coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Severští nálodotvorci, kteří nedávno světu dali své geniální dítko v podobě placky Dead End Kings (recenze) přicházejí s premiérou klipu k písni Lethean, která je obsažena na témže albu.

Katatonia neustále utvrzuje ve svém pohledu na světu a jaký, že to vlastně je? Dozvíte se v typickém "Katatonickém" klipu. 
Premiéra proběhla 18.2.2013 na serveru rocknytt.net a klip je k vidění právě zde.

„Vole samá Katatonia, Swallow The Sun a podobnej shit... na takovou ukňouranou sračku bude času dost v zimě. Teď to chce nějakej audio Redbull, nějakej energickej boyband ať při tom humusu venku nechcípnem nudou." Nějak takto pracoval, alkoholem a nedostatkem spánku zničený, mozek jednoho nejmenovaného redaktora při výběru hudby.

S probíhajícím podzimem se tradičně roztrhl pytel s hudebně ztvárněným, náladovým fňukáním. Ale ruku na srdce, kdo potřebuje hodinový příval umělecky zpracované deprese? Až budu mít zájem o depresi, nechám si vyjet výpis z bankovního účtu. Proč ale truchlit? Vždyť nyní nastal ten kouzelný čas, kdy se doširoka rozevřely brány všech klubů. Kdy z nočních ulic zmizely nejrůznější živlové a bezdomovci. Čas, kdy české obchoďáky přetékají vánoční všudypřítomnou reklamou. Nu a takový veselý čas si žádá veselý zvukový doprovod. Není třeba hledat nic hlubokomyslného, stačí zabrouzdat do bohatého metalcore žánru a vyšmejdit třetí dlouhohrající desku amerických Memphis May Fire – další z řady kapel s názvem, který nedává smysl.

K úvodnímu intru s naprosto klišoidním, rádoby burcujícím pokřikem „This is who we are...“  se nebudu vyjadřovat. Ono už to k danému žánru patří a lid si to očividně žádá. Zbytek desky už je naštěstí plnohodnotnou jízdou s pestrou paletou rozmanitých skladeb, dle vzoru předchozího alba The Hollow. Nemůžu nevyzdvihnout texty. Poslední dobou se většina kapel spokojí s tradičním „Fuck! Where´s my bitches?! I kill you with cupcake! You don´t believe me? I screw your dreams ass, motherfucker!“ a tak podobně. Protentokrát však doporučuji pořádně poslouchat, například skladba Generation:Hate se vkusně trefuje do nejrůznější internetových hrdinů a haterů a v podobném duchu se nese celé album.

„You sit at home feeling so strong from behind that screen, but honestly do you think those words you're typing are gonna change anything? Could it be this is just an escape from all your insecurities? Could it be you're deepest secret is you wish that you were me?“

Hudebně zde není nic, co by jste neslyšeli už stokrát, ale Memphis May Fire dokázali z relativně zatuchlé škatulky vyždímat to nejlepší. Na albu se podepsal i Danny Worsnop z Asking Alexandria a Kellin Quinn ze Sleeping With Sirens, každý po jedné skladbě a i díky hostům je album všechno, jen ne jednotvárné. Hlasový rozsah Matty Mullinse je obdivuhodný a na albu seká přechody z výšek do nejpekelnější hloubky lusknutím prstů. Rozepisovat se sáhodlouze o výborné produkci, pokroku v kytarách a celkově o zvuku jako takovém už nemá moc význam. Občas se při poslechu dostavil pocit, že se někdo snažil narvat osmnáct svetrů s jelenem a dvacet párů teplých ponožek do příručního zavazadla, ale k téhle bandě už to tak nějak patří. I přes to, že kapela vsadila na léty prověřené a zažité postupy, nebojím se, že by Challenger zapadnul do průměru. I když to není to nejoriginálnější album na světě, vrchovatou měrou z něj prýští vášeň, emoce a za mě se jedná o jeden z nejlepších počinů letošního roku.

Světlo chřadne a s ním i naše vůle. Nadšení pro další dobrodružné kroky jsou kdesi vdál a léto se odevzdává do chladné náruče podzimu. Každá melancholická duše jistě ocení ve svém hudebním nosiči právě takto euforicky laděnou Katatonii a její nové dítko – Dead End Kings.

Co ke Kakatonii? Kdysi se zabývala poněkud tvrdším žánrovým obalem jako je death/black metal a není žádným tajemstvím, že i jméno jako Mikael Akerfeldt (Opeth) si zde střihl svůj part. Jejich složitá škatulata a neustálé měnění hudebníků dělali pověstný guláš nejednomu fanouškovi. Tentokrát přibyl i knedlík. Jonas Renkse, který dříve z bubnů přesedlal na zpěv, a bohužel-bohudík se ze zdravotních důvodu již nadále nemohl věnovat growlingu a Katatonia jako taková musela úplně změnit svůj hudební stav. Myslím, že tento posun byl kapele jen a jen prospěšný a zrodil se nám depressive rock. Toť jen v krátkosti, protože co si budem nalhávat – jsme tu kvůli hudbě a ne kvůli složitým hudebním hierarchiím, které se táhnou až do dob temna.

V dnešních uspěchaných dnech, kdy nám mnoho radosti nezbývá a naší jedinou starostí je, jak smýt hříchy včerejška, přijde vhod tato dokonale vyladěná krabička plná nálad. Pandořina skřínka pro pokročilé. Co bych rád glorifikoval, je opět laťka, kterou Katatonia překonala. Každé album nahodí nějaký určitý, skoro již nepřekonatelný potenciál ve své tvorbě, ale vždy překvapí. Jedná se o drobnější změny, ale vždy to přidá na feelingu. Dokonalé podkreslení klávesových partů, které člověka vábí, aby vystoupil ze svého nitra. Depresivní tony táhlých kytar geniálního Anderse Blakkheim Nyströma, které se dokáží měnit v nečekané pohlazení, po kterém každý touží. Melodie se houpajíc se z končin temna do světlých zítřků. Jednou je člověk nahoře a jednou dole. Pocit titěrnosti lidského jsoucna je umocněn texty již zmiňovaného Jonase Renkseho. Celková komplexnost a obraz zachycený do tohoto hudebního roucha je nad momentové chápání. Když si člověk vezme tuto hudební výbavu s sebou do zapadaného, šedivého města a bude procházet mezi lidmi jako stín a v hlavě mu budou znít tóny Dead End Kings, jistojistě pochopí, co se tu snažím alespoň trochu nastínit.

Po hudební stránce není  co vyčítat. Švédští přeborníci v náročných hudebních kreacích opět  předvedli, že se jim daří skvěle. Tvůrčí pauzy jsou ukázněné (tři roky cca) a jsou tedy znát v propracovanosti. Mají své tempo a dají o sobě včas znát. Žádné průtahy a ani obstarožní marketing. Zde mám něco, co tě osloví.

„Ber, nebo ne“ –  bych asi přirovnal  ke „katatonickému“ způsob vrhání desek do světa. Co tedy říci závěrem? Zde není co dodat. Člověk si má vše, jak se říká, „osahat“ sám. Není o čem diskutovat. Zde se opravdu doktnete nitra své duše. Nechť jejich šedivé světlo nikdy nechřadne a oni nadále zůstanou těmi básníky, kteří tvoří elegie pro mě, pro tebe, pro nás.

K poslechu jsou dostupné dva nové kousky od švédských temnomyšlenkářů Katatonia, jedná se o skladby Lethean a Buildings.

V naší redakci velmi očekávané album Dead End Kings vyjde 28. srpna u Peaceville Records.

Švédští melancholičtí geniové Katatonia se chystají vydat v srpnu svojí další řadovku s názvem Dead Kings.

Katatonia nikdy nepolevila a opět se vrátila ve své mrazivé kráse. Poslechni exkluzivní lyrics video k songu Dead Letters.

Katatonia oznámila titul nové desky, její jméno bude znít Dead End Kings.

Deska vychází 27. srpna u Peaceville Records, natočena byla ve Stockholmském studiu Ward Studios & The City Of Glass. Album produkovalo zakládající duo Anders Nyström & Jonas Renkse, o mix se staral David Castillo, který spolupracoval třeba s Opeth a Bloodbath.

"Dead End Kings is about the corridors of our mind from where there is no return. Be a king or queen in your own right in these hallways, even at the dead end. Carry your burden with pride. That's what we are doing, twenty years and counting. Kings, because we believe in what we are creating, in our own disturbing faith".

Anders (kytara) dále uvedl:

"This album has doors revolving into many different genres of music but remain disguised within the Katatonia trademark. We have walked the fine line between attempting not to repeat ourselves but also not to distance us away from what people know and love. We're now ready to hand over the evidence and whatever the direction this has taken is now for you to decide. We're confident the creativity and passion on this album is something that will be echoing even beyond the dead end".

Tracklisting Dead End Kings (zatím bez konečného pořadí):

THE PARTING
HYPNONE
UNDO YOU
THE RACING HEART
BUILDINGS
LEECH
THE ONE YOU ARE LOOKING FOR IS NOT HERE (featuring Silje Wergeland)
FIRST PRAYER
AMBITIONS
LETHEAN
DEAD LETTERS

Doomová klasika My Dying Bride, jež na počátku devadesátých let odstartovala se spolky jako Katatonia, Anathema a Paradise Lost pochmurný žánr doom/death metal, a tak nás svou depresí drtí více jak dvacet let, vydala na sklonku roku 2011 další nahrávku. EP The Barghest O´Whitby po boku jednácti plnohodnotných alb a mnoha další singlů a épéček rozhodně nezaostává.

Placka má sedmadvacet minut a tvoří ji jeden dlouhý stejnojmenný track, i když neustále dochází k nějakým pomlkám, které oddělují jednotlivé hudební party, takže rozhodně vás neudusí jednolitý příval muziky a máte čas se během oné půl hodinky nadechnout. Pěkně ale popořádku, pro zvídavé posluchače je nutno uvést, že slovo „barghest“ má význam pro démona v podobě velkého černého psa s velkými drápy a zuby, který byl ztělesněním násilí, nejvíce asi pro osamělé anglické poutníky. Épečko je tedy nejen inspirací, ale i zhmotněním takového zlého psiska, které se do vás zakousne a nepustí. Je agresivní a kruté, ale hlavně temné, pochmurné a nesmlouvavé. Prvních deset minut si s vámi lehce a velmi pomalu pohrává za pomocí smyčců, tak jak to pravý doom umí, ale rozhodně se nebojte, že vás svým tempem udolá. Na hrůzný skon si počkáte v druhé polovině alba, kdy přestává legrace a  kytary se ještě více potemní a neberou na rychlosti, vokál zhrubne a zaútočí přímo na krční tepnu, až krev cáká. MDB prostě za ty léta vědí, jak posluchače uvést do záhuby...

Netvrdím, že to je doomová záležitost roku, ale rozhodně v poslední ucouranější tvorbě My Dyinig Bride ční vysoko. Na to, že banda funguje už více jak dvě destíky let, tak je to dílo velmi nadprůměrné a dokazuje, že rozhodně patří mezi vlajkonoše zádumčivého stylu. Jestli rádi masochisticky týráte svou duši, tak The Barghest O´Whitby vám ji pomůže rozdrásat totálně. Doporučuji!

Dva roky po vydání úspěšného alba Isolation Songs nám finský spolek Ghost Brigade představil zbrusu nový, třetí kousek ze své melancholické skládačky. Pánové ze Skandinávie za dva roky posbírali nový materiál, aby dali vzniknout nástupci úspěšné druhé placky. A jak se jim podařilo navázat? Dokonale.

Tyhle řádky nejsou pro tvrďáky, co hledají pořádnou jízdu – tady se svezete úplně po jiných cestách. Ghost Brigade nadprůměrně vkusně kombinují progresivní doom/death se „záseky“ v zajímavých pozicích post-rocku, to celé samozřejmě několikrát obaleno teskným závojem.  Svou specifickou severskou melancholií dokážou vtáhnout a nepustit. Zde se nehraje na přímou agresi, ani výbušnost, tenhle kotouč je celý o emocích, a to pořádných. Nehledejte ani nějakou kopii spolku jako Katatonia či Opeth, Ghost Brigade mají prostě svůj sound, který si buď doživotně zamilujete, nebo odhodíte do rohu.

Hned první song In the Woods pomalu akusticky navodí atmosféru a s druhým trackem Clawmaster už vás i překvapí drsnějšími party, které přirozeně navazují na zádumčivou náladu. Vokalista Manne Ikonen není bůhvíjaký pěvec, ale to, co do svého projevu dává, je unikátní ve své niternosti. I přes jednoduchou stavbu songů, která je však precizně instrumentálně odvedena, se člověk ponoří do hloubky a rozjede náladovou bouři. Until Fear No Longer Defines Us není tedy žádnou složitou onanií, právě ve své jednoduchosti ukazuje svou krásu. Další songy plují ve stejně střídavém tempu, což věčným remcalům může přijít stereotypní, ale žádná nastavovaná kaše to rozhodně není, tahle záležitost je vyvážená velmi chutně.

Jediná otázka, co se mi honí hlavou, zní, zda si kapela dokáže udržet tak vysokou laťku při další tvorbě ve stále stejném ranku. Předchozí věc Isolation Songs i novinka jsou kvalitativně na stejné úrovni. Kam půjdou dál? To samozřejmě vykrystalizuje časem, ale proč se nad tím nezamyslet… Pevně však věřím, že se jednou nestanou kopií sebe sama, protože by to byla převeliká škoda!

Until Fear No Longer Defines Us se zkrátka a dobře nedá neopěvovat. Rozhodně jej doporučuji všem milovníkům atmosfér a třeba se zařadí, tak jako u mě, k výběru nejlepších alb roku 2011.

V českých hudobných luhoch a hájoch sa dajú nájsť mnohé klenoty, ja to tvrdím už dávno. Častokrát neobrúsené, ale hrany brúsi čas. Jeden z týchto klenotov som si vybral na recenziu, no vtedy som o tom ešte nevedel. Vyberal som na základe pocitov, ktoré som nabral na profiloch ponúkaných kapiel. Uznajte, kapela s dvomi spevákmi a schopnosťou lámať rôzne označenia subžánrov bola pre mňa dostatočným lákadlom.

Ako som už spomínal, Shadow Area je dieťaťom dvoch kvalitných spevákov, Pavlosa a Oťasa. Ako píšu na svojom bandzone profile, na začiatku bol nápad a chuť tvoriť. Ako sa hovorí, kde je vôľa, tam je cesta a tak si našli ďalších nepochybne talentovaných hudobníkov a s chuťou sa pustili do práce. Do práce, ktorá vyústila 20.11.2010 vydaním debutového albumu s názvom Skylines. Do počúvania som šiel s úplne čistou mysľou a bez akýchkoľvek predsudkov, to je koniec koncov moja práca. Čakalo na mňa milé prekvapenie v podobe ničím nespútanej a originálnej metal-hardcoreovej tvorby, ktorú si užívam doteraz. Prvá skladba s názvom By My Side to na vás rozbalí so všetkým, čo majú chalani v rukávoch. Kvalitná nakladačka od prvej sekundy, precízne bicie, nejaký ten beatdown okorenený hardcoreovým bojovým pokrikom dochutený spevom oboch spevákov, pričom jeden sa sústredí na poriadny scream a druhý na čistý spev. V tomto prípade účel svätí prostriedky a radšej dvaja speváci s dokonalým prejavom ako jeden, čo vie z každého trochu.

Ich prejav mi dosť silno pripomína spev speváka z taktiež českej kultovej kapely F.O.B., čo isto nie je na škodu. A taktiež som si hneď po prvej skladbe uvedomil, že v štúdiu bola pri mixovaní odvedená tiež kvalitná robota, keďže som vo zvuku nenašiel žiaden rušivý element, ktorý by ma rozptyľoval pri užívaní muziky. Ďaľej by som vyzdvihol track číslo 3, ktorý ma prekvapil svojou progresívnosťou, no zároveň razanciou. Jeho názov je Break On a s CORE music má len velmi málo spoločného. Naozaj excelentné gitarové vyhrávky a vzájomné kontrovanie oboch spevákov vo mne zanechalo niečo, čo síce neviem dosť dobre slovami popísať, ale pocity boli vskutku pozitívne. V piatej skladbe s názvom Dark Adapted je dokonca cítiť závan melancholickej Katatonie, no keď sa skladba rozbehne je to zas a znova poriadny mazec. Nebudem to popisovať všetkých 8 skladieb, ale jednoducho chcem poukázať na rôznorodosť nápadov a nálad, ktorými tento album srší, no pritom si zachováva potrebnú celistvosť, aby z toho nebola niečo ako kompilácia alebo výberovka.

Ak toto bude čítať niektorý z členov kapely, čo je dosť pravdepodobné, chcem chalanom odkázať, nech pokračujú v tom čo robia, pretože na debut  je to kurva silný materiál a ak nezídu z cesty, po ktorej idú, budeme o nich ešte počuť. A ďakujem COREmusic magazínu za to, že som ich objavil.