coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky.…“ zaznělo 25. Února 1948 z úst Klementa Gottwalda na Václavském náměstí.  Následovalo demagogické žvatlání a lži, kterým naslouchalo takřka sto tisíc hlav. Někdo mohl v rétorice tohoto zdatného truhláře nacházet příslib lepších zítřků, někdo jen bezradně kroutil hlavou nad jeho blouznivým patosem. Buď jak buď, faktem je, že tahle památná věta srazila vaz svobodě v tehdejším z války se obrozujícím Československu a dolámala posléze nejednu kost. Šedesát čtyři let poté, na den přesně, se na nedaleké Národní třídě, v útrobách Rock Café schylovalo k lámání kostí znovu. V době hledání elementárního významu slova „svoboda“ a jejích mantinelů, ať už v kyberprostoru či na ulicích mezi lidmi, nám měla skelet obrousit a roztřískat pětice nesmlouvavých hrdlořezů. Jaký byl v pořadí třetí pražský Bonecrusher? Bolelo to? Potřebovali jsme vůbec po koncertě navléknout sádrový korzet? Nebo jsme se nudou kopali do zadku?

„Nažral jsem se jako svině a určitě puknu vejpůl…“ zaznělo 25. února nedaleko RC z úst mého spoluhráče, baskytaristy Jakuba (mimochodem také truhláře, nikoliv však bolševika), poté co jsme se vypotáceli z miniaturní čínské vývařovny, která když nad tím tak přemýšlím, rozhodně nebyla větší než běžná krabice od sandálů. Ztěžka jsme se přesunuli přes ulici ke klubu a zanechali ve svěžím ovzduší Národní třídy několik zlověstných prdů a říhnutí. Při obligátní kávě, nejapném hovoru, čekání na kolegu Šrámka (ale kdeže, nepraktikujeme voodoo, Fráňa je ještě pořád bezpečně mrtvý) a přemýšlení nad tím, že by plastičnosti interiéru určitě prospěl papír pod jazyk, nám pěkně letí čas a u schodů dolů se pomalu tvoří had z nedočkavých lidí. Připojíme se taky, nebo necháme oči v důlcích na stropě? A co to břicho? Nebude taky muset zaplatit?

Po krátké obhlédnutí merče a zakoupení bomba-kurva-stické mikiny WTR, míříme do sálu, kde to už naplno rozjíždí kohouti z Paříže: Betraying the Martyrs. Před zhruba půl rokem, když jsem měl v Kamenici nad Lipou poprvé tu čest, mě bavili o dost víc. Bohužel kužel, říkám si: syrovost a spontaneitu dřívějšího „live“ projevu vystřídala prvoplánová teatrálnost, takže jsem čekal, kdy ze zákulisí vyskáčou klauni, sloni v bačkorách a na tříkolce přijede Vlasta Harapes.

Abych byl upřímný, tak ani debutní  Breathe in Life ve mně nezanechalo, přes nesporně kvalitní produkci a určitou svěžest nápadů, kdovíjak silnou stopu. Můj problém, ne asi. Pravdou ovšem je, že kapele v sobotu večer příliš nepomohl ani mistr zvuku, který na neustálé vizuální pokyny kytaristy Baptisty Vigiera, aby mu přidal kytaru do odposlechu (pane zvukaři ten pohyb rukou směrem vzhůru opravdu neznamená „Hele koukej, jaká je nahoře tma“), reagoval tím, že mačkal všechno možné, ale ten správný čudlík zjevně nenašel. O jakés takés čitelnosti zvuku můžeme hovořit snad jen v okamžiku, kdy přišel na řadu breakdown (a to nejen u BTM), což je vážně trochu škoda. Klávesy Victora Guilleta se ztrácí v apokalyptickém bordelu, o něco lépe je na tom jeho melodický vokál, o kterém ovšem těžko říci, zda je či není intonačně úplně v pořádku. Veškeré podklady, jakmile kapela zvýší obrátky, se slévají do jedné velké hlukové koule, z které bohužel nevyčnívá ani náhrada za churavějícího basistu Valentina Hausera, Brendan z kapely Upheaval. Tato hromada svalů, strun, a míhajících se prstů budiž tedy pro tento večer pouhou vizuální potěchou. A tak galský kolos úpí a lomozí a výsledný nemastný neslaný dojem (ano, dojem přísně subjektivní) nezachrání ani výtečný medvědí řev Aarona Mattse, muže s nejdelším potetovaným krkem v sále. U mě spíš nic moc, než dobrý.

Druzí na řadě, příznivci zápalných lahví a jiných třaskavých frajeřin – Molotov Solution z Las Vegas, už na tom jsou zvukově o poznání lépe. Mistr zvukař zjevně ví, co byl Vjačeslav Michajlovič zač, a tak nastavuje korekce poněkud blíže rozsahu vnímání běžného lidského ucha. MS hrají v České republice tenhle večer úplně poprvé, představovat je domácímu publiku by byl ovšem navýsost hloupý nápad a nehorázná pitomost. Nevadský kvintet nás během svého setu napájí zlostným koktejlem z dvou posledních alb The Harbinger a Insurrection, na které je pochopitelně kladen větší důraz, poněvadž je – dle slov vokalisty Nicka Arthura  – „novinkou“. Nutno podotknout, že ačkoliv ani tento ansámbl není v mých uších příliš oblíben, a to mí mladí přátelé neuslyší rádi, přesto má v pomalých valivých sekačkách koule jako hrom. Při písni Inustice for All jakoby ožila sama temnota. Bylo jí cítit všude kolem. K dokonalosti dojmu chyběl jen věčně se snášející popel ze Silent Hillu. Kývám si hlavou do rytmu a světe div se, dochází u mě dokonce k mírnému poklepávání nohou, což jsem v prvé chvíli přisuzoval nervovému tiku.  Na rozdíl ode mě se ovšem kotel oddává poctivému moshi. A musím uznat, že ty děcka tam vepředu mají fyzičku jako hovado. U mě dobrý!

Po krátké pauze vyplněné Fredovými hrůznými historkami z „natáčení“ a seznamováním se s mládím Prahy, přichází moje první želízko v ohni Within the Ruins z Massachusetts. Stejně jako MS si v ČR odbývají své poprvé. O kytaru kratší, avšak stále neskutečně zábavná a energická parta. I přes počáteční problémy se soundem (kdo by to byl čekal…) nás válcuje především kytarový skill Joea Cocchiho (s druhou kytarou z playbacku), podtrhovaný charismatickým projevem Tima Goergena.  Joe je opravdu mistrem přemýšlivých a komplexních rifů. Někdo v nich slyší heavy metal, já bych se spíš přikláněl k vlivům klasické hudby. Ale kdo ví. Každopádně naživo zahrané naprosto bez chyby a sebemenšího zaváhání. Je faktem, že obecenstvo bylo během vystoupení WTR poněkud vlažnější, i podle množství „katovských“ trik bylo jasné na koho většina návštěvníků přišla, ale i přesto jela kapela bez remcání naplno. Zazněly rovněž i obě klipovky Invade a Versus a Tim nám mimo jiné řekl, že máme být hrdí na „to krásný město, v kterým žijeme“ (Myslels Prahu, Time? Nebo snad DC?).  U mě hodně dobrý!

Číslo čtyři tohoto večera má moje oblíbené dřevorubecké komando a lamželeza z kanadského Montrealu: Beneath the Massacre. Kdo předpokládal, že kluci opřou svůj set především o novinku Incogruous spatřivší světlo světa letos 14. února, ten se nechal bláhově pomýlit. BTM dávají prostor všem třem regulérním albům a zasypávají nás nefalšovanou nasraností medvěda grizzlyho.  Ten jako by se zhmotnil v podobě řvouna Elliota Desgagnese, který neustále hrozí prstem (Bolek Polívka by možná záviděl tu kadenci!) a plní zlobou své krční žíly k prasknutí. Jak říkal Kuba: „Tohohle týpka potkat ve tmě, tak se poseru a umřu.“ Pohybu na pódiu není pravda příliš (vyjma Elliotova prstu), což je vzhledem k náročnosti skladeb pochopitelné. Pouze bassman Dennis Bradley svými opičárnami tu a tam počeří poměrně stojaté vody na stagi. I přesto je tahle kapela neskutečná širočina! I BTM by mohli klidně stát jako solné sloupy. Tahle parta má vražednou sílu wakizaši. Bohužel ani BTM se nevyhnuly změny v line-up, i když jen během Bonecrusher tour. Za Justina, kterému se každým dnem narodí potomek, a tudíž nemohl na turné odjet, zasedl na bubenický stolec Pat Hamelin, kterého většina z vás zná z působení v Martyr, Cephalic Carnage, Quo Vadis nebo Gorguts. Své úlohy se samozřejmě zhostil skvěle, ačkoliv vizuálně příliš neladil. Hoši ho zapomněli přifouknout. U mě kurevsky dobrý!

Úloha hlavní hvězdy večera připadá na reprezentanty Kalifornie, Carnifex ze San Diega. I přes nesporný počet příznivců, a to nejen v sále, to popravdě příliš nechápu. Jejich show na Brutal Assaultu před lety jsem celou prozíval, a i přes ujištění kolegů, že to minule na BC nebylo „úplně blbý“, jsem se obával toho, co přijde. Z desek mě tahle kapela doposud taky úplně nepřesvědčila, přestože jsem jim dal šancí habaděj. Mé obavy byly vcelku na místě. Inu, na co chodit kolem horké kaše. Jak vidno nepatřím mezi skalní příznivce těchto západoamerických katanů a musím uznat, že se během sobotního vystoupení nudím jako na výroční schůzi sběratelů mávátek. A těch jmen, co ode mě kapela dostává. Jednou to je Obezifex, Nehejbemesefex, pak zase Bramborofex – kopáky Shawna Camerona byly tenhle večer opravdu hodně splašené. Scott Lewis, neustále pořvávající, ať kurva celej sál mlátí hlavou, celkovému dojmu taky příliš nepomáhá. Směs lopaťáckých breakdownů, které mistrně imitoval kolega Šrámek, a rádoby melodického death metalu (v Names mean nothing typicky vykrádající starou gothenburskou školu) má bezesporu širokou základnu příznivců, jak bylo jasně vidět, dle divokých circle pitů, nicméně na můj srdeční tep to nemělo pražádný efekt. Šedesát pulsů za minutu. U mě nuda.

Suma sumárum. Oblíbenci nezklamali, kapely neoblíbené nijak nepřekvapily. Slušná účast, předražený merch a skvělá afterparty s výjimečnou zastávkou na Synkáči. Hawk!

11. září 2001 si kdosi od United Airlines půjčí několik boeingů a zbourá (mimo jiné) dva nejznámější paneláky na Manhattanu (a pro náš report je vcelku jedno jestli v tom má prsty tvarohovohubá CIA, nebo podmračený, až po oči zahalený nahnědlý Marwan a spol). Deset let poté se nad oním místem smrti vznáší ryze americký patos: slova z bible, jména obětí, kolem se zelení nedávno zasazené duby. A stále nezodpovězené otázky.

12. Září roku 2003 umírá hvězda country, Johnny Cash; podle mnoha kritiků nejvýznamnější americký zpěvák 20. století. Johnnyho posílá pod kytky kombinace těžké cukrovky a žal z nedávné smrti jeho ženy June Carter. Jejich společný hrob v Hendersonville zdobí příznačná věta: I walk the line.

A pokud nepošleme zhulením obřího špeku realitu do bezčasí, pak nutně přichází září s pořadovým číslem třináct. Rok 2011. Útroby pražského Rock Café boří, a zhruba dvousethlavý dav skrápí ultra progresivním pojetím metalové hudby dvojice amerických lvů: Animals As Leaders a Between the Buried and Me (v případě BTBAM je citelný spíše core element) Úlohu předskokana má na svých bedrech pětice frantíků Doyle, která už z letmého poslechu na myspace moje slechy nepřesvědčuje o správné volbě tour managera.

Máme navigaci, takže jsme v pohodě. Cestou jen nevěřícně kroutíme hlavami nad „šikovností“ slovenských řidičů a nacházíme řešení pro krizi ve šluknovském výběžku. Jaký to plodný den, přátelé! Za chvíli máme Prahu na obzoru. Matkou měst proletíme jako vítr. Zaparkujeme kousek od Národního. Jen zběžná kontrola, co že nám to parkovací tabule chce říct. 06 – 08 h bezplatně. Jako dvě hodiny? No to snad ne ty vole. To by byl hardcore i na „stověžatou“. „No, já nevím, nevím. Tohle je přece jenom Praha!“ říká Tomáš. „Hovno, povídám, jdeme!“ demokraticky zavelím. Opouštíme tedy náš transportér s vírou v dobrou konstelaci hvězd.  A v ten okamžik jsme naprosto v hajzlu. Orientace jako velryby v zátoce Parengarenga. Naštěstí zanedlouho natrefíme na nejmenovanou pražskou postavičku (Nazdar, Pájo! Už vám ve škole napařili ekonomiku?), která nás přátelsky uvítá, a sdělí nám, že jdeme někam úplně, ale úplně do prdele. Takže otočka a bum. Nápis jako kráva. Stud mě fackuje, až mám hubu celou fialovou. Jediné, co nás snad může omluvit je fakt, že pocházíme z nehostinných končin. Sníh a medvědi jsou našimi bratry.

Drink a posezení s kolegy z redakce Coremusic jsou příjemným osvěžením v horkém prostředí klubu. Vzduch je tu hustý jako mlha ze Smetanova animovaného večerníčku. A tam kde by se dal krájet, se pod nízkým stropem Café Louvre, míhají „mohykáni“ scény. Na některé lidi ale člověk může mávat, jak chce; stejně vás nevidí. Někteří tam bezpochyby jsou, ale ty zase nevidíte vy. Člověk klábosí a podvečer letí. Kmitající kyvadlo času mi chtě nechtě připomíná, že nadešel okamžik zvednout prdel a jít se taky podívat do sálu. Už se tedy pomalu vzpřimuju, že půjdu přehodnotit názor na Doyle (upřímně celkem se bojím, že tam budou i parťáci z CI 5, Bodie s Cowleyem), když přichází navrátilec z jablečného lovu v Anglii, Standa. „Tam ani nechoď, ten pán hrozně křičí.“ Pronese a sedne si k pivu. Když si k tomu připočtu dnešní komentář Tomáše Raclavského, že „…zpěvák z Doyle překonal rekord v počtu shozenejch mikrofonů.“, pak jsem dozajista o nic nepřišel. Dopíjím Mattoniho drtič a mizím se spolukapelníky pod schody, shlédnout „zvířata coby vládce“.

Protřelé trio vedené Tosinem v klobouku připravuje svůj set. Na pódiu je víc strun než v knihách Stevena Hawkinga. Aparáty v pozadí poblikávají jako palubní desky galaktického stroje. Nejedna hlava je (dozajista) zvědavá, jakže se páni vypořádají s nepříliš architektonicky přívětivým prostorem. Být tu o pár sloupů víc a přidat oheň a síru, tak jste bezpochyby na mejdanu v čertově kumbálu. Je tu, jak jinak, neskonalé vedro jako v džungli, které se mísí s pachem potu, cigaret a trávy. Občas do toho všeho symbolicky klimatizace vyfoukne porci chladu, jako ledová nozdra smrti. Toť vskutku dokonale obludné klima.

Bez dlouhých průtahů a zbytečných řečí se AAL pouští do díla. Tosin Abasi, Javier Reyes a Navene Koperweis od prvního tónu nalévají publiku komplexní koktejl robotických polyrytmů, free jazzových ploch, houpavých šmodrchanců a především neuvěřitelného instrumentálního mistrovství a citu pro kompozici. Člověk si připadá jako na tobogánu. Div si samým údivem neroztrhnete hubu. Na místě je smeknout klóbrc, který má v sále ale jen jeden muž. Ten stojí na pódiu a se svými kumpány doslova kouzlí. A vůbec nezáleží, jestli má v ruce Ibanez, nebo úžasný „bezhlavý“ nástroj od Strandberga. Tuhle veskrze „černou“ magii umocňuje ještě hypnotizující hluboké ladění osmistrunných kytar obou strunotepců a všudypřítomné neposedné samply. A tak tleskáme, až se nám práší od dlaní.

Místy je to pravda poněkud samoúčelné, konzumnější ucho může marně hledat nit, ale dobře střižená délka setu budiž brána v celkovém hodnocení coby významné plus. AAL nám předkládají především songy z jejich tři roky starého stejnojmenného debutu (taky samozřejmě nesmí nezaznít Wave of Babies) a prokládají celý koncertní program tu Javierovým preludováním, a onde libým hláskem páně Abasiho, který nám říká, jaká že je ta Praha krásná. Zvuk je nad očekávání dobrý! Slyšíme (pokud se nepletu) mimo nosné Tempting Time, Song of Solomon i třeba Point to Point, či zbrusu novou píseň z alba Weightless, které by mělo vykouknout na svět 4. listopadu. Tenhle kus je v oficiálním set listu nazván „Untitled“. Snad se, pevně v to věřím, svého jména nakonec dočká. Nechci, aby to znělo zlomyslně, ale jsem opravdu rád, že kluci lehce zabramboří v „CAFO“, takže máme výtečnou možnost se přesvědčit, že jsou to přece jen tvorové z masa a kostí. Odpadá mi tak nepříjemná povinnost píchnout do Tosina vidličkou. A celkový verdikt? Bravo! Bravo! Bravo!

Nemá cenu zapírat. Between the Buried and Me je moje srdeční záležitost. Těšil jsem se moc. Už od jara jsem se těšil. Těšil jsem se jako buchta na patnácté narozeniny. A co myslíte? Zmeškal jsem začátek nebo ne? No jistě, že zmeškal. Chtěl jsem si koupit nějaké hadry, ale v systému nákupní fronty nefronty jsem se dokonale ztratil. Výsledkem bylo to, že když jsem se dostal na řadu, tak už v mé velikosti neměli trička, cd jakbysmet a BTBAM zplna hrdla vyhrávali úvodní Specular Reflection z posledního mini alba The Parallax Hypersleep Dialogue.

Vbíhám asi do třetí minuty zmíněného songu, takže zase o tolik nepřicházím.  Zvuk je oproti AAL o dost horší, a kolísání jeho kvality během vystoupení je vlastně jedinou věcí, která mě ruší. Progresivní muziku poslouchají zjevně samí čahouni, takže vidím „velký kulový“, v podstatě jen hlavy členů kapely. Trošku Futurama, ne asi.  Hoši to do nás sází jako bochníky do pece. Projedeme zmíněné mini, ochutnáme tři kousky z alba Colours, pokud se nemýlím tak i dva kusy z The Great Misdirect a mávačka. Nemusím dodávat, že se opět dozvídáme během opravdu minimalistického dialogu Tommyho Gilese Rogerse s publikem, že Praha je vážně krásné město. Není to už trochu klišé, přátelé? Publikum si, na rozdíl od předešlých „zvířat v klobouku“ přece jen vydobude přídavek. Poté co na nás ze zákulisí naháže Paul Waggoner hormadu arppegií a stupnic se ocitnou kompletní BTBAM znovu na pódiu. A to co spustí, nečeká nikdo z přítomných. Smells Like Teen Spirit od Nirvany! No ty vole, říkám si a chechtám se na celé kolo. Hoši ale píseň nedohrají a servírují nám plnohodnotný přídavek v podobě skladby Selkies: The Endless Obsession. Lepší tečku ani vybrat nemůžou. A zvláště závěr je o úžasné souhře dvou sólujících kytar a výrazném citu pro harmonii. Jsem nadmíru spokojen! Pravda, v rychlejších pasážích se celkový sound podobá roji včel, ale to je jaksi neduh ne úplně dobře zbudovaných prostor, který se nedá přelstít ani sebelepším technickým vybavením, ani talentem či umem. Ale i přesto, křičím bravo! Bravo! Bravo! A ještě jednou bravo!

Je na čase udělat Praze pápá. V rychlosti se loučíme s přáteli a vyrážíme se zatajeným dechem nazpět k zaparkovanému vozu. Praha je krásná, ale nám už se stýská po sněhulácích. Teď jen trefit nazpět, že pánové. Bylo nám krásně. Tak zase někdy;).

Pšt, Yael! Slyším je, jak jdou, skryjeme se tu, dokud nepomine nebezpečí. Jen se ke mně přitiskni, dokud nenajdou, po čem prahnou. Pšt, malá Yael! Slyším je, jak odcházejí na pláž. Tam, kde na kameni a písku, našla spánek tvoje sestra…

Pšt, Yael! Už ho našli, vsadili jej do řetězů. Ten, jenž zlomil náš domov, už konečně cítí bolest. Pšt, malá Yael! Je mi to líto, že se tvým plicím nedostává vzduchu. Ale v tvém novém domově, už toho muže víc nespatříš…

Oh, Sleeper se vrací! Stop! Už potřetí (počtvrté připočítáme-li i debutní mini)! Stop! Vlhčí si tlamu pro tvůj svět! Dokazuje, že jsme (i ty i já!) mistry hříchu a krveprolití! Stop! Jeho dech láme kříže a zapaluje ohně bezvěrectví! Stop! A druhým dechem kuje kříž znovu a pozvedá víru z krví ulepeného prachu! Stop! Zabijte ho pomalu, křičí! Stop! Pozvedněme hlasy výš! Výš než jsou hory jejich záště, křičí! Stop! V tom křiku je pláč! Stop! A také je v jejich křiku slyšet naděje a víra v lepší svět! Stop! To je novinka Children of Fire! To jsou Děti Ohně!

Je mi vážně nesmírným potěšením přivítat mezi náma Shanea Blaye, kytaristu a borce, co má na svědomí všechny čistý vokály u Oh, Sleeper. Všechno v pohodě?

Jo, čau, akorát jsem se vrátil z cesty.

Mám za to, že teď máš celkem napilno, viď. Za chvíli by vám měla vyjít třetí deska, takže jsi, předpokládám, v jednom kole. Kdy spatří „Children of Fire“ světlo světa?

Ano, od šestýho září bude deska nastreamovaná online a fyzický kopie budou k mání od sedmadvacátýho září. Vyždímali jsme si peněžky a připravili spoustu skvělejch věcí k týhle desce. Energy drink, kterej se jmenuje No, Sleeper, videohru Oh, Sleeper pro Iphone, připravili jsme taky kytarovou soutěž o náš cover, kde fans můžou vyhrát elektrickou kytaru. A taky super preorder věci.

Koukal jsem, že jste připravili několik variant předobjednávek k „Children of Fire“. Která se zatím nejlíp prodává?

Určitě je jich dost až do sedmadvacátýho. Bestsellerem je zatím ta varianta s vlajkou, tričkem a náhrdelníkem. Můžete objednávat na http://www.merchconnectioninc.com/collections/oh-sleeper.

Zmínil jsi tu soutěž o kytaru. Včera jsem koukal na video, který jsi k týhle záležitosti točil. Povíš nám o tom víc?

Jo, máme do týhle soutěže kytaru jako hlavní cenu. Napsal jsem tabko k naší písni „Children of Fire“ a vyzval jsem fanoušky, aby se natočili, jak hrajou tenhle cover. Všechny ty videa posoudím a pak tomu, kdo tu píseň zvládne nejlíp, pošlu zadarmo tu kytaru.

To je ale štědrej dar. Je to přímo tvoje kytara?

Ne, my a naše vydavatelství, jsme koupili pro tuhle soutěž kytaru Jackson Warrior. A všichni jsme ji podepsali. Vypadá pěkně.

No ale vraťme se k „Children of Fire“. Já osobně cítím určitou změnu ve feelingu, ve zvuku Oh, Sleeper. Je to temnější a zlověstnější, než kdy předtím. Co se stalo?

Když píšu píseň, tak se snažím, aby muzika pasovala do příběhu. Pokud má Micah nápad na song, kterej má znít jako konec světa, pak… Píšu přesně tak, jak si myslím, že by to mělo znít (smích). Koncept týhle nahrávky je šíleně temnej. A v první půlce nahrávky je to fakt znát. Deska začíná tak surově, jak jen to jde, pak během toho jak album plyne, přidáváme nějaký akustický věci doprostřed celý tý bouře. Na samej závěr je to jen krásně melodický.

Někde jsem zaslechl, že je celá deska konceptem o tom, jak týpek ztratí víru. Je to tak?

Ne. Nebo teda spíš je to pravda částečně. Jde o křesťanskýho otce a ateistickou dceru. Ten otec končí tak, že víru ztratí, zatímco dcera jí najde.

Aha. Měl jsem trošku obavu, jestli vy sami jste neztratili svou víru, když jsem poslouchal preview k Children of Fire. Je to neuvěřitelně temný, ale zároveň i chytlavý. Jak dlouho jste na tomhle materiálu dělali? Všiml jsem si, že jste prošli i nějakýma změnama v sestavě…

Ano. No, víš, věci pro tuhle nahrávku jsem začal psát asi tak před rokem. Bude to přes rok, co jsem dopsal píseň „Children of Fire“. Máme novýho bicmana a basáka. Bubeník je už s náma celkem dlouho. Odjel většinu SOTM tours, když Matt skončil.  Jmenuje se Zac Mayfield. Náš novej basák byl můj žák, učil jsem ho na kytaru. Jmenuje se Nate Grady a je fakt šílenej kytarista.

Kde jste novou desku natáčeli, Shane? Producent? Hosté?

Nahrávalo se u Andrease Magnussona v Richmondu, ve Virginii. On to taky produkoval. Vše míchal stroj (smích). Na desce nemáme žádnýho hosta.

Kdo dělal přebal desky?

Ryan Clark z Invisible Creature. Je úžasnej!

Naprosto perfektně pasuje k celkovýmu znění alba. Kterej song na desce je pro tebe osobním favoritem?

Hmm. Dost blízká je mi skladba "Means to Believe“. Původně to byla píseň pro můj sólovej projekt, ale použili jsme ji sem. Je to jeden z těch akustickejch tracků. Pokud se budeme bavit o těch tvrdších písních, pak mám rozhodně rád „Hush Yael“ a „Endseekers“. „Children of Fire“ je zase nejtěžší na zahrání. Pokud nemastím šestnáctky na kytaru, tak zpívám. Je to únavný (smích).

A ten tvůj vedlejšák?

Jo, mám sólovou kapelu, která se jmenuje Anullaby. Udělal jsem online hromadu písní. Však se mrkni. anullaby.bandcamp.com

Určitě se nepletu, když se tě zeptám, že novinku podpoříte i nějakým větším tour, ne?

Čoveče, zkoušeli jsme to, ale nějak jsme se nemohli na žádný tour dostat. Žádná kapela nás k sobě nechtěla (smích). Tak jsme se rozhodli, že budeme headlinerem. Naším supportem na týhle šňůře budou Greely Estate. Začínáme třicátýho října.

Jen Amerika, nebo zavítáte i k nám do Evropy?

Amerika (smích). Kéž bychom mohli do Evropy!

A co vám v tom brání?

Atlantickej oceán.

(Smích!)

A dolary!

Jasný. Myslel jsem si to. Asi byste měli víc podojit vaše šéfy z labelu (smích). Spousta lidí se dohaduje, jestli jste vážně křesťani, nebo jestli je to jen součást vaší „role“. Jak to teda je?

Myslím, že by bylo lepší, kdyby se lidi radši nestarali o nás jako o individuality, ale spíš o to, co jim dává naše muzika a texty. Chápeš?

Chápu. Je to sice poněkud politická odpověď, ale co naplat. Zeptám se jinak. Jsou v tvým životě momenty, kdy ty sám ztrácíš svou víru? Víš co, udělali jsme z tohohle světa pekelně nemocný místo…

Já osobně jsem se za křesťana nikdy neprohlásil. Ani jednou. Pokud chceš vědět, jaká je moje víra, pak si přečti texty k „Reveries of Flight“ nebo „Means to Believe“. Micah je zjevně následník Krista a píše, co mu říká srdce. Tohle přesně dělám se svou vírou i já.

Čím si dobíjíš baterky, když jsi na dně?

Cvičím na kytaru (Smích).

Co je největší inspirací v tvým životě, Shane?

Hudebně?

Spíš jsem to myslel obecně. Co je ti inspirací pro život, pro to co opravdu jsi?

Cokoliv, co tě učí vítězit v životě. Ať je to cokoliv. Prostě bejt pozitivní a milovat lidi. A všechno, co děláš, dělat s upřímnou vášní.

Kdo je pro tebe hrdina, posel našeho času? (Zde narážím na část textu z písně „Hush Yael“: …The fearless, the ruthless, the heralds (heroes) of our time… – pozn. red.)

Těžká otázka. V New Jersey vede církev člověk, kterej se jmenuje Rich Gilcrest. Říká se mu Zvodeň (orig. Aquifier viz.  http://en.wikipedia.org/wiki/Aquifer). Ví o mně, že nejsem „věřící“. Přesto jsme spolu vedli jedny z nejpovznášejících rozhovorů mýho života. On je hrdina, a ani o tom neví.

Asi bys mu to měl říct. A když už jsme to nakousli, kdo je teda tvým hudebním hrdinou?

Velkou inspirací je John Mayer. Co se týče skládání tak to jsou Muse. Adele je pro mě úžasnou vokální inspirací.

Ještě jednou se vrátím k „Children of Fire“. Nemůžu zkrátka nezmínit píseň „Hush Yael“. Málokterá píseň vůbec má takový temný podtón a strašlivý poselství uvnitř. Co je to za příběh?

Je to pravdivej příběh rodiny, která byla zmasakrovaná v Izraeli. Myslím si, že KAŽDEJ by měl tuhle událost prozkoumat sám. Je to příliš dlouhý a natolik srdcervoucí, aby se celá ta historie dala vypovědět v takhle krátkým rozhovoru. Vygůglujte si „Smadar Haran“ nebo „Samir Kuntar“, „ 22. Dubna 1979“. A najdete ten příběh. Pak si pusťte „Hush Yael“ a současně si přečtěte text. Dovede vás to k slzám, jako to pokaždý rozpláče mě.

Ten text je totiž mistrovský dílo! Navíc je v něm spousta věcí, který můžeš vztáhnout na celý lidstvo… Díky Shane za čas, kterej jsi nám věnoval. Přeju vám spoustu úspěchů s novou deskou. Zasloužíte si to.

Díky moc Petře! Kéž bych tak mluvil česky.

Až budeme v důchodu, tak bude dost času něco tě naučit (smích)!

(Smích!) Platí!

The Helix Nebula neboli Oko Boží je opravdu velmi vzdálená planetární mlhovina v souhvězdí Vodnáře. Zakotvená sedm set světelných let kdesi v černé nicotě. Tohle přízračné dokořán otevřené, zmírající oko září z propastné tmy vesmíru. Z jeho mrtvolné strnulosti lze vyčíst, že dobře ví, že jeho čas je ten tam. Dny slávy NGC 7293 jsou dávno sečteny. Nyní jen smířeně čeká na okamžik svého zmaru. Na moment, kdy se zhroutí v černého trpaslíka.

The Helix Nebula jsou ale také Simon Grove a Jake Howsam Lowe.  Tahle mlhovinná filiálka kotví oproti Caldwellu 63 (jedno z mnoha přízvisek této nebuly – pozn.red.) skoro za bukem, na jihovýchodě Austrálie, v takřka čtyřistatisícovém Sydney, a stojí přímo na startu své životní dráhy. Tihle mladíci od Tasmánského moře mají bezesporu plné kapsy talentu a élanu vital. Jejich nadšení je cítit z každého napucovaného tónu, z každého pečlivě ukotveného zvratu. Někdo může namítnout, že se jedná jen o další hudební eintopf, kterých je na scéně jako akné na tvářích deváťáků. Já naopak tvrdím, že je to výtečná (a výjimečně chutná!) medicína proti dušebolu. Ne každému ale zachutná. Ne každému pomůže, dodávám.

Simon a Jake - na rozdíl od výše zmíněného kosmického útvaru - schovávají svůj živý zrak za skla brýlí. To nebude jen tak samo sebou, říkám si. Budou to podle všeho skla čarovná. Skla, která zahlíží do dálav univerza, do mrazu světa mimo čas, a taky teleskopy hledící do šumění krve v lidských srdcích, do našich trápení a žalů. Na spojné čočce pak vytvoří svůj vlastní obraz světa. Obraz světa, který je mi sakra po chuti. Třeba zachutná i vám.

Fajn, dneska tu máme dva vlasáče ze Sydney, kteří dohromady tvoří projekt The Helix Nebula. Všechno v poho?

Jsme v klidu, jo.

Můžete, nějak stručně představit váš projekt čtenářům coremusic.cz? Myslím si, že vás moc lidí v Český republice nezná.

Tenhle projekt jsme odstartovali začátkem února tohoto roku, původně coby studio záležitost. Znali jsme se ze studií na Australským hudebním institutu. Nakonec se nám dostalo z metalový komunity neuvěřitelných ohlasů, takže jsme se tomu začali věnovat víc navážno.

No to bych, řekl, že byste to měli brát víc vážně (smích). Ty tři písně, které jste dosud pustili do světa, jsou skvělý. Chtěl jsem se vás zeptat, jak je možný, že takoví junáci hrajou až tak dobře, ale teď už je to myslím víc než jasný. Co přesně jste studovali?

Mně (Simonovi) je 22 a Jakeovi je 21. Oba jsme právě institut dokončili, v oboru bakalář současný hudby. Já v oboru basová kytary a Jake elektrická kytara.

Blahopřejeme, chlape! Znamená to teda, že když teď THN berete vážnějc, že budete vypisovat konkurs na zbylý spoluhráče?

Vlastně už většinu potřebných muzikantů pro živý hraní máme. Ale co se toho týče, tak jsme je ještě nezapojili do toho vlastního kreativního procesu, pravděpodobně se tak nestane, do tý doby, než bude materiál na EP hotovej. Máme velký štěstí, že jsme obklopeni opravdu výtečnýma hudebníkama, který nám pomáhaj vybrat vhodný kandidáty.

To vypadá, že už je kapela pohromadě. Chceme jména! Dělej (smích)!

Ha ha ha! Složení ještě není stoprocentně kompletní ani potvrzený. Ale rozhodně jsme se vydali správným směrem. Všechno včas vyklopím, neboj.

Tak taková odpověď mě netěší, ale co nadělám. Vy kluci asi budete mít rádi hvězdy, astronomii, ne? Však víš, proč se ptám.

Asi bych nás nepovažoval za nějaký experty v tomhle oboru, ale rozhodně je to něco, co nás zajímá. Obecně bych řekl, že nás zajímá vše, co člověk zcela nechápe. Netýká se to samozřejmě jen vesmíru, ale i pradávný historie, evoluce a lidský psychologie. Neřekl bych, že to nějak ovlivňuje ohnisko našeho tvoření, nicméně nás to opravdu zajímá. Jake se tím zaobíral a přišlo mu, že The Helix Nebula bude zkrátka vhodnej název.

Fotky týhle mlhoviny jsou opravdu úchvatný. Když jsem tak listoval vašima oblíbenýma umělcema, tak jsem narazil na fakt, že valná většina z nich pochází z nemetalových vod, např. Hadrien Feraud, kterýho mám osobně taky moc rád.  Dá se tedy říct, že si berete inspiraci především odsud, z jazzu, z fusion?

Neřekl bych, že především. Naše inspirace pochází ze všeho, co posloucháme. Ve výrazu hudby THN převažuje metal, ale jako muzikanti jsme stejně, ne-li víc, ovlivněný jazzem/fusion hudebníky, spíše než metalovýma hráčema. Hadrien Feraud je Bůh!

Předpokládal jsem, že to řekneš, Simone (smích)! Existuje vůbec nějakej hudební styl, kterej vám vadí?

Ha ha ha ha… Z nějakýho důvodu mi vadí komerční country. Zrovna se s ní seznamuju. Vím, je to divný(smích).

Právě jsem si postahoval vaše písně, a zarazila mě jedna věc. Žádná z nich nemá název. Proč? Je to proto, že se radši koukáte na telku, než vymýšlíte názvy písní?

Usoudili jsme, že písním dáme názvy, až budou kompletní texty. Když jsme nahrávali „Track 1“, tak jsme ani nepřemejšleli, že mu dáme nějaký jméno, protože jsme s tímhle projektem, jak víš, neměli kdovíjaký plány. EP ale bude opatřeno patřičnýma titulama pro každou skladbu. Slibuju!

Tak to vypadá, že THN nebudou instrumentální kapelou! To mě ale velmi těší.  Simone, pocházíte ze Sydney. Jak u vás vypadá základna fanoušků? Jak to vypadá s koncerty?

Poté, co jsme si uvědomili, že část fanoušků má radši instrumentální podání, zatímco ta druhá část ne, jsme se rozhodli vydat EP ve dvou verzích, jednu s vokálama, tu druhou čistě instrumentální.  Pokud mám mluvit o naší hudbě, pak můžu říct, že tu moc fans nemáme, ale to bude asi tím, že tu není příliš podobných kapel, jako jsme my. Obecně, pokud mám mluvit o metalový hudbě tady, pak musím říct, že tu jsou pravidelný akce, který ale přitahujou spíš menší okruh posluchačů, pokud teda není na pořadu dne nějaká větší zahraniční hvězda.

A vy už jste hráli živě, Simone?

Jako kapela jsme ještě neměli ani jedinou zkoušku. Jake a já bysme rádi měli tohle EP hotový do konce roku 2011. Je s tím spousta práce, tak jsme se rozhodli, že živý hraní pořešíme, až budeme mít hotovo. Pokud se tedy neobjeví nějaká zahraniční kapela, která bude potřebovat support (Simon významně pomrkává).

Jaký máte vůbec vybavení? Koukal jsem, že je Jake u PRS (Paul Reed Smith guitars – pozn.red.), ne?

Ha ha ha, jo to by si přál! Já hraju na šestistrunnou Schecter Stilleto Studio basu a on (Jake – pozn.red.) vlastní PRS Custom 24 a taky Custom 22, ale není jejich oficiálním hráčem. Je jen velkým fanouškem těchhle kytar. Jinak co se týče zbylýho vybavení, tak používám POD X3 pro záznam všech kytar a basy. Zrovna jsem se taky stal členem týmu DAR Endorsed Artist a brzo poskočím na DAR FBM-100H, kterej budu používat ve svým studiu jako hlavní kytarový zesilovač. Naživo bude Jake hrát přes svůj Engl Invader 100 a box Genz Benz G-Flex a já budu mít POD X3 Pro přes hlavu Hartke 2500 a box Hartke 410XL.

To zní pekelně! Když se vrátíme k plánovanýmu EP. Kde ho budete točit? Opět doma? A co nějakej producent? Hosté?

Většinu z mini alba uděláme v mým domácím studiu Nerve Studious, ale doufám, že zpěvy a bicí budeme moct nahrát v Electric Sun Studios, v Sydney. Hlavním producentem budu já, ačkoliv kluci mají taky nějaký dobré nápady, takže to bude spíš taková týmová snaha. Co se týče hostů, tak máme na mysli spoustu lidí, ale nikoho zatím stoprocentně potvrzenýho.

Fajn, nic z vás nedostanu (smích). Co zrovna děláte, když nehrajete, Simone?

Hudba je obrovskou součástí našeho života. Pracuju ve svým domácím studiu, produkuju kapely, oba hrajeme v kapelách, které mají na repertoáru převzatý věci, učíme, abychom  zaplatili účty a mohli si koupit nový kytary a aparáty(smích). Právě proto, že se většinu našeho času motáme kolem muziky, tak si pak vyloženě užíváme volných chvil. Pokud máme nějakej volnej  čas, pak běžně spíme, koukáme na bednu, zajdeme na koncert, nebo se jen tak poflakujeme s přáteli.

Takže žádný vejlety do nitra Austrálie? Asi se bojíte těch vašich místních jedovatejch potvor, ne (smích)?

Ha ha ha ha. Není to tak zlý jak si každej myslí! Když se vydáš někam do buše, doprostřed ničeho, tak je možný, že narazíš na pavouka, nebo hada. Ale není to tak, že by byly tyhle potvory třeba pod gaučem nebo v lednici.

Dobře. Víš co, my si to ani neumíme představit, že potkáme někde venku něco nebezpečnýho. Nejnebezpečnější věcí tady jsou politici.

Mnohdy jsou tyhle týpci zlověstnější, než většina našich pavouků a hadů!

Simone, proč myslíš, že bychom měli jet na výlet zrovna do Austrálie? Kam bys nás vzal v Sydney?

Rozhodně bys měl vidět Sydney City. Zkouknout nějakej koncert, dát si pivko v pár hospodách. Možná bys mohl zaskočit do Melbourne. Noční život je tam vážně dobrej. Spousta míst, kde se dá najíst a zdravá hudební scéna. Taky udělej typický cestovatelský věci. Podívej se na Operu, na The Harbour Bridge a určitě zajdi na nějakou pláž, takže přijeď na jaře nebo v létě.

Díky za doporučení! Dáte nám, kluci, třeba tip na nějakou dobrou novou muziku tam od vás?

Rozhodně se podívej na Halcyon, Ignite The Ibex, Point Below Zero (Jakeova další kapela), Make Them Suffer, Circles, The Schoenberg Automaton a nezapomeň na nejtvrdší australskou kapelu Psycroptic!

Point Below Zero jsem zrovna ráno dával, vole. Výborná kapela! Myslím, že bychom si na ně měli trochu posvítit, na hošany. Nejsem si úplně jistej, ale myslím, že jste nezvládli se dostat na Euroblast, nebo jo? Těšil jsem se, že vás uvidím.

Díky, chlape. No, skončili jsme čtvrtý, jen jeden bod za třetím místem. Nikdy jsme nečekali, že skončíme až takhle vysoko a jsme vděčný za každej hlas, kterej jsme obdrželi. Bylo by to skvělý hrát s některým z našich idolů (Mnemic, Textures, Tesseract, Chimp Spanner, Aliases, Vildhjarta atd…), ale asi to tak nemělo být a doufám, že dostaneme další šanci příště.

Takže myslíš, že je šance, že vás ještě letos uvidíme v Evropě?

Kdo ví, hele. Pokud přijde nějaká nabídka, pak rádi přijedeme. Záleží na tom, v jaký fázi se kapela bude nalézat a jaký budeme mít závazky.

Vypadá to, že jsem se zapomněl zeptat na název EP, ale myslím, že mi ho stejně neprozradíte. Tak snad můžete prozradit čtenářům, kdy zhruba si na něj můžou brousit zuby? A co od něj mají očekávat?

Měli by očekávat spoustu techniky a melodie. Sem tam nějakej groove, drtící zpěvy a pár vkusných sól. Zatím jsme si nestanovili přesnej datum, kdy EP vyjde. Chtěli bysme to vydat ke konci roku.

Fajn, kluci. Hodně štěstí, ať jsou k vám hvězdy vlídný a ať nemáte pavouky pod gaučem (smích).

Díky za tvůj zájem. Rádi jsme se s váma děcka podělili o to, co bylo a co nás čeká. Určitě sledujte novinky na našem facebooku, twitteru a youtube.

Čau.

Uvidíme se pozdějc, čau.

Anglie je hnusná, studená a šedá část Dantova pekla, napěchovaná fish’n’chips, zkostnatělou etikou, špatně strojenou upřímností, pihatými prdelatými ženami přelitými litry kávy a silného čaje, a kdyby nebylo vlídného Golfského proudu, tak na Temži (a jinde) bruslí i na jaře, i v létě, a vlastně pořád. Jedno se staré dobré (koho tohle spojení proboha napadlo?) Anglii ale nedá upřít. A to je neuvěřitelně potentní a osobité podhoubí tamní hudební scény. Scéna „ostrovů“ je prodchnutá neopakovatelným půvabem. A je vpravdě jedno, zda je onen půvab zosobněním necizelované temnoty či kouzlem unaveně oddychující tlamy melancholie.

Ať už za tuto čarovnou formuli úspěchu, jen tak vystřelenou do éteru hůlkou Jindrou Hrnčířem (Harrym Potterem – pozn.red.), mohou anglicky vydatné snídaně (které já osobně považuji za původce zhouby dinosaurů) nebo dávná druidská stopa napříč spojeným královstvím, tak či tak, za každým bukem tam zakopneš o invenci. Za každou houštinou sedí nadějná kapela. A jen tak mimochodem posouvá laťku o něco výš. Ne, slaninou a vejci to nebude. To by bylo příliš obyčejné abrakadabra. A vůbec, kdyby mezi nechutnostmi v jídelníčku a hudebními výkony bylo rovnítko, pak jsou našinci vládci přinejmenším Mléčné dráhy. Inu, asi bych měl z toho zázraku podezírat anglické prsy. Ty budou plné magie.

Era Untold jsou přávě takovou kapelou, kde o čáry není nouze. Tato čtveřice z Londýna bortí mantinely žánrů, jako papírové kulisy a neúnavně zkrápí posluchačovo ucho tu ambientními plochami, tu zase spletitou klikatostí technických fines. Era Untold škrtá zapalovačem pod zadnicí klišé a nasazuje již zmíněnou laťku až nepříjemně vysoko. Neúprosnou bouři střídá pád do tmy chladných vod. Běsnící živly utichají a objímá vás mlčenlivý klid smrti. Působivá to jízda. A velmi konstantní! To vše a ještě víc je Era Untold a její nepřívětivé obrazy budoucnosti…  Období nevyřčeného – Era Untold – a její dva hlavní protagonisté a poslové nepříjemných proroctví jsou tu dnes se mnou. Ben Jeffes a Alex Bowmer a anglický progresivní death (?) metal přicházejí.

Čau Bene, jak to jde?

Alexis ( Alex Bowmer – pozn.red.) je tu taky! Všechno v cajku. Zrovna teď nahráváme kytary ve studiu.

No to je fajn, že tu máme oba dva strouhače:) Právě s Aclem K. nahráváte album, je to tak?

Jo jo, jsme tu oba.. Ne právě děláme nějakou preprodukci  v Cambridgi.

Aha, ale myslím, že jste před časem pustili do éteru, že Acle K. bude váš producent, ne?

Jo, produkuje nás a míchá, ale natáčíme to tady v Cambridgi.

A jak vám to jde? Jsme fakt zvědavý, co z vás vyleze.

Jde to vážně dobře! Všechno je nahraný a připravený k tomu, aby se to nakroutilo znova. Všechno je to napsaný a přesně takový jaký jsme to chtěli.  Všehovšudy 14 písní, víc jak hodina muziky!

No paráda! Kdy to do nás naperete?

Buď na konci letošního roku nebo začátkem roku příštího.  Aspoň v to teda doufáme. Předtím ale vydáme singl.

To nám ale neděláte radost, protože já osobně chtěl slyšet, že to vydáte hned zejtra:) No, poslouchal jsem jeden track z vaší preprodukce „Paralysed and Void“ a nabyl jsem dojmu, že jste se poměrně výrazně odklonili od původního znění.  Spíš bych měl říct, že teď zníte jako naprosto odlišná kapela.  Co se stalo?

Na albu jsou i nějaký starší věci, ale celá deska je napsaná koncepčně a zrcadlí množství různých aspektů, který jste u nás ještě neslyšeli.

Což by vysvětlovalo, proč ten preview track zní tak odlišně.

Ano.

Ale vraťme se kluci k samotným začátkům. Kdy a jak Era Untold začala?

No, já (Alex) jsem založil kapelu na Akademii současnýho umění s pár dalšíma klukama.  Mezitím jsem poznal díky skateboardingu Bena a rozhodli jsme se, že to zkusí s náma na basu. Všiml jsem si jak je náš kytarovej styl podobnej a tak jsme se dohodli, že rozjedeme tuhle kapelu znovu, jen my dva. A tak to začalo.

Jak jste se potkali s Alexem Micklewrightem?

No, zběsile jsme prohledávali internet, protože jsme hledali bubeníka, kterej by hrál přesně to, co bychom potřebovali. A narazili jsme na Alexe.  Zeptali jsme se ho, jestli by něco nezkusil a on se tý myšlenky chytl.

Toho častu hrál v Martyr Defiled, kde asi nevyužil celej svůj talent. Myslím, že mi dokonce psal, že už tam nehraje, je to tak?

Alex chtěl vždycky vyzkoušet něco experimentálnějšího, takže mezi nás perfektně zapadl.

Jak dlouho vám trvalo, než jste vypotili první demo?

Nic takovýho jsme nikdy neudělali. Jen jsme dali dohromady pár věcí a šoupli je na myspace. Lidem se to celkem líbilo.

Počkej, počkej, sosnul jsem vás na netu a ten soubor se jmenoval „The first demo“. To mi teda vysvětli.

Vážně? A co je tam za písně?

První skladbou na tom demu je Mass Delusion.

To jsme my ale nevydali. Nechtěli jsme, aby cokoliv uniklo, dokud si budeme připadat „nedokončení“. Taky proto, že se to liší od našich pozdějších výtvorů.

Aha. Zvuk u písní na tomhle „demu“ je řekněme vesmírnej. Jinej příměr mě nenapadá. Co bylo a co je vaší největší inspirací, kluci?

Všechny nás fascinujou kapely, který mají tenhle vesmírnej zvuk, jako třeba The Faceless, Cynic, Meshuggah, Allan Holdsworth atd.

A víš, že jsem si to myslel? Když jsem Cynic slyšel poprvý v roce 93, tak jsem si z toho sedl na prdel a hlavou mi znělo něco jako, ty vole tohle je prostě geniální…. Hele už se vám poštěstilo najít zpěváka?

Bohužel, ještě ne. Mluvili jsme s pár lidma, ale zatímjsme nenašli přesně to, co hledáme.

Je to těžký jak sviň, najít někoho, kdo přesně zapadne do kapely. Bych vám mohl vyprávět:) Kluci řekněte mi, jakou éru přesně máte na mysli, když mluvíme o tý nevyřčený éře (Era Untold – pozn. red.). Je to nějaký určitý období nebo se jedná o pouhou představivost?

V podstatě současnost a budoucnost, která nás čeká.

Popravdě jsem netušil, že vysvětlení bude až tak jednoduchý. Jak to bude, když nenajdete vokalistu? Bude album beze zpěvu?

Vůbec ne. To že nemáme zpěváka, nás zpomaluje a brání nám v živým hraní. No vlastně i ve vydání týhle zatracený věci. Najdeš nám někoho?

No tak si zahrajeme na inzerci. Koho vlastně hledáte?

Musí bejt nějakým způsobem originální. Máme dojem, že spousta kapel zní po zpěvový stránce až příliš podobně.

Tak to bude oříšek! Já osobně se snažím většinu zpěváků moc nevnímat.

Přesně to, co chceme je to, aby náš vokalista vyčníval, a tím pádem, abys zpěváky začal vnímat.

Zkusím to, fakt jo. Ale upřímně zpěvy pro mě nejsou až tak důležitou věcí. Co název? Už máte název pro váš debut?

Dobře! Pro mě je vokál důležitou částí celý melodie (Ben Jeffes – pozn. red.). Jo, titul zní „Maintaining the Fiction“ (uchování fikce – pozn. red.)

Můžete přiblížit celej ten koncept našim čtenářům?

Je to o současný celosvětový politický situaci a jak se většina věcí děje za zavřenýma dveřma.

Víš, co bych chtěl vědět? Kolik by vám člověk musel zaplatit, abyste přestali dělat to, co děláte a začali mastit pořádnej poctivej mainstream :D?

O tomhle jsme nikdy neuvažovali, jen prostě hrajeme to, co cítíme.

Zmínil ses o skateboardingu. Chápu to správně, že je to vaše hobby?

Během posledních pár let jsme dost zlenivěli. Já a Ben jsme jezdili na skejtu snad pořád, muzika ale zvítězila.

Myslím, že mě by zabila už jen myšlenka na jízdu na prkně.

Hraní na kytaru je více méně taky bolestná záležitost.

Vím, vím. Mastím to už šestnáct let a vím dobře, co máš na mysli. Hele, existuje epocha ve vývoji Země, kterou bys chtěl zažít na vlastní kůži?

Třeba za 100000 let v budoucnosti?

Takže tě nezajímá osobně navštívit období někdy v minulosti?

No, víš, je to o dívání se dopředu. Kdo ví, jak se věci vyvinou. Doufám, že během našeho života objevíme nový hvězdný systém.

A třeba změníme naše názory o vlastní rase a tomhle světě a tomhle životě. Díky, kluci, že jste si udělali čas. Bylo to fajn, doufám, že brzo najdete vhodnýho zpěváka, abychom mohli už konečně ochutnat vaše první album. Opatrujte se a brzo na viděnou na pódiu.

Děkujeme, pane!

Není Eklundh jako Eklund. A není Mattias jako Mattias. Stačí jedno písmeno navíc, a už je to zhola jiný člověk. Jaká to magie, že?! Oba dva pánové jsou kytaristé, oba jsou samozřejmě Švédi. Jeden bydlí v klimaticky mírnějším Bohuslänu, ve městě Göteborg; druhý má domov až v Umeå, městě zhruba 400 km jižně od polárního kruhu. Jo, jo. Umeå to je to město divů. Jak vidno, tak odsud pocházejí nejen těžkotonážní inovátoři Meshuggah, nebo třeba post-metaloví náladotvůrci Cult of Luna. Ale i „náš“ Mattias.
Mattias bez konečného Há, už při prvním kontaktu – zřejmě ze zvyku - odpovídal, že on není „IA“, že s ním určitě rozhovor dělat nechci. „Já vím, že nejsi IA.“, odvětil jsem. „Sháním právě tebe. Chci lidem přiblížit člověka, který stojí za softwarem, který jim umožňuje dělat doma zázraky.“ „Aha. Tak to je super!“ rozzářil se Mattias.
A jak jsem slíbil, tak i činím. Mluvili jsme spolu bezmála dvě hodiny. A stálo to za to. V žaludku výtečný oběd a na drátě zajímavý host. Přivítejme Mattiase Eklunda, kytaristu a skladatele z Grande Luxe, a rovněž zakladatele firmy Toontrack.

 

Tohle bude poněkud netradiční rozhovor.  Mám ale za to, že je celkem zajímavý vyzpovídat člověka, kterej stojí za všema těma udělátkama, který při nahrávání používají zejména one man projekty. Těší mě Mattiasi. Jak se vede?

Ahoj, já se mám dobře. Ty?

Jo, fakt dobře. Zajímalo by mě, jak vůbec přišel Toontrack na svět? Ty jsi u firmy od roku 1999. Byl to ten úplnej začátek?

Tak, ano. Byl jsem to já a Fredrik Thordendal z Meshuggah s Thomasem Haakem. Dělali v roce 1999 nějaký samply pro bicí. Oni to potřebovali pro Meshuggah a já zase pro svou firmu Toontrack. Toho času jsme vytvářeli muziku pro videohry a taky nějakou hudební produkci, takže pro tyhle účely jsme to potřebovali. Nakonec jsme začali tyhle samply bicích prodávat jako Drumkit from Hell a velmi rychle se tenhle produkt stal dost populární a rozšířil se mezi lidi. Po nějakým čase Toontrack přestal dělat hudbu do počítačových her a začali jsme se soustředit na samply bicích a na software. Po chvíli tak vznikl Superior 1, z kterýho následně vzešel EZdrummer, Superior 2 a Beatstation. Od tý doby jsme nachystali mraky zvuků v různých studiích.

Takže se jedná fakt jen o samply pro bicí? Jaká je vůbec tvoje pozice u Toontrack v současný době?  Máš v ruce bič a mrskáš s ním nad hlavama lopotících se otroků? (smích)

 Ha ha ha ha… Jo přesně tak! Ne hele, v současný době jsem v pozici „šéf zvukovýho designu“, ale jsem zapojenej do všeho, co děláme. Nápady, zmíněnej zvukovej design, software, atd..

Kolik lidí se vůbec točí kolem Toontracku, Mattiasi?

 26 lidí je zaměstnaných na plnej úvazek, 21 ve Švédsku, 1 v Německu, 1 v Anglii a 3 v USA, kde máme pobočku nazvanou Toontrack Music USA inc.

Tak to už je takovej malej tým. Chystáte ještě větší expanzi, nebo vám to takhle vyhovuje?

Samozřejmě, že bych rád expandoval, pokud pro to bude prostor. Během posledních 18 měsíců jsme počet svých zaměstnanců takřka zdvojnásobili.

Právě jsem si tak procházel vaše produkty a byl jsem překvapenej, že jich věru není málo. Můžeš nám představit základní pilíř Toontracku?

 V zásadě máme dvě základní linie pro bicí. První je EZ, kam patří EZDrummer a všechny jeho dodatky, tzv. EZX, a pak Superior line, což je Superior Drummer 2.0 a všechny jeho expanze, tzv. SDX. Superior může číst EZX, ale nikdy to nefunguje opačně. EZDrummer je fakt snadnej na obsluhu, zatímco Superior – i když to taky není nic složitýho, má v sobě jistou hloubku. Pak děláme EZmix line, to je nástroj, kterej tvým mixům umožní znít líp s pomocí chytrýho konceptu s pluginama skrytýma za velmi jednoduchým povrchem jen s dvěma knoflíkama, který slouží ke kontrole všeho. Najdeš tam taky spoustu přednastavených korekcí, který mají na svědomí profesionálové od mixpultu z celýho světa.Taky máme Midi balíčky s takřka všema stylama. Jsou určený pro bicí a nahrávali je jen ti nejlepší bubeníci. Je to celkem užitečná věc. Jsou určený pro použití v EZ a Superior linii, ale taky pro náš midi přehrávač EZ player pro, kterej může midi převádět na jakejkoliv jinej formát jako BFD atd. Pak taky prodáváme midi presety pro Superior. Jsou vytvořený jakbysmet profesionálníma uživatelama.  Dá se říct, že všechno co děláme, je určeno pro co nejjednodušší užití pro konečnýho zákazníka. Tak aby tvorba muziky byla fakt zábava a aby těch překážek při její tvorbě bylo co nejmíň.

Co je vaším bestsellerem?

Co se týče softwaru, tak určitě EZDrummer, pokud budu mluvit o knihovnách, pak nejspíše Drumkit from hell. Nejspíš proto, že je venku nejdýl a a je tím pádem velmi známej. Nashville EZX nebude taky moc pozadu.

Další otázka, která se týká prodeje, je ta, jak Toontrack bojuje s webovým pirátstvím?

To je velmi dobrá otázka. Nad pirátstvím nikdy nemůžeš vyhrát, a my se o to upřímně ani nesnažíme. Místo toho se pokoušíme stavět software a zvuky, za které lidi rádi zaplatí. Nadto máme vážně dobrou zákaznickou podporu a doufáme, že naše softwarové aktualizace jsou něčím, co lidi můžou stáhnout fakt rychle a podobně. Je spousta důvodů, proč by lidi měli za software platit. Přinejmenším proto, že ti co se snaží všem konečným zákazníkům ulehčit jejich práci, potřebujou taky něco jíst.

Před časem jsem dělal rozhovor se Steffenem z Obscury. Řekl mi, že přestane dělat muziku, až se budou dát na netu stáhnout jejich hadry. Co by tebe, Mattiasi, donutilo přestat pracovat a vymýšlet pro Toontrack?

Ha ha ha ha. To je z jeho strany úžasnej komentář. Přestanu v ten den, kdy pro mě bude má práce bezcenná. Musím hledat inspiraci v tom, co dělám, ať je to co je to. Pokud bych ji nemohl najít, pak bych nemohl pracovat. Nikdy jsem tohle nedělal, protože by to chtěli jiní, vždycky se snažím vycházet z dobrýho nápadu a vstříc něčemu co opravdu potřebuju nebo chci udělat, a pokud to funguje i pro ostatní, pak je to fajn. Nejdůležitější věcí ale zůstává to, že jsem s tím já spokojenej.

Spolupracuje s váma spousta více či méně známejch umělců. Jak tahle kooperace vůbec začala?

 Myslíš tím spíš, že spousta těchhle lidí používá naše produkty, ne?

No, z vašich webovek to až tak jasný není, takže jsem myslel, že se jedná spíš o spolupráci na zlepšení vašich produktů.

Ne, nejedná se o spolupráci jako takovou. Naše produkty se prostě všemožně rozšířily, a mám za to, že mezi metalisty se tak stalo hlavně díky Frederikovi Thordendalovi a Meshuggah, kteří je používali a mluvili o nich, kde se dalo. Taky jméno Drumkit from Hell se rozšířilo jako nekontrolovanej požár. Samozřejmě, že je s námi spojeno spousta nových umělců, ale obyčejně jsou to jen uživatelé a nám se daří se o nich dozvědět a pak je vkládáme mezi náš list umělců na webu.

No můžu říct, že jich tam nemáte zrovna málo a některý jsou i dost známý. Přicházejí taky někdy s nějakýma inovativníma nápadama? A pokud ano, dáváš takovým nápadům šanci, Mattiasi?

 Vždycky dám dobrýmu nápadu šanci. Je to právě případ s jedním z mých nejoblíbenějších bubeníků, Dirkem Verbeurenem, kterej přišel s nápadem udělat  The Library of Extreme Series (midi balíček). Jak říkám, rád si poslechnu jakejkoliv nápad.

Co nějaký novinky?

 Tenhle rok vydáme jeden produkt, kterej budou lidi určitě milovat. Nemůžu fakt říct, co to přesně je, ale bylo to nahraný v Top Notch Studio, kdesi v USA a má to na svědomí hodně známej producent a bubeník, teda aspoň pro metalový publikum. Tenhle rok toho vydáme víc, ale je mi líto, nemůžu k tomu říct víc. Můžu prozradit jen tolik, že makáme fakt tvrdě!

Celosvětově distribuuje vaše výrobky deset společností. Proč nemáte svoje zastoupení  v Český republice? Není to to správný místo pro byznys?

To nevím, proč u vás nemáme zastoupení. Rád bych tam u vás prodával a upřímně jsem ani nevěděl, že tam nejsme na trhu. Na to se budu muset podívat. Vždycky můžeš nakupovat online, spousta věcí se dá postahovat, nadto posíláme zásilky kamkoliv, i když si koupíš větší věc, jako třeba Superior.

Nesmíme taky zapomenout na to, že je Mattias i kytaristou a skladatelem z kapely Grande Luxe. Jedná se o neuvěřitelně klidnou a pokojnou hudbu, která vás trošku zpomalí ukvapený tempo dnešního světa.

Díky Petře. Jsem fakt rád, že sis to poslechl, a že se ti to líbí!

To máš recht, opravdu se mi to líbí.

Díky, chlape. Jo, miluju to bejt v kapele a dělat všechny ty věci, který k tomu patří.  Strašně rád hraju živě, takže jestli tam máte nějaký festivaly, tak mi dej vědět.

Jak dlouho jste spolu?  Váš zvuk je hodně vyzrálej. Určitě taky používáte Toontrack, že jo?

Hrajeme asi tak tři roky. Tak dlouho trvalo, než jsme dokončili naše první album. Museli jsme si muzikantsky sednout, jestli víš, co myslím. Taky jsme se snažili najít svůj vlastní sound. Deska vyjde 24 srpna 2011 a vážně se na to těším. A jo, Toontrack používám na vše. Mám skvělý studio v kanclu, který je vybavený výbornýma předzesilovačem, mikrofónama a podobně.  Takže všechno nahráváme tady. Toontrack používám na různorodý věci. Někdy nahrajeme živý bicí a pak je smícháme s nějakýma zvukama z Kick and Snare. Někdy to celý natočíme na Edrums, někdy použijeme Edrums na kopák, virbl a přechody a k tomu živou hajtku a činely. To je ta nejjednodušší věc jak udělat rockovější zvuk.

Jak se bude deska jmenovat? Máte už smlouvu s labelem, Mattiasi?

V současný době nemáme smlouvu s nikým. Pro začátek si album vydáme sami. Pokud přijde nějaká zajímavá nabídka, pak ji podepíšeme. Deska se jmenuje „Time measured in bitter chapters".

To je ale moc pěknej název. Víš, každej, kdo něco tvoří, si odněkud bere inspiraci. Jaká je ta tvoje? A nemusí to bejt nutně inspirace hudební.

Moje inspirace většinou přicházejí, jak jsi sám řekl, z nehudební sféry. Opravdu miluju nálady, zvukovou a hudební stránku filmů jakýhokoliv žánru, i když osobně teda upřednostňuju snímky se sureálním nebo mystickým podtextem. Taky mě samozřejmě ovlivňuje různorodá hudba jako Allan Holdsworth, Pat Metheny, Radiohead, Björk, Meshuggah, Fredrik Thordendals Special Defects, Ane Brun, Allisson Krausse, Khoma, Stevie Wonder, Sigur Ros, Mono, a hardrock ze přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Mohl bych pokračovat donekonečna. Je spousta muziky, kterou miluju.

Rozdílný vlivy, ale to se dalo čekat. Vaše muzika je taky velmi pestrá. Nezeptám se tě, co všechno bys s kapelou chtěl dokázat, ale to co bys s kapelou nikdy neudělal?

Se svou kapelou bych dělal asi cokoliv. Hlavním cílem je bejt dobrý a psát dobrý písně. Nikdy bych nedopustil to, aby se z nás stala nudná mainstreamová záležitost. Přestože část naší muziky může bejt vnímaná jako mainstream a já občas tenhle žánr poslouchám, nikdy bych nedovolil, aby se to stalo. Doufám, že mě chápeš. Hudba potřebuje tu a tam nějakej nečekanej zvrat. Muzika pro mě musí bejt zajímavá, mám to stejně jako s prací pro Toontrack. Musí to pro mě mít smysl, jinak to nemůžu dělat.

Všichni jste z Umeå. To je město pěkných pár kiláků na severu. Jak tam trávíte dlouhý zimy? Musí to bejt nádherný místo, alespoň teda podle fotek to tak vypadá. Je ve vašem městě něco, co bychom opravdu neměli propásnout?

Jo, žiju přímo u oceánu, z ložnice koukám přímo na obzor. Jenom otevřenej oceán, nic jinýho, je to fantastický. A jak jsi řekl, zimy jsou samozřejmě dlouhý, studený a temný. Aspoň jednou za zimu musím odjet do jinejch končin, jinak bych se musel zabít. Ale je to fakt krása, všechny roční období tady. Měl bys sem dojet a projet se na saních s psím spřežením. Minulou zimu jsem to zkusil s mým kámošem s Ameriky, a bylo to bezva! Taky bys měl! Říkali mi, že když se jedeš projet v únoru, tak máš velkou šanci zahlídnout soby a losy v lesích, prej i několik stovek najednou. My neviděli ani jednoho, ale to asi proto, že jsme tam byli pozdě v sezóně. Ale i tak to bylo skvělý.

Fajn, Mattiasi. Někdy vezmu čokly a sáňky a dorazíme za tebou. Díky moc za tvůj čas a rozhovor. Doufám, že ses bavil tak jako já.

 Díky, chlape. Bylo to bezva. A rád tě samozřejmě někdy potkám osobně.

S myšlenkou vyzpovídat kluky z předčasně zemřelých Despised Icon, jsem si pohrával poměrně dlouho. Trvalo to týdny, snad měsíce. Ne že bych neměl odvahu, nebo byl líný. Největším oříškem bylo se ke komukoliv z nich vůbec dostat. Neměl jsem pražádnou náladu obvolávat jejich bývalého manažera, či lidi z labelu. Vydal jsem se tedy cestou relativně nejsnazší. Cestou oblíbené sociální sítě. Jak jsem se ale mýlil. Po pár dnech „bušení do vrat“ jsem volal na pomoc Belzebuba, Víta Bártu i Pepka Námořníka. Dokonce jsem přemýšlel i o tom, že použiju na ulehčení průchodu zprávy k „nenáviděné ikoně“ lubrikační gel.
Po týdnech opětovného přeposílání zpráv a proseb (a počínajícího tiku v obou horních víčkách) se ozval Alex Erian. Byl milý, leč odmítl. Další na řadě se ocitl Alex číslo dva, Alexandre Pelletier. Tady to šlo poměrně hladce, až tedy na jeden malý problém. Alex mluví špatně anglicky. Abych mu tento hendikep trošku ulehčil, tak jsem v dobré vůli užil svou špatnou francouzštinu. A zmatení jazyků bylo na světě. Dokonalý virtuální Babylon.
Nakonec jsme to, jak sami vidíte, uplácali. Trošku jako Pat a Mat. Ale uplácali. Bohužel Alex nesvolil k živému rozhovoru, protože je prý skype „fucked up“. Tak vše proběhlo staticky přes emailovou korespondenci. To s sebou přineslo logicky nemožnost reagovat na Alexovy odpovědi. Proto vás prosím - a taky proto, že „Je ne comprends pas good french“ a dokončení tohoto rozhovoru by trvalo roky - abyste si veškeré hnidopišské poznámky, na co všechno jsem se nezeptal, nechali pro vhodnější příležitost;)

 

Ahoj Alexi, tak jak? Už to bude nějakej čas, co jste to s Despised Icon zapíchli. Čím se bavíš od tý doby? Nechce se mi věřit, že bys pověsil paličky na hřebík. Mimochodem, v jednom interview - myslím, že pro Sickdrummer.com - jsi zmínil, že bys rád dělal 3D pro videohry. Tohle teď děláš?

 Ahoj, máš se? Jasně, že jsem nepřestal hrát na bicí a psát songy. Utěsnil jsem si suterén v domě, abych mohl hrát víc a nahlas jak bejk (smích). Ne, nedělám videohry, makám u velký železniční společnosti, která se jmenuje CN.

Jak vypadá běžnej den Alexe Pelletiera? Mastíš hry, mlátíš do škopků, mastíš hry… Co?

Ha ha ha ha… Tohle jsem spíš dělal na tour. Doma je to práce, rodina, dítě, kára, grindová nakládačka na bicí v mým zvukotěsným sklepě, psaní písní pro moje nový kapely, sekání trávy a v noci hraní her (smích).

Na bicí jsi začal poměrně pozdě, až když ti bylo 16. Kdy ti vůbec docvaklo, že chceš bejt bubeník? Hrál jsi předtím na nějakej jinej nástroj?

Začal jsem s kytarou, ale to nějak nefungovalo. Neměl jsem z toho ten správnej pocit. Až jeden den jsem bubnoval na polštář nějaký písně od Manowar a uvědomil si, že jsem byl stvořenej z oceli (smích), abych hrál na bicí.

U tvých hudebních začátků stál bratránek Tony.  Jak na tyhle časy vzpomínáš? Muselo to bejt docela dobrodružství, objevovat svět hudby. Dělali jste tehdy převzatý pecky od Pink Floyd, Pantery, Deicide… Pořád máš rád tyhle kapely? 

Tyhle skvělý kapely ještě pořád poslouchám, ale už od nich nic nehraju. I když občas teda něco od Pantery (smích). Když jsme začínali, já na bicí, můj bratranec na kytaru, brácha na basu a jeden kámoš na druhou kytaru, tak to bylo fakt magický, vidět to, že jsme schopni hrát dohromady. Asi tak rok, co jsme byli spolu, jsme odehráli první show ve škole. Byli to převážně covery od Slayer, Pantery, Sepultury, Deicide a Cryptopsy (smích). Byly to skvělý časy.

Vím, že jsi v podstatě vyhrál konkurz na místo bubeníka Despised Icon. Jak ses o něm dozvěděl?

Znal jsem je, nějakou dobu už byli na scéně. Měli jsme nějaký trable v mojí starý kapele Deuterium, takže jsem se začal poohlížet po novým bandu. Viděl jsem, že Despised Icon hledají bubeníka, tak jsem to zkusil. Jejich starej drummer pak řekl, že jsem hrál jeho party tak na 95%, takže mě vzali. O pět měsíců později už jsem byl s DI ve studiu, při nahrávání Healing Process.

Ve chvíli, kdy jsi nastoupil na palubu DI se ti musel naprosto změnit život. Vzpomeneš si na nejlepší a třeba na opravdu nejhorší koncert? Nosíš v paměti fakt nějakej opravdu bizarní zážitek z těchhle dob?

Jo, bejt pořád na turné, to bylo pro nás pro všechny úplně nová věc. Bylo to vážně těžký. DI jako většina jinejch kapel, nevydělávala žádný peníze a účty se platit prostě musely. Nejhorší koncert, co si pamatuju, byl s Morbid Angel a Krisiun. Obě tyhle kapely byly moje oblíbený a celý dny jsem je sjížděl v cd přehrávači (smích). Tahle akce byla pro nás fakt peklo, protože ten dav byl plnej death metalistů a my tam byli jediná kapela, co do death metalu míchala hardcore. Takže ta masa lidí po každým songu bučela a řvala, že je hardcore na hovno. Bylo to těžký… Jednou v Kalifornii, když se na nás přijeli poprvý podívat lidi z našeho labelu, tak tam byl houf fanoušků, co mezi songama pořád bučeli. Jeden z našich zpěváků začal lejt vodu do ksichtu nějakýmu týpkovi, co dělal tyhle zvuky  a pak mu hodil flašku přímo do toho jeho ksichtu potom, co se tenhle maník cpal na podium, že se chce prát.. (smích). Vole, ten večer, to bylo fakt na posrání.

Naposledy jste se objevili na pódiu v Montrealu.  Jaký jste v tu chvíli měli pocity? Víš, co věděli jste, že je to vážně poslední koncert.

Na jednu stranu to byl smutek, na druhou stranu jsme byli šťastný. V kapele se udály nějaký sračky, takže už jsme spolu prostě nemohli zůstat. Je to na hovno, protože tak kapela byla na svým vrcholu. Na turné byla vždycky spousta srandy. Stát se to ale muselo. 

Jak vzpomínáš na vaši poslední akci na Brutal Assaultu, Alexi?

Jo, kurevsky skvělý jako vždycky! Výtečný kapely a bezva dav.

Hele, pokud se nepletu tak používáš bicí DW, že jo.  A Vic Firth. Je to tak? Proč sis zrovna vybral tyhle značky?

 Jo, jo. Pořád hraju na DW přechody a kotle. Kopáky mám od Vaudoo drums. Vic Firth navždycky zůstanou mýma paličkama.

Co je pravdy na tom, že ti ze začátku dával lekce sám velký Flo Mounier?  A proč jsi k němu vůbec přestal chodit? Byl moc přísnej? (smích)

Ha ha ha… Myslím, že jsem u něj byl jen na jedný lekci. Tenkrát mě zajímalo, jak hraje ty fakt rychlý grindový palby. Kvůli tomu mi začali říkat GRIND. Každopádně jsem chtěl dělat vlastní styl.

Najdeš ve svým životě něco, co bys chtěl aby se nestalo?

Asi to, že jsem byl ve škole takovej kašpar a dost se nesoustředil (smích).

Jsou Innie Colaiuta, Marco Minneman, Sean Reinert, Travis Barker, Dave Grohl pořád tvýma nejoblíbenějšíma bubeníkama? Nepřibyl někdo další za ty roky?

Pořád patří mezi ty nejoblíbenější, protože mají odlišnej styl hraní od ostatních. Dál bych jmenoval třeba Johna Longstretha, Kolliase nebo Inferna. Jsou úžasný v extrémní muzice.

Jaká je tvoje „životní filozofie“, Alexi?

Žij tak, abys byl šťastnej z každýho jakýhokoliv úspěchu, kterej se ti podaří.

Nejdůležitější lidi tvýho života?

Má malá holčička Kaila, má přítelkyně Marie-Michelle.

Řekni mi na závěr, kam se podějeme, až to s náma sekne?

No přece do vetřelčího grind světa, vole (smích)! Těšte se na moje nový kapely, brzo se něco objeví na youtube. Rozdrtí to ve vás život. Grind forever!

Díky moc za rozhovor a tvůj čas. Budeme se těšit!

Spousta z nás má potíž najít koule k mnohem snazším životním krokům než tenhle rodák ze severovýchodu Itálie. Vlasatý zkérovaný týpek, o kterém tu mluvím, se jednoho dne sebere, opustí poklidné „vody“ nevelkého města Treviso a bez kloudné znalosti angličtiny odletí do bezmála osmimilionového Bostonu. Bok po boku se svou láskou – manželka Mandy promine;) – kytarou.
To co následuje pak, připomíná trošku pověstný (profláklý?) americký sen. Čistokrevný americký (italský?) sen vybudovaný z tvrdé práce a píle. Sen, který nevhání slzy do očí jako slzný plyn. Sen, který je kotvou v srdci a kotvou pro srdce. Touha a vášeň a vášeň pro sen…Sen, který konejší spáče a vrůstá do očí probuzených….
O části svých splněných snů vám bez zbytečného patosu povypráví sám modrooký „ ragazzo“ s mušketýrským knírkem. Krotitel strun a hmatníkový žonglér. Příjemné čtení. Francesco Artusato přichází.

Je mi opravdovým potěšením tady přivítat Francesca Artusata, skvělýho kytaristu a skladatele. Ahoj, Francesco!

 Ahoj všichni.

Poslední dobou jsi pořád v jednom kole. Pověz nám, co tě momentálně nejvíc zaměstnává? Tvůj projekt nebo All Shall Perish?

 Oboje. Jak můj sólovej projekt s novou nahrávkou, tak ASP. Zítra vyrážíme na turné. Na Mayhem Festival.

To vypadá na festival plnej velkých jmen…

Jasně! Bude to strašně vzrušující. Víš co, jet tour s kapelama jako Machine Head nebo Megadeth. Nemám slov.

Hm, tomu celkem věřím. Hele, posuňme se o něco nazpět do historie. Někde jsem četl, žes vyrůstal v muzikantský rodině, v městě Treviso. Jak si na tyhle doby pamatuješ?

 Měl jsem fakt velký štěstí, že jsem byl oblopenej spoustou muziky, během let, kdy jsem vyrůstal. Takže to skoro vypadá, jako že se to takhle přesně mělo stát... A teď mluvím o hudební kariéře, což je teda pořádný sousto, když s ní začínáš. Miluju svou rodinu. Oni jsou důvodem toho, co dělám.

Musí na tebe bejt pyšný. Než jsi začal hrát na kytaru, tak jsi nějakej čas hudlal na saxofon. Co tě přimělo k týhle výměně nástrojů?

Bavilo mě hrát na ságo. Ale z nějakýho důvodu jsem vždycky věděl, že to není nástroj pro mě. Prvních pět minut hraní na kytaru bylo tak rozdílných. Hned jsem věděl, že je tohle bude můj inštrument.

Docela mě zajímá, jestli jsi byl samouk, než jsi nastoupil na Berklee?

 Vůbec ne. Hned jak jsem s kytarou začal, tak mi dával lekce můj bratr, pak můj kámoš – kytarovej učitel a můj bratranec, což je taky profesionální jazzovej kytarista. Potom jsem nastoupil na Accademia Musicale Lizard.

Kdy tě napadlo sebrat se a odletět do Bostonu studovat muziku? Bylo na Berklee něco tak zajímavýho, co ti učarovalo natolik, žes hned věděl, že je to škola pro tebe? Nebylo to trošku tvrdá lekce pro italskýho kluka z maloměsta?

Zaslechl jsem o Berklee celkem brzo potom, co jsem začal hrát na kytaru a znělo to fakt jako škola, kam stojí za to jít. Na tuhle školu chodilo a absolvovalo tolik známejch jmen. Ano, nebylo to vůbec jednoduchá zkušenost. Odstěhoval jsem se do Bostonu, bez toho abych uměl dobře anglicky. Nikoho jsem tam neznal. Měl jsem ale tenkrát v sobě tolik hnací síly. Díky tomu nebyly všechny tyhle věci tolik důležitý. Na 100% jsem se soustředil na studium hudby.

Co přesně jsi na Berklee studoval, Francesco?

Přijel jsem studovat kytaru, ale brzo poté, co jsem začal, jsem si uvědomil, že se chci naučit víc o hudbě, hudební skladbě, aranžování, hudebním softwaru. Takže jsem si jako hlavní obor zapsal filmovou hudbu. V zásadě jsem bral všechny lekce kompozice plus hodiny o nahrávacím softwaru. A samozřejmě jsem hodně hrál na kytaru.

Tak to musel bejt solidní nátěr. Byl jsem vážně ohromenej, že jsi absolvoval tuhle školu za tři roky, summa cum laude. Cos dělal pak? Začal jsi hrát s Hiss of Atrocities?

Tahle kapela začala už na Berklee. Všichni z kapely studovali na týhle škole.

Google mi s hledáním odpovědi moc nepomohl, tak se tě musím halt zeptat. Hrají ještě HOA, nebo ne?

 Ne, tahle kapela se rozpadla na konci roku 2009. Tak to bylo. S druhým kytaristou a basákem se docela často bavíme a vídáme. Jsou to skvělý lidi.

Jak se to vůbec zchumelilo, že ses ocitl v řadách ASP?

 Potkal jsem nějaký lidi, co znali nebo pracovali s ASP, ještě když jsem hrál v HOA. Prostě jsem jim zavolal, když se moje kapela rozpadla.

No to museli bejt rádi, když jim svoje služby nabízí takovej kytarista, ne?  

Požádali mě, abych se nafilmoval, jak hraju některý jejich rify. Líbilo se jim to, takže mě pozvali do Oaklandu, kde ASP zkouší. Potkali jsme se, vyrazili si, zahráli nějakou muziku a bylo to.

Nové album ASP brzo spatří světlo světa. Dočkáme se nějakýho hudebního posunu? Nějakejch výraznejch změn? Podílel ses taky na skládání, nebo tě to pro tentokrát ještě minulo?

 Deska 'This is Where it Ends' vychází 26. Července. Napsali jsme jí společně loni na podzim a během letošní zimy. Jedná se o vývoj toho, co jsi mohl u ASP slyšet už dřív. Album je neuvěřitelně tvrdý ale zároveň dost melodický. Spousta kontrastů. A neuvěřitelná kytarová práce (smích).

Máte na desce nějaký zvláštní hosty? Kde jste 'This is Where it Ends' natáčeli, Francesco?

 Zvukovým inženýrem byl zase Zack Ohren. Je prostě skvělej. Je to fakt dlouhý a intenzivní album. A v jedný písni hostuje Alex z Despised Icon.

Když už ses zmínil o „neuvěřitelný kytarový práci“, pak nemůžeme opomenout, že tvůj projekt právě vypustil debutní kotouč. Musím uznat, že je to neskutečnej válec. Jak dlouho jsi připravoval muziku na tuhle nahrávku?

 Spousta z tý muziky je vlastně dost stará. První demo k tomuhle projektu, se třema písněma, jsem nahrál někdy v roce 2005, když jsem byl ještě na Berklee. Od tý doby jsem nepřestával psát. A právě když se v roce 2009 rozpadli HOA, jsem se rozhodl dokončit tenhle projekt a dát dohromady album.

Album, o kterým mluvíš vydává Sumerian Records. Řekl bych, že jsi v jejich vodách celkem zvláštní rybou, nepočítám-li Evana Brewera samozřejmě. Jak ses k nim dostal?

No, desky jako je ta moje se dají líp srovnat s umělcema, který nespolupracujou s extrémníma metalovýma labelama. Spousta lidí mojí desku přirovnává k instrumentálním kapelám, který se začaly objevovat tak rok, dva nazpátek. Můj projekt vznikl o dost dřív a je blíž kytaristům, co mě ovlivnili nejvíc. Vai, Satriani, Petrucci, Kiko Loureiro, Andy Timmons, Scott Henderson, Holdsworth, a další… Hele, dokonce i já jsem byl překvapenej, že Sumerian projevili zájem o podepsání kontraktu. Ale to taky poukazuje na to, jak jsou otevřený různorodejm žánrům. Jsem si jistej, že se nám jich v budoucnosti dostane ještě víc.

Chaos and The Primordial, tak se tvůj debut jmenuje. Jedná se o koncepční cd?

 Ve skutečnosti ne. Ačkoliv obsahuje dost opakujících se témat.

Nikdy tě nenapadlo zaangažovat nějakýho šikovnýho zpěváka?

Pro tenhle projekt ne. Chtěl jsem, aby byl plně instrumentální.

Dobrá. Prozradíš mi, kam momentálně soustředíš nejvíc svojí energie?

Zrovna teď do ASP. Je to největší závazek. Nová deska a taky spousta turné.

Prozradíš nám něco ze svý kuchyně, Francesco? Používáš stejný vybavení pro ASP i pro svůj projekt?

Je to skoro stejný. Momentálně je to AXE FX, kytary Ibanez, Seymour Duncan, struny Ernie Ball.

Populárních sedm a více strun? (smích)

 Sedm i osm.

No, myslím, že by tobě konkrétně stačily tak tři struny k natržení prdele většiny kytaristů. … Tak mě napadá, jestli se náhodou nehodláte podívat za náma do Evropy?

Ha ha ha ha… Díky! Vypadá to, že v Evropě budeme až příští rok, letos to bohužel nevyjde.

Škoda, ale tak snad se dočkáme. Pověz, co tě poslední dobou chytlo za novou muziku?

Tenhle rok by mělo vyjít spoustu dobrejch alb. Dost z nich jsou moji oblíbenci. Opeth, Meshuggah, Gojira.

Fajn. Poslední dvě otázky. Kolik si bereš za kytarovou lekci? Dal bys mi hodinu zadara?

 Ha ha ha! Účtuju si 50$ za hodinu.  A dělám většinou skype lekce.

No asi bych si měl nějakou hodinu zaplatit (smích)! Poslední otázka bude z vážnějšího soudku, slibuju. Kdo, nebo co na tebe mělo největší vliv během tvýho života, Francesco?

 Můj děda. Byl to neuvěřitelnej člověk. Nikdy jsem nepotkal někoho, jako byl on. A samozřejmě má rodina a moje krásná žena. Oni jsou důvodem toho, že mám v sobě tolik vášně a energie pro to, abych dělal hudbu.

Skvělý! Přeju ti hodně štěstí s ASP i s tvým projektem. Ať ti to pořád jde tak pěkně od ruky a doražte brzo do Evropy. Měj se.

Díky, chlape. Uvidíme se.

Po nevelké odmlce se hlásí jedovatý chřtán a morda z Gehenny, Vlčí hvězda ve své majestátní nesnesitelnosti.  Sám pan Vargstjern a jeho nemilosrdná břitva z písmen a špatné interpunkce.  A s ním mimozemská monstrmašina, která bývala měla, místo Dannyho Elfmana, nahrát doprovodnou hudbu k Burtonovu snímku, Mars útočí.  Bohužel se tak nestalo, a kritici tudíž nemuseli polykat vlastní výměty, stiženi nevratným vyšinutím mysli. Třeba by bývali dali tomuto „woodovskému“ kousku i o nějaký ten bodík navíc. Nebo by hromadně naskákali do Grand Canyonu. Čert ví. My ale ze čtvrté planety naší sluneční soustavy (a od našich milovaných kritiků) ladně odskočíme rovnou na planetu šestou, na majestátní Saturn.

Saturn je věru zvláštní slovo. Prazvláštní bůh spojený s úrodou a hojností. A taky s minimálně pětidenní mimořádnou kalbou  ve starověkém Římě (ano správně, jsou to Saturnálie – pozn.red.).  Bůh úzce spjatý s chaosem a nesouladem, který obklopoval jeho řeckého kolegu, Titána Krona. Rovněž také tajemná planeta s prstenci z ledu, kamene a prachu. Právě tyto prstence – které mimo jiné činily Saturn unikátním do roku 1977, kdy vědci objevili prstence i u dalších tří planet – daly jméno netradičnímu seskupení ze západu Spojených států. Stačí jeden jediný poslech a víte, že tohle není úplně běžná kapela. Jeden jediný poslech a začnete se ptát. Jako já. Přivítejte Lucase Manna, hlavní mozek tohoto kromobyčejného ansámblu.


Je tu páteční večer a s ním i jeden zajímavej host. Ahoj Lucasi, všechno v pohodě?

Jo, všechno v cajku.

Letos to budou dva roky, co jste založili kapelu. Máš nějaký horký novinky z brlohu Rings of Saturn?

No, Sháníme dodávku, abychom mohli vyrazit na cesty tohle léto nebo na podzim. A taky se chystáme v květnu do studia nahrát nový album. Abych nezapomněl, taky k nám přibyl druhej kytarák, basák a klávesista.

No výborně! Ale nejžhavější novinkou patrně bude to, že si vás pod křídla vzali Unique Leader, ne?

Ó, jasně! Samozřejmě!

Musíte bejt sakra šťastný. Jak se to událo, pověz?

Si piš, jsme z toho úplně vedle hele. V podstatě jsme jednou ráno od nich dostali email s nabídkou. Bylo to pár měsíců poté, co jsme vydali Embryonic Anomaly.

Vidíš, úplně jsem ti zapomněl poblahopřát, chlape. Takže gratuluju!

Díky, vole:)!

Co vůbec vaši noví členové? Povíš nám něco o nich?

Joel Omans je neuvěřitelnej shredder z Washingtonu. Je mu sedmnáct a hraje pouhý 4 roky! Pomůže mi dodat nějaký nový myšlenky na nový album. Našim novým basákem je Colin Waldo, z Alabamy. Je taky nesmírně talentovanej a technicky zdatnej. A Chris Wells je naším klávesistou. Přidá nějaký atmosférický prvky na naší novinku.

Jo, Colina jsem viděl jak mastí celkem pravácký sweepy na vašem myspace (smích). Všiml jsem si, že vás vybavuje spousta společností. Mezi nimi jsou i Halo guitars. Připravují pro vás nějakej mimozemskej nástroj, co?

(Smích) No, až budeme mít nějaký nový kytary od Halo, pak si s Joelem necháme udělat na hmatník značky ve tvaru kruhů v obilí.

To zní fajn, hele. Takže žádný přidávání strun? Vy teď hrajete na sedmičky, viď?

Jo, na sedmičky. Na tomhle albu určitě na osmičky nepřejdeme. I když možná v budoucnu přece ano.

Zmínils, že v květnu budete točit novou desku. Co můžeme očekávat? Proběhne nějaká dramatická hudební změna?

Ou, v květnu to nevyjde, vlastně to chvilku potrvá, než bude tahle deska venku. Jen ji natočíme, uděláme teaser k jedné písni a pak ji necháme chvíli uležet (smích). A jo, myslím, že se dočkáte celkem velkých změn. Zvuk zůstane stejnej, jen ho trochu rozvedeme. Pár změn k povšimnutí, co stojí za zmínku, budou kytarová sóla, víc keyboardů, rychlejší tempa, atd..

Rychlejší tempa říkáš? No, to mě přivádí k otázce, zda-li je váš bubeník člověk?

(Smích) My všichni jsme mimozemšťani!

Jsem si jistej, že klávesy vnesou do vaší produkce, která už je sama o sobě výtečná, další rozměr. Víš, objevil jsem vás čirou náhodou. A první poslech byl něco jako,  hmmm trošku Viraemia, ale jako dobrý... hmmm, to není Viraemia, ale šílená mimozemská invaze. Řekni mi, jak se to stalo, že jste tak brzo dosáhli takhle originálního přednesu?

No, před Embryonic Anomaly, jsme natočili album, který jsme odepsali, protože nebylo dost originální. Potom jsem já osobně změnil dramaticky svůj styl hraní. A díky spoustě experimentování jsme docílili novýho a originálnějšího zvuku.

Jeden z mých přátel mi říkal, že když vás poslouchá, tak má dojem, že poslouchá videohru.  Bude to patrně debilní otázka, ale máš rád George Lucase a jeho Hvězdný války?

(Smích) Hvězdný války jsou dobrý hele! I když já teda na filmy moc nekoukám. Dávám přednost starým školním videohrám, jako SNES, NES a N64. Naše hlavní inspirace, jak hudební tak textová, pochází z Dead Space series pro Xbox 360.

Víš co, tvoje jméno je Lucas, George je příjmením taky Lucas, tak jsem tam asi chtěl najít nějakou kontinuitu (smích). Zmiňoval ses o tour. Řekni nám o něm něco víc, prosím tě..

No, možná budeme letos otvírat Summer Slaughter, ale to záleží na tom, kolik dostaneme hlasů ze všech těch vybraných kapel. Pokud se tak nestane, pak určitě spácháme v létě nebo na podzim nějaký vlastní tour.

A neřekneš nám s kým pojedete tour? Nebo nesmíš? (smích)

(Smích) Nesmím to prozradit, dokud to nebude zveřejněný.

Tak mě napadá, kolik jste vůbec odehráli živých vystoupení, Lucasi? Jaká byla odezva fanoušků?

Celkem jsme hráli s ROS 4 koncerty. Fans byli úplně odstřeleni, chtěli s náma pokecat, popít, nechávali si od nás podepisovat merch.

Víš, já si jen stěží dokážu představit, jak by na vás reagovalo české publikum. Buď by si utíkali koupit lístek do vesmírný rakety, nebo kvér aby se odpráskli.

Ha ha ha ha!

Kdo dělal vaše logo? Líbí se mi!

Dělal ho Tony Koehl, stejně jako přebal na desku.

Budete s ním i nadále spolupracovat? Nebo je to zase tajemství (smích)?

Vlastně jsme už ve video updatu na našem facebooku ukázali přebal nový desky. Dělali ho MindRape Art.

Fajn. Řekni mi, co tak obyčejně dělají mimozemšťani v Kalifornii?

No, unášíme lidi, rozhazujeme mrtvoly po nebi, drtíme lidský vnitřnosti a pak o tom píšeme brutální muziku (smích).

Taky dobrý (smích). Co by sis vzal s sebou na opuštěnej ostrov?

Loď.

Ta ti bude celkem na houby, když nebudeš mít co jíst. Měl jsem spíš na mysli nějakou knížku, Ýtýho, Spielbergovu hlavu nebo tak něco…

Dobře ty! Lodí jsem myslel svou vesmírnou kocábku!

Tak teď jsi mě fakt dostal (smích). Řekni mi, co miluješ na zemi nejvíc? A važ slova (smích).

Ty jo, tak ta je těžká! Já vlastně ani nevím, člověče (smích).

Tak to aspoň zkus. Nikdo tě za to nebude řezat. Na tuhle otázku přece neexistuje správná odpověď.

Dobře, tak v tom případě nejvíc na světě miluju tebe, Petře (obří smích)!

No do prdele ty vole (smích)!

Ha ha ha…

Ok. Myslím, že jsem se už zeptal na všechno, co mě zajímalo. Přeju vám, moji mílí ufoni, sakra velkej úspěch pod křídly Unique leaderu. A doufám, že uslyšíme nový songy co nevidět. Přijeďte do Evropy. Tím byste nám udělali velkou radost.

Skvělý! Díky za rozhovor a milý slova. Doufám, že se brzo do Evropy podíváme!

Minulou neděli dostaly matky ke svému svátku hned několik hodnotných darů. Za prvé se nadmíru vydařilo počasí, takže mohly zvesela napustit svá utrmácená těla sluneční energií. Za druhé se ty roditelky, které holdují hokeji, mohly ruku v ruce s dárci spermií radovat, jelikož národ srpu a kladiva dostal zaslouženě nandáno od „maličkých“ Čechů. No a do třetice se na Chmelnici sešla vpravdě výtečná hudební sestava, kterou si tedy nenechaly ujít především matky budoucí.

Třikrát si se Zdendou (ex- 5 Symbols) zařveme gól, vylohníme několik šálků kávy, předraženou matonku, kýbl kofoly, a s konstatováním toho, že - „Rusáci jsou fakt zmrdi“ - vyrážíme hned za roh sport baru, do klubu Exit Chmelnice, kam Obscure dotáhli kvartet zajímavých kapel. Čeká na nás laskomina v podobě čtveřice For Today, Adept, As Blood Runs Black a Caliban.

Je kolem sedmé navečer. Čekáme, než se otevřou brány klubu. Kolem vystajlovaní adolescenti, s kterými můj outfit nemůže soupeřit (zvláště moje orvaná kapsa). Zdenda je na tom o poznání líp. Marně zatahuju břicho. Opodál stojící hlouček může vážit zhruba tolik, co já. S evoluční linií plejtváka nemám vážně nic společného. Tihle mladí prostě jenom málo žerou. A jak jsou barevní! Být ženská, tak řeknu, že jsou i asexuální. Každopádně se výtečně hodí do místního koloritu. Ten barák naproti klubu, a vůbec celá místní architektonická lepenice, vytváří zvláštní atmosféru. Vyhlížím Terryho Gilliama (svérázný britský režisér - http://www.csfd.cz/tvurce/2910-terry-gilliam/ - pozn.red.). Zřejmě to nebudou filmové kulisy. To, co vidím, bude vážně skutečnost. Inu, socialistický realismus má i po těch letech svérázný „říz“. Vyzáblí samečkové jakbysmet.

Několik desítek schodů nahoru. Následuje slavné zaklínadlo, které mi umožní vstup gratis. Vzduch je prosycen známými klubovými atributy – pot, kouř a odér dávno zaschlého šnapsu. Klasicky špatné je i odvětrávání prostoru. Těch pár oken v prostorách u baru by to nezachránilo, ani s pomocí Harryho Pottera. Hodila by se turbína z Boeingu, říkám si. Nenaděláš nic. Mikina musí halt dolů.

Po obhlédnutí hadrů, si odnáším krásný červený dres For Today a kupuju vodu, abych nelekl. Zaujímáme místo v bezpečné vzdálenosti od už tak dost natěšeného davu. V klubu může být něco kolem 150 lidí, což sice není moc, nicméně všichni se očividně skvěle baví.

Netrvá to dlouho a na pódiu se zjevuje první kapela.  K mému velkému údivu jsou to právě For Today. Je to samozřejmě pouze můj subjektivní dojem, ale zařadit FT na startovní pozici celého setu, mi nepřijde jako příliš dobrý tah. Taková hromada energie si zaslouží plnější sál a mnohem zralejší večer. Klukům to ale evidentně nevadí.  Cítím z nich upřímnost a víru v to, co dělají. A že to dělají výtečně, o tom není sebemenších pochyb. Zasypává mě obrovská síla. Set se opírá převážně o poslední album „Breaker“. Pohyb na pódiu, hlavně tedy na pravé straně malinko vázne (Ryanovi Leitruovi, coby sólovému kytaristovi, to člověk rád odpustí), ale herní projev je brilantní. Opravdu dobrý zvuk a uprostřed stage výtečný frontman Mattie Montgomery. Děcka roztáčí první circle pit. Tančí se a dovádí. Dozvídáme se, že je Ježíš král a, že všechny členy FT nějakým způsobem víra v něj zachránila. Tahle prokřesťanská agitace ale tenhle večer nepadá na příliš úrodnou půdu. Spousta lidí asi ani dobře nerozumí. Mattie totiž mluví jako kulomet. Nehledě na to, že pronášet veřejně takové věci v zemi, kde by slovo ateistický mělo být součástí úředního názvu země, je snaha vpravdě zbytečná.

Ani se nenadějeme a set je u konce. Bylo to jako mžik. FT už nepřidají ani tón. Na obligátní „one more song“ odpoví jen zamáváním a úsměvem. Tleskám, až mě bolí dlaně. Na úvod večera je laťka nastavena dost vysoko.

Po malé přestávce, a mé návštěvě nepříliš dobře fungujícího WC, přicházejí na scénu švédští The Adept. Město Trosa, kde tkví kořeny této pětice, není v podstatě nijak zvlášť zajímavé. Je fakt, že je to oblíbené letovisko, a že zde můžete během letních měsíců potkat třeba švédskou královskou rodinu nebo slavného Bennyho Anderssona (člen skupiny ABBA – pozn.red.), ale jinak je takových měst v zemi tří korunek habaděj.

Příjemné a do jisté míry osvěžující je to, že TA nezní ani trochu seversky. Při prvním poslechu jsem si říkal:  No jo, další americkej trendcore, což byla samozřejmě chyba lávky. Chyba zeměpisného určení, podotýkám. Bohužel, ani po zjištění svého pomýlení, jsem nebyl schopen nazírat na tyto mladé skandinávce jinak, než na trendovou záležitost. Nejinak tomu bylo i minulou neděli. Neupírám klukům jistý hitový potenciál. Bezpochyby se jedná o kapelu, která vykukuje z bahna průměru, kapelu, jež se dokáže vrýt do paměti. Jejich živá show mě ale vůbec nepřesvědčila. Jediné, co ve mně po vystoupení TA zůstalo, byl neurčitý pocit nedůvěry. Jakýsi rozpor mezi tím, co jsem mohl na pódiu pozorovat, a tím, co ke mně tahle pětka mimo smysly vysílala. Nevěřil jsem jim jediné slovo, jediný pohyb. Jako by se mnou adepti hráli falešnou hru. Diváci byli ale spokojeni. Vřava a mosh měli i nadále naplňovat sál. Zdeněk se jen podivoval, jak je možné, že tak mladí hoši mají už celé tělo pokryté tetováním. Měl tím především na mysli zpěváka Roberta Ljunga.

Další káva, další voda, bez níž bychom se s magickým „puc“ rozsvítili v tisíce jisker a nadobro byli ti tam. Utíráme zpocená čela. V klubu je čím dál větší vedro a nedýchatelno. Čím větší je nám teplo a jak nám tak dochází vzduch, tím více si všímáme žen kolem nás. Řekl bych, že se jedná o nadmíru zvláštní úkaz. Ale co naděláš. Žen a dívek je tu dnes opravdu hodně. Některé jako by vůbec netušily, kde to jsou. A především proč. Ale i to se stává.

Pomyslnou švédskou zimu střídá slunná Kalifornie. As Blood Runs Black v čele se Sonikem Garciou, který mi velmi připomíná Baracka Obamu. Nová sestava, nová deska. Mezi fanoušky je cítit velké očekávání. Přemisťujeme se na druhou stranu klubu, abychom zhodnotili zvuk i zprava.

Ta chvíle, než udeří vichřice, se vždycky zdá nekonečně dlouhá. O to silnější a devastující je ten samotný úder. ABRB mi doslova vyráží dech. Jsou precizní, čiší z nich síla, um. Hrají jako jeden muž. Trošku mě mrzí, že svůj prostor na pódiu věnují převážně debutnímu „Allegiance“. Deska je to samozřejmě výborná, ale já na rozdíl od spousty mých přátel oblibuju i jejich letošní „Instinct“. Sonik se ptá, jestli „my tady v Praze“ o nové desce víme. „Ne asi ty voe“ posílám mu nazpět odpověď a v duchu kvituju Sonikovu snahu o pečlivou výslovnost, aby rozuměli i ti méně zdatní. Mezi skvěle odehranými songy se rovněž dozvídáme, že jsou kluci dost daleko od domova, a že bychom je mohli podpořit koupí jejich merče (podpořili jsme po show, takže běda jestli jste to prokalili!). Dav se roztáčí v circle pitu a vidíme i první „wall of death“, kterou frontman ABRB pečlivě odpočítá. Občas mi až zatrne, když vidím, jak se nám tam ti mladí v kotli o sebe tlučou. Na druhou stranu obdivuju, kolik mají v sobě energie a hřeje mě u srdce, že je tahle muzika baví. Dobrá nálada zaplňuje celý klub. Po necelé půlhodině ale i ABRB končí. A ani tady se bohužel přídavku nedočkáme.

Do role zlatého hřebu a pomyslného vrcholu večera jsou tedy pasováni němečtí Caliban. Kapela, která patří sice mezi ostřílené harcovníky, která má poměrně širokou podporu fanoušků, bohužel ale také kapela, se kterou si nějak vnitřně nerozumím. Upřímně přiznávám, že mě jejich tvorba víceméně úspěšně minula. Ta část jejich produkce, kterou jsem měl možnost zaslechnout, mi nijak výrazně k srdci nepřirostla. Je to ten typ kapel, co mi nevadí, ale které cíleně nevyhledávám.

Po poměrně dlouhém a pečlivém zvučení přichází na stage kvintet z německého Hattingenu. Z výtečného zvuku, který se linul z reproboxů při zvukové zkoušce, se během okamžiku stává nečitelná koule, z které vyčnívá pouze melodický zpěv kytaristy Denise Schmidta. Mimochodem, před čistým Denisovým vokálem jsem byl před samotným vystoupením Calibanu několikrát varován. Kupodivu tenhle večer zklamat neměl.

Uniformní výzor kapely mi evokuje jedny velmi známé švédy. Zpěvák Andreas Dörner má image zlovolného viru z kresleného seriálu „Byl jednou jeden život“.  Marco Schaller a Marc Görtz zase vypadají jako bachaři. Kapela do toho zjevně dává vše, nicméně mě to nechává klidným. Mrzí mě to. Částečně asi působí určité antipatie, které mezi námi fungují. Nějak nemůžu překousnout tu německou urputnost, která z Caliban čiší. Nelíbí se mi Andreasův ječák i jeho teatrálnost. Říkám si, proč tam není víc čistého zpěvu. Dneska zní dobře.

Kapela přestavuje mimo jiné i nové ep Coverfield, z něhož hraje „předělávku“ od At the Gates. Velká škoda, že fans nekřičí víc a Caliban nespustí druhý nabízený cover, kterým je „My girlfriend’s girlfriend“ od Type O‘ Negative. Jsem si jist, že by to dopadlo lépe. Zahrané to není špatně, to zdaleka ne. Problém je v tom, že bych nesměl znát italskou verzi „Blinded by Fear“ od Fleshgod Apocalypse. To je totiž nesrovnatelně jiná liga.

Již notně propocené publikum nepřestává tančit. Přichází další zeď smrti. Další zběsilé circle pity. To znamená, že je vše v nejlepším pořádku. Mládež se baví, tak to bude jen tím mým „blokem“ vůči téhle kapele. Pomalu odcházíme. Ještě jedna píseň těsně vedle pódia. Tady je ten zvuk nesrovnatelně lepší. Bohužel tady taky slyším to, že ten melodický zpěv, až tak dobrý není. Vyložený průser, který jsem očekával, to ale není. Je na čase zvednout kotvy.

Čeká nás dlouhá cesta nocí zpátky. Taky jedna drahá, ale docela dobrá sýrová bageta. Někde těsně před Humpolcem, se shodujeme na jedné věci. Buď jak buď, byl to super koncert. A taky na faktu, že Kristýna Kočí je vážně čubka.