V minulé recenzi jsem tak trochu zpranířoval debut Till We Drop, pro tentokrát se zaměřím na jejich německé kolegy z letošního Farewall Tour, a to The Blackout Argument a jejich poslední desku Detention. Asi se ptáte, proč číst recenzi na cédo, který už je venku skoro rok? Odpověď zní: protože to přede mnou žádný kolega na našich corových webech neudělal a byl by skoro zločin vůči komunitě, abych Detention nezmínil (a bylo by skoro na kriminál, aby zahučeli v zapomnění).
Již na úvodním intru vás vítá jakási letuška a aeroplán pod hlavičkou společnosti Redfield Records může nerušeně vzlétnout. Od úvodních hitovek jako High Treason a The Netherworld se ukazuje, s jakou lehkostí a rychlostí se bude tahle post-hardcorová paráda vznášet. Kdepak, turbulence nehrozí. Jen se občas změní směr cesty, kdy se z úvodních rychlejších songů přemění na pomalejší, ale možná i chytlavější fláky. Základní styl jízdy, ale zůstává neporušený – střední tempa se střídají s rychlejšími i pomalejšími pasážemi, zpěvnými a chytlavými refrény. Na placce najdete pecky, které vám v hlavě zůstanou nejen pár, ale i desítky minut. Oproti minulý deskám totiž TBA zaznamenali evidentní posun. Co možná ubrali na svižnosti, přidali na kvalitě své tvorby. Na kapele je vidět, že už ví, co chce, a svůj knipl drží železným stiskem sebejistoty.
Další dobrou zprávou je, že na palubu přibrali i zajímavé hosty. V singlovce Satysfying Angst jim vypomáhá Andrew Neufeld z Comeback Kid nebo německá hip-hopová hvězdička Casper v písni Overweight Against Heartatacks, která je zároveň taky aktuálně zviodeoklipována. Dost však bylo leteckých pojmů. Jde se bilancovat.
Albu Detention, jako dobře fungujícímu celku, nemám téměř co vytknout. No tak dobře.. moc mi nesedí jeden ze závěrečných songů The Swimming Dead – někomu by nemusel chutnat lehce ukňouraný hlas zpěváka Raphaela za majkem, ale rozhodně to nepřebíjí kvalitu zbytku, který vám tito mladíci z Bavorska servírují.
Mnichove, Mnichove, po Bayernu Mnichov a BMW jsi měl další chloubu! Bohužel však tahle recka může sloužit i jako nekrolog, protože se Blackouti po skončení Farewall Tour rozhodli rozpustit svůj dobře fungující kádr. I přesto, že už nemáme možnost tuhle bandu vidět naživo (mně se to naštěstí s pár dalšími šťastlivci povedlo na loňském Rock For People), vyplatí se k nahrávce dostat. Doufám, že jsem vám dal k tomu po přečtení této recenze dostatek argumentů.
