Hned ze začátku se musím přiznat, ještě pár dní nazpět mi jméno americké grupy It Prevails téměř nic neříkalo. Znal jsem všehovšudy dvě skladby a bez předchozí zkušenosti jsem si sehnal album Capture & Embrace. Po prvním poslechu mi bylo jasné, že na téhle bandě něco je a album se mi dostávalo pod kůži. Agresivní pasáže prokládané příjemným melodičnem, rozmanitě pojaté skladby a hlavně skvostná atmosféra. Dobře naladěn jsem tedy očekával úterý 19.7, kdy bylo na svobodu vypuštěno již třetí dlouhohrající album v pořadí, Stroma. Toto album ale slibovalo parádní nálož i z jiného důvodu. Kapela vznikla v roce 2004 a od té doby nastalo hned několik změn v obsazení. Členové odcházeli a přicházeli, rušily se turné a každý materiál nesl podpis někoho jiného. Na nové album se ovšem kapele podařilo dát dohromady téměř kompletní starou sestavu. Kytary a bicích se totiž po letech opět chopili staří členové kapely, Aaron Marsh a Nic Toten.
Vypadá to tedy nadějně, ale hned úvodní skladba Holes mi vypálila rybník. Pánové z It Prevails se rozhodně nedrží zajetých kolejí a hudbu posunuli o řádný kus dál. A tak poslouchám dál a dál a brada mi padá níž a níž. Od první skladby je slyšet výrazná změna v hlase frontmana Iana Fikeho. Od předchozích alb rozhodně zapracoval a svůj řev posunul do daleko vyšších poloh, než jsme zvyklí. Daleko víc mi imponoval jeho starší projev, ale co už, změna je život. Co se naštěstí nezměnilo vůbec, je Ianův čistý zpěv, který se drží vysoko nastavené laťky z předchozích let. Další změnou, která provází nové album je přechod pod křídla vydavatelství MediaSkare Records a poprvé taky pořádná úprava coveru alba. Ty předchozí nebyly slušně řečeno zrovna umělecká díla a tentokrát se dle mého opravdu vydařil. Co se ovšem nevydařilo, jsou kytarové party. Nejsem si moc jistý, jaký byl původní záměr kapely, ale kytary jsou přehnaně upozaděné a celé album díky tomu velmi ztrácí na intenzitě. A tak jedinou skladbou, která se opravdu povedla, zůstává Open Wide. Tento vypalovák hned na začátku zažehne kanonádu bicích a i ty kytary zní tak nějak líp, po staru.
Jak už asi tušíte, album mi vůbec nesedlo. Oproti předchozím materiálům se z něj vytratila veškerá agresivita, kterou bych od kapely v tomto žánru čekal. I pro dobro kapely doufám, že se v budoucnu budou více držet svých kořenů a s experimentováním se pánové poučili na léta dopředu.
