Michiganský kvintet We Came As Romans má na triku nové album s názvem Understanding What We´ve Grown To Be. Kapela, která se proslavila hlavně mícháním moderního rocku a symfonické elektroniky nebo taky čisťounkým zpěvem a řevem v poměru jedna ku jedné, na novince svůj styl ještě prohlubuje. Pojďme se tedy podívat na to, jak vůbec dopadla.
Sterilně. To byla první věc, která se mi po pár minutách usadila v hlavě. Jistě, v moderní muzice jsme zvyklí na čistý, digitálně znějící zvuk, ale WCAR v tomto ohledu přinášejí úplně nový rozměr. Znáte onu legendární elektronickou Pandořinu skříňku jménem autotune? To je ta věc, která ve studiu automaticky opravuje zpěv, a tím umožní například Paris Hilton (bez urážky, ehm) nahrát sólovou desku, aniž by zněla falešně – prostě tóny poměrně umně srovná tam, kam patří. Na zpěvu je úprava poznat někdy jako vedlejší efekt, jindy zcela záměrně, ale v popu je tento postup dnes standardem. Kapela ale tuhle pomůcku uplatňuje na veškeré vokály svého melodického zpěváka a nijak zvlášť se tím netají. Výsledkem je podivný, strojově přesný avšak nepřirozeně slabý hlas, který mě osobně tahá za uši. U starších songů jako To Move On Is To Grow to nevadilo a já šťastně poslouchal, novinku však nedovedu skousnout.
Při poslechu jsem systematicky litoval toho, že jsem byl před časem v recenzi na For The Fallen Dreams tak tvrdý. Což o to, WCAR mají dost zajímavý osobitý sound, i produkce je skvělá – nosné melodie novinky však jako kdyby vymýšlel stroj. Pořád se opakuje to samé... "Nejstandardnější" možné nápady se zbytkem hudby ladí, ale naprosto ji nepozvedají. Nemají takřka žádný feeling nebo emoce. Většinu času se tak na vás valí jakýsi typický sound kapely plný složitých rytmů, nasekaných kytar, smyčců a samplů, jenže podle mého názoru jde o slabý odvar z dřívější tvorby. Minule se totiž ony chytré momenty objevovaly poměrně často! Ale abych jen nekritizoval, z alba jsem si oblíbil tři songy, které jsou na druhou stranu opravdu dobré. Šlapou, působí sebevědomě a dospěle, navíc velmi moderně, tudíž jsou podle mého názoru tím, o co se kapela neúspěšně pokoušela i na zbytku alba. Škoda, že to tentokrát vyšlo jen u jedné třetiny.
Konkrétně jde o Cast The First Stone, Just Keep Breathing a titulní Understanding What We've Grown To Be. První jmenovaná se mi už dokonce usadila v hlavě a občas se mi v myšlenkách začne sama přehrávat. V těchto skladbách se prostě promítá to nejlepší, co kapela nabízí, a doufám, že se příště vydá přímočaře v jejich šlépějích. Zbytek alba mi však splývá ve stále se opakující křoví, ve kterém se ony zářivé plody hledají dost těžko.
