coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Po úspěšném albu Old Crows / Young Cardinals a dvou nedávných návštěvách České Republiky na podzim minulého a v létě letošního roku si pro nás kanadští harcovníci Alexisonfire připravili krátké, ale přesto velmi zajímavé EP, které vyšlo na konci října pod názvem Dog’s Blood. Musím předem upozornit ty, kteří by čekali pořádně našláplý HC jaký se ve tvorbě kapely objevoval dosud, aby nebyli po poslechu zklamaní. Alexisonfire na novém EP znějí totiž úplně jinak, než dříve.

Poslední album Old Crows / Young Cardinals mě svojí melancholickou, někdy až depresivní atmosférou hodně chytlo a byl sem zvědavý, kam se bude ubírat jejich další tvorba. První song nazvaný stejně jako celé EP, tedy Dog’s Blood, mi hodně připomíná právě již několikrát řečené poslední album, jako by na něj volně navazoval. Když jsem ho slyšel poprvé, byl jsem nadšený a doufal jsem, že takhle bude znít i zbytek „Psí krve“. Byl jsem ale hodně překvapený, když jsem zjistil, že zde, po první písni, veškerá podobnost s předešlou tvorbou, na kterou jsem byl zvyklý, končí. Sama kapela tvrdila, že se na EP objeví skladby, které jsou natolik odlišné od dosavadní tvorby kapely, že by neměly šanci se objevit na plnohodnotném albu. A měli tak trochu pravdu. V následujících třech skladbách totiž kapela ubírá na svém hlasovém projevu a nechává více vyniknout svoji instrumentální vyspělost. Když už je slyšet zpěv, je to převážně řev George Pettita, chybí mi tu ale více čistého zpěvu od Dallase Greena, který mě vždycky hodně bavil. Nejvíce tuhle změnu charakterizuje poslední věc Vex, ve které v celé její pětiminutové délce nezazní téměř ani slovo od jednoho ze zpěváků a která také po třech písních dotváří hodně temnou a zvláštní atmosféru, s kterou se zde kapela prezentuje.

Alexisonfire udělali EP, na kterém se nebáli zaexperimentovat. Ve dvaceti minutách zde kapela vytvořila ještě temnější atmosféru, než na jakou sem byl alespoň já zvyklý. Nejsem si jistý, jestli by se tyto písně ujali i na plnohodnotném albu, nejspíš proto je kapela vydala takhle samostatně, ale rozhodně stojí za poslech. Tahle hudba se totiž do nynějšího mrazivého a ne příliš veselého počasí dokonale hodí.

My Ticket Home z Columbusu jsou další z řady nových metalcore kapel, se kterými se v posledních letech roztrhl pytel. Hrají spolu teprve dva roky, nedávno se upsali známému americkému labelu Rise Records (Miss May I, Attack Attack!, The Dewil Wears Prada, In Fear And Faith), pod nímž právě teď vydávají svoje nejnovější EP The Opportunity To Be.

Nové EP produkoval zpěvák Attack Attack! Caleb Shomo, pokud by však někdo očekával elektronikou nasáklý metalcore, bude již během prvních tónů vyveden z omylu. My Ticket Home se s ničím nemažou, žádné pomalé intro na rozjezd, nic takového, místo toho nám hned na začátek naservírují nářez Surroundings. Již podle něj můžeme poznat, v jakém duchu bude celé EP. Brutální řev, úderné kytarové riffy a to vše doplněné o opravdu skvělý čistý vokál, to jsou základní ingredience této mladé partičky. Celé EP se skládá ze sedmi songů, z nichž je opravdu těžké najít ten nejlepší, žádný ze sedmi kousků nepatří mezi ty slabší. Kdybych měl i přesto vybrat jakési vrcholy tohoto EP, pak to budou asi songy Dead Weight, ve kterém klukům vypomohl právě Caleb Shomo, Desertion, který nabízí mimo jiné parádní kytary na začátku songu a závěrečná balada The Opportunity To Be. Ano, správně jsem napsal balada. Kluci si totiž na konec připravili song, ve kterém se nedočkáme žádných breakdownů nebo zběsilých dvoušlapek, hlavní roli zde totiž hraje klavír. Ten, spolu s čistým vokálem zpěváka Seana Mackowskiho dělá z klasické poslední pomalé písně, kterou lze nalézt u mnoha kapel opravdu skvostný kousek.

Rise Records určitě dobře věděli, proč vzít tuto mladou kapelu pod svá ochranná křídla, My Ticket Home na svém novém EP The Opportunity To Be totiž ukázali, že patří mezi nejvíce talentované mladé kapely v rámci metalcore scény. Nezbývá než jen doufat, že po EP bude také brzy následovat plnohodnotné dlouhohrající album, na kterém kluci své možnosti ukáží naplno.

Do pražského Futura, kam byla akce přeložena z doposud neotevřeného Rock Café, se 1.listopadu sjela opravdu hvězdná sestava. Na programu bylo celkem šest kapel ze čtyř zemí, z nichž každá chtěla ukázat publiku svůj mix post-hardcoru a dalších tvrdých žánrů.

Nutno však říct, že by si tahle akce zasloužila o něco víc návštěvníků, než kolik nakonec dorazilo, ale to je problém, který se v poslední době řeší skoro všude. Do klubu sem dorazil zhruba půl hodiny před začátkem a před pódiem postávalo jen několik desítek lidí, naštěstí se situace po začátku akce přeci jen zlepšila. 

Jako první v pořadí se na pódiu objevila mladá anglická kapela, která si říká The Elijah. A musím říci, že se s nevděčným prvním místem v pořadí poprali opravdu slušně. Jejich velice emotivní pojetí post-hardcoru charakteristické orchestrální hudbou, v kombinaci s řevem frontmana si v publiku hned získalo pozitivní ohlas. Škoda jen, že právě řev zpěváka nebyl moc dobře slyšet. Další na řadě byla švédská senzace Saving Joshua. Jejich set začal hitem Forever Hold Your Peace Pt.1 a již během prvních tónu bylo jasné, že pozornost věnována téhle kapele je naprosto zasloužená. Publikum se konečně začalo hýbat, celkový projev kapely byl také mnohem energičtější než u The Elijah. Během zhruba pětadvacetimutového setu zazněly další známé songy jako třeba Don't Put Your Bet On Me a kapela dokonce zahrála několik zbrusu nových kousků, ve kterých především vynikal charismatický zpěvák, který nejenom mně připomínal blonďatou verzi herce Jacka Blacka. Švédové zahráli na jedničku, nezbývá než doufat v jejich další brzkou návštěvu.

V další části koncertu se přitvrdilo. Na řadu přišel hardcore v podání anglických kapel Shiner a The River Card. Obě kapely se na line-upu akce objevili teprve před několika dny, když padla účast původně avizovaných Broadway a Memphis May Fire. Prvně jmenovaní, Shiner se bohužel museli potýkat s podobným problémem jako The Elijah, ovšem v tomto případě bych to nedával za vinu panu zvukaři, ale spíše potetovanému zpěvákovi, který se chvílemi ve svém projevu ztrácel. V čem se ztráceli Shiner však perfektně dokázali napravit další Angličané pod názvem The River Card. Jejich podání hardcoru znělo mnohem energičtěji, sympatický zpěvák během setu upozornil na to, že i když mohou být, co se týče žánru někde trošku jinde než ostatní kapely tohoto večera, tak že je respektuje a uznává a dokonce stihnul několikrát vyvolat oblíbený circle pit, jehož se zúčastnili i členové Shiner, kteří jakoby začali hýřit energií bohužel až po svém vystoupení.

Po menší úpravě pódia přišla na řadu pro mnohé možná největší hvězda celého večera a to populární partička z Vatikánu Hopes Die Last. Ti se vrátili do Prahy téměř po roce a divákům předvedli neskutečně energické vystoupení, ve kterém všem přítomným předvedli, proč se o nich mluví jako o jedné z nejlepších screamo kapel mimo americký kontinent. Největší ohlas měli songy z alba Six Year Home, jako Call Me Sick Boy nebo Some Like It Cold, kapela zároveň představila i několik novinek. Bylo na nich vidět, jak si show užívají, zpěvák se dokonce několikrát odhodlal ke stage-divingu a pokusil se, bohužel však neúspěšně, vyburcovat publikum k známé wall of death. Kdyby po Hopes Die Last koncert skončil, jejich show by byla určitě tou nejlepší z večera. Jenže to nejlepší na konec si pro Prahu nechali američtí Our Last Night. V čele se sedmnáctiletým screamerem Trevorem Wentworthem rozpoutali na pódiu doslova peklo. Jejich post-hardcore s metalovými prvky a brutálním řevem právě mladého Trevora zněl naživo bezchybně, pánové zahráli skladby z jejich aktuálního alba We Will All Evolve, ale nezapoměli i na starší kousky v čele s hitovkou Escape. Během jejich vystoupení několikrát zopakovali, že tahle show byla pro ně zdaleka nejlepší na celé evropské tour, podivovali se nad tím, jak české publikum zná texty, ale hlavně předvedli nejlepší set večera.

Pražské Futurum zažilo velmi povedený večer, ve kterém žádná kapela neodehrála svojí část špatně, a vzhledem k větší žánrové rozmanitosti si přišel každý na své. Nezbývá než doufat že se u nás zase někdy objeví podobná hvězdná sestava. Jen by to příště chtělo trochu větší návštěvnost...

Post-hardcore marathon Vol. II hlásí změny v line-upu a mění místo konání. Původně avizované kapely Broadway a Memphis May Fire nahradí dvě HC party The River Card a Shiner. Podle oficiálního prohlášení pořádající agentury Conspiracy concerts za za to může neschopnost jedné ze zaangažovaných agentur, díky kterým se obě zmíněné kapely do Evropy letos nepodívají. 

Další změnou je místo konání. Celá akce se přesouvá do Futurum Music Baru (futurum.musicbar.cz)

Než jsem dostal možnost zrecenzovat tuhle poměrně novou českou kapelku, nic jsem o nich nevěděl. O to víc jsem byl překvapen, když jsem si jejich EP Ain't No Weight Young Lad Can’t Take stáhnul a pustil v přehrávači. Prostě jsem nemohl uvěřit, že tohle je vůbec první oficiální počin kapely, která funguje dva roky.

Promyšlené kytarové riffy, nekompromisní řev mixnutý s čistým vokálem a střídání rychlejších a pomalejších pasáží, to je to, co na mě zapůsobilo hned v první skladbě The Whores Of Stardom. Za největší pecku na albu považuji třetí song v pořadí s názvem Ain’t No Weight Young Lad Can’t Take, který mě zaujal svojí agresivitou a energií. Ale ani čtvrtý a pátý song nijak nezaostávají v kvalitě za ostatními, viz závěrečná pecka The Two Of Us. Ono vlastně vybrat největší hit z EP je dost těžké, všechny songy mají něco do sebe a ani jeden z nich mě nenudí, což se mi u českých kapel stává velmi zřídka. Kvalita nahrávky je na české poměry dost vysoká, „špinavý“ zvuk kapele dost sedí.

Vliv The Dillinger Escape Plan, kterou kapela považuje za svůj vzor je hodně patrný, rozhodně to však považuji za pozitivum, které je na naší scéně odlišuje od zvuku ostatních core kapel.

Debutové EP kapely Momma Knows Best mě hodně baví, přináší do naší scény zase něco nového a troufám si říct, že kluci mají před sebou slibnou budoucnost. Jediné co mě na EP  mrzí je jeho celková stopáž, pět songů v sedmnácti minutách uteče hodně rychle, tak doufám, že nás kapela nenechá dlouho čekat a brzy nahraje plnohodnotnou desku.

Máme se totiž rozhodně na co těšit.

Bring Me The Horizon, kteří v těchto dnech vydávají novou desku There Is a Hell, Believe Me I've Seen It. There Is a Heaven, Let's Keep It a Secret se na začátku příštího roku vydají na turné po Evropě spolu s kolegy Architects a The Devil Wears Prada. Data následují pod článkem, bohužel bez České Republiky.

14.1  Volhaus, Zurich, Switzerland 

15.1 Magazzini Generali, Milan, Italy 

16.1 Arena, Vienna, Austria 

18.1 Longhorn, Stuttgart, Germany 

19.1 Den Atelier, Luxembourg City, Luxembourg 

20.1 AB, Brussels, Belgium 

21.1 Melkweg, Amsterdam, Holland 

22.1 La Bataclan, Paris, France 

23.1 Essigfabrik, Cologne, Germany 

25.1 Gruenspan, Hamburg, Germany 

26.1 KB, Malmo, Sweden 

27.1 Arena, Stockholm, Sweden

29.1 House of Culture, Helsinki, Finland 

31.1 Trädgårn, Gothenburg, Sweden 

1.2 Vega (Main Hall), Copenhagen, Denmark

2.2 Columbia Club, Berlin, Germany 

3.2 Club X, Herford, Germany

4.2 Batschkapp, Frankfurt , Germany 

5.2 Suedbahnhof, Chemnitz, Germany 

6.2 Backstage Werk, Munich, Germany 

Americká banda Pierce The Veil zveřejnila video na song Caraphernelia z jejich aktuální desky Selfish Machines, která vyšla letos v létě. V songu hostuje Jeremy McKinnon ze skupiny A Day To Remember. Odkaz na video: http://vids.myspace.com/index.cfm?fuseaction=vids.individual&videoid=106656446