Arizonští blessthefall (záměrně psáno s malým "b") se po dvou letech ozývají s novou deskou Awakening. Můžeme čekat nějaký pokrok nebo jen osvědčený mix ema, post-hc a metalu?
První věc, kterou jsem si během poslechu uvědomil, byla, že je celá deska učesanější než její předchůdci a že řev byl silně odsunut do pozadí. Co se toho prvního týče, zdá se mi, že jde o velmi aktuální trend, protože stejně lze charakterizovat prakticky každé letošní album, které mi prošlo pod rukama (možná jsem na ně měl jenom štěstí). Vždycky jsem byl příznivcem čistého a spektrálně co nejširšího zvuku, jen si ale říkám, že kompletní ztrátou jakékoliv "špíny" se ztrácí i ona hrubost, kvůli které vlastně většina z nás tvrdou hudbu poslouchá, a docela se bojím, kam tenhle postoj povede do budoucna. Nicméně u BTF je tento sound zároveň dost moderní, pěkný, a pro kapelu dalo by se říct že už i typický, za což chválím. Kytarové riffy nabraly na techničnosti a tempu, album udržuje lehce stereotypní, ale dost konzistentní spád – prostě se chová jako takový japonský Šinkansen. Poté, co nastoupíte, spolu s intrem Awakening naberete rychlost, a i když je celá následující cesta hladká a ničím nepřekvapuje, je taktéž velmi plynulá, rychlá a zábavná. Už úvodní Promised Ones slušně akceleruje, ale spíš vás jen chystá na pecku Bottomfeeder, kterou pánové zvolili jako singl. Ta má v sobě feeling celého alba v nejčistší formě, spěchá rychle k cíli, kope melodickými riffy přeřvávanými screamem a jakmile frontman Beau přejde do melodických rejstříků, kytaristi začnou hrát své typické sólové melodie. Nakonec se vždy objeví breakdown a pak se celý systém opakuje. Ano, je to nejtypičtější skladba core songů, ale když se udělá dobře (jako zde), funguje.
Občas si ale míra originality odírá uši o zem – nejhorším příkladem je asi break v songu The Reign. Nejdřív mě lehce rozesmál a následně trochu naštval. Jde o na devadesát procent okopírovaný breakdown ze songu Boneyards od Australanů Parkway Drive. Něco takového by se stávat nemělo, tyto části sice prostoru pro extra průlomovou invenci nenabízejí, ale tento moment mě osobně mlátí boxerskými rukavicemi do uší.
V zásadě album nemá nějaké vyloženě slabé místo, ale vzhledem k tomu, že se hladina čeří jen málo a jednotlivé songy se sobě navzájem dost podobají, má občas tendenci trošku nudit. Z tohoto důvodu zde nebudu všechny skladby jednotlivě rozebírat. Rozhodně se však nedejte odradit a pomyslnou gramofonovou jehlu nezvedejte, dokud nedojede na poslední track, který se jmenuje Meet Me At The Gates. Dámy a pánové, jakkoliv hodnotím zbytek alba, tenhle song mi připadá opravdu úžasný. Emoce ze zážitku s umírajícím dědečkem se do textu přenesly velmi emotivně a neklišovitě (možná se s nimi identifikuji i proto, že jsem si poměrně nedávno prožil to samé), skvělá je i samotná hudba. Klidné zastřené pasáže se střídají s neskutečným rockovým nářezem, ve kterém paradoxně plně vystačuje řevem nepodpořený melodický zpěv, a song se už po prvních posleších zarývá pod kůži, je to skutečný "earworm". Píseň se mi líbí tak moc, že bych o ní v klidu dokázal napsat další odstavec.
V dnešní době považuji za pro kapelu veliký úspěch, když se na jejím albu objeví třeba i jediný skvělý, opravdu originální song. V tomto ohledu tedy BTF bodují a jsem velmi spokojen. A spokojen jsem i s albem celým, faktem však zůstává, že na další trhák ve stylu singlu What's Left Of Me si budeme muset počkat minimálně zase do příště.
