coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Potkáváte ho a třeba o tom ani nevíte. Vídáte ho a obdivujete ho na spoustě hudebních a kulturních akcích a přesto tam třeba ani on sám fyzicky není. Mluvíte o něm, díváte se na něj, chválíte ho, chcete ho, závidíte ho druhým a vlastně ho třeba ani neznáte. O kom mluvím? Mluvím o mladém muži žijícím v Brně, narozeném v roce 1987, kterého jste už určitě někde zahlédli. Možná né přímo jeho, ale pánův rukopis vám určitě není cizí. Je to Luka Reveur. Rozhodla jsem se představit vám další zajímavou osobou, která je chtě nechtě s muzikou spjatá a přitom nám není primárně známá díky svému hudebnímu umu. Není to poprvé, co od muzikantů utíkám k jiným ohromně zajímavým lidem, kteří mají co říct a rozhodně do světa celé té hudební a kulturní scény patří. Pojďme se tedy společně podívat, kdo je Luka Reveur, výtvarník, grafik, ilustrátor, designér atd. a proč je tak zajímavý. Tvoří totiž originální české oblečení pod jmenovkou Drowned Swans (o které budete moct již brzy na coreMusic.cz soutěžit). Červení stále tápou, kdo to je, modří už vědí… 

B: Ahoj Luko, ačkoliv Tě mám doma v podobě oblečení a plakátů a Tvou tvorbu znám, tak stejně jako možná další lidé, kteří nosí Tvou značku, pořádně nevím, kdo jsi. Prozraď nám, kdo se skrývá za jménem Luka Reveur. Kde a odkud ses tu vzal, co děláš…

L: Ahoj, předem chci poděkovat za ten úvod. Tolik chvály si myslím nezasloužím. Jmenuji se Lukáš, bydlím už pár let v Brně. Ve volném čase se věnuji grafice. Od začátku minulého roku jsem začal kreslit pro kapely nebo módní značky a přibližně před rokem jsem rozjel vlastní projekt (značku) Drowned Swans, přes kterou bych rád prodával své designerské věci. 

B: Tak chvály není nikdy dost, navíc tahle je slyšitelná i zvenčí, ale pojďme k Tvým věcem. Jak ses dostal k tvorbě designů na oblečení a vlastně k samotnému oblečení jako takovému? Jak vznikl nápad založit si vlastní autorskou značku?

L: Grafice se věnuji už spoustu let, hledal jsem dlouho nějaké uplatnění, až mě napadlo začít kreslit designy na trika. To bylo někdy v létě 2009 a od začátku roku 2010 jsem se zaměřil už pouze na tohle. Když jsem kreslil pro kapely nebo už zmíněné značky, musel jsem se většinou držet nějakých hranic nebo nápadu zákazníka. To mě v některých směrech omezovalo, takže vznikl nápad si udělat svůj projekt, do kterého bych mohl svobodně kreslit své věci a nikdo mi do toho nebude mluvit. 

L: Věci pro Drowned Swans dělám vždy v malém nákladu, což bude asi ten hlavní důvod, že jsou brzy pryč. Nerad to nazývám značkou, jde spíš o takový projekt, kde můžu prodávat věci se svým designem. Hrdý jsem vždy, když vidím zájem o mé věci.

B: Děláš tedy limitované edice, což hrozně moc lidí dneska ocení, zvlášť v této době, kdy se prahne po originalitě. Přemýšlel jsi nad tím, jak by ses postavil k nabídce masivní produkce? Uvažuješ o tom? Nebo si i nadále přes veškerou poptávku chceš zachovat systém limitovaných kolekcí jako dosud?

L: Rád se s každou kolekcí nebo produktem posouvám někam dál. Ať kvalitou výrobku, nebo designu. Limitované kolekce chci určitě zachovat, ale těžko říct jak se bude Drowned Swans vyvíjet do budoucna.

B: Kde se vzal název, zní trochu dekadentně, utopené labutě, trochu jako z dekadentní poezie. S tím malinko souvisí o občas temné motivy, které u Tebe vídáme. Má to své důvody?

L: Mám rád tajemno a temné motivy, které se snažím převést i do mé tvorby, takže i název utopené labutě je takový, jaký je. Mimochodem název Drowned Swans mi pomohla vymyslet kamarádka Dominika (vaše coregirl Nika Gold).

B: Pověz mi, pro koho Drowned Swans je, komu je Tvé oblečení určeno. Máš nějakou představu o tom, jací lidé nosí Tvoje oblečení?

L: Tak určitě pro všechny, kterým se mé věci líbí. Ano, z velké části vím, kdo si mé věci kupuje.

L: Z malé části inspiruje, pohybuji se na koncertech, mám plno kamarádů, kteří se točí kolem muziky. To, že chtějí dobře vypadat je podle mě normální. Jen by to chtělo více originality, aby to nebyla přehlídka “uniform”.

B: Když už jsem zmínila tu inspiraci, povídej, kde jí bereš Ty? Máš nějaké vzory ve světě výtvarném, hudebním, v poezii, literatuře? Na poezii se ptám záměrně, mířím na jeden z Tvých designů.

L: Inspiraci beru opravdu různě, nápady přijdou při cestě do práce nebo když večer usínám. Přímo vzory nemám, inspirují mě ale třeba lidé jako Jordan Buckley (ilustrátor, kytarista ETID), nebo Mike Giant (Rebel 8).

B. Prozraď ještě, jaké výtvarné techniky jsou Ti nejblíže. A jaké druhy umění by sis chtěl do budoucna osvojit. 

L: Většinu mé tvorby kreslím rovnou přes tablet, dříve jsem si věci kreslil na papír a skenoval. Práce s tabletem mi přijde jednodušší a šetří určitě čas. Rád bych se naučil malovat, hodně dlouho mi už v pokoji stojí malířský stojan a plátna, jen by to chtělo více času.

B: Času na malování je vždycky málo, tohle sama znám. Je ale něco, kam by ses chtěl posunout dál, jak Ty sám nebo celá Tvoje značka?

L: Chci se neustále zlepšovat a dělat dokonalejší věci. Pracovat na zajímavých projektech a se zajímavými lidmi. 

B. Ať nejsme jen u oblečení, koukneme se na muziku. Já mám na lednici plakát Gattaca, nádherný počin, spolupracuješ ještě s nějakou další kapelou, dostáváš nabídky ze světa muziky?

L: Nedávno jsem dokončil design pro kapelu Birds And Wolves, spolupracoval jsem třeba i s kapelou Slave Driver nebo Apostate, pro které zrovna chystám plakát na turné, který klukům doufám stihnu včas nakreslit. Nabídky dostávám, ale kvůli současnému zaměstnání mám velmi málo času na svou tvorbu, takže musím i nabídky odmítat.

B: A jaká vlastně hudba je vlastně to pravé ořechové pro Tebe? Oblíbené kapely, festivaly, alba. Nech nás nahlédnout do svého hudebního vkusu. 

L: Z kapel bych zmínil třeba Alexisonfire (album Crisis je moje oblíbené) Every Time I Die, Cancer Bats, Maylene & The Sons of Disaster, Against Me!… Líbí se mi i poslední deska Underoath. Mám rád folk/country, takže i William Elliot Whitmore, Chuck Ragan, City and Colour, Digger Barnes. Pustím si i Coeur De Pirate, Fever Ray, nebo Lady Gagu. Jezdím rád na Fluff Fest, kde jsem třeba minulý rok prodával svá trička.

B: Pouštíš si muziku k tvorbě? Protože já třeba nedokážu vytvořit skoro nic bez hudební kulisy, hlavně co se týče třeba ateliérového kreslení ve škole, kde nás je hodně, musím si prostě něco prát do hlavy. Jak to máš Ty?

L: Určitě, bez hudby by to snad ani nešlo. 

L: Přímo nabídku, která by zněla, abych se stal dvorním designérem jsem nikdy nedostal. Ale kolikrát má kapela jen jeden-dva designy trika a obě jsem kreslil já, tak by se to možná i dvorním designérem dalo nazvat:). S velkými firmami jinak spolupracuji. Například Nugget nebo Meatfly, jedná se ale o pár designů. Řešil jsem i spolupráci s Oliverem Sykesem, ale nějak to neklaplo. 

B: Pěkné! Tebe jsme probrali, Tvou značku snad také, muziku též, vcelku mě nic nenapadá, jen slova chvály i obdivu. Jako člověk studující umělecky zaměřený obor jsem nadšená, že vznikají originální autorské počiny, ať už oblečení, bižuterie, tašky, doplňky. Lidi se pomalu probírají z šedi a začínají chtít víc, než jen masově vyráběné kolekce obchodních domů, chtějí něco jiného, s nápadem, s duší. Vnímáš to podobně?

L: Lidé se z šedi podle mě probírají pořád velmi pomalu. Možná je v tom strach z něčeho nového. Své věci jako něco originálního nevnímám, je spousta podobných projektů (hlavně v zahraničí) a dokud nezačnu dělat své vlastní střihy, tak je to zatím jen o designech.

B: Závěrem Ti dám prostor cokoliv říct, pozdravit někoho, něco někomu vzkázat, poslání, zprávu, cokoliv…

L: Rozhodně bych chtěl poděkovat všem, kteří si byli v minulosti ochotni koupit něco od Drowned Swans. Jsem vždy velmi potěšen, když vidím zájem a radost z mých věcí. Rád bych dodal ještě něco chytrého, ale to mi moc nejde, tak snad jen neřešte hloupé věci, neberte vše tak vážně a nekuřte na koncertech.

B: Mě nezbývá než Ti poděkovat za rozhovor, popřát hodně štěstí, tvůrčích chvil, kreativního smýšlení a hlavně popřát hodně štěstí dalším kolekcím oblečení, na které se hrozně těším…

www.facebook.com/drwndswns

Na našem webu se již brzy objeví soutěž o oblečení Drowned Swans, proto nezapomeňte sledovat coreMusic.cz a zapojte se do soutěže!

Před nedávnou dobou jsme vás informovali, že jihočeští hardcore veterání Delusion vyrážejí na turné po Evropě. Po zdárném návratu domů jsme od kluků obdrželi shrnutí celé téhle výpravy, o které se s vámi teď rádi podělíme.

01.04.2011 Car Off

Pro neočekávanou závadu na dodávce (snímač tlaku paliva a dva nevyhnutelné odtahy) jsme o koncert ve Spišské Nové Vsi se SAPROPHYTE a spol. přišli… stále ale asi lepší řešit závadu doma než někde tam, kam jsme právě chystali…

02.04.2011 Backi Petrovac, club Long Play (Srbsko)

Jízda přes Rakousko, Maďarsko až do Srbska. Uvítala nás Kristýna s bratrem Štěpánem a Zoran, kteří společně s jejich tátou uvařili podvečerní kotlík plný speciality připravované šest hodin na ohni a stejně tak, jako příprava jídla se scházeli i lidé. Mně osobně se support v podobě BLACK DECK líbil. My jsme toho večera trochu čarovali, ne všichni, ale někteří přeci. Koncert začal na naše poměry opravdu pozdě večer a na výkonu již unavených a ospalých lidí to bylo opravdu znát. Dorazilo něco kolem padesátky místních a při současném koncertu místní vyhlášené turbo-folk partičky to bylo asi maximum. Auto hlídači Aleš (zpěv) s Filipem (kytara)... Kdo zná Filipa mlčenlivého, ten ať se optá Aleše, jak je tomu doopravdy. Oba děkují za after party Kristýně a Štěpánovi. Probuzení bylo hlučné, poněvadž jeden z místních strýců luftoval sekačku. Ostatní spali doma u Zorana v pokoji… .

Jinak městečko Backi Petrovac přiléhající k městu Novi Sad je největší komunitou Slovenských osadníků, kteří sem dorazili někdy před první světovou válkou, takže se tu žádný našinec neztratí a domluva je snadná. Předtím popřípadě navštivte rychlo kurz u Jimáka (kytara), páč on je Slovenský motorkár.

Heslo večera: Turbo folk (celým balkánem zbožňovaný a nenáviděný styl) a Jimákovo: „A posledná věc sa menuje Motorka.“

03.04.2011 Day off

Po obědě v restauraci, kde probíhaly křtiny jsme dostali i dort. Pak jsme se sbalili a jeli na prohlídku pevnosti Novi Sad zbudovanou na obranu Dunaje a mostu přes něj. Ono to nebylo jednoduchý. Ne tam dojet, ale dohodnout se, co vlastně podnikneme. Historicky silné místo, doporučujeme.

Po Prohlídce se nastavila GPS směr Bělehrad. Tady jenom foto, protože to hovoří za vše. Přesně tohle jsme totiž míjeli cestou.

V předměstí  Bělehradu s názvem Batajnica, jsme se ve smrákající se části dne rozhodli ubytovat. Hned za druhou křižovatkou jsme našli příjemný penzion. Ubytovali se, došli nakoupit, umyli se, najedli a společně vykydli u pár pivek, vína, becherovky a filmu Planeta terror…

04.04.2011 Kragujevac, Dom Omladine (Srbsko)

Pro nepříliš šťastnou domluvu bookera a promotéra se koncert nekonal, což nás trochu nasralo. Postaral se o nás Miško s jeho kámošem. Náhradní plán padl na návštěvu místní městské nádrže a kopačák… Večer se šlo na večeři do centra města Kragujevac - do skutečně tradiční hospody. Odtud ke kulatému stolu na ulici. Od kulatého stolu na barák s Miškem a spol., kde vládl youtube a klipy oblíbených kapel. Manass pustil Aleshovi ZONU A – dievča menom Lucia, to se pro něj stává písní celého tour. Kragujevac je dost velké město s malými uličkami a úžasnou atmosférou, kterou podtrhávaly figury zdejších dívek a žen. Jestli si myslíte, že u nás máme hezký holky, jeďte se podívat tam a možná změníte názor... nebo si alespoň rozšíříte obzory.

05.04.2011 Day off

Den o kterém jsme se dozvěděli těsně před odjezdem. Mělo se hrát v Sofii, ale z technických důvodů byl koncert na poslední chvíli zrušen. Jo, zase jsme nasraný… Přišel první den, kdy se zkazilo počasí a výrazně se ochladilo spolu s nárazovým větrem. Přejezd ze Srbska do Makedonie = osobní prohlídka + šťára v autě = téměř 6 hodin zdržení pro absenci dokumentu pod názvem „Atakarnet“ - listina na které je sepsáno vše, co vezete a opět vyvezete ze země mimo EU. Mimo jiné je prý v ČR na příslušných úřadech k mání za cca 400 €. Nás stála jakási obdoba v azbuce úplatek 130 € a to v podstatě jen díky ochotě jednoho Makedonského speditéra. "100 € pro šéfa a 30 € pro mě!" (jinak bychom tam stáli asi ještě teď). Dojezd do Skopje v Makedonii někdy kolem půlnoci rovnou do náruče Bojana a postelí. Aleš si vybral hlídku v káře…

06.04.2011 Skopje, La Kaňa bar (Makedonie)

Zatím asi nejhezčí místo. Po návratu z města, kde nás doprovázel Bojan a kde jsme se setkali s jeho bráchou jsme přišli k plnému stolu u něhož nás uvítali jejich rodiče. Po vyprávění si o všem možném došlo i na odpočinek. Někteří spali, jiní sjížděli youtube nebo psali domů, že žijeme.

La Kaňa – majitelé dva Španělé, kteří se do Makedonie přijeli podívat před pěti lety i se svými ženami a rovnou tu zůstali. La Kaňa je nejvyhlášenějším klubem celého města. Koncert, maximální spokojenost nás i platících. Na konci setu výkřik z davu „Nemůžou!“ z hrdla Jitky z Třebíče, jenž tam byla už čtvrtý týden na výměnném pobytu od školy. Pravda byla spíš taková, že už jsme neměli co hrát… Set utekl jak voda a cca 70 lidí se postaralo o super divokou atmosféru, což byla fantastická satisfakce za průtahy na hranicích a předešlé day off! THX za vzkaz na http://www.myspace.com/delusionczhc od support OUTLAW kteří společně s MINDLESS VIOLENCE byli výteční.

07.04.2011 Bukurešť, Underworld (Rumunsko)

Přejezd cca 600km. Přechod Makedonsko - Bulharské hranice ve výšce 1200m nad mořem. Celou dobu krásná krajina, zasněžené vrcholky okolních hor… paráda! Přechod Bulharko - Rumunské hranice = poplatek 6 € při odchodu z Bulharska za autoturismus. Podle tamního celníka jsme heavy metalisti. Naše image tomu fakt napovídá… obzvlášť dlouhé vlnité vlasy!

Club Underworld = vedrooooooooooooooooooooo. Support - mladá H/C Punk kapela ALARMA. Ubytování přímo nad klubem, všude čisto, obrovská koupelna s vířivkou a hlavně skvělí lidé. Koncert - mosh pit jak prase. Přídavek v  podobě opakování Warrior for LUCKY a vedroooo! Ráno sprcha, kafe a jedem dál...

08.04.2011 Cluj Napoca, Gambrinus Live Stage (Rumunsko)

Asi největší klub za celé tour. Velké regulérní PA, šikovný zvukař, ale hlavě přišla opět satisfakce…lidé, kteří chodí na koncerty v těchto končinách si opravdu koncík umí užít a vůbec jich nemusí být natřískaný sál (cca 90/100lidí), aby se odvázali a dali tak najevo jak si váží někoho kdo k nim váží dalekou cestu! Pyramida z lidských těl na pódiu uprostřed setu na nás působila jako úkaz, se kterým jsme se doma ještě osobně nesetkali! Tohle vše na nás nechalo fakt silnej dlouhotrvající dojem s uznáním, že to stojí za to! A další pecka… po tom co si Jimmy ke konci setu nasadil paruku, začal dav „broukat“ chronicky známý evergreen od Bony M a tím bylo vše zpečetěno. Prostě super fans! Spaní u Miška v paneláku  kousek od centra města. Miško má dvě kočky a Manass je alergik a navíc plný byt  kamarádů :D Filip s Drahuš (Alesh) to měli v autě klidný, ačkoli občas silný vítr  autem zakymácel a velký kapky třískaly do kapoty… Z tohoto koncertu snad brzy uvidíte live video.

09.04.2011 Sečovce, Country Club (Slovensko)

Přejezd přes Maďarsko = nejkratší cesta. Opět super odezva, super zvuk a panákovací nálada pořadatelů, které se dařilo odolávat. Spaní na školním internátě v nedalekém Trebišově.

10.04.2011 Back to the Home

cca 720 km

Total: 3.700km, navštívili jsme:  / A / HU / SR / MK / BG / RO / SK /.

Na závěr chceme poděkovat všem lidem, se kterýma jsme se setkali, těm co se postarali o to, aby bylo kde hrát, spát, co jíst atd. Taky samozřejmě lidem doma, bez jejich zázemí a trpělivosti by bylo vše jen těžce realizovatelné. Především ale těm, co nás přišli na koncerty podpořit a užít si je s námi tak, že budeme moc rádi, když se na ta místa v budoucnu vrátíme a vše bude snad ještě lepší! Poděkování patří i Lukassovi, který měl na starost booking a udělal v daných podmínkách co mohl. A veliký dík patří i dodávce, která nás touto cestou  provezla a nezklamala! Díky všem!

P.S. Ač utrmácení, otočili by jsme trenky a jeli znova a nebo ještě dál!

SEE YOU LATER AND GREAT THX TO EVERYONE!

DELUSION CREW.

Velké děti, tahle kapela přesně věděla, jaký název si vybrat, protože nejen oni, ale i většina návštěvníků sobotního koncertu v Divadle Pod lampou, vypadala jako velké děti, s rozverností a úsměvem právě pro děti typickým. Ale abych nepředbíhala, k Big Kids se ještě dostaneme. Kdo měl odvahu vyrazit na téměř celosvětový výlet, ten mohl v sobotu 14. 5. doputovat ve večerních hodinách do plzeňského Divadla Pod Lampou, kde si pro nás místní „sovy“ připravili další koncert. Výlet to byl opravdu veliký a pro mnohé i náročný, s návratem ráno.

Už se vám někdy povedlo navštívit Francii, Plzeň a Oakland v Kalifornii v jeden večer a přitom nevytáhnout paty z domoviny? Návštěvníci této akce to hravě zvládli. Kapely, hrající emo/hardcore/punk mají v Plzni své čestné místo a lidé na ně chodí, takže se nám příjemné akce tohoto typu v Plzni střídají jak na běžícím pásu a tohle byla jedna z nich. Nejpozitivnější akce tohoto jara, příště až tu Big Kids budou, zapomeňte na doktory, antidepresiva a tisíce utracené za terapie, dejte si je, jejich hudbu, jejich show.

Večer nezačínal tak pozitivně, jak se jeví, kolem deváté to vypadalo, že u baru popíjí pár lidí a tak to zůstane, zatímco ve spodní části stojí osiřelé bicí, které vypadaly spíše jako atrakce pro návštěvníky, kteří se s nimi mohou vyfotit a zahrát si na drummery. Klub zel prázdnotou. Snad někdo přijde. Snad. Lidé přišli, nenechali kapely ve štychu a nakonec se nás sešlo tak akorát, abychom se všichni společně mohli o tu pozitivní náladu podělit i po akci, na baru. Večer otevírali hosté z Francie, pro mě dosud neznámá kapela tvořená ze sympatických chlapíků. Kapela Child Meadow zahrála s Big Kids i v Praze a nakonec se připojila i cestou do Plzně, takže velmi milý host. Co se téhle kapely týče, hudebně i výrazově moc fajn, nebýt tam ten večer Big Kids, asi by mi toho v hlavě z jejich setu zůstalo víc a mohla bych vám víc i napsat, ale takhle pro mě byli, v porovnání se zbytkem večera, jen velice šikovnou a příjemnou kapelou, kterou jsem si v klídku vychutnala. Příjemné překvapení, uvítala jsem hraní pod podiem, dělá to svoje kouzlo, mám ráda kontakty mezi kapelou a fanoušky, v dnešní době velkých stagí, často doplněných a zle se tvářící ramenaté kluky, je tohle vždycky důvod k radosti. Pokud vás zajímají Child Meadow blíže, chystá se splitko s Remek, pod palcem Pure Heart Recs., tak si to ohlídejte.

Z Francie prstem po mapě do Čech a to rovnou do Plzně, odtud pochází Taras Bullba, hardcore punkové trio se zběsilým bubeníkem a neskutečně nadaným kytaristou za mikrofonem. Kapela má dlouhou historii, ve které nechybí vznik ani zánik, personální změny, problémy, strasti i radosti. Jejich pestrá historie, možná stovky koncertů, diskuze na serverech a další věci, z nich pro mnohé udělaly kult. V době kdy kapela vznikla mi táhlo asi tak na 13 let, takže moje objevení Taras Bullby přišlo až mnohem později. Baví mě skvělá barva hlasu a čistý zpěv ve všech polohách, které zpěvák vypouští ven, baví mě dlouhé poklidné pasáže, znějící jak soundtrack k temnému filmu, baví mě silná basa, zběsile rychlé bubny i bubeníkovy grimasy. Zvuk linoucí se z krabiček, ale i živelný lidský faktor. Taras Bullba je naživo něco neskutečně silného. Chvíli starej punk, čistej a kvalitní. Chvíli zase neskutečně chytlavý emíčko a tak se to střídá a střídá, nemáte šanci se nudit, jen se ponořit a voda vás unáší. Teda né voda, ale Taras Bullba. Hudebně mě tahle parta bavila nejvíc. Ty tři kluci jsou páni muzikanti.

Západočeskou muziku s pasážemi, při kterých chcete zavřít oči, vystřídal prudký kalifornský hurikán a strhnul všechno živé v klubu na svou stranu. Loni natočili desku, letos další a nyní dva měsíce obráží starý kontinent, aby nám Big Kids ukázali, jak se baví velký děcka ve státech. Při jejich koncertu se smějete, tleskáte, skáčete, věříte jim každý slovo, máte pocit, že vám něco vlili do žil. A přitom je to jen parta chlápků ve flanelkách s dlouhým fousem. Image je na nic, poslouchej muziku, tohle z nich cítíte. První pohled mě pobavil, jeden z jejich členů mi tak připomínal Korka z jihočeských Lahar, že jsem na něj musela stále civět a porovnávat je. Mimochodem, měl překrásnou bílou tenkou kytaru. (Jo i toho si všímám, jsem ženská!) Big Kids udělali děti z nás všech, nikdo nezůstal stát a z publika se stala pohyblivá masa, skoky, kývající se hlavy, úsměvy. A hoši z Kalifornie si to slunce, co do nás vpustili, náležitě užili. Muziku měli výbornou, starej punk, nálada prvního skejtu a prošoupaných bot ve slunečné Americe, parta lidí na sluníčku, užívající si obyčejnej den, moc na pohodu. Skvělý zvuk, nezastavitelný kolotoč a hrozně moc povedená muzika, která dokazuje, že punk je kvalitní, vypracovaná a upřímná muzika, ne jen tři akordy stále dokola. A hlavně, žádné přetechnizované pasáže, cukrbliky, kudrlinky, blikátka,… jen čistá hudba.  A nejlepší je, že je jedno jak hráli, ale jak to prodali. Nebo né prodali, ale předali. Dali nám všem všecko, co umí a duši k tomu jako bonus. Odehráli bezchybný energický set, přídavek a na závěr si všichni zároveň plácli, jakože jsou fakt dobří klucí.

Tahle část koncertu jeví se jako konec. Omyl! Všechno tohle strašně pozitivní ladění a zážitek byl jen začátkem, následovala multikulturní afterparty, protože hoši z Big Kids nechodí brzo spát a nedovolili to ani nám. Veselo na baru, přátelské vazby. Pokud náhodou potkáváte podivné lidi v ulicích Plzně, jak mají zmražené úsměvy na rtech, věřte, že byli v sobotu na Big Kids.

V sobotu 16. 4. se v Plzni stáhla mračna, nebe se zavřelo a bylo slyšet jen temné houkání sov. Kolem klubu Neutral se scházely postavy tmavě oděné, rozličných tváří. Tohle není začátek hororového filmu, nýbrž úvod k reportáži z koncertu, na který jsem se moc těšila a který mě vytrhl ze série moderních core koncertů, se kterými se roztrhl pytel. Věděla jsem, že tahle akce bude něco víc, ač co se týče návštěvnosti, bude komorní, jak už u kapel tohoto typu bývá. Do plzeňského klubu Neutral se kromě domácích Sov slétly další dvě kapely, žánrově spadající do kolonek hc/emo punku a návštěvníci se tedy mohli těšit na srdcařské záležitosti z domoviny a z matičky Prahy.

Jako první si v maličkém prostoru útulného klubu rozprostřeli své nářadí pánové z Prahy, kteří své formaci říkají Palahniuk. Hardcore punková kapela potěšila milovníky českých textů a upřímného projevu, doplněného o velmi příjemný vokál. Zhruba dva roky fungující kapelu Palahniuk jsem měla tu čest vidět v Neutralu poprvé a kromě tří songů z jejich Bandzone profilu jsem o jejich tvorbě nevěděla vůbec nic. Zhruba půlhodinový set mě velice překvapil, energií, emotivností, dravostí a občasné zvukové haprování, které mi sem tam projelo hlavou, jsem vůbec nevnímala jako mínus. U kapel těchto žánrů se to prostě bere. Někdo tomu říká bordel, někdo to prostě cítí jako součást live zvuku a má to rád. Mně to nevadí. Kapela, nesoucí název podle spisovatele Chucka Palahniuka se umí zapsat do paměti, jakoby sama spisovatelem byla. Zaujaly mě delší bezvokálové pasáže, stejně jako dechberoucí a silné momenty se zpěvem. Set, který mě bavil nejen ušima, ale i na pohled.

Po Palahniukovi přilétly plzeňské Sovy, jejichž cesta tedy nebyla nikterak daleká. Sovy, jak se familiérně nazývá kapela Owls Are Not What They Seem, jsou vcelku nedávno narozeným dítkem na poli emo/punkové scény a dítkem zdařilým. Členy kapely znám z působení v kapelách jako Made by the Fire, Taras Bullba nebo Demöralyzer, takže ačkoliv jsem Sovy, vždycky když hráli, prošvihla, tušila jsem, o co asi půjde. Z druhé ruky se ke mně doneslo, že tento koncert byl o moc zdařilejší, než koncert předchozí, takže Sovy vzlétají výš a létá jim to stále lépe. Ač jsem se dostala dopředu až na samotný závěr, takže co se živého výstupu týče, jsem moc neviděla, mohu napsat, že sovičky za jedna. Výborná práce kytar a super počínání bubeníka. Jedna z nej formací, co jsem za poslední dobu na naší scéně viděla. Tempo, jednoduchost a výstižnost textů a projev, jaký Sovy podávají, dělá z jejich show neskutečný hudební zážitek. Těším se na další akce s touto okřídlenou kapelu, která se taky nezdá být tím, čím je, protože ač pro mě zatím nenápadná kapela, o to progresivnější hudební zážitek.

Pan Palahniuk odešel, Sovy odlétly… a přilétl Remek. To se nám to sešlo. Nebyl to ale Vladimír, jediný kosmonaut z dob československých, nýbrž kapela Remek z Prahy. Kapela, zrozená z legend. Alespoň tedy pro mě z legend, z kapel Lakmé a Dakhma. Čtveřice, ve které se strun chopila dáma, mě jako ženskou zaujala právě ženským elementem, který mě u kapel baví čím dál tím víc, třeba u kapel jako je Remek nebo Gattaca. Naprosto strhující, syrová a neokoukaná show, skvěle zahrané songy hlavně, jednoduše podané, leč velmi výmluvné texty, které mezi řádky skrývají pocity a sdělují autorovi teze, stejně jako tomu bylo zvykem u Lakmé. Bylo vidět, že Remek jsou headlinerem večera, hlavně co se doprovodného zpěvu fanoušků týče. Celé osazení Neutralu se nahrnulo dopředu, aby mohlo tělo na tělo v těsném kontaktu prožít celý set a doprovázet Marka v jeho velmi osobitém zpěvu, chcete-li řevu, hlasovém projevu atd. Nazvěte si to, jak chcete, co komu jeho jest. Za mě osobně skvělá atmosféra, zvuk se song od songu zlepšoval, takže Remek se už se zvýšenou hlasitostí nebo uší trhavostí nepotýkal a jejich celý set byl tak nějak skvěle komplexní, od začátku až po poslední tón nechyběla energie, srdeční tepy, emoční zásahy a hudebně skvělé zpracování.

Celkový dojem z koncertu jsem si odnášela domů a dlouho se mě držel, příjemné bylo, kolik lidí dorazilo, sice ani moc, ale ani smutně málo, takže se podařilo vytvořit adekvátní prostředí a patřičnou náladu. Všechny tři kapely stály za to a určitě si v budoucnu jejich počiny nenechám ujít. Tak trochu mě tento večer navnadil na letní Fluff a vzala jsem si domů tuhle náladu. A nejen tu, ještě jsem si odnášela i hudební nosič s diskografií Lakmé, abych si mohla podobné zážitky navodit i u sebe v pokoji. A někdo si odnesl z akce můj mobilní telefon, tomu přeju spokojené telefonování. A kapelám přeju stále více akcí, jako byla tahle.

Každý má nějaký ten svůj svátek, ať již svátek svého jména, duchovní svátek nebo jakýkoliv jiný. Fanoušci a milovníci tetování mají svých svátků hned několik a jedním z nich je každoroční Tattoo Jam, pořádaný Tattoo Klubem ve Strakonicích. Tato jihočeská veselice plná bzučících strojků a barevných kůží letos slavila deváté narozeniny, takže za rok to bude párty již jubilejní. Už teď se můžeme těšit, co si pro nás tým Boušovi, Váchalovi a spol. připraví… a to ten letošní jam teprve odeznívá.

Letos, stejně jako v předešlých ročnících, měli pořadatelé připravený program pro celou rodinu, tudíž se ve Strakonicích dal strávit příjemně celý sobotní den, letos ještě ke všemu den skoro letní, plný sluníčka, takže se štěstí usmálo i na venkovní doprovodný program. Brány Kulturního domu se otevřely již ráno a na 40 tetovacích salónů z Čech a Slovenska se pustilo do práce. Každý salón měl v sále, přísálí či na ochozech své místo, patřičně označené, s prezentací, vizitkami a promo materiálem. Návštěvníci mohli tedy obdivovat práci tatérů přímo od prvních čar až po definitivní stínování a to po celý den až do osmé hodiny večerní, kdy se konalo vyhlášení. Jako vždy se soutěžilo v několika kategoriích, tribal, asia, newschool a oldschool, colour tattoo, black and white, big tattoo nebo old tattoo, kde se dalo soutěžit s tetováním, které nevzniklo přímo na Tattoo Jamu a má už něco za sebou. Tudíž se do této kategorie mohl přihlásit jakýkoli návštěvník této akce, který si vyplnil přihlášku a chtěl ukázat um svého tatéra.

Zatímco po celý den se tatéři a tatérky potili v dusném a plném kulturáku a jejich modely a modelky se svíjeli pod tetovací jehlou, všude bzučely strojky, potkávali se lidé z různých koutů republiky a zněla muzika. Velký respekt všem tetovaným, jelikož v sobotu bylo opravdu velké horko a v uzavřeném kulturáku byl vzduch na padnutí, takže na některých byla po celém dni vidět obrovská únava. O to více mě letos mrzelo chování návštěvníků. Když se večer konala přehlídka tetování, tak publikum jakoby oněmělo, moderátor vyvolával soutěžící v jednotlivých kategoriích, kteří ukazovali své nové obrázky divákům a poté i porotě, ve které zasedl například Tarlito. Ovšem diváci bez odezvy. Přišlo mi velice smutné, že se tatéři celý den lopotili s uměleckým dílem, nositelé šli s kůží na trh a publikum (až na pár výjimek) ani nezatleskalo. Takže support a ohlas na kérky byl spíše jen takový, že si zatleskaly salony samy sobě. Smutné, odměna ve formě potlesku by nikoho nezabila a pro tatéry i jejich modely by to byla alespoň maličká odměna za celodenní snahu a projev uznání pro jejich práci. Nuže, snad příště bude publikum živější. Celkově letos dorazilo podstatně méně lidí, alespoň co se týče mých známých, asi za to může koncert Sick Of It All, kam spousta lidí, co každý rok na Jamu vídám, letos zamířila.

Co se týče programu doprovodného, ten se opět točil kolem muziky, pekla a plamenů. Jako první vystoupila kapela Zputnik, která jako jediná měla za mikrofonem slečnu a tím si přitáhla pozornost pánů, zatímco dámy měly čas na pozorování tatérského umu nebo přilehlých stánků s oblečením. Po Zputniku a jeho hudebním kulturním zpestření nastoupil fakír, který předvedl, že se dá mazlit s hady, chodit po střepech a hrát si s ohněm a při tom se spokojeně smát a dělat, že je to vlastně normální. Fakír se nejvíce líbil dětičkám, kterých bylo letos na Tattoo Jamu v doprovodu pokreslených maminek a tatínků opravdu požehnaně. Po fakírovi následovala chvilka reprodukované hudby, která vždy doplňovala mezery mezi živou muzikou a jinou živou show. Ta byla také patřičně vybrána, aby ladila k celé atmosféře. Jakmile se ale muzika podstatně změnila, na podiu se objevili páni s bruskami, šlehajícími jiskry do dálky sálu a to bylo všem jasné, co se děje. Peklo na zemi, je tu Hell Show. Helláci se pomalu ale jistě chystají na svou každoroční Hell Party a tak mi maličko přišlo, že ve velké záplavě efektů neukázali zas tak moc ze svých sadomaso libůstek. Tomu se ale nemůžeme divit, jelikož na své párty předvádějí po celý den a noc to nej, co umí a tak je potřeba mít na to dostatek zdravých, silných a neprobodaných těl. Ale i tak byla Hell Show jako vždy precizní, řeznické zástěry, jiskry, krvavé tváře, háky v zádech. Na návštěvníky čekala podívaná, kde jeden z Hell týmu dostal háky do zad, za háky zavěšené lano a klasickou metodou kladky zvedal závaží. A cože bylo ono závaží, které táhl do vzduchu? Krásná slečna, oděná jen spoře, jak u Helláků bývá zvykem, která si nechala háky zabodat nejen do zad, ale i do holení a v sedě podobném tureckému posedu se nechala za svou kůži zavěsit do výšky. Skvělé to bylo a jak krásně se při tom usmívala na publikum. Hell show má na Jamu tradici a lidé to žerou, tak to má být. Po Hell show následovala ona již zmíněná přehlídka výsledků celodenní práce.

K vidění byly tradiční tribaly, asijské motivy, gejši, válečníci, portréty, zvířecí motivy, hodiny, majáky, lucerny, faraoni, postavičky, květiny a vše, co si jen dokážete i nedokážete představit, od menších motivů po celá záda. Bylo opravdu na co koukat a porota znalecky kývala a pečlivě zapisovala body. Po přehlídce si dala porota čas na sečtení bodů. Kdo to ještě nestihl, měl poslední šanci projít si stánky v celém prostoru Tattoo Jamu, protože prodávající po vyhlášení výsledků neúprosně zabalili své obchůdky a hurá na večerní muziku. Koupit jste si mohli téměř vše, co nabízí tato subkultura. Desky, CD, DVD, časopisy, magazíny, literaturu a vše, co se muziky a tetování týká. Dále pak oblečení Final, Lucky Hazzard a mnohé další, piercingové i nepiercingové šperky a obrovské množství doplňků od sponek po botky. Samozřejmě byly k mání také tetovací strojky. Součástí Jamu je totiž každoročně velká tematická tržnice, kde seženete na jednom místě vše, po čem toužíte. Po celý den tedy můžete okukovat, nakupovat, popíjet, sledovat vystoupení, kapely nebo se klidně venku opalovat a sledovat graffiti jam na sluníčku, které letos pálilo jako by se spletlo a myslelo, že je červenec.

Vyhlášení výsledků mohlo být pro někoho překvapení, pro jiné nikoliv, zmíním jen cenu Best of Show, kterou vyhrál Szabi z Triba, který se svým tetováním bulteriéra, kterého ztvárnil na nohu pohledné slečny, vyhrál i kategorii oldschool/newschool. Ale i ostatním salónům a tatérům dle mého patří velký obdiv. Práce z Hell.cz, Origin Tattoo, Jirky Keclíka, InCruel Tattoo, Triba, One Love, Ohm Tattoo, Tsunami, Stanley Tattoo a dalších a dalších stály opravdu za velký aplaus. Salónu se sešlo přes čtyři desítky, takže je vidět, že zájem o tuto jihočeskou soutěž je. Uvidíme, kdo zavítá za rok. Koho by zajímal kompletní seznam salónů a studií včetně vítězů v jednotlivých kategoriích, vše najdete na  FB eventu Tattoo Jamu.

Karty byly rozdány, tedy myslím ceny a výsledky a do rána už se jen hrálo. Hudební večer zahájila legenda v podobě plzeňské legendy Gauneři, kteří jsou známý svou tanečností nejen pro již podnapilé publikum. Roztančí mě, Tebe a nás všechny. Jejich energické a veselé vystoupení bavilo všechny a bylo vidět, jak se návštěvnost na Tattoo Jamu změnila a prostřídala, hodně lidí totiž chodí až večer na muziku a Ti, co chodí na tetování, již většinou jen unaveně odpočívají. Tancovačka to tedy byla, jak má být. Cover od Ramones potěšil nejednu dušičku, protože Poison Heart my Jihočeši milujeme, že jo? Po Gaunerech následovala asi ještě větší legenda, český punk N.V.Ú. z Hradce Králové. Kapela, na kterou čekalo nejedno číro a většina džískařů. Já toho měla plné kecky, tedy spíše plné lodičky, po celém dnu obdivování tetování, chození sem a tam, nakupování kousků do šatníku a hlavně klábosení se spousto známých, že jsem celá N.V.Účka jen pozorovala z pozadí sálu z pohodlí židle a čekala na Hentai Corporation. Ovšem těch jsem se ani já ani mraky dalších nedočkala, jelikož kapela měla nepříjemnou dopravní nehodu (za kterou prý mohla Jiřinka Bohdalová, ale pššš, bulváru ani muk) takže ke smutku všech natěšených na tuhle partičku kapela nedorazila.

Kulturní dům ovšem neutichl, dotančilo se, rozlučky a kdo ještě žil a nespal pod židlí a kdo měl ještě kapku elánu, toho přivítaly brány strakonického rokáče, tedy klubu RC Křemelka a zde se pokračovalo ve stejném duchu až do rána. Pořadatelům velký dík za tuto akci a příští desátý ročník si nenechte ujít, vezměte tátu, mámu, dcerku, syna a přijeďte si užít krásnou sobotu na Tattoo Jam, zase za rok…

Strakoničtí hardcore veterání Delusion, kteří nedávno oslavili 15 let své existence, vyrážejí na evropské turné. Zastávky jsou následující:

1.4. 2011 Spišská Nová Ves(SK)/Semafor

2.4.2011 Petrovic(RS)/Long Play

4.4.2011 Kragujevac(RS)/ Dom Omladine

6.4.2011 Skopje(MK)/La Kana Bar

7.4.2011 Bukurest(RO)/Underworld

8.4.2011 Cluj(RO)/Gambrinus Live Stage

9.4.2011 Bardejov(SK)/Jazz Rock Cafe

Komu se povede, být jednou nohou ve Švédsku, druhou na plážové párty a přitom nevystrčit paty z Plzně? Podařilo se to zhruba stopadesáti návštěvníkům sobotní akce v Divadle Pod lampou v Plzni, která se jistojistě zapíše mezi top akce nejen na západočeské půdě. Díky skvělému výběru kapel, výborné účasti lidí, která minimálně dvounásobně předběhla akci v Praze a hlavně díky skvělé organizaci. Akce šlapala jak funglnové rolexky. Atmosféra byla nad očekávání, kdo u toho nebyl, nechť se podívá, jak to vypadalo. A kdo byl a už teď mu je smutno, pojďme se tam na chvíli vrátit.

Večírek otevírala nejveselejší kapela české core scény, brněnská Cinzana Bianca. Maličko nám bylo líto, že kluci z Brna byli nasazeni jako první, protože tento úděl je vždycky tak nějak mrzutý. Ovšem oni si s tím poradili bravurně a s permanentním úsměvem od ucha k uchu. Na stage naběhli v plážových trenýrkách, pantoflích a pěkně zvesela. Tím si zajistili, že prolomí ledy i jako zahajující kapela a návštěvníky rozproudí. Zprvu příliš vytažené vejšky Cinzaně maličko ubíraly na kráse a první písnička zněla všelijak. Slabší zvuk pak chvílemi provázel nejen je, ale i následující kapely. Cinzaně to ale nijak nerozhodilo sandál, oni jsou tak zábavná parta, že by se mohli dát i na divadlo. Kombinace dvou vokálů je skvělá. Jejich show byla barevná jak vysypané lentilky a to se netýká jen vizáže. Jejich set totiž kromě veselého intra se šnorchlem a plážovým tanečkem obsahovala i velkou dávku coverů, nechyběl Carrion od Parkway Drive, který dav pod podiem bezpochyby moc potěšil. Aby toho nebylo málo, kluci mají v repertoáru i ryzí heavy metal, jakoby se člověk vrátil do mládí našich tatínků. Samozřejmě s injekcí nadsázky a humoru. Ale mít džísky a trvalou (kterou jeden z vokalistů vlastně ani nepotřebuje), tak se můžou také na revivaly. Cinzana pustila do davu láhev Cinzana, kytarista při breakdownech tak roztahoval nohy a byl tak proklatě nízko, že si snad i dřel kulky o podlahu stage a dva vokalisti za celou show naběhali tolik kilometrů, že by to vydalo za půlmaratón. Dali lidem a celému klubu strašnou porci energie a připravili živnou půdu pro další vystupující. Rozlučkové outro se popsat nedá, najděte si video, lehnete smíchy.

Po Cinzaně Biance nastoupila pražská post-hardcore formace Marina, na kterou se (hlavně dívčí část) publikum nahrnulo až ke stagi, aby si tyto pražské uhlazené fešáky mohlo vychutnat pěkně zblízka. Kluci jsou sehraní jak akvabely, kdo pozorně sledoval basáka a kytaristu, nemohl si nevšimnout až synchronizovaných pohybů. Marina naživo umí, o tom není pohyb, jen je maličko škoda, že jejich show je natolik dokonale secvičená, že působí až sterilně. V porovnání s ostatními kapelami večera, které jsou živé a nepředvídatelné, je Marina stále stejně dokonalá, co se týče pohybů po stagi, přesnosti ve hraní a celkového dojmu. Malinko to vypadá až uměle. To ovšem nemění nic na tom, že ať se vám jejich styl líbí nebo ne, oni prostě hrát umí a i vokál je naživo takový jaký má být, ač v sem tam nekvalitním zvuku dost zanikal. U Mariny je vidět, že se snaží o naprosto striktní, na vteřinu přesnou a bezchybnou show, to se jim daří, o to není pochyb, ale někdy by to chtělo trochu uvolnění. Těšila jsem se na So Young, So Dare, byla jsem zvědavá, jak se bude nebo nebude lišit od nahrávky, musím uznat, že se tolik neliší, umí prostě i naživo a k mému milému překvapení naživo nezní ten vokál tak zjemněle jako na desce. Marina výkon na jedničku, jen jsem měla pocit, že se prostě Lampa po třech válech začala nudit. Stále stejný postoj, pohyby, gesta… Řekla bych, že až budou trošku méně vážní, budou i lidi méně strnulí a bude větší odezva. Určitě se jednalo o nejambicióznější český set večera, hudebně opravdu kvalitní záležitost, bicí, klávesy, vokál, všechno si sluší a sedí, jen příště maličko víc pro lidi.

Trojka, tu měli na dresu napsanou taktéž Pražáci, kteří již před koncertem měli trable, jak se vlastně na samotný koncert dostat. Nakonec přijeli a my jsme za to hrozně moc rádi. Lampa si Kissing The Gravestone neužívala poprvé, jsou tu častými a soudě dle odezvy publika i oblíbenými hosty. Kissingům se musím hlavě omluvit, že jsem jejich set sledovala hodně po očku a hodně v letu, jelikož se při jejich show odehrávaly rozhovory s ostatními kapelami tohoto večera. Takže jsem zaznamenávala kousky, ze kterých se budu snažit poskládat celek a co mi uniklo, na to máte prostor v komentářích. Kluci z Kissing The Gravestone byli po koncertě ze svého výkonu zklamaní a i během rozhovoru říkali, že se budou divit, zda nějaké fanoušky budou i této show v Plzni mít. Myslím, že tohle je hodně sebekritické. Co jsem se tak ptala, často mi bylo řečeno, že byli naprosto úžasní. Co se mě týče, mně se líbili, ostatně jako vždy. Je to jedna z nejpříjemnějších záležitostí českého metalcoru. Možná mi vadil slabší zvuk, ostatně jako u dalších tří českých kapel, kdy byl zvukař maličko v jiné dimenzi. Sama nevím, proč taková sebekritika, Kissingové jsou v Plzni a nejen v Plzni vždy skvělí, jejich metalcore má hodně venkovních vlivů a lidi to baví. Jako pokaždé, tak i tentokrát v Plzni bylo vidět, že na ně přišlo hrozně moc lidí a ta atmosféra celkového večera byla tak fantastická, že si troufám říci, že jestli tam byly nějaké chyby, tak polovina lidí si jich ani nevšimla a druhá polovina je odpustila dávno předtím, než se staly. Kissing The Gravestone v Plzni potvrdili, že na českém metalcore poli mají své místo a že to co hrají, hrají dobře. V Plzni se pro ně uzavřela jedna malá kapitola jejich života a to společné hraní s basákem Kattym, pro kterého byla tato show zcela poslední. Je skvělé, že se mohl rozloučit na tak podařené akci. S novým basákem Bručasem se snad kapela také brzy ukáže.

Závěr akce nebyl vůbec chladný, na to, že ve Švédsku určitě touhle dobou ještě mrznou meze. Z pláže přes Prahu náš program doplul až do Švédska a na stagi se objevili Saving Joshua, kteří se den předtím ukázali v Praze, která se ovšem Plzni nemůže rovnat, alespoň protentokrát. K velkému překvapení všech byla tato akce vydařenější, než v hlavním městě. Saving Joshua jsou pro mě špičkou tohoto hudebního žánru, který sice nepatří do mého top výběru, ale o to více mě překvapí, pokud mě ta kapela dokáže chytit za srdce a dokáže mě strhnout na svou stranu. To se Saving Joshua podařilo a myslím, že si na svou stranu natáhli nejen mě, ale i další návštěvníky akce, pro které třeba také tohle není tou pomyslnou špičkou ledovce. Na tuhle kapelu se nedá stát a koukat a tak tančila celá Lampa, však nejen tančila, ale i zpívala. Co se týče zvuku, pan zvukař se ve finále trefil a zahraniční delegaci nazvučil dobře. Na Švédech bylo vidět, že se jim u nás na západě moc líbí a tak nás odměnili vším, co umí a dovedou. Vály v duchu Forever Hold Your Peace jsou neskutečně živelnou a energickou záležitostí a to stačí si to dát doma z Youtube. Co potom, když si dáváte celý jejich set v pohybu! Takhle roztančená Plzeň zase dlouho nebyla! Frontman kapely je strašné zvíře, máte z něj pocit, že vás sní nebo na vás skočí z podia. Hrozně mě bavil jejich bubeník, krásný sekačky nám tam pouštěl. Tuhle severskou partu jsem viděla poprvé a byla jsem unešená, klidně bych se nechala unést i do toho Švédska a určitě bych nebyla ten večer jediná. Lampa si vydobyla přídavek a celá krásná akce skončila. S povedenou partičkou krasavců jsme se museli chtě nechtě rozloučit. Ovšem jen na okamžik.

Jak v Plzni bývá zvykem, přesunula se většina návštěvníků do slavného klubu u pomníku, kde nadále pokračovala afterparty. Škoda, že tentokráte bez účasti českých kapel, takže všechny pártychtivé fanoušky musela uspokojit švédská banda. Bylo to nejlepší! Velký dík za tuhle akci patří pořádajícím, tentokráte budu jmenovat, jde o Štěpána Rašku a Martina Jedličku z Corestage Events, patří jim to. Díky také Frantovi z Lampy, který se nám přiznal, že reporty z Lampy hrozně rád čte. Zdravíme a nechť se koná další, stejně výborná akce.

Dostala se mi do rukou prvotina plzeňské a velice mladé šestice, se kterou jsme vám taktéž zprostředkovali rozhovor. Jedná se o Minute of Fame, kteří vydali svůj debut tak rychle, že mu nestihli dát ani jméno, je to jednoduše EP bez jména, vydané v roce 2011.

První, čeho si vždy na desce všimneme a co za povšimnutí stojí, je už samotná forma a přebal. CD má jen skromný papírový přebal, přední stranu tvoří design s ciferníkem a zastřeným okem uprostřed. EP má dvě verze, verzi s barevným obalem, laděným do hněda a verzi šedomodrou. Obě jsou jednoduché, pouze s obrázkem názvem kapely. Na zadní straně najdete seznam čtyř skladeb plus intro a mimojiné logo coreMusic.cz. Za to mají pánové ode mě malé (bez)významné plus. Ač je obal velice skromný a jednoduchý, o to více efektivně působí a nemá na sobě nic, co by mě tam rušilo. Naopak, kompaktní a příjemný obal.

Teď se dostáváme k tomu, co se stane, když disk vyjmete a vložíte do přístroje na přehrávání. Intro mě baví, melodické, trochu jak z historického filmu, připomíná mi melodie ze snímků, které používají filmaři při scénách, kde se prochází hradbami či sklepením. Po Intru přechází plynule skladba první, s názvem Minulost. Střídání kytar, metalcorové rify a hlavně svižný první song, tomu dávám kladné hlasy, protože není nic horšího než zazdít desku první pomalou skladbou. V songu Minulost se pracuje hodně s kytarou a se střídáním temp. Co vás pokud kapelu neznáte, jistě překvapí, je krásná čeština a hlavně začátek skladby melodickým vokálem. Dlouho jsem neslyšela tak čistě a hezky vyzpívanou češtinu a tak příjemnou barvu hlasu, jakou má Wenix. Navíc mohu jen konstatovat, že tento pan zpěvák má stejně čistý hlas i naživo a nenajdete v jeho projevu falešné tóny. Hlas je příjemný a co je velké plus, nemá přiteplený a sladký tón, jaký vlastní většina post-hardcorových vokalistů. Zkrátka je to jeden z mála hlasů, u kterého nemáte pocity, že nevíte, jestli za mikrofonem je slečna nebo pán, jasně poznáte chlapa, ovšem zabarvení hlasu je vážně příjemné a to ve všech polohách. Aby toho nebylo málo, čistý vokál doplňuje scream, který patří Bertovi. V této skladbě je jeho scream velice příjemnou záležitostí, pasuje do daných pasáží a vnímáte ho jako součást.

V dalších skladbách se mi ale stalo, že bych ho místy vynechala a ponechala jen čisté zpěvy. Celé album tvoří čeština, nic jiného než češtinu u Minute of Fame nenajdete. Tato kapela naprosto vyvrací fakt, že se česky nedá efektivně zpívat, dá. Navíc kapela se může pyšnit vysokou kvalitou textů, které podle rozhovoru vycházejí ze života. Příjemná lyrika, ve skladbě Sen i ve všech ostatních. Kdybych měla určit jednu věc, co mě na kapele baví nejvíc, tak jsou to texty. Jsem zastánce češtiny, proto jsem tolik nadšená vždy, když vyjde něco česky.

Ve skladbách mi ovšem něco strašně moc skřípe, nejvíce například co se skladby Sen týče, jsou to bicí, jsou nepřirozené, jakoby bicman Sádlo držel paličky v neskutečné křeči. Ale sám se přiznává, že při nahrávání nebyl ve formě. Sen je celkově asi nejslabší skladba alba, což neznamená ale, že by nebyla kvalitní. Trochu si šplhla pasáží, kde kapela využila sborového zpěvu, to mě taky baví.

Dostáváme se ke skladbě Závislost, začíná to jako punkrock, co to? No vážně, první sekundy jsou punkrock jako vyšitý, ovšem jen do nástupu zpěvu, to už jsme na poli metalcoru, ve fázi refrénu jsme na post hardcoru,... Pecka Závislost je takový průlet, jako kdyby kluci chtěli ukázat, co všechno umí. Na jednu stranu je to fajn, protože vás to nenudí, na druhou stranu jsem se v tom ztratila a netušila jsem, ve které skladbě se právě nacházím. Zpátky mě zase nasměroval až refrén.

Poslední skladbou debutového EP je Bolest, pro mě numero uno celé desky, naprostý top. Když to totiž vezmu kolem, píseň Bolest, to je kombinace výborné práce kytar, výborného vokálu, screama, textu, bicích a hlavně, výtečná melodie. Mě to evokuje Shogun Tokugawa a jejich Gentle Evening, né že bych chtěla kapelu obvinit z vykrádání, ale já to tam slyším, je to tou melodičností a hodně melodickým zpívaným refrénem. Jestli se vám líbí shoguňácká Gentle Evening, budete mít rádi Bolest.

Co se celé desky týče, cítíte, že je to prvotina, že levituje na pomezí post-hardcoru, metalcoru, ale i dalších stylů, protože i sestava celé kapely se skládá z lidí, kteří ač naladěni na stejnou vlnu, mají odlišné hudební kořeny. Cítíte v tom maličko hardcoru, špetku punku. Na první počin to není vůbec zlé, pokud jim zůstane to, co vyzdvihuji, tedy vokály a čeština a maličko zapracují na hudebním sjednocení, bude další deska určitě bezchybným počinem.

Vlétli na českou scénu znenadání, zcela bez varování a velmi nebezpečně. Jsou mladičkou kapelou, která se zničehonic objevila a chvíli na to už křtila svoje EP a to velice úspěšně a se skvělým supportem. O kom že mluvím? O bandě z Plzeňska, která si říká Minute of Fame,která má na svědomí nejen velkou tlupu fanoušků ale i svůj prvotní počin, EPčko narozené v únoru roku 2011. Podíváme se tedy této mladé, za to však velice průbojné bandě na zoubek a představíme si je, protože jsem si téměř jistá, že se v core vodách neztratí (nebo neutopí) a my o nich ještě uslyšíme. Sešli jsme se u nich ve zkušebně, ve starém komunistickém kulturáku, kde ve stejnou dobu jejich zkoušky probíhají i jakési tanečky malých holčiček, tomu říkám multikulturní vyžití. Prodrali jsme se zástupem maminek doprovázejících svoje princezny a zmizeli kdesi na půdě tohoto divného baráku. Kytarista Pája dorazil o něco později, ovšem v triku s mým prvním designem, který jsem kdysi dávno dělala jedné milované kapele, tudíž jsem ho okamžitě omluvila. A zpověď začala. Tak tady to máte…

Barun:  Ahoj bando, jste šestice poměrně mladých klučinů, jak jste se potkali a jak vznikl nápad na založení kapely? Kdo to vymyslel? Jak jste se dohodli na tom, co budete hrát a kde se to stalo? Prostě mi povězte, jak to vzniklo…

Wenix: Ten nápad vznikl, když jsem dělal konkurz do jedné nejmenované kapely a ten konkurz mi nevyšel, protože ty kluci si představovali něco jiného. Já v té době vlastně ani nevěděl, že něco takového jako to, co hrajeme teďka s Minute of Fame existuje, že se dá spojit čistý zpěv s takovouhle muzikou. Přišlo mi to jako zajímavý nápad. Nevěděl jsem o kapelách tady, v  té vizi, kterou jsem původně chtěl, a tak jsem začal hlouběji přemýšlet o tomhle spojení, o téhle muzice, o lidech, který bych chtěl k sobě. Přemýšlel jsem o nejlepším kytaristovi, nejlepším basákovi, bubeníkovi… a potom přišel vlastně i Bert. A celé jsem to řešil s kytaristou Pájou v Trolli na brigádě. Tam jsme to vcelku vyřešili, domluvili jsme ostatní lidi, Sádlo nám dohodil i zkušebnu. No a tak jsme začali zkoušet. Neřekl bych, že jsme se nějak domlouvali, co vlastně chceme hrát. 

Barun: Prostě to přišlo samo?

Wenix a zbytek kapely: Jo, jo…

Barun: Máte ještě něco k tomu, chcete něco dodat? 

Sádlo: Já jsem vůbec neposlouchal :D

Barun: Taky pěkný, no nevadí, Představte tu šestici, která kapelu tvoří. Jste tak jak jste teďka původní, nebo probíhali nějaké změny?

Boss: Já jsem přišel jako poslední, ale pokusím se kapelu představit, mě říkají Boss, jsem na postu kytary, dál je tu Pája, taky elektrická kytara, pak Chose – to je basa, Wenix – vokál, Sádlo – bicí a Bert – scream. Na začátku to vlastně bylo tak, že kluci to dávali dohromady ještě bez Berta. Já jsem tam přišel po delší době, na začátku byl v sestavě jiný kytarista a to kytarista z Delivery. Já jsem byl původně na postu druhého zpěváka, pak jsem ale přišel s kytarou a už jsem u kytary zůstal. 

Barun: Takže změny probíhaly a nejste takhle, jak tu sedíte, úplně od začátku. 

Boss: No jasně, malý změny, ale to bylo prostě zezačátku, to byly jen dvě zkoušky a nic víc. 

Barun: Jasný, takže sestavu, kterou zná veřejnost, to už je prostě tahle, tohle jsou Minute of Fame?

Wenix: Jojo, zprvu byl na postu screamaře ještě jiný člověk, ale to bylo jen jednu zkoušku. 

Barun: Je mi to jasný, absolutní začátky a doladění sestavy, jedna zkouška se nepočítá :).Jste další z řady kapel mladých kluků, vlastně pokud se nepletu středoškoláků. Jak se dává dohromady škola a kapela a popřípadě máte nějaké vedlejší zájmy, sporty atd.?

Pája: Všichni ne, já jsem vysokoškolák a Sádlo je pracující. 

Sádlo: Školáci se musí učit, to je jasný, momentálně na maturitu a pracovníci musí pracovat tak, jak vyžaduje jejich práce. 

Barun: A odráží se to nějak na kapele, co se týče třeba rušení termínů koncertů, zkoušek…? 

Wenix: To ani ne, akorát kapely s kapelami se občas překrývají, když má někdo kapelu ještě jinou, koncert nikdy nepadl na úkor školy, to se nám ještě nikdy nestalo. Spíš sem tam nějaká zkouška se musí oželet, když se člověk musí učit… Když na to člověk čtyři roky se*e a pak chce udělat maturitu, tak to někdy jinak nejde.  

Barun: Co rodiče, panuje velká podpora? Líbí se jim to, co hrajete? Rozumí vaší muzice?

Pája: Tak já si myslím, že od rodičů máme rozhodně tu největší podporu, všichni z kapely.

Sádlo: Máma vůbec neví, co hrajeme, ale hrozně mi fandí. Když nás viděla v novinách (Plzeňský deník – sekce kulturního dění) tak to bylo „Jooooojoooo, jéžíšmarjá!“… ta z toho byla vedle :)

Barun: A co vlastně hrajete? Na Bandzone profilu máte post-hc a taky jsem u vás viděla škatulku crab core. Jak to s vámi je? A jak popisujete rodičům to, co hrajete? Moje mamka by třeba pod pojmem crab core určitě hledala nějakou muziku inspirovanou tlučením krabích klepet :D

Bert: Já bych to vysvětlil nějak polopaticky, dalo by se to vzít jako post hardcore, s tím že to má i tvrdší prvky, které zacházejí do metalcoru a s tím, že crabcore je tam dodaný prakticky jenom kvůli efektům, kvůli vizuální podobě, image…

Barun: No jasně, máte na to hubený dlouhý nohy, úzký kalhoty, že?

Bert: K nohám se nebudu vyjadřovat :D A rodičům no, já osobně to vysvětluju rodičům tak, že je to muzika co má v sobě prvky metalu a punku. Je tam čistý zpěv, který je jakoby i v punku, sem tam punkový rytmy, ale zároveň je tam i ten tvrdší zpěv, growl, tvrdší rify,…

Barun: A babička tomu stejně říká bigbít…

Sádlo: Já to vysvětluju tak, že máme vyzpívaný části, sloky a refrény a střídáme to vyřvanýma, prostě jednu část a jednu část, on to pak každej pochopí…

Barun: Dobrá dobrá, co hrajete tak nějak víme, tak se koukneme na to, jak jste to zužitkovali, povězte mi něco o EPčku, kde se nahrávalo a jak, co na něm najdete a jak jste s ním spokojení, popřípadě co vás na něm zklamalo.

Sádlo: Já jsem se zklamal, protože jsem nahrával bicí a moc mi to ten den nešlo, pak jsme se ještě ten večer tak nějak opili a zahrál jsem tak, jak jsem nikdy v životě nezahrál. Vážně jsem měl chuť to celý přehrát, ale nakonec to zůstalo, protože jsme měli už nahranou basu do těch bicí, takže by se to musela úplně celé přehrávat, takže bohužel já jsem se zklamal…

Barun: Takže EPčko parádní až na bicí?

Kapela: Jo to rozhodně jo. 

Barun: Tak kdyby se někdo ptal, kdo vám to zkazil, tak je to Sádlo a jeho bicí? 

Bert: Jo tak Sádlo.

Pája: Já osobně jsem s tím EPčkem spokojený nadmíru, někdo říká, že se mu ten zvuk nelíbí, někomu jo…

B: A kde jste nahrávali?

Pája:  V Kdyni, u Vaška, je to tam u něj takové rodinné celé to nahrávání. 

Boss: Vašek je právě hrozně srdcař, srdcař na to nahrávání, dbá na přesnost, neodpustí vůbec nic, dbá na celek… Poradí, pomůže…

B: Nahrával nějaký známější kapely?

Kapela: Tarras Bulba, Positive Mind, Mandrage tam třeba nahrávali, V3ska, no je toho víc, ani nám neříkal všecky. 

Barun: No tak to zní docela fajn. Závěrem teda nedá se říct, že by někdo z vás byl zklamán?

Chose: Teďka slyšíme třeba odezvy od lidí, že jsme třeba měli nahrávat někde jinde, zkusit to jinde. Ale je fakt, že potom mastering to hrozně moc zvedne. 

Boss: Možná se dalo zkusit něco jiného, ale je to naše první zkušenost, když tak příště. Taky s tou češtinou tam byly nějaké spory…

Barun: Na češtinu se ještě dostaneme, na to se určitě budu ptát, ale teď ještě něco malinko ke křtu.  Křest byl (i podle fotek) parádní, jak jste si to užili? Měli jste pocit, že ten večer je hlavně váš a vašeho alba?

Pája: Já si myslím, že tak z 75% procent určitě jo, ale i těch zbylých 25% mělo svou obrovskou hodnotu pro ty další kapely. Ty kapelky tam nepřijely prostě jen tak zahrát, abychom tam my nebyli sami, ale přijely ukázat, co umí a jakou umí show. Určitě i ty další kapely měly možnost se představit a hraní v Plzni pro ně bylo určité plus.  Boss: A určitě jsme vybrali dobré kapely a myslím, že se to lidem líbilo.

Wenix: Akorát ten večer utekl strašně rychle, dlouho jsme se těšili a hlavně, dlouho předtím jsme nehráli, právě proto, aby ten večer byl takový, jaký byl. Pak jsme přišli do Lampy a najednou bum a byl konec a my seděli na afterparty. 

Barun: Takhle je to se vším, když si člověk vzpomene na maturák, nějaký důležitý večer, to prostě uteče ani člověk neví, jak a významný věci jsou prostě hrozně krátký…A co ostatní kapely, co tam hrály, je nějaká z nich pro vás vzorem a inspirací, nebo jste je pozvali čistě jen z nějaké známosti či oblíbenosti u plzeňského publika?

Boss: Tak každej si pozval kapelu, která se mu líbila, každý tam měl něco podle jeho stylu. Mě se třeba líbí Pingpongáči (At8OnThePingPongTable), tak jsem napsal jim a pozval je. Dělají dobrou show.

Pája: Mě se zase líbili Drag Me Pissed. 

Bert: Já jsem si pozval Skywalker, protože se mi líbili podle poslechu na Bandzone. A nakonec mě se asi z celého toho večera líbili úplně nejvíc. 

Kapela: Každý z nás si prostě někoho navrhl.

Barun: Právě, celý ten večer byl vcelku multižánrový, tak proto se ptám, jak to s tím složením kapel vlastně bylo. 

Bert: Jo, my jsme to tak chtěli udělat, aby tam přišlo co nejvíc lidí, aby tam nebyli jen fanoušci třeba post hardcoru, ale aby tam bylo víc žánrů a lidi si tam přišli na svoje, na svojí kapelu, svůj styl, aby se tam každej našel.

Barun: Takže jste vsadili na takovou formu minifestivalu…

Pája: Hlavně jsme si tam pozvali kapely tak, aby nebyly všechny z Plzně, my jsme tam byli jediní plzeňský, takže jsme se s nimi rovnou domluvili na výměnném koncertě a my se aspoň taky podíváme někam jinam. Kluci si zahráli v Plzni a určitě na dobrý akci a my pojedeme za nimi.

Bert: Přesně tak, třeba Skywalker nebo Drag Me Pissed hráli v Plzni prvně, měli tu premiéru, Skywalker v Plzni nehráli ani dřív, když ještě fungovali jako Hustler State, takže taky premiéra. A byli za to určitě rádi.

Barun: A vlastně když už se tak ptám na ty kapely, jaké máte vzory v Čechách a jaké ve světě? Vnímáte v nich velký rozdíl, nebo máte pocit, že se pomalu blížíme tomu, co se hraje venku?

Boss: Nepřibližuje, to určitě ne. 

Pája: Myslím, že akorát Apostate, ty jediný asi jo. Jinak asi neznám jinou českou kapelu. 

Boss: Nebo třeba jsou, ale nikdo o nich neví.

Bert: Podle mého názoru, já bych osobně nedělal rozdíl mezi českýma a cizíma kapelkama, jen prostě ty české kapely nemají takové zázemí a prostředky na to, aby se prosadily v zahraničí. 

Barun: Když zmiňujete Apostate, jsou pro vás tedy tím největším vzorem tady v Čechách?

Pája: Určitě, jednoznačně.

Barun: A kdybyste je měli srovnat se světovým vzorem, na kterém se jako kapela shodnete, která kapela to bude?

Kapela jednohlasně: Augusti, jo určitě, August Burns Red!

Barun: Takže Apostate a Augusti…

Čorny: Když už jsme u Apostate, myslíte si, že se dostanou někam dál?

Bert: Já myslím, že určitě. Ty kluci jsou mladý, nadaný, talentovaný. Každej z nich a hlavně dohromady mají obrovský potenciál a určitě se dohrabou někam dál, než jenom aby hráli Pod Lampou nebo na Sedmičce v Praze. 

Barun: Co texty, necháte se svádět angličtinou nebo zvítězí nadobro krásný český jazyk?

Wenix: Já se angličtině docela bráním, protože angličtinu neovládám natolik, abych mohl napsat kvalitní text a hlavně si myslím, že jsme Češi a i když to někdo sem tam zkritizuje, tak pro ty lidi je to srozumitelný, slyšíme na to dobré názory  a v té češtině je zastání hlavně proto, že v tomhle stylu ta čeština není tolik k vidění. Fanoušci jsou rozdělení na dvě skupiny, ty co jsou pro a ty, co nám  tu češtinu vytýkají. Je jasný, že nikdy nenapíšeš text tak dobře, aby ses zavděčil všem nebo aby si v tom každý našel tu samou myšlenku, ale důležitý je, jak ty to cítíš, jak ty to podáš a může se stát, že napíšeš text tak, že si ho lidi vyloží x způsoby, ale ty víš, že jen jeden jen ten správný. 

Barun: Takže čeština, jednoznačně a zatím napořád. Bert: Jasný no, někdo nám říká, že se prostě češtinou neprosadíme ve světě, ale já stejně žádnou českou kapelu co by se prosadila ve světě neznám. 

Pája: Možná tak Support Lesbiens.

Wenix: Nebo Clou… a stejně jenom na chvíli. Proč se snažit se prosadit v zahraničí, když není vybudovaný základ ani tady žejo…

Barun: Co vlastně texty sdělujete, kdo je píše?

Wenix: Texty většinou píšu já, pomáhá mi i Bert, Chose napsal taky kus textu. 

Chose: Celej text jsem napsal!

Wenix: Jo napsal celej, ale pak jsme ho předělali. No a co tím sdělit, já nevím, nejsem typ člověka, co na povel napíše text, musím mít prostě podnět, i třeba sebemenší, někdy stačí naprostá kravina. Text Bolest jsem třeba napsal, když byla babička v nemocnici, Minulost jsem napsal na svojí minulost a tak…

Barun: Takže osobní témata. Nechcete se dostat někam, jako například hardcore kapely, na nějaké pole názorovosti, politické texty, názorové texty?

Wenix: Tak když to v tu danou dobu bude aktuální, tak proč ne.

Wenix: Jo jasně, když mi to prostě v tu chvíli bude vadit, tak proč ne, ale myslím, že tohle je spíš otázka punku.

Pája: Určitě zčásti to děláme pro všechny ty věci, co si vyjmenovala, ale z největší části to děláme pro sebe, protože jsme kamarádi, baví nás to, dává nás to dohromady. Hlavně nás baví koncerty. Když budeme hrát pro 20 lidí a pro 100 lidí, tak si to užijeme úplně stejně. 

Wenix: Řekl bych, že pro těch 20 lidí si to možná užijeme ještě víc. 

Barun: Takže tím hnacím motorem je hrát, hrát lidem, pro lidi…

Kapela: Přesně tak,… 

Bert: Chceme, aby ty lidi chodili, aby to žrali tak, jako my.

Pája: Třeba jsme jeli hrát do Šumperku, zhruba nějakých 700km, přijeli jsme tam, do malého klubu, kde bylo 30-40 lidí a užili jsme si to maximálně, užili jsme si to stejně jako třeba teďka ten křest v Lampě. 

Wenix: Já jako si stejně lidi moc neužiju, já když si na podiu sundám brejle, tak vidím akorát tak do backstage a tím to pro mě končí. 

Barun: Takže ty vůbec nevidíš, nevíš, kolik je tam lidí? Ty se pak kluků ptáš „Kluci, byl tam někdo vůbec?“ To by chtělo kameru, čelovku co mají třeba parašutisti, aby sis to pak pustil z vlastního úhlu pohledu.

Sádlo: Jo to bych potřeboval i já za bicíma!

Barun: No klucí, povězte mi, jste šťastní, teď momentálně? S EPkem v ruce, s tím jak se kapela vyvíjí, nebo prostě jen tak normálně v životě? Jste či nejste?

MoF: Jo, jsme… 

Pája: Já jsem… 

Wenix: Já to mám tak, že jednou dole, jednou nahoře, teďka mám docela špatný období, hodně starostí, peníze za studio byly, škola, docela už bych se chtěl z toho vymotat.

Bert: U mě asi žádný problém není, jen teďka poslední dobou prostě skloubit školu a kapelu, mám před maturitou a je to těžký dát to dohromady právě s tou nadcházející maturitou.

Pája: Jooo a když jsem měl já před maturitou, tak to nikoho nezajímalo a zkoušelo se furt…(ozvěna, co se prohnala zkušebnou: Když ty si taky debil, hlavně když si šel na pajdu, vole…)

Barun: Takže vcelku spokojená kapela, až na ty všední věci, co trápí každého z nás…Nuže, už dál nevím, co z vás tahat, na sebe taky něco vytáhněte vy, nějakou perličku nebo drb na někoho s kapely, šup sem s tím.

MoF: ...je vás tam šest, já to vím!!!… Bert: Tak asi perlička, no nemělo by se to asi moc rozšiřovat a nějak pouštět ven,… No my když jezdíme na koncerty, někam dál, tak jezdíme jednou nejmenovanou dodávkou, kterou si půjčujeme od jednoho nejmenovaného člověka. No a je nás teda šest a všech šest jezdíme tou jednou dodávkou, která je pro pět lidí, pětimístná. A ještě teda jsou tam celoročně letní pneumatiky, takže třeba teďka do toho Šumperka, to už jsou Jeseníky, na letních, serpentiny, po horách no. No a občas, když projedou policajti, tak si z toho děláme prdel, ale asi až nás jednou zastaví, tak to nebude moc hezký.

Barun: To mi povídejte, taky jsem zažila osobákem cestu z Prahy z Exitu Chmelnice z My Autumn, v jednom Volvu šest lidí a já jako nejmenší složená v prostoru pro nohy mezi zadním a předním sedadlem.  A na červený nám do auta koukal policajt, tak mi všichni naházeli věci na hlavu, abych vypadalo jako jedno ze zavazadel.Chápu teda, že vaše koncertní dobrodružství zažíváte pokaždé, když jedete na koncert, ta samotná cesta je story. 

Chose: No naštěstí tam jsou zatmavěná skla :D (následovala Čornyho vtipná historka o cestě Volvem z My Autumn, tímto zdravíme Tomáše Hospodku a Bambího, vysazeného na benzínce..., pozn. red.)

Barun: Poslední věc ode mě. Máte nějaký vzkaz pro fanoušky ale i nefanoušky Minute od Fame? Máte prostor!

Wenix: Tak pro fanoušky vzkaz, ať určitě chodí na koncerty a ať poslouchají naší hudbu a pro nefanoušky, ať se do nás neserou, když je to nebaví. Barun: Závěrem chci EPčku i vám popřát mnoho zdaru a moc poděkovat za příjemný čas strávený s vámi, díky moc kluci, jste bezvadná parta!

MoF:  Taky děkujeme!!!

Psal se poslední únorový pátek, zima jako v Rusku, temná oblaka nad Severními Čechy se stahují. Místo, kde se temné nebe uzavřelo, nese název Teplice, lokalitou je jakýsi klub Božák. Míchal se zde koktejl několika krví, ruské, české a německé. To už je slušná dávka. V pátek 25. února se tento mezinárodní koktejl podával v Teplickém klubu Božák, pod taktovkou pořadatele Tomáše a za naší spolupráce.

Naše výprava mířila ze dvou směrů, první část vyrážela z Prahy dodávkou a vezla cennou sestavu, pány z Apostate. Ta druhá mířila ze severozápadu, z Plzně a Chomutova a vezla stejný poklad, redaktory a fans. Navzdory krutému mrazu a severočeskému ovzduší expedice dorazila v pořádku, i přes velké vyčerpání z předchozího dne, z Bonecrusher festu. Ale už k samotnému místu, kdo to stihnul do devíti, zaplatil si krásných 60 Kč, kdo později, ten nechal na vstupu kilko, tak i tak lidské vstupné za takovou sestavu. Samotný klub se nacházel v podzemí, byla jsem tam poprvé a už teď jsem si jistá, že ne naposledy. Příjemné místo, překvapivě dýchatelný vzduch, což u podzemních prostor nebývá tak časté. Samotný klub byl rozdělen na prostor pro hraní a prostor hospodské pro alkoholové radovánky. K mé radosti zde v rámci drinklistu měli i můj milovaný ovocný mošt Rubín ve skle, mňam. V samotném prostoru pro hraní bylo vcelku málo místa, tak se pan zvukař vznášel u stropu v kleci, sestrojené ze staré výtahové klece nějakého komunistického činžáku. Klub se mi prostě moc líbil, dokonce i toalety ála Bronx, na kterých by člověk nenašel kousek místa, který se nepotkal se sprejem, měly své kouzlo. Klub jako stvořený pro krutopřísnou akci. Ale vás už to otravuje a čekáte, kdy se vykecám a dostanu se k samotné muzice.

Kapely jedna po druhé náležitě nazkoušela a nazvučela, aby nám jejich výkon netrhal ušiška a vytvořily pro nás se zvukařem dokonalou souhru. Někteří jedinci neustáli delší zvučení a tak zaplněný klub malinko osiřel, když se vlna návštěvníků přelila od podia na bar, se ještě naposledy posilnit před vypuknutím pražského zla. Jako první kapela se totiž představila pražská sebranka, The Blackstone Chronicles, ovšem zcela jinak, než je známe. Změna se udála na postu vokálu a to změna veliká! Z malého černovlasého se stal velký světlovlasý. O čem že to tu plácám? The Blackstone Chronicles si zde totiž vyšvihli svou premiéru s novým vokalistou a nový člen zde tak přišel o své panictví, co se koncertů s The Blackstone Chronicles týče. Posilu určitě znáte, není to nikdo jiný než známá tvář na poli core scény, ex vokál Victims a grafik Venca, který byl jako správný panic před akcí náležitě nervózní. A snad jen o něco víc nervózní než Vašík byl Oles, původní vokál této bandy, který mu tak vlastně svou rodinku přenechal a přijel se do Teplic podívat, zda dobře udělal. A já si myslím, že ano, zazněly staré songy s Vencovým novým pojetím, ale i song zcela nový. Na kapele bylo maličko znát, že se kluci místy úplně nesešli a sehranost nebyla stoprocentní, ovšem na první koncert s novým členem to bylo víc než na jedničku s hvězdičkou. Všichni včetně Olese i Vašíka jsme si to náležitě užili a budiž jim tato sestava dlouho vydrží a nám bude dělat jen a jen radost. Zní to naprosto jinak, dva naprosto odlišné vokály, to by člověk neřekl, jak to pozmění ráz kapely, ale změna je to zatraceně dobrá.

Po The Blackstone Chronicles se dala do příprav partička Apostate, na kterou se podle zaplnění se klubu Teplice těšili asi ze všeho nejvíce. Během zvučení jsem si nemohla nevšimnout stánku s merchandisem, a to nejen proto, že se nad ním tyčila plachta coreMusic.cz. Fat Mans War Face přivezli nejen fešného merchguye a pohlednou merchgirl, ale i výtečná trika, mimo jiné i produkty od spřátelené společnosti Dear Friends, kterou kapela podporuje a propaguje. Kdo měl tedy nějaký ten peníz, mohl se ošatit či onálepkovat a tak dále.

To už se ale dostáváme k Apostate. Hned při jejich nástupu se rozezněl hurónský řev a potlesk klubem otřásající. Je vidět, že jsou prostě nekorunovanými králi na našem hudebním poli. Ovšem začátek se neobešel bez problémů se zvukem, kdy naplno vyhnané kytary nedovolily vokálu, aby se projevil a tudíž jsme měli možnost Antona vidět pouze jen jako němého frontmana, pouze ústa otvírajícího. Chyby s technikou a kabely se vyřešily a nikomu to ani maličko nezkazilo náladu. Apostate předvedli zcela přesně to, co předvádí na svém EP Seaborne, od chytlavého Intra až po závěrečné šumění vln. Kytarové zpěvy jak je od nich známe, přesnost a hlavně to, co já mám na nich nejraději, melodické pasáže, kdy máte prostě chuť zvednout ruce a zažehnout zapalovač, i když jste nekuřáci. Vždycky mě tak rozněžní. Z romantického mámení mě však brzy probudí další dávka rifů a přehnaných pasáží, stejně jako dupanec na mou plátěnou obuv něčí těžkou obuví. Apostate nebylo dovoleno odejít jen tak a fanoušci si vytleskali přídavek, ve formě coveru For The Fallen Dreams, protože ze Seabornu bylo již vše vyčerpáno, stejně jako zástup návštěvníků v první linii. Podle ohlasů to prý byla kapela večera, většina mnou dotazovaných to tak viděla.

Pro mě ovšem vrchol přišel až po Apostate a to nejen proto, že odbila půlnoc a mně se na mé osobní tabuli změnila cifra mého věku. A nejen mě, spolu se mnou na této akci o rok zestárl i dvorní fotograf coreMusic.cz, náš Míra. Po ovacích a gratulacích přišel dárek pro mě největší, němečtí Fat Mans War Face, moje milované lopaty. Hardcore pro pořádné chlapy, přesně pro ty, jako jsem já. Bylo znát, že hodně lidí dorazilo právě na Apostate, protože moshující davy zmizely a pod podiem se už jen postávalo. To bych ovšem křivdila Tepličákům, pár se jich tam pustilo do varu, ovšem nejvíc propocené trenky jsem si určitě odnesla z tohoto vystoupení já a náš šéfredaktor Čorny a merchprodejci z Německa, kteří zafungovali jako výtečný support. Dokonce i ve čtyřech lidech se nám povedlo opravdu po hardcorovsku odzpívat heslovité refrény. Frontman připomínal velkého tyranosaura rexe, který se ve dvoumetrové výšce zlobí a rozdává řev a strach. Frontman v hiphopovém dresíku rozsévající hluboký vokál, dával celému vystoupení punc Ameriky, pro mě to i americky znělo, dlouho mi do oka a do uší nepadla kapela tak moc, jako tahle. I přes již poměrně malou účast kapela předvedla to nej, frontman si dokázal podmanit své fanoušky a Mikitovy struny odvedly skvělou práci. Pro mě top večera, i když jsem v tom asi sama. Jen co zase budu moct, podívám se na ně zase.

Večer utekl jako voda, proběhlo rozloučení s kamarády, vyprovodily jsme domů kapely, popřály šťastnou cestu a já s novým číslem, symbolizujícím můj věk, jsem se odebrala na cestu domů. Teplice byly fajn, organizace šlapala, kapely podaly výkon s blikající ikonkou značící maximum a kolem příjemní lidé. Nezbývá než jen chválit a těšit se na další teplickou veselici.