coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Nebudeme to protahovat, mrkni se na nový video od oblíbených protinožců Parkway Drive. Klip Wild Eyes pochází z jejich posledního záseku Atlas.

K songu Wild Eyes se rozhodli metalcoroví protinožci Parkway Drive natočit svůj další videoklip, zde je jeho ukázka.

Nezapomeňte, že kapela zahraje 5. července 2013 spolu s Veil Of Maya a Antagonist A.D. v pražském Paláci Akropolis, koncert pořádá Obscure Promotion.

A ještě připomínáme náš videorozhovor s lídrem PWD Winstonem McCallem.

3 roky je dlouhá doba. Za tu dobu vycvičíš medvěda, staneš se vojákem v Izraeli, nebo pokud máš kapelu, tak vydáte zhruba jednu až dvě nahrávky a odehrajete x koncertů, který ukážou, zda na scéně máte co dělat, či ne. 

3 roky funguje i coreMusic.cz. Za zhruba 1100 dnů naší existence jsme vypustili ven přes 3000 novinek ze zahraničí, přes 500 česko/slovenských novinek, téměř 300 recenzí, zhruba 250 reportáží a přes 100 rozhovorů, mezi kterými byly ty největší hvězdy ze scény jako UNDEROATH, ARCHITECTS, ENTER SHIKARI, WHILE SHE SLEEPS, I KILLED THE PROM QUEEN, AUGUST BURNS RED, PARKWAY DRIVE, ION DISSONACE, ALESANA... Náš web zaznamenal přes 1 milion návštěv, přes 150 000 návštěvníků. Podporuje nás 15 000 pravidelných čtenářů a 7780 fanoušků na Facebooku.

Naše tvrdá práce a tvoje oči, čtoucí všechny texty, jsou důkazem, že se tak děje správně. Takže ti chceme poděkovat za tvou současnou i budoucí podporu tomuto plátku, za komenty, který necháváš pod článkem nebo příspěvkem na  našem Facebooku, a taky za to, že sis pořídil/a boží triko z dílny Seven Blood Art s logem coreMusic.cz. My ti na oplátku slibujeme, že v našem psaní nepolevíme, budeme stále přinášet zprávy ze světa tvrdý muziky, otevírat nový témata k zamyšlení i diskuzi, necháme natisknout další trička, budeme pořádat soutěže a různý další akce. Ještě jednou díky za všechno, stay coreMusic.cz!

Je to tak!

Veselí a velmi oblíbení protinožci Parkway Drive zahrají 5. 7. 2013 v Paláci Akropolis.

Koncert připravuje Obscure Promotion.

POVRZENO: Parkway Drive, Veil Of Maya , Antagonist.

Ve středu 6. 2. 2013 se pražský klub Futurum stal dějištěm koncertu, jehož hlavní hvězdou byli lednoznačně lídři melodic metalcoru The Ghost Inside. A právě zpěváka téhle úspěšné a celosvětově oblíbené kapely si vybral Petr ke kamarádskému rozhovoru. Povídali si o kutnohorské kostnici, koncertování, cestování a životě. Ale to už si ostatně můžše přečíst v tomhle zajímavém rozhovoru.

Petr: Jak zatím probíhá turné?

Jonathan: Jo, zatím je všechno super. S Deez Nuts a Stray From The Path už máme několik turné za sebou, Devil In Me jsme poznali až teď a musím říct, že dělají své rodné zemi velkou čest (Portugalsko-pozn.red.) Je to naše první turné jako headliner po docela dlouhé době, takže si to celkem užíváme, i když to má i své zápory.

Petr: Počítám, že jako headlineři nemáte příliš času létat po městech, která navštívíte, najdete si přesto občas chvíli?

Jonathan: Jak říkáš, máme vypsaný plán v kolik a kde musíme být na soundcheck, vykládání aparatury apod., dnes jsme ale přijeli celkem brzo, a tak jsme stihli malou procházku po městě, i když opravdu jen malou. Chtěli jsme jet do Kostnice, mnoho našich známých z jiných kapel ji vychvalovalo jako jedno z nejzajímavějších míst, která viděli, nakonec jsme to ale nemohli stihnout.

Petr: Myslíš tu v Kutné Hoře? To není zrovna blízko, nějakých 70 km od Prahy.

Jonathan: Jo, to byl hlavní důvod, proč jsme se tam nakonec nedostali, příště už bychom ale opravdu chtěli, stejně tak bychom rádi konečně navštívili i ty vaše staré hodiny v centru, víš o čem mluvím, ne? To musí být zajímavé.

Petr: Orloj. To určitě stojí za to vidět.

Jonathan: Snad příště.

Petr: Je na obzoru nějaký nový materiál po skvostném Get What You Give?

Jonathan: Jak se to vezme, mám už spoustu nápadů na papíře, hudebně ale ještě nic nového nevzešlo, rozhodně bychom ale rádi stihli vlétnout zpět do studia do konce roku, tzn. po festivalové sezoně.

Petr: Říkáš, že nejdřív píšeš texty a až potom na ně dosadíte s klukama hudbu? 

Jonathan: Jo, nejspíš jsme jedna z mála kapel, co to tak dělá, jestli se ale nemýlím, dělají to tak například i The Amity Affliction.

Petr: Jsi poměrně známý pro svůj straight edge životní styl. Co tě tenkrát poprvé přimělo očistit se od drog, alkoholu apod.?

Jonathan: Když nad tím tak přemýšlím, příliš důvodů jsem pro to neměl, snad největší důvod byl, že jsem se při požití něčeho takového necítil lépe, a proto jsem se rozhodl tyto věci ze svého života vyškrtnout. Znal jsem i spoustu lidí závislých na alkoholu a to mi taky dost pomohlo zůstat sXe. Nikdy jsem neudělal lepší rozhodnutí. Bylo mi tenkrát 15 a snažil jsem se už tak mladý obklopovat lidmi, kteří to viděli stejně a ze začátku je právě toto nejdůležitější. Na druhou stranu bych řekl, že je lehké se straight edge vyznavačem stát, naopak je velmi těžké si to udržet. Jelikož já jsem straight edge přes deset let, ani nad tím už příliš nepřemýšlím. Jen vím, že je to něco, co chci , aby mě ovlivňovalo.

Petr: Štvou tě někdy lidé, kteří pijí, a začnou být třeba po chvíli otravní?

Jonathan: Když si to vemu, tak ani moc ne. Jsou věci, které mě dokáží nasrat víc, než když mi člověk foukne kouř do obličeje, i když to mě taky zrovna dvakrát neuklidní. Jen se snažím lidem nekecat do jejich života, není to moje věc. Dokud mě nezačnou tlačit například do alkoholu, kouření, je mi to jedno.

Petr: Jaké je tvé nejoblíbenější místo, které jsi navštívil a rád by ses tam vrátil?

Jonathan: Pro mě jednoznačně Austrálie. Lidé jsou tam tak příjemní a nabití energií, navíc je tam teplo, každý je rád, když přijede zahraniční kapela, i když tam mají taková jména jako Parkway Drive nebo právě The Amity Affliction. Ke všemu je to anglicky mluvící země, je to pro nás lehké, není to jako tady. Dneska jsem třeba přišel do kavárny a když jsem prosil servírku o ledovou kávu, nedokázala vyplodit ani slovo anglicky. To samé je to při koncertech, občas je fakt těžké s fanoušky komunikovat, občas zůstanu po otázce bez odezvy a to není uplně dvakrát příjemné.(Což se mimochodem stalo několikrát i v Praze, pozn.red.).

Petr: Musím říct, že mě občas zaráží, jak málo lidé první světový jazyk ovládají.

Jonathan: Rozhodně je to čím dál lepší, starší lidé určitě mají s angličtinou problémy, ale většina mladých angličtinu ovládá a používá slušně, bude to určitě jen lepší. Abych řekl pravdu, štve mě, že se ve Státech neklade takový důraz na výuku cizích jazyků na školách, jak se pak můžeme divit, že nás zbytek světa má za namyšlence, kteří si myslí, bůhví jak se domluví všude, ač to možná bude pravda. Dva roky španělštiny nebo francouzštiny je opravdu málo. Mimo to ale obecně rád cestuji všude, je úžasné být v kapele a tohle všechno zažívat, navíc v tak krátkém časovém úseku. Právě teď žiji život, o kterém jsem snil a myslím, že stejně to vidí i zbytek kapely.

Petr: Měl jsi někdy jiné úmysly se svým životem, co třeba kariéra sportovce? Ptám se tě na to záměrně, protože vím, že jsi velký fanda hokeje a hlavně L.A. Kings.

Jonathan: Heh, těší mě, že toho o mě tolik víš. Každopádně jsem nikdy příliš jiné cíle neměl. Hokej mne začal zajímat až tak před šesti lety, jsem vychován hlavně v baseballové rodině. Když jsem ale viděl, že kapela si stojí lépe, než kariéra sportovce, nemělo smysl se rozmýšlet.

Petr: Vraťme se tedy zpět ke kapele. Který song hraješ živě nejradši? Který ti přijde nejsmysluplnější?

Jonathan: Nejradši hraju vždycky ty novější věci, staré už jsou přeci jen po pár letech opravdu hodně oposlouchané a ohrané. Už můžu říct, že mě některé naše písně vyloženě nebaví hrát naživo a dělám to jen z rutiny, naopak jsou i takové, které si užiju vždycky, jako třeba Greater Distance, Faith Or Forgiveness nebo Engine 45. Obecně si ale vždycky nejvíc užiju ten song, který v setu hrajeme jako první a je prakticky jedno, který to je.

Petr: Jakou hudbu na turné posloucháte nejvíc?

Jonathan: Dříve jsem i na turné poslouchal hlavně tvrdší věci, poslední dobou se ale vracím k NOFX, Bad Religion apod. Poslední dobou všichni asi nejvíc posloucháme The Story So Far.

Petr: Přijde mi, že je poslední dobou poslouchá úplně každý.

Jonathan: A divíš se? Vždyť je to skvělý! Je super poslouchat něco, co tě nenapumpuje tolik, jako třeba HC. Rád poslouchám veselou hudbu a The Story So Far jsou v ní skvělí.

Petr: Kam tedy myslíš, že se The Ghost Inside žánrově řadí?

Jonathan: Jelikož na to koukám po textové stránce, rozhodně hardcore. Po hudební stránce možná pořád hardcore, ale tvrdší, než jak se to většinou dělá. Tak to vidím já. Naše tři hlavní vlivy jsou Comeback Kid, Misery Signals, Bury Your Dead a určitě se to odráží.

Petr: Všiml jsem si, že Jim (basák) je z Massachusetts. Jak jste k němu přišli? 

Jonathan: Jeho kapela předskakovala při našem první koncertu na východním pobřeží a od té doby jsme zůstali v kontaktu. Když pak došlo na hledání nového basáka, měli jsme jasno. Věděli jsme, že bude ochoten do toho dát vše, protože jinak to vlastně ani nemá moc smysl. Chcete-li udělat z hudby kariéru, musíte hodně obětovat a to spousta nadějných kapel nechápe, proto se mění sestavy, nebo dokonce rozpadají i dost nadějná uskupení.

Petr: Myslím, že dotáhnout to někam v hudbě, nebo třeba sportu je dnes hodně těžké hlavně vlivem rodičů apod., kteří člověka tlačí do vzdělání, získání dobrých postů a celkově všeho, co souvisí s penězi.

Jonathan: Můj táta vždycky říkal, že život je příliš krátký na to strávit ho zavřený v kanceláři. V tomhle směru jsem měl štěstí, měl jsem ze strany rodičů maximální podporu a nikdo po mě nechtěl, abych vydělával miliony dolarů denně.

Petr: Není právě o tomhle Outlive? 

Jonathan: Jo, přesně! Myslím, že není správné řídit se tím, co ti přikáže společnost, jít jako ovce s proudem a nic nedělat jinak, o tom život není a neměl by být. Jsem zvyklý na to, že mě lidé soudí za to, co dělám, hlavně tedy moji známí doma v Kalifornii. Je mi to jedno. Ať si o mě říkají, co chtějí, můžu pro ně být loser, cokoliv. Zatímco většina z nich tráví dny, měsíce, roky zavření ve svých zašedlých kancelářích a nadávají na to, jak je život na hovno, já si jezdím po světě, viděl jsem už spoustu míst, mám spoustu zážitků a svůj život i přes nedávnou bolestnou událost miluju.

Petr: Rozumím. Děkuji mockrát za tvůj čas, užij si show!

Jonathan: Tobě taky moc díky, bylo to skvělý, doufám, že tě uvidím často u mikrofonu!

https://www.facebook.com/theghostinside

http://www.myspace.com/theghostinside

http://theghostinside.com/

http://www.last.fm/music/The+Ghost+Inside

Pro tenhle magazín píšu už přes rok. Za tu dobu jsem už stihnul v recenzích pochválit nebo pokárat kapely z USA, Anglie, Německa, ba co dokonce i Itálie a Maďarska, ale že bych do té doby zrecenzoval nějaký domácí počin? To ne. Což je docela paradox, protože se primárně jako posluchač zaměřuju na domácí bandy. V duchu volební hysterie minulých dní si tedy vypůjčím slogan "Je čas na změnu" od jednoho z neúspěšných prezidentských kandidátů a v aktuálním článku vás dodatečně odškodním, a to možná tím nejlepším, co domácí hardcorová scéna momentálně nabízí. EPčkem Babylon od pražsko-liberecké sebranky s hvězdným názvem Skywalker.

Ti figurují na scéně po umělecké eutanázii předchozí pop-punkové kapely Hustler State od roku 2010. Za tu dobu stihli oslnit díky skvělým energickým gigům nejprve desítky a nyní už stovky fanoušků po celé České republice a vydat dvě EP. Nejprve materiálem kvalitní ale kvůli zvukové nekvalitně zkritizovaný počin Hic Sunt Leones a loňské ceněné minialbum Arkham, které konečně naznačilo potencionál těchto pracovitých kluků. Mezitím kapelu opustil kytarista Kouďák, avšak zakrátko ho nahradil kytarista Rotchiq známý do té doby zejména z libereckých Dusty Kate. V období před vydáním Babylonu se navíc na adresu kapely více než lichotivě vyjádřili nejprve vzory kapely Stick To Your Guns a dokonce samotný Winston McCall z kolosu jménem Parkway Drive. Lepší reklamu si v tu dobu ještě nevydaná placka mohla jen těžko přát. A jak to s ní dopadlo?

Tak jako vždy, jak je na Skywalker zvykem, jsem čekal hodně vysoký standard, ale dostal jsem ještě víc a k tomu i kupu nečekaných překvapení, ale popořadě.  Epečko otevírá chytlavě pohodový song v čistě pop-punkovém hávu 8:47. Jaká to změna oproti "otvíráku" předešlého EP Arkham, které uvodil asi nejemotivnější song Commanded The A. Po tomhle songu následuje už první singl Lost, který (jak už jsem zmínil) pochválil Winston McCallů z PWD. A Wins se nemýlil, když v tomhle songu přirovnal kapelu k pop-hardcorovým ikonám A Day To Remember, protože tenhle track má jak koule, tak i obrovské srdce. A také se dají vychválit hned tři věci, které jakoby se vztahovaly k celé nahrávce. Výborné kytary a rytmika, razantně zlepšený čistý zpěv v podání frontmana Honzy a zejména výborný text, protože hudba v podání Skywalker není jen o tom hrát tvrdě a dělat bordel, ale i o tom zanechat za sebou nějaké poselství, názor nebo minimálně důvod k hlubšímu zamyšlení. I v tomhle na sobě Honza, jakožto textař, hodně zapracoval. Po nejmelodičtějším songu přichází ten suverénně nejtěžkonotážnější s názvem Fraud. Věc s refrénem, který dle mého, co se týká chytlavosti, může směle konkurovat i takovým The Ghost Inside s jejich Engine 45. "Never again, 
never ever never do I wanna see you again, you're not my friends, you seek forgivness, then say that you're sorry," prostě leze do uší. Mně se osobně se líbí zejména závěrečná část songu.

Po singlech následuje song Truthers, jenž jsem si oblíbil už z internetového pořadu Rock Cast, kde měl "mediální premiéru". Ten ocení zejména mosheři, protože jeho svižné tempo doslova vybízí k cirle-pitům a soudě dle křestu v Chapeau Rouge tomu tak skutečně je. Krom toho výborně funguje i závěrečný gang vocal a další z textů, který dává hlavu a patu, protože na světě světoucím není snad nic horšího, než lidi, kteří jsou bezmezně přesvědčení jen o své malé pravdě a je úplně jedno jestli jde o víru, politický názor nebo cokoliv jiného. Pak se objevuje na domácí scéně pořád trochu nezvyklý skit, byť už ho loni SKW využili i na předchozí nahrávce za songem London. "Praha-Liberec" odkazující na přítomnost již zmíněného kytaristy Rotchiqa. Pozorné uši v něm navíc cca. na vteřinku uslyší libereckého guru Paulieho Garanda.

Druhou část Babylonu otevírá úderný Miner Song aka v češtině báseň Hornická. Tahle píseň je zajímavá zejména tím, že text je vlastně holý překlad básně Fráni Kučery, pradědy zpěváka Honzy a bubeníka Kevina. Když už jsem naťukl to textování, za pozornost stojí i ten další u songu Chicken Matrix. Já osobně sice maso jím, ale myslím, že i pro nás "masáky" by mělo být tématem minimálně to, co jíme, odkud ta potrava pochází a v jakých poměrech se zpracovává. Není většího hnusu, než geneticky upravované maso! Po téhle emotivní věci následuje druhý skit s hosty Goodfellas Mafia, respektive DJ Smogem. To je poměrně razantní zásah do nahrávky a dá se říct risk, který ale mně osobně nevadí a naopak baví, protože zastávám názor, že to Babylon probudilo ještě k většímu životu. Nahrávka díky tomu působí méně o poslouchatelně a vlastně vás má pořád čím překvapit.

Závěrečný track Honesty za přispění Just For Being je zase důkazem toho, že Babylon je zdařilou nahrávkou od první do poslední vteřiny a i toho, jak kvalitní hudba se točí a věříme, že i nadále bude točit ve Studiu Ateliér (Skywalker, Everything We Have, Another Fake Heroes, Just For Being).

V závěrečném hodnocení nejde než konstatovat, že Babylon byl spálen i se základy. Chtěl jsem dát 80, ale dám 85 %. Těch 5 % z téhle nahrávky možná neuslyšíte, ale nejdou popřít. Dávám je klukům za to, že se nebojí dělat věci jinak, byť to možná ne každý ocení, a i za to, jak k hudbě přistupují. Není to jejich prostředek, jak si zarobit "love" a nehynoucí slávu, možná ani koníček, ale jak oni sami říkají: "Je to celej náš život" a nemám důvod jim to nevěřit. Protože tahle nahrávka má srdce a dle všeho i slušný potenciál na to, aby se dostali na výsostný piedestal českého melodic HC (kde už stejně dávno jsou), ale i za hranice, a pokud má někdo reprezentovat domácí scénu, tak to jsou právě oni!

 Link na stažení EP Babylon: http://skywalkerofficial.bandcamp.com/

Bubeník The Psyke Project Rasmus G. Sejersen kromě live videa Emmure (zde) sestříhal i záběry ke skladbě Sparks od Parkway Drive z loňského koncertu v MeetFactory, který se odehrál 30. 11. 2012.

Videorozhovor se zpěvákem Parkway Drive Winstonem McCallem zde.

Report z akce zde.

Už je to venku. Hardcore/punk Džedájové Skywalker streamují nové Epko Babylon. Kapela, která svým názvem a hudbou okouzlila i zpěváka Parkway Drive Winstona McCalla, na sobě kurevsky maká a my jí za to dáváme palec hore!

Připrav se na dvacetičtyřminutovou jízdu.

https://www.facebook.com/skywalkerhc

http://bandzone.cz/skywalker

Nadpis říká vše potřebné. Zde jsou reakce Winstona na nový kus Lost od Skywalker z chystané nahravky Babylon. A že ho sakra zaujal!

Akci provedli kluci z Rock&Pop.

Lídra australské metalcore party Parkway Drive vyzpovídal před koncertem 30. 11. 2012 v pražském MeetFactory Petr Vybíral spolu s kameramanem Radimem Kallerem.

Kapela koncertovala spolu s Emmure, The Word Alive a Structures.

Zážitky z tohoto našlapaného koncertu sepsal Jakub Rissaweg.