coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Asking Alexandria stanovili datum vydání nové desky From Death To Destiny, bude to 6. srpna 2013 u Sumerian Records. Producentem nahrávky je Joey Sturgis (The Devil Wears Prada, Emmure).

Emmure, Miss May I, I Killed The Prom Queen, Betraying The Martyrs, Hundredth, Northlane, Rise Of The Northstar. To jsou kapely, které zahrají  15. 10. 2013 v pražském Meet Factory v rámci putovního festivalu Never Say Die!.

Sumerian Records, u nichž působí electronic post-hardcore kapela I See Stars, představili video Can We Start Again. Ve skladbě hostují Frankie Palmeri z Emmure a Mattie Montgomery z formace For Today.

Obscure Promotion do Brna přivezli unikátní sestavu čtyř kapel v čele s americkými EMMURE!

Emmure (USA - heavy metal/deathcore/metalcore)
http://www.facebook.com/emmure
http://www.myspace.com/emmure

Chelsea Grin (USA - deathcore)
http://www.facebook.com/ChelseaGrinMetal
http://www.myspace.com/chelseagrin

Obey The Brave (Kanada - metal/hardcore)
http://www.facebook.com/obeythebrave
http://www.youtube.com/obeythebrave

Attila (USA - metalcore/deathcore)
http://www.facebook.com/AttilaGA
http://www.myspace.com/attilaga

Buried In Verona (Austrálie - metalcore/deathcore/post-hardcore)
http://www.facebook.com/thenotoriousbiv
http://www.myspace.com/buriedinverona

Attila, kteří 24. dubna v brněnském Faválu doprovodí Emmure, Chelsea Grin, Obey The Brave a Buried In Verona, vypustili nový singl Middle Fingers Up ze studiovky About That Life. Ta vyjde 25. června u Artery Recordings/Razor & Tie.

http://obscure.cz/cs/akce/

https://www.facebook.com/events/140735669419911

Blessthefall tweetovali, že tento měsíc začnou natáčet svou čtvrtou studiovku s producentem Joey Sturgis (Emmure, Crown The Empire, Of Mice & Men).

"1- we are recording album 4 with @joeyismusic in April. 2- we are playin main stage warped tour all summer. 3-get new undies.....that is all"

Přesně týden po (nejen) vokální tragikomedii v podání Dannyho Worsnopa a jeho neméně zmalovaných a obtoustlých kolegů z Asking Alexandria, byť za přispění fenomenálních While She Sleeps, se na Prahu valila další velká jména, tentokrát v čele s velikány z LA The Ghost Inside.

Do klubu jsem naplul lehce po půl osmé, a tak jsem nemusel dlouho vyčkávat, neboť se akce hrnula už první kapela. Přizváním portugalských Devil In Me vznikla pro všechny přítomné neskutečně nadupaná show, která měla parametry akce „velké kapely“. Na členech DIM bylo vidět, že nejsou žádnými nováčky, ale už protřelými harcovníky, kterým by slušelo větší jméno na plakátě i delší hrací čas. Každopádně i za krátkou dobu na stagi se ukázali v nejlepším možném světle, a to ocenilo i publikum, které se již nezvykle brzy zapojovalo do moshování. Dlouho nebo snad ještě nikdy jsem neviděl, že by hned první kapela večera tak vehementně bavila snad celé osazenstvo v sále viz. závěrečný uznalý potlesk přes celé Futurum. Forsa Devil In Me!

Po hedvábí pro mé sluchové ústrojí přišla škraboška v podobě nasranců z kapely Stray For The Path. Zpěvák Drew York vystoupal na pódiu v dresu Barcelony a diky svému obličeji se stal dokonalým předobrazem Dani Alvese (hráč fotbalové Barcelony). Jen pro zajímavost to bude asi velký fotbalový fanoušek, protože na další zastávce tour v Německu se zase představil v dresu mnichovského Bayernu. Ale zpátky k muzice a kapele samotné. SFTP předvedli hudební guláš s mnoha vlivy a k tomu i špršku šmirgl výrazů, ale mě tohle nešmakovalo. Za všeho nejvíc jsem se totiž při jejich setu nemohl ubránit zpřezdívkování kapely na "druhé Emmure", které mi tahle kapela hodně silně připomínala, ale na druhou stranu i Stray For The Path zaznamenali velký ohlas v moshi, kde to i díky předchozí kapele žilo o sto šest.

Po nich již následovali Deez Nuts. Tahle kapela mě z nahrávek ani videií nikdy nebrala a všechny jejich dosavadní gigy u nás jsem se nechal ujít (s vyjímkou NSD 2011, kde jsem jejich set však propil kdesi v Letenské hospodě). Nicméně bylo vidět, že tu kluci mají silnou fans základnu a já se tentokrát zařekl, že si je ujít nenechám. No a lepší rozhodnutí jsem udělat nemohl, protože mě tahle show naprosto strhla. Jaké to překvapení, protože jejich zvukovka vypadal spíše jako zkouška Antabus bandu z Horního Fernetova. A však v momentě, kdy J.J. Peters rozrapoval dav, přišla show, která mi doslova vyrazila dech, což pro moje záda s houserem bylo docela peklo, ale stálo to za to! Tak masivní stage diving jsem v životě neviděl, některé skoky připomínaly vystřelená zvířatka v patnáctém levelu Angry Birds! Dav se doslova v dobrém slova smyslu utrhl ze řetězu skákal z podia i pod ním a sborově zpíval zejména notoricky známe songy jako třeba I Hustle Everyday. Možná nejzajímavějším momentem bylo živé provedení aktuálního megahitu Band of Brothers, kde si feat spolu s nemalém odvážlivců na podiu střihl i frontman Devil In Me Poli.

A to nejlepší nakonec. Záda nezáda, tady už šla bolest stranou, stejně tak i ostych při návštěvě stage na trase podium-dav, protože to jinak prostě nešlo! Už od intra z poslední desky Get What You Give v podobě songu This Is What I Know About Sacrifice a jeho následovníků v podobě pecek Outlive, Chromo nebo Slipping Away se strhl opravdu intenzivní mosh a s ním i sborový zpěv a krásná intenzivní atmosféra, která zase pro jednou prokázala, že tahle hudba není jenom o tvrdosti, ale i něčem mnohem hlubším. Vigil se sice moc nenaběhal, ale i přesto jeho projev působil neskutečně živě a intenzivně, čemuž zajisté pomohl oční kontakt, který si udržoval s tou pařící masou a bylo jedno jestli to bylo napravo, nalevo nebo kdesi vzadu kam jsme my z předních řad nedohlédli. Je to profík stejně jako celá kapela. TGI jsem viděl naposledy v Rock Café s Comeback Kid, ale mám radost,že značka TGI neubrala nic ze svého lesku a nasazení. A v závěru setu už jsem jen těžko skrýval dojetí, hlavně u závěrečné singlovky Engine 45, protože hudba TGI je sice agresivní, ale i něco na srdíčko, prostě breakdownová terapie s dnes již kultovním přesahem. A taky jedna z minima kapel, která se nemusí stydět za to, že mají nálepku "metalcore", protože si drží pořád vysoký (nad)standard a navrch i hrnec originality.

Frantíci As They Burn spustili stream nových singlů Dream Collapse, jeho oficiální datum vydání byl 5. 2. 2012, a také skladby F.R.E.A.K.S., v níž hostují Frankie Palmeri z Emmure a Aaron Matt z Betraying The Martyrs.

Kapela se připravuje na vydání nové desky Will, Love, Life, která tu bude 19. 2. díky Victory Records.

Bubeník The Psyke Project Rasmus G. Sejersen kromě live videa Emmure (zde) sestříhal i záběry ke skladbě Sparks od Parkway Drive z loňského koncertu v MeetFactory, který se odehrál 30. 11. 2012.

Videorozhovor se zpěvákem Parkway Drive Winstonem McCallem zde.

Report z akce zde.

Dneska si dáme trochu jiný soudek. Nahlédneme společně do jiných hudebních končin, než je u mě zvykem. Dneska to nebude jízda emoční, ale nýbrž pěkně hemživá, rozpálená a vášnivá. Ill Niño na nás přichystali po dvouleté odmlce novou placičku Epidemia, která se opravdu šíří vašim organismem. Napadne vaše srdce jako hispánská milenka.

Pojďme se společně podívat, kdo jsou právě tito (dneska už téměř legendární) dálkami provonění pánové. Ill Niño jsou sebranka z amerického New Jersey, kteří světu dali nový pohled na metal a hlavně numetal. Pamatujete matně na doby, kdy MTV byla opravdu jen stanice, kde se hrála hudba? Ano? Tak možná pamětníci si jistě vzpomenou, když se tehdy uvedli s videoklipem k songu Unreal. Mě osobně posadili na ono pozadí a přišel jsem tehdy pozdě i na vyučování na lokální základní školu. To je právě to, o čem píši. Ill Niño uměli/umějí oslovit vlastním způsobem. Doposud šest vydaných řadových alb, jedno live dvd a EP z nich dělají opravdovou stálici v meznících moderní hudby. Čím jsou ale tak vyjímeční?

Ill Niño totiž začínali a vždy vlastně i byli numetalovou senzací díky přívlastku horkých latino dálek. Neuvěřitelně skvěle kombinované anglické texty se španělskými, vyhrávky pouze na kytaru a bonga dávají zmiňované kapele obří náskok. Z dob, kdy numetalu vládli hlavně stálice jako KoRn a Deftones, přišli Ill Niño doslova s experimentem. „Chytneme své posluchače za srdce a probudíme něco nového?“ se jistě honilo začínající kapele jako první hlavou. Odpověď byla ano a bylo tedy nadmíru jasné, že pánové pojedou na nejdelší jízdu jejich života.

Epidemia je doposud nejtvrdší deska od prvního alba Revolution/Revolución a má v sobě zakomponované fungování kapely za celou éru jejich horké kariery. Pokud máte rádi tequilu, zvláštní španělsko-mayský nádech, odér dálek, slunce a radosti, které s sebou život přináší, tak tahle placka je jasná volba. Pamětník jistě zná jejich počínání do dnešních dnů a ví, že každé album má něco a něco zase ne. Musím uznat, že toto album vyplňuje mezery v jejich tvorbě od prvního alba!

Propracované riffy opět vybízejí k pohybu více než jen jedné končetiny. Bicí, latino kompozice je opravdu opět dech beroucí a nic nepřebývá a ani nechybí. Vokální stránka Christiana Machada mě opět dostává a opravdu ví, jak svůj rozsah použít. Skladby jsou poskládané tak, aby vás nenechaly opravdu jen tak dřepět. Kapela si datum vydání vybrala možná špatně, protože zde máme podzim, ale hodně rychle se zima kolem vás rozplyne a dostanete chuť ožít. Metal střídá numetal a jsou zde slyšet už i corové pasáže, což dokazuje i skladba La Epidemia, na které si svůj part střihl Frankie Palmeri (Emmure). Technika a zvuk byla vždy silná stránka této kapely, ale jak stárnou, tak nachází jiné a neobjevené možnosti. Epidemia se tedy může pyšnit propracovaností každé písničky a celkového dojmu jako takového, který jim patřičně náleží. Myslím, že mohou být pyšní – něco jako když vám dítě odmaturuje za jedna a potopí i největšího nerda ve třídě.

Ill Niño jsou stálicí, která nehasne, ale září víc a víc. Je mi ctí, že jsem je kdysi dávno mohl vidět v Praze a pocítit neskutečnou energii, kterou dávají jak živě, tak i na nahrávkách. Pokud hledáte milník v tvorbě kapely, kde je znát, že se kapela už někam opravdu posunula – tak toto album je právě ONO! To je ta ztracená archa, zapomenuté město, nevyřknutá tužba.

Takže co říci závěrem? Nemám co vytknout. Bylo to to, co jsem chtěl a očekával za celou dobu co je poslouchám – tedy od prvního alba. Stalo se to. Ill Niño opět metalové scéně dokázali, že mají svojí cestu a ze které nehodlají (snad) nikdy sejít. Drží se a já doporučuji všem aby Epidemii roznesli dál, nakazili s ní co nejširší okolí, zabušili na co nejvíc vrat a přenesli to dál. Radost přichází v mnoha rozměrech, ale kdo by řekl, že bude mít velikost CD? Děkuji vám panové, opět tzv. WIN!