Sedmnáctý ročník našeho největšího festivalu Rock for People byl doslova nabitý hvězdami různých žánrů a my jsme u toho nemohli chybět. I když počasí zpočátku vůbec nepřálo, nelenili jsme a zmapovali pro vás nejen tvrdé spolky, ale nahlédli jsme i do dalších hudebních stylů. Festival nebyl jen pod mým dohledem, komentářem přispěl i nový redakční přírůstek Jakub.
První oficiální festivalový den byla zima jak v morně, průběžně pršelo, ale hudbychtivému osmadvacetitisícovému davu to vůbec nevadilo. Na novinkové zastřešené stagi – velkém modrém šapitó pro cca šest tisíc lidí – se odpoledne představili američtí Title Fight. Zahloubaný HC s prvky punku i líbivých popáren zlehka rozhoupal první corové vystoupení toho dne. Zpočátku se sice potýkali se špatným zvukem, ale později ze sebe vydali vše i přes nepříliš vřelé přijetí fanoušků.
Ve stejnou dobu se v šapitó představili kanadští Protest The Hero. Nejdříve bojovali s nepříznivým zvukem, dobrý sound je pro kapelu takového střihu velmi nutný, ale později došlo k projasnění. PTH si totiž valí poměrně složitou progressivní verzi metalu, která nesedne jen tak leckomu. Z 95 % jedou na čistý zpěv, žádné blití ani nehorázné pity nečekejte, u téhle muziky se vyplatí přemýšlet a vychutnávat doušek za douškem. Musím zmínit výborný výkon baskytaristy, který na pražcích vytvářel opravdová kouzla. A kytarista? Ten si fajnšmekrově ucucával ze sklenky bílého mezi songy. Velmi příjemná atmosféra!
V závěsu za Kanaďany vystoupila americká Kylesa, pro kterou jsou charakterističtí její dva bubeníci. Rodáci ze státu Georgia si potrpí na specifickou verzi metalu – pohrávají si s posluchačem na různých vlnách, ať už tlačí na pilu ve sludgeových táhlých partech či silně působí v tónech psychedelického rocku. Prostor dostal nejen mužský i ženský vokál, ale ke slovu se dostaly i klávesy. Kylesa zkrátka a dobře rozmanitě zaúčinkovala, ačkoli mainstreamového šílení davů se nedočkala. Opět se jednalo spíše o chuťovku pro užší okruh.
Následovala prudká změna v australských drzounech Deez Nuts. Náročnější atmosféru vystřídal našláplý HC/punk s prvky rapcoru, který si užili kluci na podiu i natěšení fanoušci v kotli. Deez Nuts přímočaře jedou svůj agresivní styl, který dle mého názoru nic zajímavého nepřináší, ale asi lidi baví, což je hlavní.
Hospodský punk Tři Sestry zná prakticky každý, a to se potvrdilo i při jejich setu na velké stagi pod širým nebem. Fanoušky pobavily jejich vtipné a notorický známé texty, při kterých několik tisíc lidí vesele pařilo, radost pohledět. Lou Fanánek byl naprosto uvolněný a bezprostřední a během celého koncertu nostalgicky odkazoval na Sahulu, bývalého člena kapely, který byl v roce 2008 surově zavražděn. Výborný nenáročný set, který na 100% splnil účel – pobavil!
Jakub: Sum 41 nastoupili na pódium pár minut po osmé jako vlastně první tučně psaný headliner. Byl jsem zvědavý, jaký vliv měl na jejich velmi slušnou českou fanouškovskou základnu předchozí dvojkoncert v Praze. Očividně skvělý – prostor pod pódiem se nekompromisně naplnil. Sum to rozjeli hned od začátku a sázeli do lidí své velké hity, prokládané čerstvými skladbami z posledního alba Screaming Bloody Murder. Reakce lidí mluvila sama za sebe, rozjel se jeden z nejtvrdších kotlů celého festivalu a sekuriťáci vpředu měli co dělat. Osobně jsem si nejvíc užil song We're All To Blame z alba Chuck, ale celkově publikum nejvíc rozskákaly hymny Fat Lip a In Too Deep. Frontman Deryck aktivně komunikoval s fanoušky, působil mile a skromně, ale přitom pravověrně punkově. Bezva koncert, Sum 41 v nejčistší formě, podpoření skvělým zvukem.
Jak se Paramore vypořádají s odchodem kytaristy Joshe a jeho bratra, bubeníka Zaca? Tahle otázka visela nad jejich koncertem dopředu jak Damoklův meč a většina zasvěcených na ono téma vášnivě diskutovala. Já jsem se po počátečním zklamání a rozčarování nakonec prostě rozhodl prodrat co nejvíc dopředu a užít si milované skladby bandy, která míchá svěží poprockový sound s pódiovou energií, za kterou by se nestyděly mnohé corové kapely. O to více jsem byl nakonec potěšený. Hned od prvních songů šla atmosféra na maximum a pětadvacetitisícový dav se synchronizovaně s Hayley rozeskákal. Torzo Paramore paradoxně udělalo přibráním studiových hráčů skvělý krok – přestože předek pódia okupovalo jen trio Hayley, Taylor a Jeremy, kapele to neuvěřitelně šlapalo a tři kytary vytvořily výborný sound. Kromě velmi osobní komunikace s lidmi ze strany Hayley, přidaly na atmosféře i atrakce, které si kapela přivezla jako vůbec jediná (např. obrovský déšť papírových konfet). Set tvořil, stejně jako u Sum 41, mix největších hitů kapely plus skladby z alba Brand New Eyes. Opravdu jsem nečekal, že se tohle stane, ale Paramore u mě vyhrávají místo nejlepší rockové kapely celého festivalu. A Hayley? Mnoho lidí poukazovalo na její hlasovou indispozici, ale k mým uším, zatímco se moje oči pásly energickou show, dolehl spíš její skvělý "signature" hlas.
Bullet for My Valentine se z nabitého metalcoru postupem času vyprofilovali na moderní tvrdou muziku. Potýkali se však se zvukovými problémy, a tak bylo těžké si vystoupení plnohodnotně užít, pokud jste stáli o kus dál od podia. Zvuk tam totiž silně kolísal, což ovlivnilo celkový dojem. Z ohlasů okolí byla ale většina nadšená a „Bulleti“ právoplatně potvrdili svoje místo v letošním line-upu, pro anti-heavy posluchače a další opodál stojící však mohl být jejich set zklamáním.
Report z dalšího dne bude zveřejněn již zítra!
