coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

I když jsem opravdu milovníkem melodického post-hardcore, tak jsem tuhle kapelu zrovna moc neznal. Donedávna. Ovšem hned po prvním poslechu songu If I'm James Dean, Then You're Audrey Hepburn z jejich prvního alba With Ears to See and Eyes to Hear, se tahle kapela okamžitě dostala do mého playlistu. Rozhodl jsem se tedy zcela jednoznačně, že druhému albu dám také šanci.

Kapela opět sází na romantičtější muziku a emocionálnější texty. I když jsou tyhle songy na albu opravdu povedené, tak nedokážou překonat baladu Let Love Bleed Red z alba minulého. To, co mě na tomhle stylu opravdu fascinuje, jsou melodické kytarové vyhrávky, které mi hodně v případě Sleeping with Sirens připomínají jejich evropské kolegy ADEPT, jež (přiznávám se) naprosto zbožňuju. Bohužel tyto vyhrávky jsou na Let´s Cheers To This zastrčeny spíše do pozadí a hodně se nechává vyniknout skvělému čistému zpěvu Kellina Quinna, který si dal opravdu záležet. Občas je jeho vokál více uřvaný než obvykle, což působí trochu agresivnějším dojmem. Co může milovníky této kapely trochu zarazit je, že všechny songy jsou téměř bez screamu. Nicméně já ho tam ani nijak moc nepostrádám. Album působí celkově spíš více pop punkově než post hardcorově.

Po prvním songu mě okamžitě napadá kapela A Skylit Drive, ale po poslechnutí celého alba jsem si uvědomil, že mezi těmito dvěma kapelami je jistá odlišnost. Sleeping With Sirens se zaměřují spíše na pomalejší songy a balady a jde jim to opravdu skvěle, protože právě tyto balady jsou na jejich tvorbě to nejlepší. A Skylit Drive jsou spíše na ty energičtější a rychlejší songy. To, co bych ale zkritizoval je, že kapela nepřináší vůbec nic nového. Klidně bychom mohli vzít nejlepší songy z celého alba jako If You Can´t Hang, Who Are You Now (takto zněl mimochodem pracovní název alba), A Trophy Father's Trophy Son a Let´s Cheers To This, smíchat je se zbytkem songů z prvního alba a měli bychom jedno naprosto dokonalé CD. Tím ale samozřejmě nechci říct, že jsou ostatní skladby propadákem. V konečném součtu je toto album hodně povedené, ale prostě se až moc podobá tomu předchozímu a upřímně, kdybych si měl vybrat mezi With Ears to See and Eyes to Hear a Let´s Cheers To This, byla by to těžká volba. Jazýček pomyslných vah by přece jen zůstal u desky předchozí.

Bývalý kytarista kapely The Megan Shore Jirka má za sebou celkem pestrou hudební minulost a budoucnost vypadá také hodně nadějně. Po rozpadu kapely ani na chvíli neotálel a začal být opět hudebně aktivní. Přináším vám rozhovor o jeho one-man projektu Wave Goodbye.

Ahoj Jiří. Mohl by ses nám krátce představit?

Ahoj, jsem z Plzně, ale trávím hodně času v Praze. Je mi 23, studuju medinu na Karlovce. Většinu volnýho času dělám hudbu, piju Jagera na poloviční úvazek a felim ve skateparku.

Ty jsi působil jako kytarista a hlavní skladatel muziky v The Megan Shore. Vídáš se ještě s klukama z TMS?

Vídáme se skoro stejně jako dřív mínus naše koncerty. S lidma ze starý sestavy jsme mezi sebou až na vyjímky v pohodě a přece jenom to byla dlouhá doba a hodně zážitků, to jen tak něčím nesmažeš. A kluci, který jsme přibrali do nový sestavy na přelomu roku jsou oba skvělý. Rád bych se s nima vídal víc, bohužel teď není moc času. Snad v létě.

Na tvém bandzone profilu stojí, že teď hraješ v jiný kapele, prozradil by jsi nám, o kterou kapelu se jedná?

To je pravda, ale neprozradím. Určitě se o tom dozvíte, až si kluci vyřeší všechny svoje věci a přijde ten správnej čas. To bude asi za necelý dva měsíce. Ale můžu říct, že se s nima znám už dlouho, mám moc rád jejich hudbu a miluju trávit s nima čas. Je skvělý být v kapele plný lidí, se kterýma si rozumíš. Už se nemůžu dočkat, až začnem spolu koncertovat.

Jak tě napadlo založit Wave Goodbye a kdo za tím všechno vlastně stojí?

Ty čtyři songy, co jsem slíbil nahrát na album jsem rozepsal v létě 2010 a poslední dokončil letos v lednu. Původně jsem je chtěl hrát s TMS, ale k tomu nakonec nedošlo (až na jeden, kterej zazněl v trochu jiný podobě, než bude na No Longer My Home na pár zastávkách Stay Positive Tour). S mou novou kapelou je hrát taky nebudem, protože se hodně odlišujou od stylu a představ. Ale strávil jsem nad nima až moc času a napsal jsem je vlastně komplet se všema nástrojema a zpěvem, takže by mi bylo fakt líto je nechat jen tak ležet. Prostě mě to najednou vzalo a nahrál jsem nástroje. Teď oprášit hlasivky.

Podle videa, které si na svůj profil umístil, si zpěv nahráváš také sám. Bude v téhle muzice pouze scream nebo do toho chceš zakomponovat i čistý zpěv?

Přesně tak. Ale to video byl jenom hrubej pokus, abych si vyzkoušel, že to dovedu nahrát bez cizí pomoci v dostatečný kvalitě. A taky abych věděl, jak jsem nebo nejsem spokojenej s vlastním hlasem. Určitě neplánuju žádný velkolepý melo zpěvy nebo refrény, ale nějakej kratší kousek? No uvidíme, zatim nic napsáno nemám, třeba mi něco v průběhu nahrávání napadne. Hodně rád bych tam něco měl, ale je obtížný složit melodickej zpěv do tvrdý hudby tak, aby nezněl jako prázdná výplň prostoru.

Kdysi dávno si mi posílal text na song Carry the Torch, který se mimochodem také objeví na EP, nemám pravdu? Kde bereš inspiraci na psaní textů?

Jo jo. To je ten song, o kterým jsem mluvil ve spojitosti se Stay Positive Tour. Možná proto jsi už četl text. Asi to bude znít jako trochu ohraně, ale moje inspirace je to, co vidím kolem sebe. Buď věci, co se staly přímo mně nebo mým známým, anebo věci, o kterých si myslím, že se mě nějakým způsobem dotýkají. Ne vyloženě to, s čím jsem nespokojenej a vadí mi, spíš věci, co bych si měl já i lidi kolem víc uvědomit, ale i to za co jsem šťastnej. O věcech, který jsou samozřejmý, ale protože je tak bereme, vůbec si neuvědomuje co pro nás znamenají. Různý prostředí - různý pocity. Hodně inspirace jsem nabral, když jsem trávil loňský léto daleko od domova, další během tour i doma, většinu toho už ale mám v sobě dlouho. Neberu texty, který jsou jenom bezduchý plivání na všechno kolem, potřebuju vidět myšlenku.

Prozradil bys nám, kdy bude EP No Longer My Home hotové?

Vzhledem k tomu, že mám teď před zkouškovým bych to viděl na červenec. Nechci zatím slibovat pevný datum, ale teď si myslím, že by mi to mělo stačit. Zas až tolik toho už nezbývá - už jen basa a zpěvy. Rád bych nahrávku vydal i fyzicky, protože muj kamarád Petr se pustil do překrásnýho coveru a to by si zasloužilo tisk.

Které kapely tě hlavně ovlivňují při skládání muziky? A co ty osobně posloucháš?

Moje nejoblíbenější kapela je The Amity Affliction, který si mimo hudby strašně vážím za to, jaký jsou to lidi a o čem zpívají. Dál bych zmínil It Prevails,  Break Even, House vs Hurricane, Counterparts, Story Of The Year nebo třeba For The Fallen Dreams, to je z těch tvrdších stylů. Rád ale poslouchám i elektroniku a hip hop - Bliss N Eso, Phatchance, Grips & Tonic, LoveCats a další. A z českých kapel Attic Vanity.

Vidím, že ohlasy jsou zatím vesměs pozitivní. Hodláš třeba někdy v budoucnu sehnat nějakou kapelu a uspořádat pár koncertů nebo snad složit zpátky The Megan Shore?

Řekl bych, že TMS se skoro na 100 procent zpátky dohromady dávat nebudou. Ale je možný, že se zase spolu ještě jednou jednorázově ukážeme na podiu. Ten konec nebyl úplně takovej, jakej jsme si představovali. Wave Goodbye určitě naživo hrát budou! Popravdě už mám jednu koncertní nabídku, která se neodmítá. Chtěl bych vyhecovat pár kámošů a odjet takový malý tour, vzít na něj lidi, co mam rád, prostřídat se o nástroje a zpěv. Už sem mluvil s pár lidma a byli z toho nápadu nadšený. Takže takovej je plán.

Chtěl bys něco na závěr vzkázat fanouškům?

Hudba není jenom o tom, kdo hraje dobře nebo tvrdě. Je to o lidech co jí hrajou. O tom, jaký jsou a co se snaží předat.

http://facebook.com/wavegoodbyehc

http://wavegb.tumblr.com

Tak i na mě přišla řada. I já jsem musel začít recenzovat kapely, které neznám. Nicméně to bude alespoň zajímavější. Dostal jsem pouze CD s nahrávkami a papír A4 s informacemi o kapele. Dozvěděl jsem se také, že kapela Sic.engine před tímto EP nazvaným 7 Cuts nahrála i demo, to se mi bohužel nepovedlo sehnat, a proto jsem nemohl porovnat nějaké ty rozdíly. Tak se jdem kouknout, co nám tahle banda naservírovala.

Když se podíváte na booklet 7 Cuts, zjistíte, že vás zněj sleduje obličej vzdáleně připomínající Davida Bowieho. Uvnitř jsou zajímavým způsobem vytištěné texty na všechny 4 songy. Celý vzhled tohoto EP je pojat hodně umělecky.

K samotné muzice. Musím se přiznat, že si jí až tak úplně nejsem jistý. Zvuk je naprosto skvělý a opět stejně jako u EP Mariny žehnám člověku, co dělal mastering. Tady konkrétně Stanislavovi Valáškovi, který si s tím poradil opravdu bravurně. Začneme tedy nějakou tou pochvalou, a to hned v podobě prvního songu The Beauty of Her Bleeding Lip, který mě z celého alba dostal nejvíce. Opravdu nakopávací pecka, která jistě divákovi na koncertě nedovolí jen tak sedět a poslouchat, ale přinutí ho vstát a jí si tenhle song opravdu dosyta užít. Skvělé kytarové vyhrávky, které mi trošku připomínají styl jakým hrají As i Lay Dying, jsou prokládány výborně zmáknutým screamem. Už ke konci prvního songu ale muzika začíná upadat do stereotypu, který slyšíte až do konce. Konkrétně se jedná o čistý zpěv. Zpěvák umí technicky zpívat výborně, co je ještě lepší - má skvělou barvu hlasu. Bohužel jak se říká: jeho dar je i jeho prokletím. Během dalších minut tohoto EP muzika upadá do stereotypu a utahanosti právě kvůli čistému zpěvu. V jednom songu slyšíte úchvatný vokál, ale stále ve stejné lince. Prakticky vás to přinutí ten čistý zpěv neustále poslouchat a všechno ostatní jako jsou kytary, basa a bicí zůstane pouze v pozadí. I druhý song Street Lamp Silet Testimony začíná výborně, už to není tedy taková nakopávačka jako ten první, ale také stojí za poslech, dokonce i zklidnění v podobě zpomalení a následného čistého zvuku kytary je docela příjemné.

Celkově tohle EP není špatné, jednoznačně jsem si zamiloval první song, bohužel pouze začátek a takhle je to téměř u každé skladby. Skvělý nakopávací start, ale pak najednou jakoby se všechno začalo řídit podle přímočarých pravidel a song začíná působit trochu „Béčkově“. Do dalšího počinu bych kapele doporučil trochu více promakat zpěvové linky a myslím, že by to už mohlo být ono.

Když Aaron Gillespie ohlásil odchod z Underoath, osobně mě to hodně vzalo. Byl to jeden z mých největších bubenických vzorů, ne počkat, byl to můj největší bubenický vzor a vidět ho hrát na živo byl takřka splněný sen. Je pravda, že jeho hra na bicí nebyla žádný masakr jako třeba od Matta Greinera z August Burns Red nebo Adama Graye z Texas in July, ale měl tam dva jisté faktory, které ho dělaly opravdu výborným bubeníkem. Tím prvním byla jistě originalita. Klidně můžete poslouchat diskografii Underoath pětkrát, nebo dokonce šestkrát po sobě a nenaleznete tam riff, který by se opakoval. A ten druhý faktor bylo umění hrát na bicí dost složité riffy s obracením rytmů a současně zpívat poměrně složité linky. Přirovnal bych to ke Comes You Are On Nirvany, ten song zahraje na kytaru snad skoro každý, ale zkuste si ho zahrát a zpívat do něj, to už je poměrně těžké.

Musím říct, že poslední dobou, v důsledku nudy o mých jarních prázdninách, jsem si toho o náboženství a konkrétně o Ježíši hodně přečetl. Nepopírám jeho existenci, ani to, že to byl určitě velice zajímavý „člověk“, ale moje názory na náboženství zůstávají stále zkreslené. A přesně o tomhle je tohle album, už jenom název vás praští do očí Anthem Song. Samotný tracklist není vůbec odlišný, najdete tam songy jako Hosana, You are Jesus nebo třeba I Will WorshipYou. Celé je to neustále dokola a dokola o Bohu a tenhle náboženský bordel se vám snaží nacpat do hlavy až trapně primitivními texty. Doporučuju vám si pustit South Park epizodu Christian Rock Hard, kde je krásně ukázáno, jak skrze náboženství lze tak jednoduše s hudbou uspět.

Co se týče muzikálního podání, tak se jedná o většinou akustický pop-rock. Něco trošku mezi U2 a Tomem Pettym. Songy jsou na placce seřazeny trochu divně, jako by se vás snažily postupně ukolébat k spánku od největšího rockového nářezu až po nejutahanější baladu. Sem tam se objeví i trošku progresivnější bicí než v popu bývá zvykem, což o sobě Aaron asi dává vědět „Děti já jsem kdysi býval velmi talentovaným bubeníkem“. Některé z těch songů mi dokonce připomínají úplně jiné skladby, od úplně jiných umělců. Například We Were Made for You se až nebezpečně podobná What Do You Want From Me? Od Adama Lamberta. Jediné, co můžu ohodnotit pozitivně, je song You are my Everything, který je asi jediný takový chytlavější. Celkově to ve mě nezanechalo žádný velký dojem. Na debutové album zkušeného a protřelého umělce je to velice podprůměrné, většina těch songů je nechytlavých, utahaných a místy až nepříjemně pulzující pozitivní náboženskou náladou. Doufám že se dočkáme od jeho kapely The Almost něčeho lepšího

Pokud hledáte náboženský leták s CD zdarma nebo reprodukovanou hudbu k táboráku Anthem Song je tedy přímo pro vás

2/10

Asi před půl rokem jsem začal slýchávat od kámošů z Minute of Fame : „Hej poslouchal si Marinu? Hrajeme s Marinou“. Zkrátka to byla Marina sem, Marina tam. Nedalo mi to a našel jsem si je na bandzone, načež jsem byl naprosto uchvácen songem Lilly Wants To Know A Secret, který do teď považuji za jeden z jejich nejpovedenějších výtvorů a docela mě zamrzelo, když jsem ho na tracklistu nenašel. A jelikož jsem byl totálně švorc, když tahle banda vystupovala u nás v Plzni v divadle Pod Lampou, tak jsem Marinu odložil jaksi do spod pomyslného šuplíku v mé hlavě a trochu jsem na ní pozapomněl. Zanedlouho jsem ale opět začal slýchávat nebo spíše jsem si všude tady na coreMusic začínal všímat článků o Marině. Vydáním jejich EP In Hearts The Hope Prevails si mě opět získali do řad jako aktivního fanouška.

Při poslouchání tohoto EP vás uchvátí hned první věc, pokud si jí uvědomíte, a to je výborný zvuk. Chvála člověku který dělal mastering. Jiné kapely prostě vyjdou ze studia s finálním výtvorem a má to takový ten typicky český zvuk, ale to díky bohu není případ Mariny, je skutečně slyšet, že si kluci dali na albu fakt hodně záležet.

Je tu ale pár věcí, u kterých si neodpustím několik kritických poznámek.  A to hned u prvního tracku jakožto intra. Popravdě, už mi přichází jako trochu klišé dělat takováto elektronická intra. Při poslechu si připadám jako kočka, kterou někdo hladí proti srsti. Pokud hledáte nejslabší song z celého alba, tak je to jistě intro. Ještě jedna věc mi nedá spát, a to předehra na klavír u songu So Young, So Dare. Jedná se spíše o věc, kterou pochopí hlavně muzikanti. Jde o to, že bych od předehry na klavír čekal trochu více té progrese. Je to jako kytarový riff neustálé střídání strun E a A nebo D.

Nicméně dost bylo kritiky a vrhneme se na to, co nám tohle album přináší, jak už jsem zmínil výše skvělý, světový zvuk. Jako další věc, která vás dostane, je naprosto úchvatný čistý vokál zpěváka Egora a téměř okamžitě si vybavíte kapelu A Skylit Drive. Málokdo dokáže zpívat takhle dobře čistě. Čistý zpěv prokládá chvalitebným screamem. Co ještě musím ocenit jsou kytary, opravdu skvělé melodické vyhrávky střídají breakdowny a různé přechody. Co se týče tempa, tak to není až zas tak pestré, nenajedete tu žádný masakr, rychlostně nabušený song, ale ani nic utahaně pomalého, zkrátka něco mezi. Těch patnáct minut tohohle EP si užijete, má opravdu světový zvuk a jediný problém vidím snad v tom, že se celkem rychle oposlouchá. Pokud jste příznivcem melodického post hardcore určitě si In Hearts The Hope Prevails pořiďte. Celkově toto EP hodnotím jako hodně povedené!

9/10

V Pražském Rock Café to 10.2. 2011 rozsekali elektroničtí metalcoristi Attack Attack! z Ohia. Bohužel avizovaná ruská předkapela Ghostlake nemohla přijet kvůli problémům s vízem a holandští Haribo Macht Kinder Froh také odřekli svou účast den před akcí kvůli nějakým sporům mezi agenturami. Nicméně narychlo sehnaní Suffocate With Your Vomitus se ukázali jako ideální záskok.

Koncert tedy začal pochopitelně o něco později. Atmosféra se uvolňovala postupně už od prvního songu SWYV, bylo vidět pár náznaků moshe. Jejich skvěle zmáknutý speeping, tapping a  zabijácké breakdowny mě naprosto uchvátily. Nakonec bych ještě snad zmínil dobře zpracovanou choreografii, nic šablonovitě nahraného, ale ani nic zběsile chaotického nebo nezáživného. Zazněly všechny fláky ze v současnosti jediného nahraného EP formace The Apocalypse, dostalo se ale i na aktuální novinkové kousky.

Během pauzy na přestavbu stage jsem si letěl nahoru koupit dokonalé triko Major League Crabcore, což byla jednoduše povinnost.

Attack Attack! měli u nás premiéru a přivezli sebou nového kytaristu, zpěváka, který svojí roli zvládl na výbornou, ostatně to úplně všichni. Počínaje songem AC-130 začalo peklo. Screamer Caleb ustavičně lil vodu na přední řady. Pár technických problémů, jako například přetržený převod na dvojšlapce nebo problém se zesilovačem se sice objevilo, ale i tak dokázali navázat a obstojně si získat publikum. Se začátkem Smokahontas už moshovalo snad celé Rock Café. Zahráli mi i můj oblíbený Sexual Man Chocolate a People´s Elbow. A samozřejmě jako poslední neodmyslitelný přídavek Stick Sticky s intrem.

Jen mě trochu zamrzelo, že nikdo z muzikantů „necrabil“.

Foto: Irena

V poslední době už zaběhlé známé kapely nevědí, co roupama dělat. Vydávat alba jedno za druhým, aniž by na tom albu byla nějaká odlišnost nebo zajímavost je snadné a do nedávna to takhle praktikovalo spoustu kapel. Najednou se ale stala divná věc, v hlavě umělců musel někdo přecvaknout páčku z „Držte se našeho obvyklého standartu“ na „Jdeme experimentovat!“, což pobouřilo mnoho fanouškovských základen a někteří se z toho nemůžou už vzpamatovat. Něco takového se dělo u posledního alba Linkin Park. Jedna polovina fanoušků má kladné tvrzení a druhá záporné. Proč mu nedát šanci? Dobře, když ho stručně zhodnotím podle předešlých alb, je výrazně popovější, ale Linkin Park jsou přece na scéně už přes deset let a vydáváním alb ve stále stejném stylu by z mého pohledu bylo naprosto irelevantní a ze strany kapely by to působilo asi trochu sobecky. Jakože vydáme další desku, ať máme zase chvíli z čeho žít.

A přesně jako Linkin Park, Bring Me The Horizon nebo třeba A Day to Remember se zachovali i Architects. Nicméně až takovýhle skok jsem od nich nečekal. Frontman Sam Carter se namísto svého skvělého screamu, který rve uši ,zaměřil spíše na čistý zpěv. Neustálé střídání melodických a nemelodických riffů téměř vymizelo. Zkrátka z klasického mathcore tam zbylo už jen pár sekavých částí a celkem často se vyskytující tapping na kytaru. Osobně jsem Architects považoval za špičku progresivního coreového hraní a tohle album mě trochu zarazilo, čekal jsem spíš ještě větší technický pokrok, ještě tvrdší. Tool to byla kapela která mě ovlivnila při skládání, řekl Sam Carter při rozhovoru pro coreMusic 1.4. 2010. A bylo to znát hlavně na albu Hollow Crown (pro ty z vás kteří neví, Tool je progresivní alternativně metalová kapela z devadesátých let), ale při poslechnu téhle jejich nové desky mi připadá, že začínají znít jako další hardcoreová kapela, kterou stojí za to si poslechnout jednou a pak odložit na polici a nechat na ní snášet prach. Ale to už jsem asi hodně kritický. Možná vycházím z toho, že takovýchto kapel vzniká poslední dobou spousta a mě už to asi leze na mozek.

Stále je to ale dílo hodné uznání. Co musím obzvlášť pochválit jsou výborně propracované texty, konkrétně song An Open Letter to Myself a, jak jsem již zmiňoval výše, hodně dobrý a melodický tapping. Skvěle seřazené songy, které vám asi na první poslech nezaryjí přímo do mozku, nicméně i tak působí jedinečným dojmem. Jako například hned ta první, pilotní song Day In Day Out. Stačí vám první sekundy a řeknete si: Jo tohle je prostě pecka! Hned po téhle hitovce přichází na řadu Learn To Live, která přináší skvělou éterickou atmosféru, ale působí i hodně energicky. Prolínání těchto dvou faktorů dává dohromady naprosto skvostný výtvor. Jakoby toho už takhle nebylo dost a s dalším songem Delete, Rewind se vám Architekti snaží narvat do uší snad celou svojí aparaturu a z plných plic zařvat „Ještě neni konec!“. Tenhle song mi vzdáleně připomíná ještě jejich staré desky.
Btn, nevím co básník chtěl říci tímto názvem, nicméně začátek vás nastartuje výborným riffem, ale pak bohužel zklamání v podobě zvolnění a čistého vokálu. Po dalších podobných střídačkách přichází éterické vygradování až do už zmiňovaného An Open Letter to Myself, což je opravdu hodně povedená balada.
Co ještě stojí určitě za poslech z téhle desky je určitě song Hartburn, také hodně povedená vygradovaná balada. A v neposlední řadě určitě Year in Year/Up And Away, na které si zahostoval Greg Puciato z The Dillinger Escape Plan. Zbytek alba už jen dokresluje úžasnou atmosféru, kterou si kolem sebe při poslechu vytvoří.

The Here And Now ve mě zanechalo dojem, nemůžu ho nazvat silným, protože si mě získalo až po několika přeposlouchání, ale jistý dobrý dojem ve mě zanechalo. Rozhodně ho můžu vřele doporučit lidem, kteří nemají tvrdší styly až tak v lásce. Narozdíl od starších alb má v sobě opravdu spoustu melodie.

8/10