Je to tady. Desátý ročník jednoho z největších rockových festivalů u nás – Masters of Rock. Mám pocit, že spolu s každým dalším ročníkem jeho sláva a věhlas spíše upadají, jsem tedy zvědavá, jak to dopadne tentokrát. Nechci o něco přijít, a tak vyrážím s denním předstihem. A už jen cesta do Vizovic naznačuje, že to bude něco extra. Normálně jsou vlaky plné roztomilých potácejících se holčiček s lahvemi neurčitého obsahu a týpků s cigárem řvoucích „hovno“. Letos nic. Ale zato spadne trolej a vlaky si tak dají příjemnou několikahodinovou pauzičku v polích uprostřed ničeho. Nač náhradní dopravu, že? Stejně se hraje až zítra.
Čtvrtek
Ale k tomu hlavnímu. Samotný festival zahajuje přehlídka klasických rockových hitovek od projektu Legendy se vrací. Nijak nenadchnou originalitou, ale ani neurazí. Věci od Queen, Pink Floyd anebo AC/DC zní totiž i v akustické verzi příjemně. Odpoledne přijde na řadu poměrně raritní záležitost. Na Ronnie James Dio stage si své ano řeknou dva zaláskovaní fandové Masters of Rock. Před pár lety se tu potkali tak moc, že zplodili potomka, tak proč s tímto místem nespojit i další milník života. Příjemným překvapením jsou Saltatio Mortis. Přirovnala bych je k In Extremo, kteří jsou Čechům bezpochyby známí.
No a teď už se dostáváme k těm stálicím festivalu. Horkýže Slíže se svým již několik let neměnným setlistem zrovna díru do světa neudělají. Diváci jsou ale nadšení, tak to asi není tak špatné. Mně však ke sdílení jejich názoru nestačí ani pět long island ice tea, za které musím pochválit organizátory. Stánky s míchanými drinky se totiž těší velké oblibě, přestože jsou v areálu novinkou. Další inovací jsou kelímky na pivo s vratnou zálohou. To už taková výhra není, protože je musíte s sebou pořád vláčet.
Za to, co později předvádějí Within Temptation by se nemusela stydět ani disko diva Katy Perry. Po patnácti minutách přestane bavit pohazování hřívou i ty nejzarytější fanoušky, a to je jasné znamení, že je něco špatně. Nebýt závěrečné písně, kterou zpěvačka oslaví vlastní narozeniny, a postaru zahrané Mother Earth, rozlámu pak doma jejich cédéčka. Malé plus dávám také za zajímavou hororovou projekci v pozadí.
Pátek
Prší. Celý den. Metalisté jsou však tvrďáci a buď natáhnou pláštěnky, nebo se střískají tak, že jim to je šumák. Slováci to ale vytuní a dorazí do areálu s vlajkami nad hlavou. Slovy Visacího Zámku: „ Jste si spletli festival s hokejem, ne? Zatímco jiní vyndali deštníky a pláštěnky, Slováci vytáhli vlajky. Ty je ochrání.“ Prostě kapela perlí a nejen co se týče hlášek.
Hned po nich nastoupí na scénu Sirenia, svěží a energický závan gothic metalu s půvabnou zpěvačkou. Údajně je vítězkou španělské verze pořadu Superstar, já bych spíš řekla, že finalistkou Miss. Na speedaře Freedom Call beru kramle do jednoho z pivních stanů, protože už mám plné zuby onoho neutuchajícího deště. I přesto zaslechnu pár tónů a jsou…inu takové hřejivé.
Později patří hlavní stage kapele Exodus, tak jdu jako pravý fanda thrash metalu na české Rimortis, kteří ve stejnou dobu vystupují na Alfedus Music stage. Zpěvák sympaťák, hudba zběsilá. Jak trefně říká jedna slečna: „Zní to jako závody mezi bubeníkem a kytaristou.“ Texty jsou v našem rodném jazyce, což je kámen úrazu, zato klávesy, ač pouze nasamplované, zní brilantně. Následující formace Unisonic trošku zklidní tempo a nezapře jistý základ v Helloween. Při Edguy jsou před hlavním pódiem snad celé Vizovice, tak jdu znovu otestovat malou stage. Anime Torment se s tím nepářou a mě zahřeje u srdéčka. Konečně trochu zla, chaosu a bordelu. Večer uzavírá projekt Pain. Cpu se dopředu a jsem i celkem úspěšná. Toho ale vzápětí lituji, protože v místě, kde stojím, se zdá být zpěv poněkud zastřený. Nicméně hudba je standardně našlápnutá. Perfektní tečkou na závěr je pecka Shut Your Mouth.
Sobota
Prší. Jen půl dne. Testuji místní kavárnu a zjišťuji, že kafe ze stánku je lepší, než kafe z kdejakého kamenného obchodu. Pročítám k tomu denní tisk a konečně se dozvídám, kolik že je tu vlastně lidí. Pětadvacet tisíc. Oproti předchozím ročníků je to cifra poměrně nízká.
Kvůli počasí vyrážím až na Arakain, kterým hostuje královna playbacku Lucie Bílá. Přestože fest prší, před pódiem je úplně narváno. Následují závody mezi kytaristou a bubeníkem v podání kapely Firewind a pak už jen neprostupné davy lidí, na scénu se totiž chystají Korpiklaani. Výjimečně nemají nikde žádné parohy a podobné rekvizity, zato se během jejich koncertu objeví nad areálem duha a všichni fotografují jak zběsilí. V zápětí přichází všemi oblíbení Stratovarius. U nich totiž stačí vlastnit jednu bestoffku a koncert se užijete od začátku do konce, protože budete znát všechny písničky a texty odzpíváte na výbornou.
Nightwish. Chvíli si připadám jak na živáku soundtracku k filmu Tima Burtona, chvíli jak na koncertě Chipmunků. Annet prostě nedává to, co Tarja a ubližuje to celé show. Ani plameny, Tuomasovi varhany z Pirátů z Karibiku a vypiplaná světla to nemohou zachránit. Vrcholem jejich výstupu je asi skladba Islander, protože je to instrumentálka. Víkend rozdělí Deathstars, úchylné kreatury obalené ve třpytkách a natěsnané do elasťáků. Ovšem hudba je perfektní, temně zavánějící nářez si troufám označit za perlu dne.
Neděle
Den zahajuji opět kafem, pobyt na Masters of Rock je totiž značně vyčerpávající záležitost. Cestou se mihnu kolem pódia, kde právě speeduje Salamandra. Po nich vystoupí Škwor, které asi netřeba blíže specifikovat. Sraž nás na kolena zpívají jak pupkatí taťuldové, tak i děcka, která sotva sundala pleny.
Eagleheart, hrající na malé stage, prošli zásadní změnou sestavy. Původní zpěvák byl pár dní před festivalem odejit, protože se nedostavoval na zkoušky a koncerty. Znějí teď o stupínek drsněji, ale zase jim moc neladí dvojzpěvy. Tiamat mezitím na hlavním pódiu rozjíždí svou plíživou depresi. Nechám se ukolébat a zaberu místo vpředu. Je tu až podezřele prázdno. To se však změní v okamžik, kdy dorazí Gotthard a frontman zpívá: „Follow me, don´t let me go.“ Ženy jsou u vytržení z jeho podmanivého hlasu a i já musím uznat, že to má něco do sebe.
Před Arch Enemy se začne brutálně plnit areál a akademická čtvrthodinka zpoždění tomu nepřidává. Jejich show však jako tradičně stojí za to. Zpěvačka je neuvěřitelně charismatická a je vidět, že si to užívá stejně jako publikum. Škoda jen, že nefunguje přenos koncertu na plátno a místo něj tam běží něco, co připomíná spořič obrazovky.
Když nastoupí Sabaton, trochu nostalgicky zavzpomínám na Masters of Rock 2007. Horké odpoledne, před stage hrstka lidí – nejhorší aspekty, jaké si může kapela přát. Od té doby však jejich hvězda strmě stoupla, protože nyní celý festival uzavírají. Publikum jim zobe z ruky a skanduje zpěvákovu oblíbenou větu: „Ještě jedno pivo!“
Ende šlus
Inu, je to za námi. Ve výsledku mám z jubilejního ročníku festivalu docela dobrý pocit. Kapely, které zahrály, jsou povětšinou zárukou kvality a neurazí ani pokud se vystoupení zrovna nepovede. A pokud to stojí za hodně starou bačkoru, vždycky se dá korzovat z jedné stage na druhou anebo zalézt do pivního či kavárenského stanu. Všechno šlapalo tak, jak má a žádný výrazný kiks nelze vytknout. I letos tak festival dokazuje, že se drží zajeté tradice a zachovává si post největší české metalové akce.
Markéta Šretrová
