Maturitní martýrium pro mě skončilo úspěšně, a tak se můžu po více než čtvrt roce plný nových sil a odhodlání vrátit do recenzování. Na rozehřátí mi na hodnotící pranýř přistála nová deska zkušených The Ghost Inside, nutno však říct, že mi to pánové z LA už víc usnadnit nemohli. O tom, že bude dva roky po vydání výborné desky Returners o co stát, mě přesvědčily už zvolené singly. Ostatně i sám pěvec Jonathan Vigil oznamoval, že Get What You Give je hudebně, textově a zvukově je doposud jejich nejlepší album.
Zpět k muzice, volba singlu padla mezi songy Outlive a Engine 45. Nutno říct, že to byla povedená rozhodnutí, protože obě skladby šlapou jako švýcarské hodinky, možná ještě líp, a patří k tomu vůbec nejlepšímu, co lze na desce nalézt. Právě v songu Engine 45 se objevuje na tuto bandu doposud nezvyklý úkaz – čistý zpěv. Ten se však nestal mlýnským kamenem jako spíš posledním dílem do skládačky. Sedí jako prdel na hrnci a drží na ní lépe, než plenky huggies. Zpěvné „All my life I've been waiting for something, that never came. It never came, but I'm still saying“ jsem si popěvoval ještě dlouho po poslechu. Již propíraná pecka je i překrásně oklipována (viz. video pod recenzí).
Nahrávku Get What You Give provází naprostá vyrovnanost. Žádný song tu vyloženě nezahučí ani nevyčnívá. Zaměřím se proto jen na to nejlepší z nejlepšího. Jedním z nejzajímavějších songů je bezesporu pecka White Light. Má pomalejší rozjezd a emotivní průběh. Typově mi připomíná některé songy z alba Capture and Embrace bandy It Prevails. Dalším parádním momentem je song Face Value, kde si výborný feat střihl i můj oblíbenec Andrew Neufeld z Comeback Kid. Tenhle track je čirá lavina energické agrese.
Jinak album nepřináší nějakou velkou revoluci – jsou to staří dobří a maximálně kvalitní TGI s pár inovacemi. Songy jsou si sice dost podobné, což však v tomto případě není na škodu. Za půlkou vyleze vždy "drtička". Nuda? Nikoliv. Breakdowny jsou tradiční silná disciplína, která ale v jejich případě neškodí. Není to monotónní sádlo-máslo. Tuhle směsici agrese, melancholie a neskonalé energie jsem vyhltl s chutí až do samého závěru a posledního tónu.
Možná je v půlovině roku ještě brzo na nějakou větší polemiku, ALE z fleku a s vážnou tváří vám musím tohle cédéčko doporučit a zároveň mistry z TGI dosadit jako letošní jedničku na kvalitativním žebříčku. Tohle se bude už jen těžko překonávat, těžká váha totiž vhodila rukavici. Na tuhle desku mi nestačí hvězdičky, tak proč jednu nepřidat? Dávám 11 z 10.
