U příležitosti květnového koncertu Amia Venera Landscape v brněnském klubu Melodka se mi dostalo do rukou jejich první a zároveň jediné, dlouhohrající album The Long Procession. Tato mladá šestice pocházející z Itálie přitom není v plenkách a její zrod se datuje na rok 2007. Rok poté již servírovali hladové italské scéně první tři skladby na svém debutovém EP a setkali se s velmi kladným přijetím. Kapela v následujících letech ukázala ostré lokty a setkala se na podiích s takovými jmény jako The Dillinger Escape Plan, Darkest Hour, Kylesa, Agnostic Front a další.
Přesuňme se ale do budoucnosti a to konkrétně na konec roku 2010. Přesněji 4. prosince vyšla deska The Long Procession, která je všechno možné, jen ne tradiční a zařaditelná. V průběhu celého alba se střídají nejrůznější styly a každá skladba je svým způsobem jedinečná. Naštěstí vše drží pohromadě pomocí příběhu, který se prolíná napříč celým albem. Nejsem zastáncem koncepčních projektů, ale The Long Procession tato fasáda sluší a dává řád jinak všudypřítomné chaotičnosti materiálu. Na albu je zřetelně slyšet, jaký kus cesty kapela urazila. Rychlé technické pasáže se bez škobrtnutí proměňují v pomalé melodické riffy a agresivní tempo se jako na houpačce střídá s klidnými, ponurými pasážemi. Záměrně se v recenzi vyhnu rozebírání jednotlivých skladeb a vyzobávání samostatných prvků, o tom totiž tohle album není. Skutečnou kvalitu alba totiž tvoří jeho celistvost. Jednotlivé skladby do sebe zapadají jako skládačka a vždy v momentě, kdy už vás ponuré tempo začíná unavovat, zařadí vyšší rychlostní stupeň a vší silou vás nakopnou.
Co mě ovšem na desce potěšilo nejvíce je hlasový projev frontmana Alessandro Bruna. Podobně laděné projekty většinou zaostávají ve zpěvech a není se čemu divit. Vystřídat několik hudebních žánrů v hrdle je téměř nadlidský úkol. Alessandro se však předvedl v nejlepším světle, prokládá brutální řev čistým zpěvem jako by o nic nešlo a kde nestíhá on, dostatečně vypomůže kytarista Marco Berton.
Abych se přiznal, recenzování Amia Venera Landscape jsem se docela bál. Při prvním poslechu mi do noty nesedla přílišná deprese a moderna sálající z celého alba. Střídající se riffy a nálady připomínající epileptický záchvat. Ničím nezředěné zoufalství a bezmoc proudící z desky vyvolává pocit, že se jedná o soundtrack ke konci světa. Nicméně pro fanoušky žánru bude tento materiál zakopaným pokladem, a kdo ví, třeba se při jeho poslechu setkáme 26.5. na Melodce.
