coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Tato novinka určitě nakopne všechny potenciální návštěvníky největšího českého festivalu Rock for People. Na královéhradeckém letišti se totiž představí v České republice vůbec poprvé americká metalcorová bomba The Devil Wears Prada. Vedle nich na podium vystoupá i melodický HC The Ghost Inside - ti už Hradec pokřtili v roce 2011. Do třetice se ukáží jihoangličtí melohardcore boys Heart In Hand. Tak co, už víš, jestli pojedeš?

K For The Fallen Dreams se připojuje předchozí zpěvák Chad Ruhlig (Legend), který nahradí odcházejícího Dylana Richtera. Kapela tuhle informaci vyvěsila skrze video na Facebooku.

Ruhlig říká:

"I am very much looking forward to returning to the road and studio with these guys."

Nový materiál kapele pomůže psát i současný bubeník The Ghost Inside a bývalý bicák skupiny Andrew Tkaczyk.

Přesně týden po (nejen) vokální tragikomedii v podání Dannyho Worsnopa a jeho neméně zmalovaných a obtoustlých kolegů z Asking Alexandria, byť za přispění fenomenálních While She Sleeps, se na Prahu valila další velká jména, tentokrát v čele s velikány z LA The Ghost Inside.

Do klubu jsem naplul lehce po půl osmé, a tak jsem nemusel dlouho vyčkávat, neboť se akce hrnula už první kapela. Přizváním portugalských Devil In Me vznikla pro všechny přítomné neskutečně nadupaná show, která měla parametry akce „velké kapely“. Na členech DIM bylo vidět, že nejsou žádnými nováčky, ale už protřelými harcovníky, kterým by slušelo větší jméno na plakátě i delší hrací čas. Každopádně i za krátkou dobu na stagi se ukázali v nejlepším možném světle, a to ocenilo i publikum, které se již nezvykle brzy zapojovalo do moshování. Dlouho nebo snad ještě nikdy jsem neviděl, že by hned první kapela večera tak vehementně bavila snad celé osazenstvo v sále viz. závěrečný uznalý potlesk přes celé Futurum. Forsa Devil In Me!

Po hedvábí pro mé sluchové ústrojí přišla škraboška v podobě nasranců z kapely Stray For The Path. Zpěvák Drew York vystoupal na pódiu v dresu Barcelony a diky svému obličeji se stal dokonalým předobrazem Dani Alvese (hráč fotbalové Barcelony). Jen pro zajímavost to bude asi velký fotbalový fanoušek, protože na další zastávce tour v Německu se zase představil v dresu mnichovského Bayernu. Ale zpátky k muzice a kapele samotné. SFTP předvedli hudební guláš s mnoha vlivy a k tomu i špršku šmirgl výrazů, ale mě tohle nešmakovalo. Za všeho nejvíc jsem se totiž při jejich setu nemohl ubránit zpřezdívkování kapely na "druhé Emmure", které mi tahle kapela hodně silně připomínala, ale na druhou stranu i Stray For The Path zaznamenali velký ohlas v moshi, kde to i díky předchozí kapele žilo o sto šest.

Po nich již následovali Deez Nuts. Tahle kapela mě z nahrávek ani videií nikdy nebrala a všechny jejich dosavadní gigy u nás jsem se nechal ujít (s vyjímkou NSD 2011, kde jsem jejich set však propil kdesi v Letenské hospodě). Nicméně bylo vidět, že tu kluci mají silnou fans základnu a já se tentokrát zařekl, že si je ujít nenechám. No a lepší rozhodnutí jsem udělat nemohl, protože mě tahle show naprosto strhla. Jaké to překvapení, protože jejich zvukovka vypadal spíše jako zkouška Antabus bandu z Horního Fernetova. A však v momentě, kdy J.J. Peters rozrapoval dav, přišla show, která mi doslova vyrazila dech, což pro moje záda s houserem bylo docela peklo, ale stálo to za to! Tak masivní stage diving jsem v životě neviděl, některé skoky připomínaly vystřelená zvířatka v patnáctém levelu Angry Birds! Dav se doslova v dobrém slova smyslu utrhl ze řetězu skákal z podia i pod ním a sborově zpíval zejména notoricky známe songy jako třeba I Hustle Everyday. Možná nejzajímavějším momentem bylo živé provedení aktuálního megahitu Band of Brothers, kde si feat spolu s nemalém odvážlivců na podiu střihl i frontman Devil In Me Poli.

A to nejlepší nakonec. Záda nezáda, tady už šla bolest stranou, stejně tak i ostych při návštěvě stage na trase podium-dav, protože to jinak prostě nešlo! Už od intra z poslední desky Get What You Give v podobě songu This Is What I Know About Sacrifice a jeho následovníků v podobě pecek Outlive, Chromo nebo Slipping Away se strhl opravdu intenzivní mosh a s ním i sborový zpěv a krásná intenzivní atmosféra, která zase pro jednou prokázala, že tahle hudba není jenom o tvrdosti, ale i něčem mnohem hlubším. Vigil se sice moc nenaběhal, ale i přesto jeho projev působil neskutečně živě a intenzivně, čemuž zajisté pomohl oční kontakt, který si udržoval s tou pařící masou a bylo jedno jestli to bylo napravo, nalevo nebo kdesi vzadu kam jsme my z předních řad nedohlédli. Je to profík stejně jako celá kapela. TGI jsem viděl naposledy v Rock Café s Comeback Kid, ale mám radost,že značka TGI neubrala nic ze svého lesku a nasazení. A v závěru setu už jsem jen těžko skrýval dojetí, hlavně u závěrečné singlovky Engine 45, protože hudba TGI je sice agresivní, ale i něco na srdíčko, prostě breakdownová terapie s dnes již kultovním přesahem. A taky jedna z minima kapel, která se nemusí stydět za to, že mají nálepku "metalcore", protože si drží pořád vysoký (nad)standard a navrch i hrnec originality.

Ve středu 6. 2. 2013 se pražský klub Futurum stal dějištěm koncertu, jehož hlavní hvězdou byli lednoznačně lídři melodic metalcoru The Ghost Inside. A právě zpěváka téhle úspěšné a celosvětově oblíbené kapely si vybral Petr ke kamarádskému rozhovoru. Povídali si o kutnohorské kostnici, koncertování, cestování a životě. Ale to už si ostatně můžše přečíst v tomhle zajímavém rozhovoru.

Petr: Jak zatím probíhá turné?

Jonathan: Jo, zatím je všechno super. S Deez Nuts a Stray From The Path už máme několik turné za sebou, Devil In Me jsme poznali až teď a musím říct, že dělají své rodné zemi velkou čest (Portugalsko-pozn.red.) Je to naše první turné jako headliner po docela dlouhé době, takže si to celkem užíváme, i když to má i své zápory.

Petr: Počítám, že jako headlineři nemáte příliš času létat po městech, která navštívíte, najdete si přesto občas chvíli?

Jonathan: Jak říkáš, máme vypsaný plán v kolik a kde musíme být na soundcheck, vykládání aparatury apod., dnes jsme ale přijeli celkem brzo, a tak jsme stihli malou procházku po městě, i když opravdu jen malou. Chtěli jsme jet do Kostnice, mnoho našich známých z jiných kapel ji vychvalovalo jako jedno z nejzajímavějších míst, která viděli, nakonec jsme to ale nemohli stihnout.

Petr: Myslíš tu v Kutné Hoře? To není zrovna blízko, nějakých 70 km od Prahy.

Jonathan: Jo, to byl hlavní důvod, proč jsme se tam nakonec nedostali, příště už bychom ale opravdu chtěli, stejně tak bychom rádi konečně navštívili i ty vaše staré hodiny v centru, víš o čem mluvím, ne? To musí být zajímavé.

Petr: Orloj. To určitě stojí za to vidět.

Jonathan: Snad příště.

Petr: Je na obzoru nějaký nový materiál po skvostném Get What You Give?

Jonathan: Jak se to vezme, mám už spoustu nápadů na papíře, hudebně ale ještě nic nového nevzešlo, rozhodně bychom ale rádi stihli vlétnout zpět do studia do konce roku, tzn. po festivalové sezoně.

Petr: Říkáš, že nejdřív píšeš texty a až potom na ně dosadíte s klukama hudbu? 

Jonathan: Jo, nejspíš jsme jedna z mála kapel, co to tak dělá, jestli se ale nemýlím, dělají to tak například i The Amity Affliction.

Petr: Jsi poměrně známý pro svůj straight edge životní styl. Co tě tenkrát poprvé přimělo očistit se od drog, alkoholu apod.?

Jonathan: Když nad tím tak přemýšlím, příliš důvodů jsem pro to neměl, snad největší důvod byl, že jsem se při požití něčeho takového necítil lépe, a proto jsem se rozhodl tyto věci ze svého života vyškrtnout. Znal jsem i spoustu lidí závislých na alkoholu a to mi taky dost pomohlo zůstat sXe. Nikdy jsem neudělal lepší rozhodnutí. Bylo mi tenkrát 15 a snažil jsem se už tak mladý obklopovat lidmi, kteří to viděli stejně a ze začátku je právě toto nejdůležitější. Na druhou stranu bych řekl, že je lehké se straight edge vyznavačem stát, naopak je velmi těžké si to udržet. Jelikož já jsem straight edge přes deset let, ani nad tím už příliš nepřemýšlím. Jen vím, že je to něco, co chci , aby mě ovlivňovalo.

Petr: Štvou tě někdy lidé, kteří pijí, a začnou být třeba po chvíli otravní?

Jonathan: Když si to vemu, tak ani moc ne. Jsou věci, které mě dokáží nasrat víc, než když mi člověk foukne kouř do obličeje, i když to mě taky zrovna dvakrát neuklidní. Jen se snažím lidem nekecat do jejich života, není to moje věc. Dokud mě nezačnou tlačit například do alkoholu, kouření, je mi to jedno.

Petr: Jaké je tvé nejoblíbenější místo, které jsi navštívil a rád by ses tam vrátil?

Jonathan: Pro mě jednoznačně Austrálie. Lidé jsou tam tak příjemní a nabití energií, navíc je tam teplo, každý je rád, když přijede zahraniční kapela, i když tam mají taková jména jako Parkway Drive nebo právě The Amity Affliction. Ke všemu je to anglicky mluvící země, je to pro nás lehké, není to jako tady. Dneska jsem třeba přišel do kavárny a když jsem prosil servírku o ledovou kávu, nedokázala vyplodit ani slovo anglicky. To samé je to při koncertech, občas je fakt těžké s fanoušky komunikovat, občas zůstanu po otázce bez odezvy a to není uplně dvakrát příjemné.(Což se mimochodem stalo několikrát i v Praze, pozn.red.).

Petr: Musím říct, že mě občas zaráží, jak málo lidé první světový jazyk ovládají.

Jonathan: Rozhodně je to čím dál lepší, starší lidé určitě mají s angličtinou problémy, ale většina mladých angličtinu ovládá a používá slušně, bude to určitě jen lepší. Abych řekl pravdu, štve mě, že se ve Státech neklade takový důraz na výuku cizích jazyků na školách, jak se pak můžeme divit, že nás zbytek světa má za namyšlence, kteří si myslí, bůhví jak se domluví všude, ač to možná bude pravda. Dva roky španělštiny nebo francouzštiny je opravdu málo. Mimo to ale obecně rád cestuji všude, je úžasné být v kapele a tohle všechno zažívat, navíc v tak krátkém časovém úseku. Právě teď žiji život, o kterém jsem snil a myslím, že stejně to vidí i zbytek kapely.

Petr: Měl jsi někdy jiné úmysly se svým životem, co třeba kariéra sportovce? Ptám se tě na to záměrně, protože vím, že jsi velký fanda hokeje a hlavně L.A. Kings.

Jonathan: Heh, těší mě, že toho o mě tolik víš. Každopádně jsem nikdy příliš jiné cíle neměl. Hokej mne začal zajímat až tak před šesti lety, jsem vychován hlavně v baseballové rodině. Když jsem ale viděl, že kapela si stojí lépe, než kariéra sportovce, nemělo smysl se rozmýšlet.

Petr: Vraťme se tedy zpět ke kapele. Který song hraješ živě nejradši? Který ti přijde nejsmysluplnější?

Jonathan: Nejradši hraju vždycky ty novější věci, staré už jsou přeci jen po pár letech opravdu hodně oposlouchané a ohrané. Už můžu říct, že mě některé naše písně vyloženě nebaví hrát naživo a dělám to jen z rutiny, naopak jsou i takové, které si užiju vždycky, jako třeba Greater Distance, Faith Or Forgiveness nebo Engine 45. Obecně si ale vždycky nejvíc užiju ten song, který v setu hrajeme jako první a je prakticky jedno, který to je.

Petr: Jakou hudbu na turné posloucháte nejvíc?

Jonathan: Dříve jsem i na turné poslouchal hlavně tvrdší věci, poslední dobou se ale vracím k NOFX, Bad Religion apod. Poslední dobou všichni asi nejvíc posloucháme The Story So Far.

Petr: Přijde mi, že je poslední dobou poslouchá úplně každý.

Jonathan: A divíš se? Vždyť je to skvělý! Je super poslouchat něco, co tě nenapumpuje tolik, jako třeba HC. Rád poslouchám veselou hudbu a The Story So Far jsou v ní skvělí.

Petr: Kam tedy myslíš, že se The Ghost Inside žánrově řadí?

Jonathan: Jelikož na to koukám po textové stránce, rozhodně hardcore. Po hudební stránce možná pořád hardcore, ale tvrdší, než jak se to většinou dělá. Tak to vidím já. Naše tři hlavní vlivy jsou Comeback Kid, Misery Signals, Bury Your Dead a určitě se to odráží.

Petr: Všiml jsem si, že Jim (basák) je z Massachusetts. Jak jste k němu přišli? 

Jonathan: Jeho kapela předskakovala při našem první koncertu na východním pobřeží a od té doby jsme zůstali v kontaktu. Když pak došlo na hledání nového basáka, měli jsme jasno. Věděli jsme, že bude ochoten do toho dát vše, protože jinak to vlastně ani nemá moc smysl. Chcete-li udělat z hudby kariéru, musíte hodně obětovat a to spousta nadějných kapel nechápe, proto se mění sestavy, nebo dokonce rozpadají i dost nadějná uskupení.

Petr: Myslím, že dotáhnout to někam v hudbě, nebo třeba sportu je dnes hodně těžké hlavně vlivem rodičů apod., kteří člověka tlačí do vzdělání, získání dobrých postů a celkově všeho, co souvisí s penězi.

Jonathan: Můj táta vždycky říkal, že život je příliš krátký na to strávit ho zavřený v kanceláři. V tomhle směru jsem měl štěstí, měl jsem ze strany rodičů maximální podporu a nikdo po mě nechtěl, abych vydělával miliony dolarů denně.

Petr: Není právě o tomhle Outlive? 

Jonathan: Jo, přesně! Myslím, že není správné řídit se tím, co ti přikáže společnost, jít jako ovce s proudem a nic nedělat jinak, o tom život není a neměl by být. Jsem zvyklý na to, že mě lidé soudí za to, co dělám, hlavně tedy moji známí doma v Kalifornii. Je mi to jedno. Ať si o mě říkají, co chtějí, můžu pro ně být loser, cokoliv. Zatímco většina z nich tráví dny, měsíce, roky zavření ve svých zašedlých kancelářích a nadávají na to, jak je život na hovno, já si jezdím po světě, viděl jsem už spoustu míst, mám spoustu zážitků a svůj život i přes nedávnou bolestnou událost miluju.

Petr: Rozumím. Děkuji mockrát za tvůj čas, užij si show!

Jonathan: Tobě taky moc díky, bylo to skvělý, doufám, že tě uvidím často u mikrofonu!

https://www.facebook.com/theghostinside

http://www.myspace.com/theghostinside

http://theghostinside.com/

http://www.last.fm/music/The+Ghost+Inside

Pro tenhle magazín píšu už přes rok. Za tu dobu jsem už stihnul v recenzích pochválit nebo pokárat kapely z USA, Anglie, Německa, ba co dokonce i Itálie a Maďarska, ale že bych do té doby zrecenzoval nějaký domácí počin? To ne. Což je docela paradox, protože se primárně jako posluchač zaměřuju na domácí bandy. V duchu volební hysterie minulých dní si tedy vypůjčím slogan "Je čas na změnu" od jednoho z neúspěšných prezidentských kandidátů a v aktuálním článku vás dodatečně odškodním, a to možná tím nejlepším, co domácí hardcorová scéna momentálně nabízí. EPčkem Babylon od pražsko-liberecké sebranky s hvězdným názvem Skywalker.

Ti figurují na scéně po umělecké eutanázii předchozí pop-punkové kapely Hustler State od roku 2010. Za tu dobu stihli oslnit díky skvělým energickým gigům nejprve desítky a nyní už stovky fanoušků po celé České republice a vydat dvě EP. Nejprve materiálem kvalitní ale kvůli zvukové nekvalitně zkritizovaný počin Hic Sunt Leones a loňské ceněné minialbum Arkham, které konečně naznačilo potencionál těchto pracovitých kluků. Mezitím kapelu opustil kytarista Kouďák, avšak zakrátko ho nahradil kytarista Rotchiq známý do té doby zejména z libereckých Dusty Kate. V období před vydáním Babylonu se navíc na adresu kapely více než lichotivě vyjádřili nejprve vzory kapely Stick To Your Guns a dokonce samotný Winston McCall z kolosu jménem Parkway Drive. Lepší reklamu si v tu dobu ještě nevydaná placka mohla jen těžko přát. A jak to s ní dopadlo?

Tak jako vždy, jak je na Skywalker zvykem, jsem čekal hodně vysoký standard, ale dostal jsem ještě víc a k tomu i kupu nečekaných překvapení, ale popořadě.  Epečko otevírá chytlavě pohodový song v čistě pop-punkovém hávu 8:47. Jaká to změna oproti "otvíráku" předešlého EP Arkham, které uvodil asi nejemotivnější song Commanded The A. Po tomhle songu následuje už první singl Lost, který (jak už jsem zmínil) pochválil Winston McCallů z PWD. A Wins se nemýlil, když v tomhle songu přirovnal kapelu k pop-hardcorovým ikonám A Day To Remember, protože tenhle track má jak koule, tak i obrovské srdce. A také se dají vychválit hned tři věci, které jakoby se vztahovaly k celé nahrávce. Výborné kytary a rytmika, razantně zlepšený čistý zpěv v podání frontmana Honzy a zejména výborný text, protože hudba v podání Skywalker není jen o tom hrát tvrdě a dělat bordel, ale i o tom zanechat za sebou nějaké poselství, názor nebo minimálně důvod k hlubšímu zamyšlení. I v tomhle na sobě Honza, jakožto textař, hodně zapracoval. Po nejmelodičtějším songu přichází ten suverénně nejtěžkonotážnější s názvem Fraud. Věc s refrénem, který dle mého, co se týká chytlavosti, může směle konkurovat i takovým The Ghost Inside s jejich Engine 45. "Never again, 
never ever never do I wanna see you again, you're not my friends, you seek forgivness, then say that you're sorry," prostě leze do uší. Mně se osobně se líbí zejména závěrečná část songu.

Po singlech následuje song Truthers, jenž jsem si oblíbil už z internetového pořadu Rock Cast, kde měl "mediální premiéru". Ten ocení zejména mosheři, protože jeho svižné tempo doslova vybízí k cirle-pitům a soudě dle křestu v Chapeau Rouge tomu tak skutečně je. Krom toho výborně funguje i závěrečný gang vocal a další z textů, který dává hlavu a patu, protože na světě světoucím není snad nic horšího, než lidi, kteří jsou bezmezně přesvědčení jen o své malé pravdě a je úplně jedno jestli jde o víru, politický názor nebo cokoliv jiného. Pak se objevuje na domácí scéně pořád trochu nezvyklý skit, byť už ho loni SKW využili i na předchozí nahrávce za songem London. "Praha-Liberec" odkazující na přítomnost již zmíněného kytaristy Rotchiqa. Pozorné uši v něm navíc cca. na vteřinku uslyší libereckého guru Paulieho Garanda.

Druhou část Babylonu otevírá úderný Miner Song aka v češtině báseň Hornická. Tahle píseň je zajímavá zejména tím, že text je vlastně holý překlad básně Fráni Kučery, pradědy zpěváka Honzy a bubeníka Kevina. Když už jsem naťukl to textování, za pozornost stojí i ten další u songu Chicken Matrix. Já osobně sice maso jím, ale myslím, že i pro nás "masáky" by mělo být tématem minimálně to, co jíme, odkud ta potrava pochází a v jakých poměrech se zpracovává. Není většího hnusu, než geneticky upravované maso! Po téhle emotivní věci následuje druhý skit s hosty Goodfellas Mafia, respektive DJ Smogem. To je poměrně razantní zásah do nahrávky a dá se říct risk, který ale mně osobně nevadí a naopak baví, protože zastávám názor, že to Babylon probudilo ještě k většímu životu. Nahrávka díky tomu působí méně o poslouchatelně a vlastně vás má pořád čím překvapit.

Závěrečný track Honesty za přispění Just For Being je zase důkazem toho, že Babylon je zdařilou nahrávkou od první do poslední vteřiny a i toho, jak kvalitní hudba se točí a věříme, že i nadále bude točit ve Studiu Ateliér (Skywalker, Everything We Have, Another Fake Heroes, Just For Being).

V závěrečném hodnocení nejde než konstatovat, že Babylon byl spálen i se základy. Chtěl jsem dát 80, ale dám 85 %. Těch 5 % z téhle nahrávky možná neuslyšíte, ale nejdou popřít. Dávám je klukům za to, že se nebojí dělat věci jinak, byť to možná ne každý ocení, a i za to, jak k hudbě přistupují. Není to jejich prostředek, jak si zarobit "love" a nehynoucí slávu, možná ani koníček, ale jak oni sami říkají: "Je to celej náš život" a nemám důvod jim to nevěřit. Protože tahle nahrávka má srdce a dle všeho i slušný potenciál na to, aby se dostali na výsostný piedestal českého melodic HC (kde už stejně dávno jsou), ale i za hranice, a pokud má někdo reprezentovat domácí scénu, tak to jsou právě oni!

 Link na stažení EP Babylon: http://skywalkerofficial.bandcamp.com/

Vyšlo to nádherně. Zrovna dneska The Ghost Inside hrají v Praze a zároveň představují svůj nový videoklip.

Ano je to tak. Možná ho ještě stihnete než vyrazíte na jejich pražskou zastávku ve Futuru. Tady je - nový videoklip The Ghost Inside s názvem The Great Unknown, deska Get What You Give z roku 2012.

Recenze na coreMusic:

Returners - tady.

Get What You Give - tady.

Portugalská pětičlenná hardcore smečka Devil In Me vypouští obrázky skladby On My Own. Skladba je třetí v pořadí na zatím poslední desce The End z roku 2010.

Kapela se 6. února 2013 představí v Praze ve Futuru po boku The Ghost Inside, Deez Nuts a Stray From The Path.

Je to již skoro půl roku, co jsem udělal rozhovor se Zaphou. Se zpěvákem na volné noze, který v tu dobu pořád vzpomínal na svou bývalou kapelu. STŘIH! Nyní jsou však Unaffected Evolution opět spolu a chystají se znovu na pódia. Tenhle druhý vstup do řeky však vypadá více než slibně. Nejen o comebacku UE, ale i nové desce milovaných Deftones se nám v následujícím rozhovoru rozvyprávěli frontman Zapha a kytarista Tom, jeden ze tří Tomášů v kapele.

Ahoj kluci, přiznám se, že když jsem se dozvěděl o vašem comebacku, tak jsem doslova vyjekl radostí. Co vás přimělo k návratu?

Zapha: My jsme v podstatě taky vyjekli radostí. K návratu nás přiměla potřeba hrát pospolu a tvořit dál, tak, jak jsme byli zvyklý. Sice náš rozpad byl tak trochu emotivní, ale jak se říká " čas může vyléčit i nevyléčitelné", a to se v našem případě stalo. Tom se k nám vrátil a k tomu s sebou vzal i kytaristu jejich bandy Taste Of Shards Tomiónka. Teď máme v kapele tři Tomáše :)  takže jsme je rozdělili podle slušivosti jména k jejich tělu tzn. Tom, Tomik a Tomiónek.
Tím, že jsme měli rok a půl "pauzu", tak nás to nakoplo a tvoříme nové skvělé věci, které jsou stylově jinde, než naše tvorba doposud. Metalcore utekl do své nory a my se vydali do cest našich srdcí. Nové věci jsou různorodé, nacpeme do vás pořádnou porci agrese, ale i spoustu náladotvorných momentů…

Tome, jak bys srovnal UE před tvým odchodem a jak UE nyní?

Tom: Před mým odchodem jsme se snažili hrát tak, abychom nedělali tuctovou hudbu, bohužel jsme se s poslední tvorbou ukázali jen párkrát před lidma a nestačili jsme to ani nahrát. Jediné, co je z nových věcí nahráno, je VOID! V dnešní době je opravdu těžké s něčím překvapit. Myslím si, že po mém odchodu jsme si všichni uvědomili spoustu věcí, které byli špatně a i věci, které nás spojovaly. Je skvělé, že jsme všichni stále něco vytvářeli se se svými projekty, hráli jsme jinak, než jsme byli zvyklý hrát společně a díky tomu, naše současná muzika získává opravdu svůj ksichtík.

Jak to bude s vaším setlistem budete hrát pořád songy jako Paranoid nebo Ketchup? Nebo pojedete, jak se říká od znova?

Tom: Určitě budeme hrát starší pecky, jakými jsou právě zmíněný Ketchup a Paranoid, ale s novou tvorbou jsme se natolik rozjeli, že budeme preferovat hraní hlavně nových věcí. Samozřejmě když bude více času, tak tam pošleme ještě něco z našeho oldschoolu.

Perfektní zpráva! Ty "staré" songy měly i přes tu nespoutanou energii i ohromné srdce a zároveň jsem zvědav na tu novou tvorbu, teď už jí jen vidět a slyšet živě. V jaké fázi teď, co se týká koncertů? Budou mít fans možnost vás vidět někde do konce tohoto kalendářního roku?

Zapha: Zatím jsme spíš ve fázi tvoření, ale v brzké době uděláme naši comebackovou akci u nás v České Lípě. Náš setlist bude mix starých a nových songů. Samozřejmě až budeme vědět datum a umístění akce, tak to vyhlásíme na našich Bandzone a FB stránkách. K dalším akcím, co nás mají čekat, se zatím vyjadřovat nemohu, protože je dost věcí zatím jen v jednání. I když vlastně jedna dost podstatná akce nás čeká 1. 6. 2013, a tou je Defest v Divadle Pod Lampou v Plzni. Na to se, již teď moc těšíme!

S Defestem jste mi nalili na smeč k další otázce. Jaký máte k této, dá se říct unikátní akci, vztah. Čím si vysvětlujete, že tahle akce probíhá zrovna u nás?

Zapha: K Defestu máme samosebou ten nejkladnější vztah, je to pro nás jeden z nejlepších koncertních zážitků v roce. Já osobně jsem na Deftones "vyrostl". Při prvních poslechu Around The Fur, jsem se roztekl, potom vyšlo White Pony a já byl už na věky pohlcen. Deftones jsou nejen pro mě ohromnou inspirací! To, že se tato akce odehrává u nás nevím, čím je, ale jsme rád, že je tu plno lidí co tuhle kapelu milujou jako my. Díky hlavně patří Fredymu z This Night Draws End, že si břemeno celé té akce bere na svá ramena!

V následujícím bloku otázek zůstaneme ještě u Deftones. Co čekáte od alba Koi No Yokan?

Zapha: To mohu říct opravdu stručně. Naprostou pecku plnou silných melodií a krutopřísných riffů, která mě bude bavit, hladit a inspirovat!

Mimochodem, Zapho, ty jsi loni na youtube nahodil i velice povedenej cover na Beauty School, s UE máte na kontě cover na song Minervu s Majkláčem z The.Switch. Chystáte i nadále zakomponovávat nějaké pecičky od Deftones?

Zapha: Jak už jsem řekl, Deftones jsou opravdu moje veliká srdcovka, proto občas nějakej ten cover od nich uděláme nebo udělám. Minerva s Majkláčem vznikla kvůli celosvětové akci na podporu Chi Chenga, protože měl vážnou autonehodu a veškěrý výdělek z akcí na jeho podporu, šel na jeho nákladnou léčbu. To byla naše povinnost. Dále jsme od Deftones hráli Lotion nebo Change. Na Defest si budeme muset připravit další jejich pecku, takže určitě je ještě vycoverujeme. Rozhodně na našich akcích, které nebudou Deftones zasvěceny, od nich nic hrát nebudeme.

A po Deftones se dostáváme opět k vám. Co plánují UE na příští rok?

Zapha: Příští rok chceme rozhodně natočit naše první férový album, zatím jsme postupně točili jen singly, protože první desku chceme mít skvělou a až teď cítíme, že to co děláme je opravdu takové, že si to cédko zaslouží! K tomu i natočení jednoho či dvou klipů a samozřejmě i merchandise. Dále chceme co nejvíce koncertovat, dokonce zvažujeme i nějaké to soutěžení, když jsme zatím proti soutěžím brojili… Ale to je zatím jen v našich úvahách.

Už jste zmiňovali, že se postupem času odkláníte od metalcoru. Taky zastáváte názor, že se tenhle žánr už v podstatě nemá kam posouvat?

Tom: Ano, odkláníme se, dá se říct už léta, vlastně čistej metalcore už nehrajeme od svých začátků. Ale co je čistej metalcore, že jo?Když se tento styl dostal k nám do republiky, udělal se kolem něj booom a začala ho hrát spousta kapel, což je logické, vždy když přijde něco nového, je to super a inspiruje tě to, samozřejmě pokud tě to oslovuje. Mě metalcore oslovoval, teď už tomu tolik není. Metalcorová scéna začla být přehlcená, teď něco podobného očekávám i s djentem... Já osobně jsem zastáncem toho, že metalcore se už o moc dál neposune, spíš budou vznikat hybridy metalcoru. Spousta hudebníků, co metalcore poslouchá, se inspiruje hlavně kapelama jakými jsou Killswitch Engage, As I Lay Dying, August Burns Red, Bullet For My Valentine nebo Trivium. Tyto kapelky to dle mého stejně dělaj nejlíp… Já osobně moc nemusim třeba akce o třech metalcorových kapelách, protože mě to při druhé bandě začne většinou nudit.

Zapha: Já nikdy metalcore neposlouchal, pouze mě to bavilo zpívat, takže mě nezbývá nic jiného, než s Tomem souhlasit!

Ono snad ani nejde nesouhlasit. Do toho již zmiňovaného výčtu bych ještě přidal třeba The Ghost Inside, The Devil Wears Prada nebo It Prevails a zbytek s nimi buď splývá nebo už je jen kopíruje. Najít originální metalcore je v podstatě svátek, ale přejděme k další otázce. Letošek se pomalu ale jistě chýlí ke svému závěru a není od věci bilancovat. Jaká alba vás během letoška nejvíce dostala, berte to i jako možnost doporučit kvalitu našim čtenářům.

Tom: I když moc nesleduju kdo a kdy vydává nová alba, tak se ke mě samozřejmě dostalo poslední album kapely Textures – Dualism (rok 2011), kde je nový zpěvák. Vřele doporučuju! Dalšími kapelami jsou např: Glass Cloud – The Royal Thousand, Circles – The Compass nebo Periphery – Periphery II (This Time It’s Personal).

Zapha: Jsem velký fanoušek Circa Survive, takže určitě jejich nové cédko Violent Waves, potom Exotic Animal Petting Zoo – Tree Of Tongues, Car Bomb – w^w^^w^w a určitě tam patří Deftones – Koi No Yokan. Jinak tento rok jsem slyšel spoustu perfektní muziky, ale jsou to i starší věci, které jsem teprve objevil. Vyzdvihl bych Cloudkicker nebo Italy Amia Venera Landscape! Z české scény určitě Killerpanda – Na Rovinu a The Switch – Na Dosah III.

Na Dosah III. je naprostá pecka a věřím, že to stejně tak bude i s vaší deskou. Na závěr vás potrápím ještě závěrečným a neveselým dotazem. V týdnu, kdy tvoříme tento rozhovor, zahynul po bouračce Mitch Lucker, zpěvák Suicide Silence a jedna z ikon tvrdý hudby. Co pro vás tenhle borec reprezentoval? A jak moc vás jako posluchače tahle ztráta zasáhla?

Zapha: Mě osobně to zasáhlo opravdu hodně, abych pravdu řekl a nelakoval čtenáře, že jsem velký fanoušek Suicide Silence, tak nejsem a nikdy jsem nebyl. Ale byl to mladej a nadanej člověk a odešel přiliš brzo! Nezbývá nic jiného, než smeknout kšilta z hlavy a zapálit svíci za dalšího muzikanta, který odešel do hudebního nebe!

Nejde nesouhlasit a nejde nepoděkovat za tenhle rozhovor. Troufnu si říct, že za celou redakci coreMusic vám přejeme jen to nejlepší a budeme se těšit na vaše živé koncerty! Děkujeme za rozhovor.

http://bandzone.cz/unaffectedevolution
https://facebook.com/pages/Unaffected-Evolution/121208131274842

Fanoušci kvalitního metalcoru zbystřete! 6. února 2013 se na Prahu valí hned několik úderek v čele se skvělými The Ghost Inside z L.A. Doplní je Deez Nuts, Devil In Me a Stay From The Path.

Akce proběhne v pražském klubu Futurum. Akci pořádá Conspiracy.

Na Never Say Die Tour si budeme muset počkat do listopadu. Za to na trailer k chystanému dokumentu z letošního Impericon Festivalu, kterého se účastnil i náš redaktor Jakub, se můžeme kouknout již nyní.

Impericon Fest spojuje stejně jako turné Never Say Die značka Impericon Clothing (dříve Imperial). Letos na festu vystoupili jedny z největších jmen současného metalcoru jako Parkway Drive, The Ghost Inside, Your Demise nebo Miss May I.