coreMusic.cz

Jméno Barricade je mi už nějaký ten pátek známé, proto když jsem zahlédl jejich rok a půl starý počin mezi českými interprety ke zrecenzování, volba padla právě na Urban Chaos. Tato kroměřížská partička válí hardcore úctyhodných 20 let, tak jsem byl zvědavý co na „novém“ cédéčku předvedou.

Hned od prvního songu Revolution je jasné, v jakém duchu se celá nahrávka ponese – jednoduché punkové riffy, svižnější rytmy, štěkavý, ne moc brutální řev a tradiční skupinové vokály s občasným sing-along popěvkem. Zkrátka takoví Sick Of It All v českém kabátku. Pokud by jste ovšem čekali na dvanácti písňovém počinu jakékoliv odbočení od rádoby NY/HC (jak píše kapela na webu, jedná se o KMxHC:), budete zklamáni. Je to pořád to samé, sice nepopiratelnou energií disponující, ovšem na 40 minut dlouhou nahrávku až moc jednoduché a po pár posleších nudné, tříakordové tóčo. Z celé desky mi v hlavně uvízla snad jen šestá Where Is Serenity? a nevylučuji, že je to z velké části podobností slokového riffu s hitovkou I Saw Your Mommy od Suicidal Tendencies. I po zvukové stránce se snaží kapela přiblížit svým zámořským idolům a nutno říct, že ve studiu Šopa i při pozdější produkci odvedli dobrou práci a zvuk  nahrávky pěkně sedí na prdeli, možná jen ten kopák mohl být trošku zřetelnější.

A jaké je teda shrnutí dojmů? Barricade mají jasno v tom, jaký styl chtějí hrát a pevně si za tím stojí a to jak texty, tak muzikou. Otázkou zůstává, zda je New York hardcore povzbuzující k revoluci a svolávající pouliční partičky hardcore kids ke sjednocení v českých luzích a hájích uvěřitelný a nepůsobí jen jako bezmyšlenkovitě okopírovaný koncept zámořských street kids. Takže tak. Jinak Urban Chaos jako kulisa k nějaké činnosti určitě neurazí, na živo také funguje, ale při soustředěném poslechu rozhodně neobstojí.

Další z velikánů německé metalové scény, živelná partička Neaera, nedávno vypustila do světa svůj pátý studiový počin – aktuální Forging The Eclipse. A pokud mohu mluvit za sebe, po nepříliš chytlavém Omnicide: Creation Unleashed se jim opět povedlo nahrát perfektní materiál.

Album otevírá kraťounké klavírní intro, záhy následované klasickým neaerovským nášupem – střídání vysoko posazeného vřískotu a hlubokého growlu jde na této desce Benjaminu Hillekemu lépe než kdy dřív, častěji používá i středový řev, po vokální stránce prostě paráda. Pokud jde o hudbu, opět se vychází ze švédského melodického death metalu s příměsí metalcore, to znamená promáklé a úderné riffy, neustále bzučící, skvěle se doplňující kytary a strojově přesné bicí, to vše pěkně splácané do jednoho celku. Neaera jde na jistotu a ví, co se od ní očekává. Příjemným osvěžením jsou skoro až Behemothovská pasáž v Eight Thousand Sorrows Deep a zádumčivá vybrnkávačka Certitude. Po zvukové stránce mi přijde nahrávka trochu méně hutná než předchozí počiny (mluvím hlavně o vymakaném Armamentarium), na druhou stranu je zvuk na Forging The Eclipse přeci jen o něco čitelnější. 

Neaera vybočuje z řady současných moderních deathcorů svým odlišným přístupem, čerpá více z oldschoolu a skladby jsou ukázkou jak hráčské, tak kompoziční zručnosti. Nečekejte tedy žádné jalově umístěné breakdowny, jen aby měla děcka na co pařit, tady je vše umně poskládané to fungujícího celku. Forging The Eclipse se se ctí začleňuje do diskografie kapely, nijak z ní nevybočuje, ale to se koneckonců ani neočekávalo. Za sebe musím říct, že mě tahle banda prostě baví a od loňského vystoupení v Praze na ně nedám dopustit, takže aktuální placičku doporučuji na vyzkoušení všem, ať už máte s Neaerou nějaké předchozí zkušenosti či nikoliv.

V neděli jsme vyrazili směr Praha, protože navečer se zde měl odehrávat večírek obřích rozměrů v čele s veterány mathcoru – The Dillinger Escape Plan. Více než stokilometrová cesta uběhla jako voda a po zastávce na večeři jsme se něco málo před sedmou hodinou vydali směr Abaton. Před klubem už samozřejmě stál tourbus a několik skupinek lidí, kteří čekali buď na známé, na lístky a nebo jen prachsprostě zevlovali a užívali poslední doušky chladivého vzduchu před vstupem na místo činu. My se dovnitř vydali něco po čtvrt na osm,  patnáct minut po avizovaném začátku, a jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že v sále se teprve dokončuje zvuková zkouška – holt ne vždy se daří a časové skluzy jsou na koncertech předpokládanou a hojně dodržovanou tradicí. V tomto případě to ovšem tolik nevadilo, protože kapely byly v plánu pouze tři a tudíž jsme už v jedenáct hodin vyjížděli směrem k domovu.

Němečtí The Ocean odklepli svůj set někdy kolem tři čtvrtě na osm a začali hned pěkně zostra, jako otvírací skladbu zvolili jednu ze starších, svižnějších pecek. Většinu posluchačstva (včetně mě) tím příjemně překvapili, protože na posledních dvou deskách rychlým tempům zrovna neholdují a na živo se jim prý starší skladby taky moc často oprašovat nechce. The Ocean jsou známí častým obměňováním sestavy, celá kapela je vlastně tvůrčím projektem kytaristy Robina Stapse, ale na živém vystoupení vše šlapalo jak mělo a nevšiml jsem si žádného zaváhání nebo vybočení z profesionálních hráčských výkonů. Pokud jsem správně počítal, odehráli jen čtyři skladby o celkové délce něco málo přes třicet minut, každopádně jejich set byl posluchačsky zábavný, pestrý a podaný s jistotou. A ačkoliv se kapela snažila lidi rozpařit a baskytarista se zpěvákem se i vydali na výlet pod podium, jejich snaha neměla valnější úspěch a žádný velký kotel se nekonal.

Po nich si podium přivlastnili kanadští dřevorubci Cancer Bats. Tato partička tu v ČR už několikrát hrála a na publiku to bylo znát – už při odcházení The Ocean ze scény se pod podiem začala štosovat početná skupina omladiny v „kanceřích“ tričkách. Hned po odklepnutí úvodní písně mě znechutilo nepříjemné nazvučení, přišlo mi, jako by si zvukař nevěděl rady s řádně naboostřenou basou. Ovšem větší části obecenstva to nevadilo a masa pod podiem se konečně začala divoce zmítat. Set obsahoval převážně skladby z aktuální desky Bears, Mayors, Scraps & Bones a za sebe musím říct, že mě nijak extra nebavil – možná za to mohl  fekální zvuk, ale z větší části to přisuzuji samotné tvorbě kapely, která mi nic moc neříká ani z nahrávky. Jediným světlým okamžikem tak pro mě byla předělávka od kultovních Beastie Boys, každopádně Cancer Bats se svým jednoduchým dřevním punkem nejsou podle mě kapela, která by měla hrát po boku progresivních TDEP nebo The Ocean.

Po dlouhém chystání podia, zvučení a zkoušení všech světelných efektů se konečně strhla totální  apokalypsa v podání The Dillinger Escape Plan. Kapela nastoupila na setmělé podium za hlasitého podporování fanoušků a hned začala hitovkou z nového alba – Farewell, Mona Lisa. V kotli se řádilo jako o život, do zběsilých sypaček blikaly stroboskopy a vymakaná světelná show navozovala v rychlých pasážích pocity epileptického záchvatu po požití halucinogenních drog. TDEP strhli celý sál, živelnost jejich vystoupení podle mě nemá obdoby. Trošku jsem měl strach ze zařazení nových skladeb do playlistu (na aktuálním Option Paralysis se přeci jen více pracuje s ryze rockovými pasážemi a melodickým zpěvem) a musím říct, že na živo fungují bezvadně -  melodické pasáže zpíval s Gregem celý Abaton a pomalejší pasáže fungovaly bezvadně, celému vystoupení ještě více přidávaly na jedinečné atmosféře. Absolutní špičkou pro mě byly písně s klavírem, něco takového se opravdu moc často nevidí. Kapela hrála převážně pecky z nového alba, ze starších písní zaznělo například Nong Eye Gong, Milk Lizard, Fix Your Face, Sunshine The Werewolf nebo hitovka Black Bubblegum. Po ukončení setu si Abaton vyřval přídavek, za který kapela netradičně zvolila zasněnou, klavírem podpořenou skladbu Widower, která se nakonec strhla v typicky dillingerovské akcentové orgie. Po odchodu kapely se na podium začali trousit bedňáci, bylo tedy jisté, že už další přídavek nebude a obecenstvo se pomalu začalo probírat z tohoto hudebního snu.

Pokud mám mluvit za sebe, tak jsem očekával trošku hojnější účast (přeci jen to jsou Dillinger, K***A!), ale chápu, že je poslední dobou hodně akcí podobného ražení a peněz. The Dillinger Escape Plan u mě potvrdili pozici jedné z nejtalentovanějších, nejmuzikálnějších, nejživelnějších a hudebně nejrozmanitějších kapel současnosti a jejich perfektní vystoupení  mě naprosto zastínilo všechny nedostatky večera, jako třeba celé Cancer Bats a poměrně drahé pivo.

Fotoreport: Adéla

Kalifornská hardcore sebranka se vrací ve velkém stylu! Po dvou letech od The Damned, The Shamed se Terror pouští do posluchačů s ještě větší razancí a sypou jednu drsňáckou vypalovačku za druhou.

Hned úvodní Your Enemies Are Mine definuje styl celého alba – zběsilé, občas skoro až trashově znějící kytary, svižnější punkové rytmy, našláplé mosh pasáže a nad tím vším charakteristický hlas Scotta Vogela, v duchu hardcore tradice často podporovaný sborovými vokály. Po zvukové stránce se podle mě jedná o nejvydařenější počin z celé diskografie, příklon k ostřejšímu metalovému soundu kapele moc sluší. Nejvíce je tato změna znatelná na dvou metalovějších kouscích Dead Wrong a Only Death, kde jsou ke slyšení i povedená sóla, u Terror dříve věc celkem nevídaná. Titulní hymna Keepers Of The Faith bude na živo přesně tím kouskem, který zpívá celý sál, i z desky úplně vybízí k pořvávání si se Scottem. Příjemným osvěžením je i vybrnkávačka You’re Caught, navážející se do pozérů v hardcore scéně. Na závěr ještě nejoblíbenější kousek z celého alba: třetí Return To Strength.

Noví Terror jdou na jistotu, pořád hrají stejně nekompromisní a nasraný hardcore, ovšem nebojí se občas si trošku zakoketovat s klasickým metalem nebo punkem. A to je jen dobře, protože koho by bavilo poslouchat pořád ty samé riffy dokola. Kolem a kolem nejpovedenější kousek z celé diskografie. Už se těším na čtvrteční Hell On Earth a nepochybuji, že na živo budou nové skladby totálně rozsekávající!

Co se dá napsat o nové, dvanáctiminutové nahrávce slovenského tria Madcult? Ve zkratce snad jen, že je to hodně divoký hardcore/crust, umně namixovaný s několika moderně znějícími metalcore postupy a pár skoro až rockovými pasážemi, které ovšem nepůsobí jako pěst na oko, ale příjemně nahrávku okořeňují.

EPčko sestává ze čtyř písní: Marionettes, Lifeless Sea, Strike a Bargain a Buried  in a Glass Casket. Nemá moc cenu se rozepisovat o každé zvlášť, protože stopáž je opravdu krátká a o každém ze čtyřech kousků platí to, co jsem napsal na začátku o nahrávce jako celku. Mým největším favoritem je třetí, pěkným rádiovým samplem začínající sypanice Strike a Bargain, kde se utlumená rádiová pohoda zvrhne v pěkný bordel. Rozhodně musím ještě vyzvednout zvuk celého počinu, nahrávalo se ve studiu Rolanda Grapowa (Helloween, Masterplan, Smashed Face) a produkoval John Mitchell (Architects, Annotations of an Autopsy, Enter Shikari....). Na nahrávce je setsakra znát profesionální přístup a vložené finance, vše zní přesně jak má, žádná pasáž nepůsobí jako vytržená z kontextu a každý nástroj je perfektně slyšet. Další plus u mě Madcult získali obalem, který je na hony vzdálen tomu, co by se od podobně znějící kapely očekávalo, žádné komixově laděné malůvky neb drsné obrázky s lebkami či démony - kapela vsadila na originální, dost barevnou malbu s několika očiskama a chapadly, která je při podrobnějším pozorování dost znepokojivá.

Madcult mají dobře nakročeno do světa, nahrávka je velice kvalitní a rozmanitá, je z ní znát, že kapela bere svou „práci“ vážně a rozhodně se ve světové konkurenci neztratí. A ačkoliv se tak Madcult neprofilují, dle mého názoru patří v tomto ranku mezi česko-slovenskou špičku.

Co si představit pod názvem Esazlesa? První, naštěstí naprosto mylnou, asociací by mohla být nějaká vesnická zábavovka nebo snad punková juchanice, což ovšem zavrhnete hned po prvních tónech nahrávky. Podivný název je, jak jsem se dozvěděl v jednom rozhovoru s kapelou, zrcadlem rádoby drsným a trendy jménům většiny ostatních spolků pohybující se v tvrdší scéně a nutno říci, že pokud o tomto aspektu víte, působí Vyhlídky a konce zase o kousek propracovanějí a zajímavěji. 

Vyhlídky a konce se celé natáčely v podzemní zkušebně kapely a na nahrávce je to znát – ani ne tak na kvalitě zvuku (poznat to je, ale rozhodně to nepůsobí rušivě), jako spíš na atmosféře jednotlivých skladeb, jejich lehké zastřenosti a tísnivosti. Ačkoliv by zvuk mohl být v pár pasážích čitelnější a dynamika znatelnější, určitá neučesanost a bezprostřednost z nahrávky přímo sálá, což bylo záměrem autorů. Deska obsahuje pouze čtyři písně, ve kterých se střídají vztekle screamované svižnější pasáže s něžným vybrnkáváním a pomalu vrstvenými kytarovými plochami. Právě tyto instrumentální úseky jsou na nahrávce to nejsilnější, pomalá gradace a napínání posluchače až do chvíle, dokud se skladba plynule nepřehoupne do emotivně uřvaných končin, jen aby mohla po chvíli zase zvolnit. To platí hlavně u třetího sobce, který při svých téměř deseti minutách pomalu převrací nálady, hraje si s pocity a věřím, že až ho uslyším na živo, bude mi běhat mráz po zádech.  

České texty mi do této hudby sednou skvěle, i když občas působí trochu obyčejně, skoro až odfláknutě. Je mi jasné, že snaha o přímočarost se dotkla i lyrické stránky nahrávky, samotné texty jsou kraťounké a ve skladbách nehrají prim, ale trocha práce s překrásnou mateřštinou by tvorbu kapely určitě ještě pozvedla. 

Jinak nemám k Vyhlídkám a koncům co povědět, snad jen že ačkoliv podobnou hudbu vlastně skoro neposlouchám a nemám je kromě Envy ke komu připodobnit, beru tuto nahrávku (a vlastně i celou kapelu) jako něco, co má co říct.

Prohlédněte si program letošního Fluff Festu:

čtvrtek 22. 7.

open air

21:30 WELCOME MOVIE SCREENING

pátek 23. 7.

stage

14:45 NINE ELEVEN [fr]

15:30 PLAGUE MASS [at]

16:15RAMMING SPEED [us]

17:05 PUNCH [us]

18:00 PURIFICATION [it]

19:00 CARPATHIAN [aus]

20:00 COMADRE [us]

21:00 RUINER [us]

party tent

16:00 RUINED FAMILIES [gr]

17:30 ULTIMATE BLOWUP [tur]

18:45 ROXOR [sk]

22:00 AFTERPARTY

arty tent

22:00 ÚL! [cz]

22:45 SCHWARZPRIOR [cz]

cinema tent

15:00 ZINE WORKSHOP

18:30 GADABOUT FILM FEST [us]

plus celodenní promítání filmů

stage

13:25 MOTHER [cz]

14:05 ADORNO [pt]

14:45 MELEEH [swe]

15:30 GADGET [swe]

16:15 ANCHOR [swe]

17:05 DEAD SWANS [uk]

18:00 VITAMIN X [ned]

19:00 AMPERE [us]

20:00 ANOTHER BREATH [us]

21:00 AMEN RA [bel]

party tent

14:30 AT DAGGERS DRAWN [ger]

16:00 NEVER REACH HOME [tur]

17:30 PLANKS [ger]

18:45 REARRANGED [rus]

22:00 AFTERPARTY

arty tent

22:00 ERIC AYTE [us]

22:45 CORE OF THE COALMAN [us]

cinema tent

15:00 ZINE WORKSHOP

16:30 GENDER RIDER GAME

plus celodenní promítání filmů

stage

14:05 RESSURRECTIONISTS [ger]

14:45 UNRESTRAINED [us]

15:30 OMEGA MASSIF [ger]

16:15 MILES AWAY [aus]

17:05 SISTA SEKUNDEN [swe]

18:00 IRON LUNG [us]

19:00 NO TURNING BACK [nl]

20:00 CRUEL HAND [us]

21:00 MUNICIPAL WASTE [us]

party tent

15:30 YOUR FUCKING NIGHTMARE [cz]

16:45 THE RIVER CARD [uk]

17:45 KINGDOM [bel]

19:30 RIGHT IDEA [us]

cinema tent

15:00 ZINE WORKSHOP

16:00 FREE NYC MOVIE SCREENING

plus celodenní promítání filmů

open air area

22:30 EDGE THE MOVIE 

Jak jsem se dozvěděl na webu kapely, Bethrayer vznikli již v roce 1991 a nutno říci, že na jejich aktuální desce Love & Hate jsou letité zkušenosti setsakra znát. 

Deseti písňové album otevírá celkem klasická a tuctová akustická předehra, která jako by sem zabloudila z desky nějakého známějšího zahraničního interpreta. Hned po ní ovšem následují, dle mého názoru, dvě nejlepší vypalovačky z celého počinu, a to You Are Dead! a Never Give Up! – obě žene dopředu divoká metalová rytmika, pěkně zvládnutý Olafův řev a hlavně chytlavé kytarové vyhrávky (hlavní kytarový motiv  Never Give Up! ještě nějaký ten den z hlavy určitě nedostanu). Jediné co bych vytknul u všech odsýpajících skladeb na albu, je podle mě poněkud zahuhlaný zvuk a málo ostré kytary, což zase na druhou stranu perfektně sedí těm umírněnějším, nu-metalem smrdícím kouskům. Chtělo by to najít nějaký zvukový kompromis, rychlejším skladbám by slušelo zvukově trochu přidat na údernosti. Pokud jde o ty zmiňované nu-metalové kousky, je to třetí Your Fight s dobře rozpoznatelným vlivem třeba Korn nebo Drowning Pool a potom česky zpívané Šibenice v srdci a Voodoo Manual. Co se týče češtiny v tvrdé hudbě, většinou mi leze krkem, někdy (málokdy) se hodí perfektně a u Bethrayer jsou pocity neutrální. Jen škoda, že použití jazyka českého poněkud nabourává iluzi toho, že právě posloucháte kvalitní zahraniční desku a celkově ještě více boří jednotnost celého alba, ale to je jen můj názor. Další písní, která vás dozajista chytí za uši je ženským vokálem zpívaná Falsity. Hostování zpěvačky je sice dobrý nápad, píseň ještě více přidává na rozmanitosti celého počinu, bohužel zároveň s tím podporuje pocit „každý pes, jiná ves“. Celou desku uzavírá ze začátku umírněná, později pěkně valivá a skandováním podpořená I Buried My Soul, která končí akustickým motivem z intra.

Bethrayer natočili a vlastním nákladem vydali velice kvalitní materiál, na kterém jsou znát léta muzikantských zkušeností a hromada vlivů ze světové scény. Po řemeslné stránce není albu co vytknout a myslím si, že by díky chytlavosti většiny písní bez větších problémů našlo své místo i mezi světovou konkurencí. Jediná věc, kterou jsem při poslechu postrádal, byla nějaká hlubší myšlenka nebo alespoň náznak konceptu, díky čemuž by deska nacpaná několika stylově dost odlišnými písněmi nepůsobila tak nejednotně. Za zmínku také stojí to, že Bethrayer dali na svém bandzone profilu celé Love & Hate volně ke stažení.

Když jedni z předních představitelů nové vlny německého metal(core)u vydali před dvěma lety album Iconoclast, u něhož se v závorce uváděl podtitul Part 1: The First Resistance, nikomu nebylo moc jasné, čeho se tento podtitul vlastně týká. Posléze vyšlo DVD se sestřihem ze dvou živých vystoupení nazvané Bildersturm - Iconoclast II (The Visual Resistance) a koncept celého příběhu uzavírá právě aktuální titul Invictus, aneb Iconoclast III.