The say the world was coming to an end...
Well... It was by our own hand.
Turned out the world kept turning, only we ended.
All the evidence was there...
The punishment of faith creating animosity between our brethren...
The dissolution for humanity in all cultures...
Reluctence and acceptence for others.
Bigotry, ignorance and narrow mindedness destroying our world...
Destroying our world...
Neúnavné a nestárnoucí industrial metalové legendy Fear Factory vdechli duši novému extrémnímu stroji s názvem The Industrialist. Co se v kapele změnilo oproti předchozí desce Mechanize z roku 2010? Tak především, tuhle desku nahráli jen dva lidé – Dino Cazares a Burton C. Bell. Cazares kromě své sedmistrunky nahrál všechny basové stopy. Škoda jen, že jsou hodně utlumené a basa jde slyšet opravdu jen sporadicky. Zpracoval také bicí, které byly nahrány počítačově, a o zpěv se samozřejmě postaral Burton C. Bell.
Jedním z hlavních témat této desky budou ovšem bicí. Už z prvního traileru byl slyšitelný rozdíl automatu proti živému bubeníkovi. Trošku jsem se bál toho, aby celá stopáž tuto nerovnou bitvu ještě nezvýraznila, naštěstí výsledek není zase až tak markantní. Jakoby Fear Factory chtěli poukázat na téma celého alba – člověk vs. technologie (naprogramované bicí vs. bicák, který dýchá, spí a souloží). Ano, The Industrialist je koncepční album, které vypráví příběh svobodomyslného robota, jenž na základě útlaku a neshod s lidským protějškem obrátí svou sílu a nezničitelnost proti světu.
Přestože se koncept tváří jako dokonalý scénář hollywoodského sci-fi trháku, důležitá je hlavně hudba samotná. Slyšíme stále ty samé dobré Fear Factory. Cazares toho už moc nového nevymyslí a tak nám pánové často dávají vzpomenout na desky jako Demanufature, Digimortal nebo Archetype, kdy byli mladí a v plné síle. Deska nabízí typický studený kovový zvuk, který je vyšperkovaný mechanickou přesností všech nástrojů, melodiemi a velkým množstvím futuristických samplů, o něž se postaral neoficiální člen kapely Ryhs Fulber. Ten je zárověň producentem tohoto mechanického díla. Osobně se mi Fear Factory na The Industrialist libí nejvíce v momentech, kdy do toho plnou parou buší - jako u kousků Recharger, Depraved Mind Murder, Virus of Faith nebo v samotném industriálním intru, které desku skvělým způsobem otevírá.
Kapele se stále daří držet svou vitalitu a energii, kterou načerpali poslední deskou Mechanize. Škoda jen naprogramovaných bicích, které zní chladně a nelidsky, výsledný dojem mohl být o pár stupňů lepší. Osmá deska The Industrialist mě potěšila, ale neotevřela držku dokořán. Do diskografie kapely ovšem padne jako ulitá a dědictví Fear Factory pro další pokolení, kterým už možná budou vládnout stroje, je tímto počinem smysluplně rozšířeno.
7/10
