coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Daybreaker!! Pro některé nejočekávanější album roku. Už při vypuštění první pecky pod názvem Devil‘s Island, oznámil frontman Architectů Sam Carter, že mají v plánu velký návrat do období vzniku nejpopulárnější placky Hollow Crown. A co myslíte, učinili tak? Nebo k žádné změně nedošlo?

Novinková věc je rozdělená do dvou částí. První část a´la  Hollow Crown a druhá ve směru The Here And Now. Z větší části nová deska zaujímá tvrdší post a je určitě více technická než předešlé počiny. Architects zde apelují především na Samův řev za doprovodu jednoduchých ale energických kytar. Co můžete objevit uplně nově na této nahrávce? První písnička má pomalý rozjezd a bohužel i dojezd, což mě trošku vyvedlo z míry, jelikož The Bitter End je spíš aspirantem na poslední song. V čem anglická sebranka dále překvapila? Do světa vypustila téměř polovinu alba ještě před uplným vydáním. Texty jsou politicky laděné a snaží se nás přesvědčit, že něco na světě je špatně. Jako vždy si můžete užít i featuring od celebrit jako je Oli Sykes z Bring Me The Horizon, John Green z australských Deez Nuts nebo charismatický vokál Drew Yorka ze Stray From The Path. Na albu jsou celkem tři pomalé písničky, ale to nás vůbec nezasáhne, protože architectských masakrů tu máme ještě osm. Co vás určitě nenechá sedět na židli je již zmíněný Devil’s Island a Feathers Of Lead – písnička, ač krátká, přesto ale nesoucí vlnu energie, myšlenek a melodie, která se vám vryje do paměti a už vás nepustí. Jedna z pomalejších Truth, Be Told se snaží poukázat na melodický vokál Sama Cartera, ale z mého hlediska se v refrénu snaží jít až moc do výšek, které se chvílemi tváří, že půjdou mimo, a proto je Sam nahradil řevem, který zamezil, aby Architects byli terčem kruté kritiky. Skladba nesoucí název celého alba Daybreak zase ukázala, že kytaristi Tom a Tim umí opravdu hrát (to abychom pořád jen nechválili Sama, že?). Pecka zaujímá podobný post jako Learn to Live z předešlého The Here And Now.

Stojí tedy Daybreaker za to, abychom si placku koupili a poslechli? Určitě ano!!! Architects konečně vzali střed svého žánru a dali ho dohromady v této podobě. Líbilo se vám Hollow Crown nebo The Here And Now? Tak se vám určitě bude líbit DAYBREAKER.

K tomuto počinu mám jen jednu výtku. Na nahrávce se nenachází skladba, která objevila světlo světa krátce po vydání Devil’s Island,  a to písnička jménem Untitled. Trochu škoda, ale i tak je Daybreaker povedeným kouskem, jímž se Architects můžou pyšnit.

V poslední době už zaběhlé známé kapely nevědí, co roupama dělat. Vydávat alba jedno za druhým, aniž by na tom albu byla nějaká odlišnost nebo zajímavost je snadné a do nedávna to takhle praktikovalo spoustu kapel. Najednou se ale stala divná věc, v hlavě umělců musel někdo přecvaknout páčku z „Držte se našeho obvyklého standartu“ na „Jdeme experimentovat!“, což pobouřilo mnoho fanouškovských základen a někteří se z toho nemůžou už vzpamatovat. Něco takového se dělo u posledního alba Linkin Park. Jedna polovina fanoušků má kladné tvrzení a druhá záporné. Proč mu nedát šanci? Dobře, když ho stručně zhodnotím podle předešlých alb, je výrazně popovější, ale Linkin Park jsou přece na scéně už přes deset let a vydáváním alb ve stále stejném stylu by z mého pohledu bylo naprosto irelevantní a ze strany kapely by to působilo asi trochu sobecky. Jakože vydáme další desku, ať máme zase chvíli z čeho žít.

A přesně jako Linkin Park, Bring Me The Horizon nebo třeba A Day to Remember se zachovali i Architects. Nicméně až takovýhle skok jsem od nich nečekal. Frontman Sam Carter se namísto svého skvělého screamu, který rve uši ,zaměřil spíše na čistý zpěv. Neustálé střídání melodických a nemelodických riffů téměř vymizelo. Zkrátka z klasického mathcore tam zbylo už jen pár sekavých částí a celkem často se vyskytující tapping na kytaru. Osobně jsem Architects považoval za špičku progresivního coreového hraní a tohle album mě trochu zarazilo, čekal jsem spíš ještě větší technický pokrok, ještě tvrdší. Tool to byla kapela která mě ovlivnila při skládání, řekl Sam Carter při rozhovoru pro coreMusic 1.4. 2010. A bylo to znát hlavně na albu Hollow Crown (pro ty z vás kteří neví, Tool je progresivní alternativně metalová kapela z devadesátých let), ale při poslechnu téhle jejich nové desky mi připadá, že začínají znít jako další hardcoreová kapela, kterou stojí za to si poslechnout jednou a pak odložit na polici a nechat na ní snášet prach. Ale to už jsem asi hodně kritický. Možná vycházím z toho, že takovýchto kapel vzniká poslední dobou spousta a mě už to asi leze na mozek.

Stále je to ale dílo hodné uznání. Co musím obzvlášť pochválit jsou výborně propracované texty, konkrétně song An Open Letter to Myself a, jak jsem již zmiňoval výše, hodně dobrý a melodický tapping. Skvěle seřazené songy, které vám asi na první poslech nezaryjí přímo do mozku, nicméně i tak působí jedinečným dojmem. Jako například hned ta první, pilotní song Day In Day Out. Stačí vám první sekundy a řeknete si: Jo tohle je prostě pecka! Hned po téhle hitovce přichází na řadu Learn To Live, která přináší skvělou éterickou atmosféru, ale působí i hodně energicky. Prolínání těchto dvou faktorů dává dohromady naprosto skvostný výtvor. Jakoby toho už takhle nebylo dost a s dalším songem Delete, Rewind se vám Architekti snaží narvat do uší snad celou svojí aparaturu a z plných plic zařvat „Ještě neni konec!“. Tenhle song mi vzdáleně připomíná ještě jejich staré desky.
Btn, nevím co básník chtěl říci tímto názvem, nicméně začátek vás nastartuje výborným riffem, ale pak bohužel zklamání v podobě zvolnění a čistého vokálu. Po dalších podobných střídačkách přichází éterické vygradování až do už zmiňovaného An Open Letter to Myself, což je opravdu hodně povedená balada.
Co ještě stojí určitě za poslech z téhle desky je určitě song Hartburn, také hodně povedená vygradovaná balada. A v neposlední řadě určitě Year in Year/Up And Away, na které si zahostoval Greg Puciato z The Dillinger Escape Plan. Zbytek alba už jen dokresluje úžasnou atmosféru, kterou si kolem sebe při poslechu vytvoří.

The Here And Now ve mě zanechalo dojem, nemůžu ho nazvat silným, protože si mě získalo až po několika přeposlouchání, ale jistý dobrý dojem ve mě zanechalo. Rozhodně ho můžu vřele doporučit lidem, kteří nemají tvrdší styly až tak v lásce. Narozdíl od starších alb má v sobě opravdu spoustu melodie.

8/10