Born of Osiris na to šli vždy trošku jinak. Šestice z amerického Palatine, Illinois od roku 2003 válcuje drtivou část core scény. Nejcennější vlajková loď flotily se jménem Sumerian Records, kapela, která svými nahrávkami The New Reign (2007) a A Higher Place (2009) pumpuje srdce mladých kytarových mágů, zvrhlých pokojových instrumentalistů a corových geeků.
The Discovery bylo nahráváno ve studiu BOTA v Lake In The Hills, mixováním se zabýval Jason Suecof (All That Remains, Trivium, Devildriver). Vydání této desky předcházely neobvyklé, až úsměvné události. Sumerian Records totiž nejdříve vypustilo několik falešných skladeb z desky, aby neutralizovalo webové piráty. Servírovány tak byly záměrně zvuky prdění, pípání nebo proslovy Charlieho Sheena. Aby toho nebylo málo, tak s tímto únikem hrál divadýlko i zakladatel labelu Ash Avildsen, který obratem na facebooku informoval o údajném úniku tohoto alba a častoval stahovače a piráty nadávkami.
„Hey all you jobbers who like to steal our albums – word out on the ocean (pirates don't use streets) is that the BOO album has leaked.. perhaps the pirate ship will leak too and sink in to the sea. in any case, enjoy pirating the record and hopefully you guys choke on a cannonball. happy torrenting you cowards“
Nicméně se jednalo o promyšlenou akci, zajímavý marketingový tah a originální způsob jak vyjebat s piráty a stahovači.
Ale k samotnému albu. Hraje mi jedna z nejlepších a nejpromakanějších metalových kapel současnosti. Bez užšího škatulkování, zkrátka je to fakt. Každá ze skladeb má co nabídnout, nenudím se, poslouchám a užívám si promyšlenou kytarovou virtuozitu, vychytralé rytmy a kreativitu Lee Mckinneyho. O čelo mi nepřetržitě brnká ta pekelně ostrá basa Davida Darocha, krk mi svazují vrstvené, barevně rozdílné a dobře do sebe zapadající křiky leadera Ronnie Canizara a samplisty Joe Burase. Nikde netrčí žádná ostrá hrana, žádné roztřepené konce ani zkroucené železo. Chvíli přemýšlím, jestli to není chyba. Z beden na mě cáká ohromné charisma kapely, devastační razance, dravá energie, dramatické motivy a chuť experimentovat. Vyspělejší, temnější, s občasným závanem neurotismu, šmrnc mu rozhodně dodávají trance a dubbeatové syntezátorové vzorky z dílny Joe Burase (ani mě nenapadne, že tam někomu nebudou vadit). Svěží, žádný znovu a znovu, stále dokola ohřívaný čajíček. I když, popravdě na mě The Discovery působí konzervativnějším dojmem, než jaké jsem myslel, že nové album bude. Nevadí, já už jsem si toho v životě myslel tolik...
Jak už jsem řekl, skladba vedle skladby je jako série zlatých cihel ve sklepě legendárního Sadáma Husajna. Ovšem v cílové rovince nahrávky, po neskutečném maratonu 53 minut se 14ti krátkými přestávkami na rozdýchání (a to nepočítám tři bonusové tracky, které stopu alba přetáhnou přes hodinou hranici), nenacházím onen pocit stodesetiprocentní spokojenosti. Pořád mi tam chybí něco, stejně jako na nahrávce předchozí, co by tento kotouč pozlatilo, vystřelilo do vesmíru, aby nahradil Slunce. A myslím, že v případě takových muzikantů jakými jsou Born of Osiris to něco s klidem očekávat můžu…
Každopádně je The Discovery nesmírně inteligentním, ambiciózním albem, které vytáhlo starý zvuk kapely do zcela jiné dimenze s tím, že si zachovává vše, na co jsme u Born of Osiris zvyklí. Jeho poslech bude pro mnoho core úchyláků větším zážitkem než noc strávená s roztomilou brunetkou.
