coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

„Vole samá Katatonia, Swallow The Sun a podobnej shit... na takovou ukňouranou sračku bude času dost v zimě. Teď to chce nějakej audio Redbull, nějakej energickej boyband ať při tom humusu venku nechcípnem nudou." Nějak takto pracoval, alkoholem a nedostatkem spánku zničený, mozek jednoho nejmenovaného redaktora při výběru hudby.

S probíhajícím podzimem se tradičně roztrhl pytel s hudebně ztvárněným, náladovým fňukáním. Ale ruku na srdce, kdo potřebuje hodinový příval umělecky zpracované deprese? Až budu mít zájem o depresi, nechám si vyjet výpis z bankovního účtu. Proč ale truchlit? Vždyť nyní nastal ten kouzelný čas, kdy se doširoka rozevřely brány všech klubů. Kdy z nočních ulic zmizely nejrůznější živlové a bezdomovci. Čas, kdy české obchoďáky přetékají vánoční všudypřítomnou reklamou. Nu a takový veselý čas si žádá veselý zvukový doprovod. Není třeba hledat nic hlubokomyslného, stačí zabrouzdat do bohatého metalcore žánru a vyšmejdit třetí dlouhohrající desku amerických Memphis May Fire – další z řady kapel s názvem, který nedává smysl.

K úvodnímu intru s naprosto klišoidním, rádoby burcujícím pokřikem „This is who we are...“  se nebudu vyjadřovat. Ono už to k danému žánru patří a lid si to očividně žádá. Zbytek desky už je naštěstí plnohodnotnou jízdou s pestrou paletou rozmanitých skladeb, dle vzoru předchozího alba The Hollow. Nemůžu nevyzdvihnout texty. Poslední dobou se většina kapel spokojí s tradičním „Fuck! Where´s my bitches?! I kill you with cupcake! You don´t believe me? I screw your dreams ass, motherfucker!“ a tak podobně. Protentokrát však doporučuji pořádně poslouchat, například skladba Generation:Hate se vkusně trefuje do nejrůznější internetových hrdinů a haterů a v podobném duchu se nese celé album.

„You sit at home feeling so strong from behind that screen, but honestly do you think those words you're typing are gonna change anything? Could it be this is just an escape from all your insecurities? Could it be you're deepest secret is you wish that you were me?“

Hudebně zde není nic, co by jste neslyšeli už stokrát, ale Memphis May Fire dokázali z relativně zatuchlé škatulky vyždímat to nejlepší. Na albu se podepsal i Danny Worsnop z Asking Alexandria a Kellin Quinn ze Sleeping With Sirens, každý po jedné skladbě a i díky hostům je album všechno, jen ne jednotvárné. Hlasový rozsah Matty Mullinse je obdivuhodný a na albu seká přechody z výšek do nejpekelnější hloubky lusknutím prstů. Rozepisovat se sáhodlouze o výborné produkci, pokroku v kytarách a celkově o zvuku jako takovém už nemá moc význam. Občas se při poslechu dostavil pocit, že se někdo snažil narvat osmnáct svetrů s jelenem a dvacet párů teplých ponožek do příručního zavazadla, ale k téhle bandě už to tak nějak patří. I přes to, že kapela vsadila na léty prověřené a zažité postupy, nebojím se, že by Challenger zapadnul do průměru. I když to není to nejoriginálnější album na světě, vrchovatou měrou z něj prýští vášeň, emoce a za mě se jedná o jeden z nejlepších počinů letošního roku.

Stejně jako Medvídek Pú, Prasátko a ostatní zvířátka nemají ráda anální sex, já nerad ztrácím čas, kterého je obzvláště v těchto měsících poskromnu, nekvalitní hudbou. Proto se mi při vzpomínce na veskrze průměrnou prvotinu amerických The Word Alive do poslechu této novinky zrovna nechtělo. Na druhou stranu, velmi rád se nechávám příjemně překvapovat.

První nápovědou, že jsem se obával naprosto zbytečně, byly před vydáním samotného alba zveřejněné skladby Entirety a ústřední Life Cycles. Dva extrémně sexy songy napěchované k prasknutí chytlavou melodií, náladovostí a v neposlední řadě produkcí na úrovni okamžitě putovaly do seznamu oblíbených skladeb a jen tak se nehodlaly odporoučet. Vydání Life Cycles předcházelo několik vnitřních změn v kapele. Tou nejzásadnější bylo zeštíhlení původně šestičlenné sestavy o klávesáka Dusty Riache a bubeníka Justina Salinase. K bicím se již na dobu neurčitou posadila nová posila. V době nahrávání kotouče byla však kapela bez bubeníka a jako výpomoc posloužil dlouholetý přítel kapely, Matt Horn z arizonských Sleepwalker. Další změnou, která se jistě podílela na výsledku, byla změna producenta. Na řadu přišel ostřílený borec Joey Sturgis stojící za takovými jmény jako Asking Alexandria, Miss May I či Emmure.

Když na konci loňského roku The Word Alive nastupovali do studia a ohlašovali práci na novém materiálu, avizovali mimo jiné podstatně dospělejší a tvrdší album oproti debutu. Nakolik Life Cycles dostálo slibům, už nechám posoudit vás, mě však více zaujala úplně jiná věc, a to sice konzistence celé desky. Hned s první skladbou Dragon Spell jsem se přestal starat o okolní dění, přikoval jsem uši na bedny a i přes nadstandardní délku, mne album dokázalo držet až do poslední minuty. Tato padesát minut trvající erekce je v dnešní záplavě rychlokvašek s jedním hitem, táhnoucím celou desku, více než chvályhodná. Ať už čistě zpívané pasáže, breakdowny propletené nevybíravým řevem Tylera Smithe či elektronické vsuvky nenápadně umístěné do každé skladby, všeho je na Life Cycles tak nějak akorát. Ono se vlastně oproti desce Deceiver ani nic podstatného nezměnilo, snad jen basa dostala poněkud více prostoru než dříve. Znatelnou změnou je však samotné zpracování. The Word Alive spolu s novým producentem posbírali téměř identické suroviny jako u debutu a pustili se do vaření znovu. Tentokrát však s více zkušenostmi a s o poznání lepším výsledkem.

Úterní večer byl jistě svátkem každého fanouška českého fotbalu. Kdo se však odtrhnul od televize, nechal si ujít naše více než sporné výkony v zápase s řeckou reprezentací a vydal se stejně jako já do brněnské Melodky, ten určitě neprohloupil. I přes apokalypsu připomínající počasí řádící venku nás svou návštěvou poctila americká čtveřice Trivium. Přiznám se, že při první zmínce o koncertu umístěném právě do tohoto klubu mi přejel mráz po zádech. Nechci se nijak dotknout Melodky samotné, ale přece jen bych kapelu podobné kvality situoval do daleko větších prostor, o které není v Brně nouze. I přes vyhlídku upoceného, smradlavého a stísněného večera (nebo možná právě proto?) jsem si tuto událost nenechal utéct.  Po hořké zkušenosti s hledáním parkovacího místa v brněnských ulicích jsem se konečně prodral do klubu a napjatě čekal na support.

Tím se pro úterní večer stala zběhlá formace Bethrayer z Kojetína. S jejich hudbou jsem se neměl možnost dříve seznámit a o to více mne udivila jejich přítomnost na pódiu. Nenarážím tím nijak na jejich kvality, ale žánrově bych si je spíše dokázal představit předskakovat kapelám stylu Hatebreed. Tradiční americký hardcore, logo DC na prsou a kšiltovky dozadu nejsou zrovna to, co bych si na koncertě Trivium přál. Svou úlohu však Bethrayer splnili a dostali v tu chvíli již početný dav do varu. Tou dobou se již klubem linulo nesnesitelné vedro a všudypřítomný upocený odér dosahoval kritických hodnot.

Po téměř hodinovém poslechu reprodukovaných skladeb od Iron Maiden a jiných došlo konečně na s napjetím očekávané headlinery. Jejich set odstartovalo intro se skladbou In Waves z jejich poslední, stejnojmenné desky. Hned ze začátku mne příjemně překvapilo nazvučení celého koncertu. I přes limity plynoucí z malých rozměrů klubu bylo vše poslouchatelné a žádná část zvuku nebyla nijak upozaděná. Po tradičních vypalovačkách jako Pull Harder On The Strings Of Your Martyr, Down From The Sky či Detonation přišlo na řadu i několik kousků z nejnovějšího alba.  Dostalo se i na tradiční pochvalu českého piva, dívek a ikony Brna – hradu Špilberk. Vzhledem k formátu kapely zvyklé hrát pro statisícový dav jsem byl velmi zvědavý, zda nepojmou vystoupení v menším klubu jako méně zajímavou, nedůležitou mezizastávku. Opak byl naštěstí pravdou, Trivium dávali do hudby všechno a na výbornou komunikovali s publikem. Playlist plný energie a instrumentální onanie vyčaroval v obecenstvu parádní party a celý koncert se blížil ke konci. Tou dobou už se většina návštěvníků včetně mě grilovala ve vlastní šťávě a při pohledu na odvařeného Matta Heafyho s jazykem na bradě nebylo pochyb, že i kapela má na kahánku. Možná právě proto zůstal konec koncertu bez jediného přídavku. I přes to se však večer bez zaškobrtnutí vydařil a pokud budu mít další příležitost, vykašlu se mile rád na celý český fotbal znova a sprintem vyrazím kouknout na tuhle bandu.

Jen pro zajímavost, za drobné zdržení kapely mohla neoblomná brněnská městská policie. Ta po zastavení autobusu s aparaturou před klubem na zákazu stání začala sázet pokuty. Ač vyhláška říká, že lze na zákazu stání zastavit na dobu nutnou pro vyložení nákladu či osob, v tomto případě se německým řidičem a majitelem Melodky přemluvit nenechala.

Musím se přiznat, že k poslechu debutového materiálu kanadských Skip The Foreplay mě přilákal zfetovaně barevný a sexy líbivý obal. Ten spolehlivě plní funkci lákadla, na který se jistě mimo mě nalepí spousta dalších zvrhlíků.  Důležitější ale bude, jestli je pod sympatickým obalem i něco, co stojí hudebně za řeč. V poslední době totiž začíná být čím dál tím obtížnější najít ve stovkách začínajících kapel s nálepkou metalcore nějaký smysluplný a originální projekt. Ani v tomto případě se žádné revoluce nedočkáme, zde to naštěstí není na škodu.

Od samého začátku lze ve skladbách jasně slyšet inspiraci z tvorby Abandon All Ships, starších Attack Attack! a v nejtvrdších částech taky Bring Me The Horizon. Schizofrenický a agresivní mix metalové tvrdosti s elektronickou hudbou a dubstepem nepůsobí nijak uměle. Vše je s láskou novopečené maminky namixováno do atraktivní formy a příjemně překvapí i stabilní kvalita skladeb. Při poslechu celého alba jsem se byť jedinkrát nesetkal s výrazně slabší částí. Předem však musím upozornit konzervativnější posluchače. Nightlife rozhodně není deska, kterou by měl někdo brát smrtelně vážně. Album je od začátku do konce slušná porce nadsázky a s tím by se k němu mělo přistupovat. Na tom se nejvíce podepisují veškeré texty. Mezi ožehavýmy tématy, které Skip The Foreplay nakousli, nemůže chybět sex, chlast, nekonečné party a k těm patřící kocoviny.  Název desky je tedy více než  trefný. Tím nejlepším, co zde můžete najít, je skladba This City a k ní v loňském roce vydaný videoklip.  Minimálně pro ucelení vlastního názoru však doporučuji album vyzkoušet. V daném žánru hudebně určitě nepřekvapí, ale na solidní start začínající kapely bude více než stačit.

Jako další mi na mušku zabloudila nová deska stálice americké hardcore scény Stick To Your Guns. V pořadí již páté album s názvem Diamond vychází pod taktovkou labelu Sumerian Records, který si poslední rok jistě mne ruce. Aby také ne, stačí, když vzpomenu na novinky od Structures, Betraying The Martyrs nebo Veil of Maya. Zda bude diamant pětice Stick To Your Guns dalším zářezem v úspěšné sezóně Sumerian Records, ukáže čas.  Co však můžeme vidět okamžitě, je značný posun oproti dva roky staré desce The Hope Division. Tu jistě nemusím dlouze představovat, ve své době na sebe strhla nebývalou pozornost a svým zvukem se trefila přímo do černého.

Možná právě díky vysokým očekáváním nové skladby nezní tak, jak bych si představoval. Technicky je sice vše tak jak má být, od takto zkušených borců bych ale ani nečekal nic jiného. Problém je však jinde. To, co předchozí desce dodávalo největší náboj, byla samotná nálada skladeb. Po všech těch zástupech temnomyšlenkářských tvrdých kapel byl optimismus sršící z každé skuliny úžasně osvěžujícím prvkem. To však na novém albu chybí a tam, kde dříve byla dobrá nálada, tam přichází smutek a zlost. Jakoby polovina kapely procházela nepříjemným rozvodem a vše se promítlo jak do hudby samotné, tak i všech textů. Pasáže jako "Chewed up and spit out, lost and alone" jsou přítomné téměř na každém kroku. Opakující se skladby tomu bohužel také moc nepřidají. Pomalý začátek, rozjezd, nějaký ten breakdown, skupinové woo-oo-ou, pár průpovídek indického filozofa Jiddu Krishnamurtiho a hotovo. Tak a teď jen zkopírovat dvanáctkrát a máme vyhráno. Jedinou změnou je zde krátká pasáž ve skladbě Ring Loud okořeněná dětským sborem. Slabým zábleskem naděje snad bude prvoplánová hitovka We Still Believe – ta vsází na osvědčený postup po dlouhá léta pilovaný kapelou A Day To Remember.

Abych nebyl jen samá kritika, své kvality album rozhodně má a hudebně není co vytknout. Jen si nejsem jistý, jestli dokáže zapůsobit na někoho, kdo si oblíbil stejně jako já The Hope Division. Ať už plánovaný nebo ne, výsledný obrat o 180° katapultuje celou desku do prachsprostého průměru.

Měsíc březen se jako již tradičně nese v duchu prošvihnutých uzávěrek, šibeničních termínů a vůbec hromadění restů všeho druhu. Jedním z těchto restů pro mne byla také nová deska americké pětice I, The Breather.  Nic se ale nedá odkládat věčně, je už koneckonců duben a  nachystané tlačítko "play" se už nedočkavostí jen třepe.

Naštěstí ne každá povinnost je nepříjemná a v případě nahrávky Truth And Purpose to platí dvojnásob. Kapela se na svém webu prezentuje pod žánrem "christian metal", ten už je ale v dnešní době spíše stylovou značkou, než cokoliv naznačujícím pojmem. Pokud bych tedy měl jejich zvuk k někomu přirovnat, jako první mě napadnou například August Burns Red či Texas In July. Přesto, že se jedná o mladou sestavu, stihli si už za tři roky své existence získat zástupy fanoušků a to především díky velmi vydařenému debetu These Are My Sins. Podařilo se s novým albem držet nastavené laťky, nebo byl úspěch debutu jen shodou náhod? Již v průběhu první skladby False Profit je jasné, že tato pětice ví, co dělá. Album Truth And Purpose je našlapané melodií a výrazným, rozmanitým zpěvem až po okraj.

Oproti debutu se do skladeb vloudily i mírně upozaděné klávesy a hlavně čistě zpívané pasáže. Obzvláště tento zpěv má silně návykovou příchuť a posunuje výsledný dojem z I, The Breather ještě o úroveň výš. Vše navíc žene kupředu precizní práce kytar, které mají ve většině skladeb hlavní slovo. Jednotlivé skladby jsou dobře čitelné a zapamatovatelné a z jejich různorodosti by si měla leckterá metalcorová kinderparta vzít příklad. Na první poslech mne také dostal onen feeling a emoce sálající z jejich hudby. Ty nejvíc podtrhuje až s vášní procítěný a přesvědčivý řev z hrdla zpěváka Shawna Spanna.

Zdá se Vám až příliš chvály najednou? Že jsem se jen dobře vyspal a přeháním? Určitě si desku nenechte ujít a vyzkoušejte jej sami. Truth And Purpose je placka s životností několikanásobně delší než průměrný balený sýr z českých obchodních řetězců a i po dvacátém poslechu budete mít stále co objevovat.

Pro každého, kdo se nechtěl v páteční večer jen bezcílně utápět v alkoholu, si připravil hustopečský M-klub  trochu té poklidné a odpočinkové kultury. Řeč je o akci šité na míru pro všechny fanoušky tvrdší hudby s všeříkajícím názvem Hardcore Night. Do Hustopečí se na nás přijeli podívat pecky jako Descent Of The Scarlet Skies, Sic. Engine, Noostrak a také, dnes již stálice brněnské chrochtající scény, Cinzana Bianca. Tato více než rajcovní čtveřice kapel dávala tušit slušnou náplast na duši místní, po skromné nabídce podobně laděných akcí.  Po osmé hodině se vše začalo chystat, postupně přicházeli další a další návštěvníci akce a já s ohledem na svojí chřipku v pokročilém stádiu zaujal strategické místo u baru. 

Jako první se na plac vyřítila mladá formace Noostrak z Havlíčkova Brodu, která hned na začátku celé párty nahodila laťku až ke stropu. Kapelu jsem dříve neznal, až pár dní před akcí jsem zabrouzdal do hlubin redakční databáze a zjistil, odkud vítr vane. Kapela na české scéně nepůsobí kdovíjak dlouho, ale pánové už si mimo jiné stihli střihnout podzimní turné s ruskými nakopávači Sarah Where Is My Tea. Ještě o chlup větším lákadlem pro mne byla pozice zpěváka obsazená Fredem, kterého můžete se svým líbezným hláskem slyšet v čele Smashed Face. V jejich podání šlo o bezchybný playlist, až překvapivě slušné nazvučení a výbornou show. Škoda jen poněkud malé účasti fanoušků, kteří si očividně od první kapely moc neslibovali. V nejbližších měsících se pak můžete těšit na jejich debutový materiál.

Po této smršti přišlo na řadu osvěžení v podání nejznámějších veganů pod Špilberkem. Jako vždy plážově oděná, barevnými drinky s paraplíčky nasáklá a všudypřítomným pískem v genitáliích trpící sestava Cinzana Bianca. Jejich show můžu každému vřele doporučit. Naživo jsem je viděl už po několikáté a energie, kterou dokáží nacpat do čtyřiceti minut je neskutečná. Mimo skladeb jako Black Poppy či nejnovější Sicilian Party došla řada i na čajový dýchánek u balady s příhodným názvem Smrdí mi oči. Nakonec jejich set o trochu dříve ukončila vybitá baterie v bezdrátovém strunném robertku kytaristy Childyho. Avšak i přes horečku, která mi touto dobou dávala čím dál tím víc na prdel, jsem si jejich porci ledově vychlazeného koktejlu na plno užil.

Další na řadu přišli brněnští Sic. Engine.  Mimo výrazných kytar kapela vsází hlavně na chytlavou kombinaci dvou zpěváků. Čistě zpívající básník Ficy a nekompromisně trhající screamer Dred dávají skladbám nezaměnitelný zvuk a právě na ten jsem se těšil. Toho se mi bohužel nedostalo. Těžko říct zda dávat vinu panu zvukaři nebo jen stísněným prostorám klubu, k mým uším se linul přeřvaný guláš a z čistých zpěvů jsem si neužil vůbec nic. I když kapele nebylo za jejich výkon co vytknout, zvuk se zkrátka nepovedl.

Čtveřici kapel našlapaného pátečního večera uzavírá opět brněnská kapela Descent Of The Scarlet Skies. Tato na první pohled mladičká sestava mne příjemně překvapila vrchovatou porcí technicky zmáknuté hudby. Mimo té s sebou přivezli představit také nového zpěváka a za sebe můžu říct, že šlo o správnou volbu. Jeden by čekal, že poslední kapela už dá vyčerpanému publiku oddechnout, ale v tomhle případě šly ohledy stranou. Na závěr se dostalo i na covery od Slipknot nebo na srdcový Unrest od Parkway Drive. Celkově šlo o velmi energickou podívanou, nechyběla ani trocha moshe a těším se další akci, tentokrát snad už ve zdraví a blíže kapele.

I přes zdravotní potíže a původní záměr se na celou akci v polovině vykašlat a jít se domů cpát medikamenty, jsem to velmi rád vydržel. Ba naopak, udělalo se mi lépe. Těžko říct, zda díky kvalitní náloži hudby nebo pravidelné dávce léčiv a alkoholu nejrůznějšího druhu od příjemné obsluhy za barem. Za celý večer však musím organizátorům i klubu poděkovat, akce byla výborná a doufám, že se opět brzo uvidíme. Snad již v hojnějším počtu.

...start the revolution, start the revolution!

Těmito slovy začíná, alespoň pro mne, jeden z nejočekávanějších projektů letošního roku. Tím není nic menšího než nejnovější počin od amerických Attack Attack! Nové album nesoucí název This Means War přistálo na pulty, ať už kamenných či virtuálních obchodů, 17.1.2012 a po výborné předchozí desce jsem očekával jen to nejlepší. Jedná se opravdu o revoluci, jak to naznačuje úvod první skladby?

V porovnání s předchozí tvorbou rozhodně ano. V loňském roce se na dlouhou dobu zavrtal do mého přehrávače červencový singl s názvem Last Breath, který již velké změny avizoval. Tuto výbornou skladbu jsem bohužel na desce hledal marně. Při prvním poslechu se ve mně navíc dralo na povrch čiré zklamání. Něco natolik diametrálně odlišného od předchozí tvorby jsem ani v nejmenším nečekal.  Předchozí deska, která je povinností pro každého odvážného posluchače, byla naprosto schizofrenní, úchylně barevná a na LSD ujíždějící záležitost. Díky tomu se mi nesčetněkrát nevědomky podařilo rozesmát okolo projíždějící řidiče epileptickým poskakováním v rytmu skladby Shut Your Mouth. V tomhle směru však čtveřice z Ohia zařadila zpátečku a tuhle "funky" náladu z alba vyřadili. Na jednu stranu je to škoda, přece se jen blíží ta dlouho očekávaná apokalypsa, a tak by se něco veselého na zpříjemnění nálady hodilo.

Ostatní změny naštěstí albu sluší, a to moc. Zvuk kytar šel o notný kus níže, a deska tím dostala o poznání hrubší zvuk. Také, pro někoho otravné auto-tune vokály z alba zmizely a na řadu se dostal frontman Caleb Shomo, jenž si na bedra mimo jiné přidal i čistý zpěv. V lednu vyšel také videoklip ke skladbě The Wretched – ta byla vybrána více než s rozumem, jedná se rozhodně o nejchytlavější kousek z celé desky. Za zmínku rozhodně stojí i fakt, že vše bylo nahráváno v domácím studiu již zmíněného vokalisty a následně vyšla jako již tradičně pod vlajkou labelu Rise Records. Attack Attack! na mě zkrátka vyklopili fůru něčeho, čemu se v odborných kruzích přezdívá "náser jako svině".

Jak se tedy na This Means War dívám po mírném počátečním zklamání nyní? S každým dalším poslechem se mi zarývá hlouběji a hlouběji pod kůži. To, co se zdálo zpočátku beztvaré, se najednou odhaluje v propracované křivky, a tam, kde se vytratila dřívější chlapecká nerozvážnost, přišla na řadu řemeslná zručnost. Attack Attack! zkrátka nejsou žádní troškaři a když jsou v plánu změny, tak hezky od základu. Nemůžu vám doporučit nic jiného, než se pohodlně usadit a nechat se touto náloží pohltit stejně jako já.

...and now? Start the revolution!

Co spojuje zvučná jména jako třeba Attack Attack!, Sleeping With Sirens či Bleeding Through ? Stejně jako Like Moths To Flames vydávají své nejnovější album pod záštitou Rise Records. Tato americká pětice z Ohia nám servíruje na nové desce When We Don't Exist více než půlhodinu materiálu a od první vteřiny potemnělým úvodem navozuje atmosféru hodící se spíše k příchodu lorda Darth Vadera. Tento atmosférický prvek se však po první minutě vytratí a na scénu nastoupí to, čemu laická veřejnost přezdívá metalcore.

Nové album mimo jiné provází také vydání videoklipu ke skladbě You Won't Be Missed. Ten sám o sobě plní úlohu lákadla na nové posluchače obstojně a při prvním puštění doslova chytne za koule. Na řadu ovšem přichází poslech celého alba a tady nastává zásadní problém. Technicky není co vytknout, skladby jsou výborně vystavěné a zpěv v podání Chrise Roettera, dříve působícího v sestavě Emarosa, také není k zahození.  Horší je, že When We Don't Exist je zkrátka a jednoduše nuda. Ani jediný z jedenácti songů nemá ambice zaseknout se jakkoliv v hlavě, desku si pustíte a pět minut po jejím dohrání si nevzpomenete na jediný riff. Ironií je, že nejzajímavější momenty na celém albu, GNF a Your Existence, jsou jediné bez všude jinde tolik výrazných, čistě zpívaných pasáží.

Jsou projekty, které by si zasloužily speciální rubriku "poprava" a tohle je jeden z nich. Všechny skladby na albu zní naprosto identicky, jako protažené přes šablonu ušitou na míru dnešní poptávce v Rise Records. Bohužel nejsou jedinou kapelou tohoto labelu, která takto mrhá talentem ve snaze zavděčit se době. Deska není vyloženě špatná, jen je zkrátka přehnaně jednotvárná, bez špetky nápadu a více než cokoliv jiného za poslední dobu, otravně průměrná.

Pokud některý z nahrávacích labelů může letošní rok považovat za úspěšný, budou to rozhodně američtí Mediaskare Records. Po letos vydaných a vřele přijatých deskách od Volumes, Suffokate či It Prevails přichází s novým materiálem další z tahounů tohoto labelu. Tím není nikdo jiný než kalifornští benjamínci Mureau se svým debutem Rumors And Reputations.

Nové desce předcházelo vydání oku lahodícímu videoklipu k úvodní skladbě California.  Jako opening celé desky byla tahle pecka skvělá volba. Hned v úvodu vás zavrtá do židle a navodí příjemnou zvědavost, co z toho ještě tato pětice vytříská. Dvě další skladby, které rozhodně stojí za zmínku, jsou Intruters a Rumors And Reputations. Druhá zmiňovaná je nejtvrdší skladbou na albu a ačkoliv se Mureau tváří všelijak, tohle hrubší pojetí jim sluší nejvíce. Obvykle jen nerad vytahuji jednotlivé skladby z alba, ale v tom případě to nejde jinak. Z celé desky mám totiž pocit, že ji mělo na starosti třináct producentů – pro každou položku v playlistu jeden. Je sice příjemné, když kapela nejede po kolejích osvědčený model a nebojí se udělat barvitou nahrávku, ale v tomto případě byly hranice strženy zbytečně brzo. Výsledek totiž zní jako nákupní středisko, které se snaží zavděčit všem, ale výsledek se míjí účinkem a každý si tak na desce vybere svoje oblíbené tři skladby a album jako celek zapadá do pozadí. Další výtka z mé strany poputuje na stranu čistých zpěvů. Ty totiž místy zní jako by měl zpěvák každou chvílí začít brečet a ke skladbám to zkrátka nesedí. Možná to teď vypadá, že mi Mureau pošlapali všechny plyšáky u postele a zahodili dudlík do záchodu, ale album přes všechny své nesporné kvality zkrátka nefunguje.

Debut Rumors And Reputations je ve výsledku stejný jako výše zmiňovaný videoklip ke skladbě California. Vše se totiž tváří neuvěřitelně sexy a cool, ale v momentě kdy se zatáhne opona, spoře oděné modelky California a Intruders shrábnou honorář a zmizí, zbude tu zase jen parta na gauči sedících chlapů drápajících se v rozkroku.