byla k vidění opravdu zlomocná show. Po skladbě All these feelings  se zpěváci odebrali opět do backstage, avšak naše sluchy kapela polaskala dalšími dvěmi instrumentálními skladbami, z toho jednou zbrusu novou. Ta působila  mnohem jemněji oproti stávajícímu repertoáru, neboť byla zcela odpoutána od těžce masivních breakdownů. Po celou hrací dobu bylo publikum naprosto propojeno z kapelou a mohu tedy směle říci, že jsem již dlouhý čas nezažila tak vydařený set.

Zlatým hřebem večera se měl stát kytarový velmistr Jeff Loomis, příznivcům metalové hudby známý především z legendráního uskupení Nevermore. Ten však svou tvorbou osloví spíše aktivní hudebníky, než-li širokou laickou veřejnost.  Na pódiu se ukázal společně s třemi dalšími instrumentalisty, avšak bylo nad slunce jasné, že ti budou sloužit pouze jako doprovod vražedně hbitému tanečku Loomisových prstů po hmatníku. Po prvních dvou třech skladbách, se ale prokázalo, že Jeff Loomis skutečně není autor, jež by svou produkcí oslnil přítomné bez výhrad. Mnozí se totiž nabažili technicky propracovaných sólíček, jež žhaví struny do ruda, již v prvních minutách a dav slušně prořídl. S odchozími se ale ztotožňuji, neboť celé vystoupení působilo jednotvárně a jediným zpestřením se stal zbrusu nový materiál, doprovázený řevy druhého kytaristy Joea Nurrea.

Apostate jsou, nezávisle na svém ruském původu, kapelou vymykající se české scéně. Ačkoli jedou na vlastní pěst, se svým debutovým EP Seaborne využili (ať už náhodou či snad chytrým plánováním a kontakty) svůj potenciál na naprosté maximum. Podařilo se jim kromě neotřesitelného zapsání se v Čechách oslovit i mnohé zahraniční posluchače a následně dokonce jeli těm evropským své melodicky metalcorové kousky zahrát osobně. Do vod už poměrně početné rodiny fans nyní Apostate posílají své nové épečko A A O (neoficiálně zkratka pro Against All Odds, jak se jmenovalo i evropské turné) – a mohu říct, že recenzovat ho není úplná legrace.

Album otevírá skladba The Road, která v podstatě slouží jako intro. Tedy spíše jde o jakýsi monolog ve francouzštině (jehož původ jsem blíže nezkoumal, francouzštináři a všelijací znalci doufejme prominou) podbarvený poměrně stylovou hudbou, kterou si už ovšem můžeme vzít na mušku, protože sama o sobě je takovým malým obrazem slušné části alba. Líbí se mi? Nějak konkrétně nedokážu říct. Je hezká, dobře provedená, kvalitně naaranžovaná, k člověku promlouvá, takže vlastně dost dobré; bohužel však má člověk zároveň pocit, že už tady něco lehce smrdí. Tím "něčím" je přeumělkovanost, až snobsky působící opar "umění", přehnaný hype. Lépe to asi vyjádřit nedokážu, při poslechu máte takový zvláštní pocit, jako byste poslouchali do sebe zahleděný hollywoodský soundtrack. Je to škoda, protože pro atmosférické pasáže mají Apostate veliký cit – akorát to tentokrát trochu přepískli.

Zpátky ale k pokračování. Jemný začátek sklouzne nejprve to úderné pasáže s drsnou basou a následně do zoufalého hardcoru, který svým stylem dává připomenout kapely typu Defeater. Postupná gradace poslouchače hodí do druhého tracku a prvního skutečného songu, kterým je The People, a nástup je to opravdu bombastický. Výtečný a zároveň docela originální sound velmi připomene debut Seaborne, který se ale tentokrát pořádně okořenil oním melancholickým hardcorem (až nebezpečně připomene Architects nebo The Ghost Inside, ale nebudu rýpat) a stačil už perfektně uzrát. Tato jízda má úder, atmosféru ke krájení, a v momentě, kdy přijde podivný melodický vokál, až zamrazí po zádech. Ruští mladíci zde využívají všechny své zbraně na maximum a já nemůžu než chválit a libovat si. Pak ale skladba něžně dohraje, přijde další věc jménem The Speech, a ouha, jsme zase na začátku. Proslov, tentokrát mír hlásající anglický, podbarvený hezkou hudbou. Nevím co na to říct, trochu zoufale koukám na booklet alba a zjišťuji, že už opravdu zbývají jen pouhé dva tracky. Pán dokáže své kázání a začne song The Rupture, u kterého bych víceméně opakoval poznatky z The People. Skvělé nápady, atmosféra, energie, emoce... vše zapamatovatelné, neoposlouchané, na jedničku s hvězdičkou, a to bráno světovým měřítkem. Celkové skóre 2:2 (opravdové tvrdé skladby versus hudbou podbarvené proslovy) nakonec zůstává nerozhodné a na scénu nastupuje poslední věc The Town, jíž jste už před časem mohli shlédnout společně s klipem. Jde o něžnou, melancholickou skoroinstrumentálku, která je krásná, působivá a má velkou gradaci. Bohužel však graduje až příliš dlouho a vaše natěšené smysly v cílové pásce příliš neuspokojí. Klimax by totiž mohl být daleko větší a hlavně by mu slušela větší délka, takhle je totiž najednou konec a posluchač si říká něco ve smyslu "aha, asi šlus".

Nastal čas sumarizovat. I přes mou kritiku se mi album velmi líbí a baví mě. Nemá slabý kousek a naopak obsahuje některé velmi silné. Jsou tu však zároveň i potíže. Když to vezmeme přísně materiálně, máme dvakrát výplň, která jako by z oka vypadla skladbám na A Thousand Suns od Linkin Park, jednu zajímavou jemnou instrumentálku, a dvě (!!) tvrdé skladby, kvůli kterým většina lidí po kapele vůbec sáhne. To je bohužel málo, moc málo. Navíc je zde také onen pronikavý pocit našamponované intelektuálnosti. A A O tedy hodnotím pozitivně, Apostate se na mém žebříčku posunuli zase o kousek výš, ale příště prosím víc metalu a méně hezkých slov!