Velké děti, tahle kapela přesně věděla, jaký název si vybrat, protože nejen oni, ale i většina návštěvníků sobotního koncertu v Divadle Pod lampou, vypadala jako velké děti, s rozverností a úsměvem právě pro děti typickým. Ale abych nepředbíhala, k Big Kids se ještě dostaneme. Kdo měl odvahu vyrazit na téměř celosvětový výlet, ten mohl v sobotu 14. 5. doputovat ve večerních hodinách do plzeňského Divadla Pod Lampou, kde si pro nás místní „sovy“ připravili další koncert. Výlet to byl opravdu veliký a pro mnohé i náročný, s návratem ráno.
Už se vám někdy povedlo navštívit Francii, Plzeň a Oakland v Kalifornii v jeden večer a přitom nevytáhnout paty z domoviny? Návštěvníci této akce to hravě zvládli. Kapely, hrající emo/hardcore/punk mají v Plzni své čestné místo a lidé na ně chodí, takže se nám příjemné akce tohoto typu v Plzni střídají jak na běžícím pásu a tohle byla jedna z nich. Nejpozitivnější akce tohoto jara, příště až tu Big Kids budou, zapomeňte na doktory, antidepresiva a tisíce utracené za terapie, dejte si je, jejich hudbu, jejich show.
Večer nezačínal tak pozitivně, jak se jeví, kolem deváté to vypadalo, že u baru popíjí pár lidí a tak to zůstane, zatímco ve spodní části stojí osiřelé bicí, které vypadaly spíše jako atrakce pro návštěvníky, kteří se s nimi mohou vyfotit a zahrát si na drummery. Klub zel prázdnotou. Snad někdo přijde. Snad. Lidé přišli, nenechali kapely ve štychu a nakonec se nás sešlo tak akorát, abychom se všichni společně mohli o tu pozitivní náladu podělit i po akci, na baru. Večer otevírali hosté z Francie, pro mě dosud neznámá kapela tvořená ze sympatických chlapíků. Kapela Child Meadow zahrála s Big Kids i v Praze a nakonec se připojila i cestou do Plzně, takže velmi milý host. Co se téhle kapely týče, hudebně i výrazově moc fajn, nebýt tam ten večer Big Kids, asi by mi toho v hlavě z jejich setu zůstalo víc a mohla bych vám víc i napsat, ale takhle pro mě byli, v porovnání se zbytkem večera, jen velice šikovnou a příjemnou kapelou, kterou jsem si v klídku vychutnala. Příjemné překvapení, uvítala jsem hraní pod podiem, dělá to svoje kouzlo, mám ráda kontakty mezi kapelou a fanoušky, v dnešní době velkých stagí, často doplněných a zle se tvářící ramenaté kluky, je tohle vždycky důvod k radosti. Pokud vás zajímají Child Meadow blíže, chystá se splitko s Remek, pod palcem Pure Heart Recs., tak si to ohlídejte.
Z Francie prstem po mapě do Čech a to rovnou do Plzně, odtud pochází Taras Bullba, hardcore punkové trio se zběsilým bubeníkem a neskutečně nadaným kytaristou za mikrofonem. Kapela má dlouhou historii, ve které nechybí vznik ani zánik, personální změny, problémy, strasti i radosti. Jejich pestrá historie, možná stovky koncertů, diskuze na serverech a další věci, z nich pro mnohé udělaly kult. V době kdy kapela vznikla mi táhlo asi tak na 13 let, takže moje objevení Taras Bullby přišlo až mnohem později. Baví mě skvělá barva hlasu a čistý zpěv ve všech polohách, které zpěvák vypouští ven, baví mě dlouhé poklidné pasáže, znějící jak soundtrack k temnému filmu, baví mě silná basa, zběsile rychlé bubny i bubeníkovy grimasy. Zvuk linoucí se z krabiček, ale i živelný lidský faktor. Taras Bullba je naživo něco neskutečně silného. Chvíli starej punk, čistej a kvalitní. Chvíli zase neskutečně chytlavý emíčko a tak se to střídá a střídá, nemáte šanci se nudit, jen se ponořit a voda vás unáší. Teda né voda, ale Taras Bullba. Hudebně mě tahle parta bavila nejvíc. Ty tři kluci jsou páni muzikanti.
Západočeskou muziku s pasážemi, při kterých chcete zavřít oči, vystřídal prudký kalifornský hurikán a strhnul všechno živé v klubu na svou stranu. Loni natočili desku, letos další a nyní dva měsíce obráží starý kontinent, aby nám Big Kids ukázali, jak se baví velký děcka ve státech. Při jejich koncertu se smějete, tleskáte, skáčete, věříte jim každý slovo, máte pocit, že vám něco vlili do žil. A přitom je to jen parta chlápků ve flanelkách s dlouhým fousem. Image je na nic, poslouchej muziku, tohle z nich cítíte. První pohled mě pobavil, jeden z jejich členů mi tak připomínal Korka z jihočeských Lahar, že jsem na něj musela stále civět a porovnávat je. Mimochodem, měl překrásnou bílou tenkou kytaru. (Jo i toho si všímám, jsem ženská!) Big Kids udělali děti z nás všech, nikdo nezůstal stát a z publika se stala pohyblivá masa, skoky, kývající se hlavy, úsměvy. A hoši z Kalifornie si to slunce, co do nás vpustili, náležitě užili. Muziku měli výbornou, starej punk, nálada prvního skejtu a prošoupaných bot ve slunečné Americe, parta lidí na sluníčku, užívající si obyčejnej den, moc na pohodu. Skvělý zvuk, nezastavitelný kolotoč a hrozně moc povedená muzika, která dokazuje, že punk je kvalitní, vypracovaná a upřímná muzika, ne jen tři akordy stále dokola. A hlavně, žádné přetechnizované pasáže, cukrbliky, kudrlinky, blikátka,… jen čistá hudba. A nejlepší je, že je jedno jak hráli, ale jak to prodali. Nebo né prodali, ale předali. Dali nám všem všecko, co umí a duši k tomu jako bonus. Odehráli bezchybný energický set, přídavek a na závěr si všichni zároveň plácli, jakože jsou fakt dobří klucí.
Tahle část koncertu jeví se jako konec. Omyl! Všechno tohle strašně pozitivní ladění a zážitek byl jen začátkem, následovala multikulturní afterparty, protože hoši z Big Kids nechodí brzo spát a nedovolili to ani nám. Veselo na baru, přátelské vazby. Pokud náhodou potkáváte podivné lidi v ulicích Plzně, jak mají zmražené úsměvy na rtech, věřte, že byli v sobotu na Big Kids.
