coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Omrkněte novej kovbojskej klip od Deftones, který udělali pro otevíračku Swerve City aktuální desky Koi No Yokan.

Recenzi vydařené sedmé studiovky najdete zde.

Rok s pořadovým číslem 2013 se nám přehoupl kvapnou rychlostí za svojí první čtvrtinu, a tak je čas posunout list v kalendáři na měsíc květen a zaroveň uvítat již třetí díl (snad to mohu prohlásit) populární Klubovny. V minulém dílu pálil ostrými nejen do dramaturgů ČT spolutvůrce Rock Castu jménem Vegy (Birds and Wolve), otěže po něm dnes přebere Patrick N’Goro. Clean vokalista pražských Saved By The Fortune, vysloužilý mosher a svědek dnes již kultovního a skutečného maléru z pražského Rock Café, který se stal při setu jeho kapely. Jádro moshe je v emocích a ty se dají ventilovat různorodě, třeba saltem z podia na hlavu, ale o tom už v následujícím článku, který jsem nazval takřka Pravidla MOSHťárny. V závěru článku se můžete opět těšit i na moji oponenturu. Ale teď už má slovo Patrick:

Ahoj, já jsem Patrick N’Goro ze Saved By The Fortune, kde dělám čistý vokály. Téma zní: MOSH! Proč zrovna já, ptáte se asi. Nehrajeme nijak zvlášť tvrdý věci, sem tam nějakej breakdown, ale žádný moc velký kraby neděláme… Prostě byste řekli, že by o tomhle asi líp napsal někdo, komu na akce chodí kotle o padesáti a více lidech a lidi tam do sebe nabíhaj. Já vám o tom ale povim i jako muzikant, tak jako (teď už bejvalej) mosher.

První věc, která mě na tomhle tématu neskutečně sere – a teď budu tak trochu střílet do vlastních řad, ačkoliv mám tak trochu dojem, že to musí bejt řečeno – jestli jdete na akce pokaždý jenom moshovat, tak je to o ničem, sorry guys. Hele, když jsem byl trochu mladší, a to nejsem nijak starej, taky jsem to občas udělal – no vida, to neznám, ale jsou tam dobrý koberce, tak si na to skočim, ať je prdel. Pak zpocenej vylezu z kotle a další tejden si s týpkama říkáme, jaká to byla morda. Ale když mi to někdo po tejdnu pošle: "Hej, čum na to video, to byla ta pecka, na kterou tam byla ta mega zeď!“, tak zaprvý vim úplný hovno o tom, jak to znělo, ale taky vůbec nevim, o čem se tam jakože zpívá/řve, protože to byla hrozná morda a já si nepamatuju, co to je za muziku. Zkrátka: zkuste se taky někdy zastavit a zaposlouchat se do tý věci, když už tu konkrétní kapelu třeba neznáte a chcete jí poznat líp. Tahle muzika je taky dost o těch lyrics, jinak by to kurva nemělo smysl.

Druhej bod, abych udržel aspoň nějakou myšlenkovou linii – a teď už doopravdy o nějakejch pravidlech, když jsme u toho tématu. Zaprvý se musim přiznat, že jsem se párkrát, a to i celkem nedávno, dopustil jedný dost zkurvený věci – vlezl jsem mezi ty lidi tam skoro vepředu s cigárem a pivem, ale nějak jsem si neuvědomil následky, který jsou s tim spojený, ale o tom se už rozepsal Kachna, takže jenom stručně – je to strašná zmrďárna a když je tam lidí jak nasráno a mačkaj se jeden o druhýho, tak si aspoň to cigáro odpusťte – nejde mi ani tolik o vzduch, ale spíš o to, že popálenina od cíga kurevsky bolí a drží se na kůži fakt dlouho. A s tim pivem – nebudu tady moralizovat, já chlastám, a když někdo ne, respektuju to. Ale když seš v mačkanici s pivem, nejenže poleješ sebe i ostatní (z 90% to tak bývá), ale taky si tim můžeš třeba při pití rozseknout ret (tim sklem, vole), když do tebe někdo naletí – stalo se mi to. Takže prostě když to jde, nelezte tam vůbec s ničim, ani brejle nedoporučuju.

Třetí bod – a konečně o moshi, jsem se kapku zakecal o všem tom okolo toho. Tenhle bod je pro mě asi nejpodstatnější, protože ačkoliv jsem celkem mírumilovnej člověk, v jednom momentě bych byl možná schopnej úkladný vraždy – nestrkejte lidi do kotle. Souvisí to s bodem jedna – když tam někdo jde jenom poslouchat a stojí mimo kotel, tak tam prostě nepřišel moshovat, do prdele. Tak si to zapamatujte. Další věc – takový to rádoby vtipný strkání nohou (čti dávání push-kicků) do lidí v moshi, jakože "zůstaň si tam, špíno". Lámal bych nohy! A vůbec, jakákoliv interakce s mosherama by měla bejt výhradně v rámci udržení tvaru toho pitu, k čemuž se ale dostanu dál. A lidi, když tam teda jdete jenom poslouchat, tak se do toho moshe taky sami neserte, když tam budete jen tak stát. Tuhle jsem zažil, že typka dostala loktem do krku od jednoho fakt velikýho chlapa a normálně tam hodila kabel (Gumi tam byl shodou okolností taky). Je to o držku, což by ale každej měl vyhodnotit sám podle toho, jak moc se má rád.

Bod čtyři, už se blížíme ke konci, slibuju. Mosheři samotný jsou taky kapitola do pranice. Hele, je mi jasný, že je někdy těžký se v tom prostoru orientovat, ale buďte si vědomi, že tam fakt nejste sami a že tam jsou i ti už zmiňovaný „posluchači“. Když je vás tam dole pár, tak si držte ten svůj plácek. Když se někdo přidá, tak se ten plácek logicky zvětšuje, čili je flexibilní a obě strany by to měly respektovat. Když je tam kotel o dvaceti lidech a víc, tak už je to celkem mazec, ale pořád platí takovej ten pomyslnej půlkruh, za kterej by ty nohy a ruce prostě lítat neměly. A tohle si kurva zapište za uši, někdy jste fakt nebezpečný, i když třeba vážíte čtyřicet kilo a není vás vidět.

Poslední bod a tak trochu obecná prosba, kterou uvedu takovou mini-historkou – hráli jsme takhle v Rock Café, lidi příjemný, akce rozjetá a takovej menší mosh třeba o (plus mínus) deseti lidech. Párkrát si tam někdo skočil z pódia a my z tý atmosféry stříkali blahem. Jenže pak se na pódium vyškrábal cápek, co v sobě měl asi celkem dost chlastu, a že dá salto. Přetočil a spadnul na hlavu/krk (nevim, tak nějak)… To podium je asi jen metr a něco vysoký, ale v jeho kůži bych bejt nechtěl. Normálně tam zůstal ležet a hned se lidi začali plašit, že je ten týpek mrtvej. My přestali hrát, zvukař nahodil světla a už tam byl hlouček a takový to známý: "Zavolejte někdo doktora!" Zbytek historky je klasika s nosítkama a ambulancí – týpek přežil, nakonec se ještě zvednul. Poučení zní: dávejte na sebe bacha, do prdele! Nikdo nejsme nesmrtelnej (pokud vim) a i takováhle blbost nás může stát mládí. Je to jak z učebnice, co? Ale tentokrát vážně a možná i trochu chladně: nepokazíš večer jenom sobě, ale i ostatním lidem. A stane se, že si nepokazíš jenom večer, ale celej život někde budeš brčkem pít polívku. Takže tak.

Úplně nakonec: lidi, choďte na koncerty (héj, dělám si reklamu). Ať už postávat nebo moshovat, neznepříjemňujte ostatním celej večer tim, že se chováte jako hovada. A když se tam i něco stane, nebuďte píči a pomozte, koukáním nic nespravíte. Stejně tak když moshujete a někdo vedle vás třeba uklouzne, tak na něj nešlapu a pomůžu mu vstát (nebo když někomu spadnou brejle, tak mu je pomůžu najít). Celý je to o respektu k ostatním a o základní slušnosti – nic míň, nic víc.

Díky

OPONENTURA:

Jelikož se Patrick na dnešní téma vrhl s opravdu maximální vervou a sepsal doposud nejdelší názor, nemá cenu nic protahovat a tak se rovnou vrhnu na oponenturu. Na úvod se přiznám od doby, kdy píšu pro tenhle web, jsem souběžně takřka přestal moshovat. Jasně najdou se výjimky jako při setech Skywalker, na které řádim od první do poslední chvíle, ale spíše se už držim stranou a z klidu a bezpečí pozoruju dění před sebou. Doby, kdy mi bylo jedno, jestli se ve wall of death rozběhnu proti chasníkům s dvouma metrama a metrákem k tomu (tedy o „polovinu“ či více větším chlápkům) je zdá se nenávratně pryč. I přesto, jako dnešní „pozorovatel“ sleduju hodně jevů, na který by bylo dobrý upozornit, a dost z nich už zmínil můj host.

U prvního bodu s Patrikem ne úplně souhlasim. Jasně najdou se jedinci, který si chtěj jenom zamlátit do vzduchu, zahrozit, ukázat bicáky a kérky v pohybu, aby se pak viděli na youtube, ale mosh je zároveň věc na tolik individuální, že se nedá úplně přesně říct, že jde ten nebo ten jenom na mosh. Předně by mělo platit, že jdu na hudbu nebo kapelu, která pro mě něco znamená a reprezentuje. Ale moshéři jsou různý za tu dobu, co chodim na akce, jsem viděl i kingy drsný jako ty stejnojmenný levný cigára co si do moshe brali i pískový rukavice (jo, ty na MMA = mixed martial arts), bágly a spoustu další propriet anebo chodili vyloženě kolenama napřed. Což otvírá bod tři.

Vyloženě mě začínaj srát třeba lidi na větších akcích. Lidi co jdou jednou maximálně dvakrát do roka na koncert a inspirovaný videi z youtube, co si mosh tak trochu pletou právě už se zmiňovaným MMA. Jim podobní dost často zapomínaj na to, že smysl moshe není o tom někomu dát dělo, čelo nebo prokopnout koleno.  Pro tyhle úmyslný eliminace prostě nemám pochopení. Problém je ale taky v jiných skupinách. Holky, co si nalezou do toho pověstnýho „krab centra“, a buď mosh brzdí a na místě pak zůstane fronta jak na dálnici a pachuť z celý akce, což dost přesně vystihl můj kolega Petr v reportu z posledního Never Say Die Tour slovy „Asi bych předpokládal, že člověk, který jde dobrovolně do první řady počítá s pár ránama do držky od stagediver  nebo loktů od lidí, kteří se snaží si akci užít na maximum. Nepřijde mi normální, když se několik málo osůbek něžného pohlaví čekající už od první kapely, v první řadě na své idoly z "Blessáků"rozhodne, že se shlukne tak, aby nikdo nemohl projít nahoru na stage nebo začne kopat do někoho, kdo jim z podia přistane pod nohy (a to dost brutálně). Přišly chvíle, kdy jsem měl chuť vraždit, když mi dvě pipinky zároveň zarazily lokty do žeber a ještě na mě hodily zlý pohled. Všechny jim podobné prosím, aby příště rezignovaly na svou pozici v první řadě (ono vám to neuteče) a šly si stoupnout někam mimo lidi, kteří si užívají vystoupení svých oblíbenců a rozhodně nestojí o to, aby jim to někdo kazil, navíc z první řady.“  Navíc je, třeba počítat s tim, že ne každej je tak ohleduplnej a rozlišuje rozdíl mezi klukem a holkou (bohužel). Byť by měl. Na druhou stranu i holky musí počítat, že když už do toho sídla potu a bicepsů vlezou, že třeba onen loket možná kamsi i přilítne.  Anebo prostě přecení svých schopnosti a možnosti. Tak jako tehdy v Rock Café můj kámoš, parkourista. V těch slovech, která dnešní host napsal k tomuhle incidentu, je pravda a mrazí z nich, protože se to fakt stalo. Ještě teď jsem z toho zážitku vyklepanej, ale měl by to platit i jako výstraha pro nás ostatní. Dávejme na sebe bacha, respektujme zdraví, ale i projevy těch druhých a řiďme se nějakejma nepsanejma ale důležitejma pravidlama tak, abychom všichni ve zdraví a spokojeni přišli domů ke svejm rodinám, láskám a psům.

Tak a toť vše z třetího dílu naší/vaší Klubovny. Děkujeme všem, co si další z ultra dlouhejch článků dočetli, až do konce, budeme rádi za jakoukoliv zpětnou vazbu a případné sdílení, aby se článek i tohle poselství dostalo k co nejvíce lidem. A samozřejmě děkuju i Patrikovi za to, že se tak rozepsal. No a my se uvidíme opět za měsíc, v dalším dílu Klubovny. Díky za přízeň!

Comeback Kid, jež uvidíme letos na Mighty Sounds, momentálně jedou tour se svým bývalým frontmanem Scottem Wadem, kterému dali vale po desce Wake The Dead.

O tom, jak jim to spolu šlape i po letech, se můžete přesvědčit na aktuálním videu z Paříže v songu Die Toninght.

Prostě videoklip oblíbených While She Sleeps k poslednímu singlu Death Toll. Premiéru měl na webu Revolvermag.com.

V třetím dílu našeho Mighty Sounds speciálu se konečně podíváme i do domácích luhů a hajů a představíme si již deset existující (nejen) pražskou a hip-hopovou chloubu, který nikdo neřekne jinak, než Prago "Pyčo" Union.

Historie začíná tam, kde končil chaos, tedy Chaozz. Legendární floutci rabovali hitparády se songy jako Policie nebo Vodopády a hudebně odkojili nejednoho z nás. Nicméně po nějakém čase dal tu dobu Deph týhle bandě vale (mezitím stihl natočit depkoidní album pod pseudonymem Rigor Mortiz), postavil si vlastní hudební studio Strojovna a začal se také sám stavět na vlastní nohy. Pevné základy a plné uznání však našel až pod hlavičkou projektu Prago Union.

Ten byl založen v roce 2001 právě Dephem, nyní Katem, a DJ Skuplou. Nad první deskou HDP z roku 2005 se tehdy snášel mrak pochybností a výsměchů, které však kotouč rozcupoval na cucky. Pohodový old-school hip-hop plný netradiční poetiky zaznamenal obrovský úspěch. Prago se v tu chvíli stali jednou z nejuznávanějších a nejoblíbějších part nejen na hip-hopové scéně a zároveň na sebe ušili mimořádná očekávání přicházející s dalším titulem. Na ten si posluchači museli počkat dlouhatánských pět let (2010 už s DJ Marem) avšak Dezorient Express vjel hned okamžitě pendolínským způsobem do srdcí všech fanoušků. Deska s téměř nekonečnou stopáží a nápaditostí nabízí nepřeberné množství až neskutečných slovních hříček a rýmů, sarkasmu i osobních výpovědí. Jmenovat nejlepší songy z téhle nahrávky je blbost, protože je to skvost!

Na Dezorient Express navázali Kato s Marem dost překvapivě už předloni, tedy jen rok po vydání předchozí desky s koncepčním albem V barvách. Na třinácti tracích Kato vymaloval svou náladu do barev, které obsáhl do textů. Deska měla možná trochu těžký uděl, neboť navazovat na předchozí kultovní desku rok po jejím vydáním nebyla žádná legrace, podle některých až umělecká sebevražda. Texty jsou na této věci možná méně hravé, přesto se nejedná o špatný počin a rozhodně stojí za pozornost!

Co všechno je na téhle partě okolo skromného frontmana Kata tak výjimečné? Tak především texty. Málokdo, možná nikdo, na českém písečku nedokáže tak krásně hladit jazyk český a zároveň okolo sebe úderně a přitom trefně šlehat plameny. Kato rapuje téměř bez zubů, ale naučil se ze svého šišlání udělat výhodu, a i přes velkej úspěch se ze sebe, jako jiní, neposral :) Což otvírá bod dvě, a to civilnost: Zapomeňte na bauchování, cash a kurvy. Kato píše texty ze života a je tak mnohem snažší uvěřit textech o ztrátě paměti, než o tom, jak běhal s AK47 po Jižáku. A na závěr? Live band - Kato je průlomářem i v tom, že se snaží na festivalech hrát nejen pomocí beatů, ale i s živou kapelou, což dosud v rapu a našich končinách není, až tak obvyklé.