coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Comeback Kid, jež uvidíme letos na Mighty Sounds, momentálně jedou tour se svým bývalým frontmanem Scottem Wadem, kterému dali vale po desce Wake The Dead.

O tom, jak jim to spolu šlape i po letech, se můžete přesvědčit na aktuálním videu z Paříže v songu Die Toninght.

Mighty Sounds speciál se opět hlásí s druhým dílem. Tentokrát se ze země kolébky hokeje přesuneme do státu, který dal kromě fotbalu světu ještě jednu chloubu – Your Demise. Jednu z nejzásadnějších a nejvýraznějších hc/punk kapel současnosti.

Začátky těchto floutků sahají do roku 2005 (někdy se však uvádí, že již od 2003, kdy kapela hrála jako revival Sucidal Tendencies, které jen tak mimochodem letos na Mighty taky uvidíte). Své první album You Only Makes Us Stronger nahráli v roce 2006, na nějž navázali za dva roky průlomovým EPThe Blood Stays on the Blade, ze kterého pochází i první stejnojmený videoklip (kde jsou ty doby, kdy pro natočení videoklipu stačilo propotit jenom jedno tričko?!) a konečně následovalo album Ignorance Never Dies (2009) se songem Burnt Tongues, což je možná nejlepší track, který dosud Your Demise nahráli. O tom by se dalo polemizovat, ještě větší emoce však vyvolal odchod tehdejšího frontmana George Nobleho, kterého vystřídal nynější ďábel s tváří Ábela (nebo chcete-li filmové hvězdy) Ed McRay. "Jak tohle asi může dopadnout?" ptala se tehdy většina fanoušků.

Ústa drtivé většině pochybačů však zavřela hned následující a dosud nejlepší nahrávka s názvem The Kids We Used To Be (2010). Songy jako Miles Away nebo Life of Luxury totiž na vždy vstoupily do srdcí tísíců věrných posluchačů. To vše navíc podpořily skvělé live show, at už třeba na Never Say Die Tour nebo jako předskokani na tour s Enter Shikari. Okolo YD začal být poprask – kapela cítila, že musí přijít s nečím speciálním, a tak se narodila zatím poslední a nejrozporuplnější deska The Golden Age z loňského roku. Tohle album posluchače definitivně rozdělilo na dva tábory. Jedni jsou rádi, že kluci natočili konečně pestré album, které krom brakedownů sází i na líbivé pop-punkové melodie; druzí kapelu viní z úpadku a jako argument přikládají videoklip k singlu These Lights. To je totiž klasický product placement klip, který odkazuje na kapelní sponzory (nechci jmenovat, takže ten od V dělá do bot a ten od M zase do energeťáků). Ať tak či tak, tenhle singl vyvolal dost ostré reakce, na což odkazuje i aktuální klip Karma z letošního EP Cold Chillin, které YD vrací zase k původním kořenům špinavého hc/punku bez mašliček.

A na co můžou Your Demise nalákat? Živelnost – podobně jako u Comeback Kid vás jejich set rychle strhne, už ted se připravte, až zazní pokyn jako např.: "Stage dive a circle pit". Merch – YD patří k hlavním postavám hadr-firmy Impericon, takže rok co rok disponujou jednim z nejhezčích merchů součastnosti, kapela sama se navíc sama podílí na jeho podobě. A na závěr? Sympatičnost – tihle kluci maj už sice procestovanej světakraj, ale pořád nezapomínaj, že jsou taky jenom lidi a podle toho taky vypadá přístup k fanouškům aka: "Holky nebojte Eda, fakt se s váma vyfotí".

Ahoj, tady Gumi z coreMusic.cz a kromě rubriky "Klubovna" vás od této chvíle budu provázet Mighty Sounds speciálem, který vám vyplní čekání na tenhle legendární multižánrový festival, kde si zajisté každý přijde na své. Ale dost už chození okolo horké kaše a pojďme si představit jedno z hlavních jmen letošního "Mighty".

Tím není nikdo menší, než legendární hc/punk Kanaďané Comeback Kid! To, že tuhle rubriku začínám právě s nimi, rozhodně není náhoda. Bez mučení totiž musím přiznat, že se jedná o mojí nejoblíbenější kapelu vůbec. Nikdy nezapomenu, jak jsem si při jejich setu roztrhl před celým Rock Café své slimky přesně mezi nohama. No a?! Jejich live set totiž již několik let doslova nutí k pohybu a zaroveň i ztrátě hlasivek. Vidět CBK je povinnost a pro někoho i doživotní zážitek.

Teď přejděme k historii kapely, dnes již s kultovním statusem. Ten se buduje už něco přes deset let. Nejdříve jako bokovka a později jako pohrobek kapely Figure Four, ve které působili zákládající členové Andrew Neufeld a Jeremy Hiebert. Po krátké době a vydání dvou alb Turn It Around z 2003 a o dva roky později Wake The Dead  bylo jasné, že tohle "dítko" přerostlo do větších rozměrů, než se původně čekalo. Po vydáních těchto nahrávek, které zcela vážně na vždy změnily hardcorovou scénu, se s kapelou rozloučil tehdejší frontman Scott Wade (byť se letos na krátké tour opět vrátil) a změnou ve vlastních řadách se zpěvákem stal Andrew Neufeld, což se zpětně ukázalo jako nejlepší možná volba. Už s Andrewem kapela vydala lehce metalcorovější album Broadcasting (2007) a zejména poslední skvostnou desku Symptoms + Cures z roku 2010, která už tři roky čeká na následovníka. A jak to tak vypadá, ani letos se nedočkáme. No aspoň, že je uvidíme na "Majty" :)...

A co nás na Comeback Kid už přes deset let uchvacuje? Inovativnost – každá deska je jiná, přináší něco jiného a propojuje nepropojitelné. Texty – mají hloubku a jsou zpěvné. "Faktor Neufeld" – má charisma jako Francis Underwood z House of Cards (pozn. red.: americký seriál) a je úplně jedno jestli zrovna brnká na kytáru nebo vám řve z metru a půl do ucha. A konečně živelnost – na jejich koncertech se totiž trhaj džíny "mezi" a potěj se i lidi s absencí potu. Nesmíš chybět!

Srdce x hardcoristů musí při pohledu na line-up letošního Mighty Sounds pukat štěstím. Další z potvrzených kapel se totiž stali legendární Kanaďané Comeback Kid!

Další rok nám uběhl jako voda a na pražském Žižkově se opět sešly kupy pražských vyznavačů hudby připravených si vychutnat jednu velmi dlouhou, speciální noc. Začneme trochu šířeji, jde o festival, takže mluvit čistě jen o hudbě by nestačilo. V úvodní větě jsme se dopustili hned dvou zavádějících informací - tak zaprvé, jakkoli by šlo u minulého ročníku polemizovat, tentokrát už o exkluzivně pražskou akci nešlo ani omylem. Nevíme, jak se to mohlo týmu okolo Katky Jaré či Marek "Zefva" Dočekala a neméně šikovnému zbytku podařit, ale ulice se od prvních okamžiků hemžily nadšenci ze všech koutů republiky, snažícími se zorientovat na ulicích pomyslných foglarovských Stínadel. Zadruhé, přestože poslední ročník návštěvností předčil všechna očekávání, více než čtyřtisícová účast letos vyloženě bila do očí. Klobouk nebo spíš obří sombréro dolů nad organizací. V následujícím reportu, který jsme nuceni díky jeho délce rozdělit na dvakrát, se budete moc těšit jak na report hned dvou našich redaktorů, kteří se na "Žižnajt" vydali, ale i na komplexní názor jednoho z vystupujících a návštěvníků večera.

Jakub: Prvně bez pásky "Účinkující" a naopak s průkazkou "VIP" jsem vyrazil do klubu Kain zjistit, jak vlastně akce vypadá čistě z pohledu fanouška. Už po chvilce, kdy jsem sešel dolů na otvírající metalcorovou Saharu a spatřil dost narvaný klub, mi bylo jasné, že se večer neobejde bez plánování. Vyrazil jsem proto s programem zpět nahoru. O Sahaře vám více poví kolega Gumi, já se bez mučení přiznám, že jsem v době jejího setu zjišťoval, že šance dostat se do klubu Boulder na akustický set oblíbených Rattle Bucket a pak se probojovat zpátky do Kainu jsou dost nízké. Vsadil jsem tedy na jistotu - nějaké to osvěžení s kamarády a pak už dolů na příští kapelu.

Gumi: Do Kainu jsem dorazil po vyzvednutí akreditace nedaleko Matrixu zhruba na tři čtvrtě šest už smířený s tím, že první kapelu na 99% prošvihnu. K mému překvapení jsem zjistil, že jdu přesně na čas, neboť začala Sahara teprve hrát. To však nebylo jediné nepříjemné překvapení, které jsem během jejich setu stihl zaregistrovat. Ono si totiž ani nešlo nevšimnout, že frontman Marcin není tak úplně OK a vlastně i celá Sahara vystoupila na podium tak nějak „vyjetě“ a bylo to setsakra znát. Tenhle přístup mě docela zklamal, kluky jsem už měl tu možnost vidět dříve v Chapeau Rouge, kde to nutilo k potlesku a pohybu, mají za sebou aktuálně vydané obstojné epčko Sunrise, a tak bych čekal, že se setsakra budou soustředit na vystoupení už v tu dobu před slušně naplněným Kainem, a které je mohlo posunout zase o něco dál. Místo toho jsem zaregistroval nesoulad, který nespasila ani hláška "Kdo nepaří je čůrák". Kdepak, tohle nebyla povedená volba, bohužel. Oproti prvním kapelám z předchozích ročníků jako Burned Inside a (tehdy ještě nedjentovým) Nias, byla tahle sebranka jen slabým kafíčkem a zážitkově zůstalo vyprahlo, jak někde na Sahaře.

Jakub: Saved By The Fortune se předvedli ve skvělém světle. Dva zpěváci, jen jedna nepříliš drsně znějící kytara - originalitou to začínalo a originalitou to i pokračovalo co se týká skladeb. Otevřenost a emoce ve skladbách mě velice bavily, pánové mají svou vlastní vkusnou energii a osobitost, kterou divákům účinně předávají. Dočkali jsme se mnoha melodických momentů podpořených zejména velmi nadprůměrným čistým zpěv Patrika, stejně jako chaotických posthardcore arytmií, kde si zas libuje screamer Ondra. Nejvíc mě naživo chytnul song My Favourite Galleon Crew. Mnozí by mohli namítnout, že kluci mezi ostatní kapely moc nezapadli, a vlastně by i měli pravdu. Z bandy na člověka totiž dýchla nálada úplně jiná než z jakékoliv další kainovské kapely - ale to je však věc, které si osobně na SBTF cením nejvíc. Mají vlastní tvář a odvahu být netuctoví.

Když jsme s kolegy zjistili, že Kain nedopatřením jede zpožděný, rozhodli jsme se to risknout a přeběhnout do Matrixu na náhle časově vycházející moderní rockery From Our Hands. Přivítal nás klub narvaný k prasknutí. S velesympatickými Slováky jsem měl tu čest už několikrát, ani na vteřinu jsem však při jejich setu nad volbou nezalitoval. Skvělá energie, perfektní sehranost a já nevím co ještě. Kdybych měl vybrat nejvíc reprezentativní kapelu z celého Československa, nebál bych se prvenství přisoudit právě těmto bratiam. Hity jako The Noise nebo Eye For An Eye lidi dostaly do varu a nálada stoupla na pozitivní maximum. Frontman Maťo se až nepatřičně často omlouval za svou hlasovou indispozici, ta se však kupodivu projevila pouze volbou nižších zpěvových partů. Kéž by bylo víc našich kapel aspoň z půlky tak profesionální, jako jsou FOH - tito chalani nám nikdy nezapomenou připomenout, že člověk nemusí pocházet z anglicky mluvící země, aby mohl skvěle hrát výbornou hudbu. Všechny palce nahoru. 

Gumi: Zatímco Kuba řádil v Matrixu, já se snažil udržet fleka hlavně na "Pinpongáče" (což se neúplně povedlo) a Skywalker. Mezi nimi se však předvedli "pražští Gallows" známí jako Citylights. Jejich sety mne pro zatím bavily tak nějak na půl, jednou jsem pařil do úmoru, jednou jsem si zazíval a vydal se radši směrem k barové židli. Tentokrát však vyhrála možnost první varianta scénáře a jejich set jsem si parádně užil už i z prostředí moshpitu. Jejich set byl plný energie, vyhublo s mikrofonem Hubitch poletoval z rohu do rohu a bavil stejně efektivně jako celá kapela, která už působila velice vyzrále, profesionálně ale zaroven i velmi svěže. Nejvíce z celého setu mě však zaujal (že by vliv nostalgie?) cover All In A Year od mých milovaných Comeback Kid. Poprvé a zdaleka ne naposled jsem se nahrnul k mikrofonu, abych si mohl tak, jako mnoho z mých kolegů zařvat kultovní: "All this time with regret. Just Lost Today. Worrying about yesterday"!

Jakub: Následoval přesun z kopce do Kainu na černé koně současné core scény - Skywalkery. Díky Bohu, že jsme s kolegy už byli touto dobou značně posíleni alkoholickými nápoji - "nedýchatelná sauna" je totiž jen eufemismem toho, co nás dole v klubu čekalo. Krátkou zvukovku jsme však přečkali a to, co následovalo, člověka donutilo hodit všechno nepohodlí za hlavu. Vrhnout se do kotle hlava nehlava a vychutnat si okamžik. Kdo na Skywalker někdy byl, ví, proč jsou často skloňováni jako fenomén současné scény - jejich skvělé pojetí punkrockovo-hardcorových vod s nápadem a osobitostí nechá jen málokoho chladným. Pecky z poslední placky Babylon naživo fungují minimálně stejně skvěle jako ty ze staršího Arkhamu. Tentokrát byl zážitek ještě intenzivnější než normálně; kapela svůj set později popsala jako nejlepší koncert, který kdy odehrála, a já jim určitě protiřečit nebudu. Spolupráce fanoušků byla tak upřímná a intenzivní, že Kain občas málem praskal ve švech, rozjel se dokonce i pořádný stagediving. Atmosféra v sále byla až euforická, kytarista David musel mít pořádnou radost, když mu dav z plných plic odzpíval hepy brzdej. Celý set uzavřel přídavek z debutu Hic Sunt Leones, B.F.F. Spokojenost všech zúčastněných šlo cítit ve vzduchu (ve vzduchu totálně bez kyslíku, slabší jedinci by kolabovali), člověk zapomenul na nesčetné modřiny, jichž se vyvarovat by tentokrát byl zcela nadlidský výkon. Celá ta legrace však bez debat stála za to.

Gumi: Celý set jsem pařil posazený na repráku vedle Kuby a viděli jsme to naprosto stejně. Snad jen dodám, že mě to skrz celý set táhlo k mikrofonu zpěváka Honzy (zejména při peckách Truthers a závěrečné Decadence) a k vytrvalému stagedivingu, stejně jako další odvážlivce. Tímto bych chtěl pochválit všechny spoluzpěváky, spoluskokany a zejména všechny členy Skywalker za další doslova dechberoucí zážitek, který z mého pohledu už jednoznačně konkuroval oněm "velkým zahraničním kapelám". Buďme hrdí na to, že máme na naší scéně tak skvělou kapelu, ze které se "jde posrat"!

To be continued...

Ve středu 6. 2. 2013 se pražský klub Futurum stal dějištěm koncertu, jehož hlavní hvězdou byli lednoznačně lídři melodic metalcoru The Ghost Inside. A právě zpěváka téhle úspěšné a celosvětově oblíbené kapely si vybral Petr ke kamarádskému rozhovoru. Povídali si o kutnohorské kostnici, koncertování, cestování a životě. Ale to už si ostatně můžše přečíst v tomhle zajímavém rozhovoru.

Petr: Jak zatím probíhá turné?

Jonathan: Jo, zatím je všechno super. S Deez Nuts a Stray From The Path už máme několik turné za sebou, Devil In Me jsme poznali až teď a musím říct, že dělají své rodné zemi velkou čest (Portugalsko-pozn.red.) Je to naše první turné jako headliner po docela dlouhé době, takže si to celkem užíváme, i když to má i své zápory.

Petr: Počítám, že jako headlineři nemáte příliš času létat po městech, která navštívíte, najdete si přesto občas chvíli?

Jonathan: Jak říkáš, máme vypsaný plán v kolik a kde musíme být na soundcheck, vykládání aparatury apod., dnes jsme ale přijeli celkem brzo, a tak jsme stihli malou procházku po městě, i když opravdu jen malou. Chtěli jsme jet do Kostnice, mnoho našich známých z jiných kapel ji vychvalovalo jako jedno z nejzajímavějších míst, která viděli, nakonec jsme to ale nemohli stihnout.

Petr: Myslíš tu v Kutné Hoře? To není zrovna blízko, nějakých 70 km od Prahy.

Jonathan: Jo, to byl hlavní důvod, proč jsme se tam nakonec nedostali, příště už bychom ale opravdu chtěli, stejně tak bychom rádi konečně navštívili i ty vaše staré hodiny v centru, víš o čem mluvím, ne? To musí být zajímavé.

Petr: Orloj. To určitě stojí za to vidět.

Jonathan: Snad příště.

Petr: Je na obzoru nějaký nový materiál po skvostném Get What You Give?

Jonathan: Jak se to vezme, mám už spoustu nápadů na papíře, hudebně ale ještě nic nového nevzešlo, rozhodně bychom ale rádi stihli vlétnout zpět do studia do konce roku, tzn. po festivalové sezoně.

Petr: Říkáš, že nejdřív píšeš texty a až potom na ně dosadíte s klukama hudbu? 

Jonathan: Jo, nejspíš jsme jedna z mála kapel, co to tak dělá, jestli se ale nemýlím, dělají to tak například i The Amity Affliction.

Petr: Jsi poměrně známý pro svůj straight edge životní styl. Co tě tenkrát poprvé přimělo očistit se od drog, alkoholu apod.?

Jonathan: Když nad tím tak přemýšlím, příliš důvodů jsem pro to neměl, snad největší důvod byl, že jsem se při požití něčeho takového necítil lépe, a proto jsem se rozhodl tyto věci ze svého života vyškrtnout. Znal jsem i spoustu lidí závislých na alkoholu a to mi taky dost pomohlo zůstat sXe. Nikdy jsem neudělal lepší rozhodnutí. Bylo mi tenkrát 15 a snažil jsem se už tak mladý obklopovat lidmi, kteří to viděli stejně a ze začátku je právě toto nejdůležitější. Na druhou stranu bych řekl, že je lehké se straight edge vyznavačem stát, naopak je velmi těžké si to udržet. Jelikož já jsem straight edge přes deset let, ani nad tím už příliš nepřemýšlím. Jen vím, že je to něco, co chci , aby mě ovlivňovalo.

Petr: Štvou tě někdy lidé, kteří pijí, a začnou být třeba po chvíli otravní?

Jonathan: Když si to vemu, tak ani moc ne. Jsou věci, které mě dokáží nasrat víc, než když mi člověk foukne kouř do obličeje, i když to mě taky zrovna dvakrát neuklidní. Jen se snažím lidem nekecat do jejich života, není to moje věc. Dokud mě nezačnou tlačit například do alkoholu, kouření, je mi to jedno.

Petr: Jaké je tvé nejoblíbenější místo, které jsi navštívil a rád by ses tam vrátil?

Jonathan: Pro mě jednoznačně Austrálie. Lidé jsou tam tak příjemní a nabití energií, navíc je tam teplo, každý je rád, když přijede zahraniční kapela, i když tam mají taková jména jako Parkway Drive nebo právě The Amity Affliction. Ke všemu je to anglicky mluvící země, je to pro nás lehké, není to jako tady. Dneska jsem třeba přišel do kavárny a když jsem prosil servírku o ledovou kávu, nedokázala vyplodit ani slovo anglicky. To samé je to při koncertech, občas je fakt těžké s fanoušky komunikovat, občas zůstanu po otázce bez odezvy a to není uplně dvakrát příjemné.(Což se mimochodem stalo několikrát i v Praze, pozn.red.).

Petr: Musím říct, že mě občas zaráží, jak málo lidé první světový jazyk ovládají.

Jonathan: Rozhodně je to čím dál lepší, starší lidé určitě mají s angličtinou problémy, ale většina mladých angličtinu ovládá a používá slušně, bude to určitě jen lepší. Abych řekl pravdu, štve mě, že se ve Státech neklade takový důraz na výuku cizích jazyků na školách, jak se pak můžeme divit, že nás zbytek světa má za namyšlence, kteří si myslí, bůhví jak se domluví všude, ač to možná bude pravda. Dva roky španělštiny nebo francouzštiny je opravdu málo. Mimo to ale obecně rád cestuji všude, je úžasné být v kapele a tohle všechno zažívat, navíc v tak krátkém časovém úseku. Právě teď žiji život, o kterém jsem snil a myslím, že stejně to vidí i zbytek kapely.

Petr: Měl jsi někdy jiné úmysly se svým životem, co třeba kariéra sportovce? Ptám se tě na to záměrně, protože vím, že jsi velký fanda hokeje a hlavně L.A. Kings.

Jonathan: Heh, těší mě, že toho o mě tolik víš. Každopádně jsem nikdy příliš jiné cíle neměl. Hokej mne začal zajímat až tak před šesti lety, jsem vychován hlavně v baseballové rodině. Když jsem ale viděl, že kapela si stojí lépe, než kariéra sportovce, nemělo smysl se rozmýšlet.

Petr: Vraťme se tedy zpět ke kapele. Který song hraješ živě nejradši? Který ti přijde nejsmysluplnější?

Jonathan: Nejradši hraju vždycky ty novější věci, staré už jsou přeci jen po pár letech opravdu hodně oposlouchané a ohrané. Už můžu říct, že mě některé naše písně vyloženě nebaví hrát naživo a dělám to jen z rutiny, naopak jsou i takové, které si užiju vždycky, jako třeba Greater Distance, Faith Or Forgiveness nebo Engine 45. Obecně si ale vždycky nejvíc užiju ten song, který v setu hrajeme jako první a je prakticky jedno, který to je.

Petr: Jakou hudbu na turné posloucháte nejvíc?

Jonathan: Dříve jsem i na turné poslouchal hlavně tvrdší věci, poslední dobou se ale vracím k NOFX, Bad Religion apod. Poslední dobou všichni asi nejvíc posloucháme The Story So Far.

Petr: Přijde mi, že je poslední dobou poslouchá úplně každý.

Jonathan: A divíš se? Vždyť je to skvělý! Je super poslouchat něco, co tě nenapumpuje tolik, jako třeba HC. Rád poslouchám veselou hudbu a The Story So Far jsou v ní skvělí.

Petr: Kam tedy myslíš, že se The Ghost Inside žánrově řadí?

Jonathan: Jelikož na to koukám po textové stránce, rozhodně hardcore. Po hudební stránce možná pořád hardcore, ale tvrdší, než jak se to většinou dělá. Tak to vidím já. Naše tři hlavní vlivy jsou Comeback Kid, Misery Signals, Bury Your Dead a určitě se to odráží.

Petr: Všiml jsem si, že Jim (basák) je z Massachusetts. Jak jste k němu přišli? 

Jonathan: Jeho kapela předskakovala při našem první koncertu na východním pobřeží a od té doby jsme zůstali v kontaktu. Když pak došlo na hledání nového basáka, měli jsme jasno. Věděli jsme, že bude ochoten do toho dát vše, protože jinak to vlastně ani nemá moc smysl. Chcete-li udělat z hudby kariéru, musíte hodně obětovat a to spousta nadějných kapel nechápe, proto se mění sestavy, nebo dokonce rozpadají i dost nadějná uskupení.

Petr: Myslím, že dotáhnout to někam v hudbě, nebo třeba sportu je dnes hodně těžké hlavně vlivem rodičů apod., kteří člověka tlačí do vzdělání, získání dobrých postů a celkově všeho, co souvisí s penězi.

Jonathan: Můj táta vždycky říkal, že život je příliš krátký na to strávit ho zavřený v kanceláři. V tomhle směru jsem měl štěstí, měl jsem ze strany rodičů maximální podporu a nikdo po mě nechtěl, abych vydělával miliony dolarů denně.

Petr: Není právě o tomhle Outlive? 

Jonathan: Jo, přesně! Myslím, že není správné řídit se tím, co ti přikáže společnost, jít jako ovce s proudem a nic nedělat jinak, o tom život není a neměl by být. Jsem zvyklý na to, že mě lidé soudí za to, co dělám, hlavně tedy moji známí doma v Kalifornii. Je mi to jedno. Ať si o mě říkají, co chtějí, můžu pro ně být loser, cokoliv. Zatímco většina z nich tráví dny, měsíce, roky zavření ve svých zašedlých kancelářích a nadávají na to, jak je život na hovno, já si jezdím po světě, viděl jsem už spoustu míst, mám spoustu zážitků a svůj život i přes nedávnou bolestnou událost miluju.

Petr: Rozumím. Děkuji mockrát za tvůj čas, užij si show!

Jonathan: Tobě taky moc díky, bylo to skvělý, doufám, že tě uvidím často u mikrofonu!

https://www.facebook.com/theghostinside

http://www.myspace.com/theghostinside

http://theghostinside.com/

http://www.last.fm/music/The+Ghost+Inside

Když se na internetu objevila zmínka o tom, že moji oblíbenci Touché Amoré budou vydávat živák, tak jsem byl radostí bez sebe. Sledoval jsem každou novou informaci a neustále čekal alespoň na krátkou ukázku. Nakonec jsem se dostal až k poslechu celého "vystoupení" a můj entuziasmus okolo celé této záležitosti byl fuč. Namísto radosti se dostavil smutek a zklamání. Ale o tom až za chvíli.

Tahle věcička je seskládána ze čtyř songů. Jmenovitě to jsou opener ~, Home Away From Here, Amends a I'll Deserve Just That.  První tři zmíněné pochází z jejich posledního a úžasného alba Parting the Sea Between Brightness and Me (2010, Deathwish) a ten další je ze splitka Searching For A Pulse/The Worth Of The World (2010, No Sleep Records), které nahráli společně se svými kamarády La Dispute. Tracklist byl již známý ještě před oficiálním vydáním, a proto mě velice potěšila zpráva o hostovačce Jordana Dreyera z výše zmíněných La Dispute. Jedná se také asi o nejlepší song na celé desce.

A teď k tomu mému zklamání. Nečekal jsem samozřejmě kulervoucí živák á la Comeback Kid a jejich Through the Noise (2008, Smallman/Victory Records). Přeci jen, člověk se víc odváže, když má pod sebou stovky pařících a řvoucích lidí namísto nahrávacích přístrojů. Ale také jsem nečekal nudné apatické vystoupení z honosného studia BBC. Tahle show, jestli se to dá vůbec nazývat show, nemá tu sílu, kterou jsem čekal. Chybí tomu ta šťáva, kterou do nás kapely při live koncertech nalévají. Zní to v podstatě stejně jako z alba. Songy jsou odezpívané tak, jak je slyšíte na originálních nahrávkách. Na jejich předešlém živáku Live at WERS (2010, Condolences) bylo alespoň trochu "freestylu" – nebylo to tak strojené a přesné. Vokalista to odezpíval trochu novým způsobem, místy scream prodloužil, místy ho zkrátil, a proto tohle předešlé live album mělo něco do sebe. A to nové? Nic. Kdyby to bylo aspoň, krucinál, proloženo nějakými rozhovory. Kdyby nám třeba frontman Jeremy Bolm řekl něco málo ke každému songu. Ale nic. Přišli, nazvučili, zahráli, nahráli, odešli, vydali. Toť vše, přátelé. Nic víc, nic míň. Má to sice krásný, čistý a kvalitní zvuk, ale raději se podívám na živé vystoupení na youtube s horším zvukem, ale pořádnou energií.

Tento živák pro mě naprosto ztrácí význam a je dobré maximálně tak pro sběratele vinylových kousků a "true" fanoušků, kteří musí mít doma do sbírky všechna alba jejich oblíbené kapely. A ano, i já určitě podlehnu a stejně si tenhle vinyl i přes negativní recenzi koupím. Snad si u mě příště napraví reputaci nějakým novým materiálem.

Po roce opět Never Say Die tour, tentokrát v centru města v klubu Futurum. Line-up už tentokrát nenabízí zvučná jména typu Parkway Drive, Comeback Kid nebo Emmure, headlinery jsou dokonce We Came as Romans, kteří ještě na předloňském velkém ročníku dělali první rozehřívače s dvacetiminutovým setlistem... no nic. Brzy poté, co se přátelé z celé české corové scény začali družit, klesla většině zúčastněných nálada pod bod – hned z počátku večera se totiž rychle roznesla zpráva o tragické smrti Mitche Luckera ze Suicide Silence. Atmosféra večera tak nakonec vzhledem k reakcím členů kapel na tuto velmi smutnou událost připomínala takový neplánovaný tribut této dnes už nesmazatelné deathcorové legendě.

První kapelu At Dawn We Rage jsem přes svůj včasný příchod prošvihl kvůli brutální frontě na šatny. Druzí The Browning ve mě budili spíš dojem předkapely – ne, že by nebyli sehraní nebo neměli energii, hudba však byla docela monotónní a její většina se točila kolem "stále stejného breakdownu na jednom akordu". Tranceové podklady to úplně nevytrhly, protože jim nebylo ani moc rozumět. Člověk si tak alespoň začal přivykat zvukovody na nevyvážený zvuk v sálu. Mimochodem, také neuvěřitelně ohlušující, ale o tom později.

At The Skylines byli jiní a zajímavých prvků bych u nich nalezl už víc, ale bohužel se opakovalo to co u Browning. Špatný zvuk vše zajímavé posílal do pekel, kytary byly slité s duněním a celá věc byla poměrně monotónní. Nechci být negativní, ale vzpomněl jsem si na začátek minulé zastávky NSD a na to, jak perfektně nazvučená bostonská Vanna podávala už v šest hodin výborný srdeční výkon, který nenechal lidi chladnými. Úroveň šla prostě dolů a Futurum takovouhle akci zabíjí. Chuť mi nicméně zásadním způsobem spravili následující Obey the Brave, na které jsem se už sám těšil. Ansámbl v čele s Alexem Erianem z rozpadlé deathcorové egendy Despised Icon se do toho pustil s vervou slona a začal do fanoušků tlačit perfektní tvrdý hardcore s občasnými metalovými prvky. Zvuk alespoň trochu "zrozumněl" a začlo být slyšet, co kdo svým nástrojem vypráví, což OTB také dost pomohlo. Kapela se svou energií jedinkrát nezastagnovala a já byl nadšený, asi nejvýrazněji se mi do hlavy zarylo živé provedení songu Live and Learn s pěkným singalongem.

For The Fallen Dreams mě také velice potěšili. Nejvýraznější zbraní této bandy je jednoznačně zpěv frontmana Dylana, který mě šokoval svou silou a nezvykle skvělou intonační jistotou, ale také charismatem. Mladí muži zapůsobili jako srdcaři a profíci, kteří jsou na akci (narozdíl od některých jiných kapel) správně. Bavily mě songy z minulého alba Back Burner, které tvořily páteř setu, přestože kapela sahala i ke svému poslednímu, kritikou kontroverzně přijímanému počinu Wasted Youth. Výkonu chyběla pouze druhá kytara, kterou místo živého člena FTFD nahrazovali pouštěním z pásky. A tento záznam péáčko ve Futuru, jak je jeho dobrým zvykem, nehorázně zprasilo. Jinak celkově skvělý výkon, moc jsem se bavil!

Koho se z kamarádů zeptáte na set Stick To Your Guns, pravděpodobně vám odpoví, že to byl nejlepší koncert večera. Nebudu toto nijak hodnotit, protože vím, že zde byl pomyslný míč k odkopnutí pravděpodobně na mé straně. Chytla mě bohužel dočasná únava a vyčerpání z předchozího setu, tak jsem se spíš držel zpátky – v místech, kde byl zas ten strašný, tunelový zvuk. STYG to u mě bohužel odnesli, a to tím, že bych je za sebe ohodnotil nejspíš neutrálně - hraje jim to ukázkově, jejich energie je upřímná a show zábavná, mě to ale neodvařilo tolik, co většinu známých kolem. Jakmile STYG znovu přijedou samostatně, budu tam a budu naslouchat pořádně.

Na Blessthefall jsem v podstatě přišel, bral jsem je za takové své osobní headlinery, a proto jsem vyrazil kupředu, přímo do kotle. Brzy po energickém začátku se ukázalo, co bude problémem tentokrát. Hlasitost. Vzhledem k blízkosti k pódiové aparatuře to už "nějak hrálo", nicméně pan zvukař byl za A zřejmě hluchý, protože hlasitost dosáhla opravdu šílené míry, a za B měl očividně rád frekvence mezi pěti až patnácti tisíci hertzy. Ano, to jsou ty, které znějí jako skřípot brzd u vlaku a penetrují vám ušní bubínky s nejvyšší razancí. Bohužel jsem nechal své novinářské špunty doma, což se ukázalo jako fatální chyba. Dámy a pánové, dvaasedmdesát hodin po akci mi nikdy předtím v uších nepískalo. Tento defekt mám stále, a začínám se bát, jestli mě koncert opravdu nějak nepoškodil. Přesuňme se ale ke koncertu. BTF začali pořádně divoce, hned v první skladbě, mé nejoblíbenější What's Left of Me zpěvák Beau podnikl stagedive, došlapal po lidech do půlky Futura, chytil se stropní osvětlovací hrazdy, vyhoupl se, zavěsil se hlavou dolů a odzpíval půlku songu v této frajeřince. Pak jen zagestikuloval na fanoušky, pod ním se z rukou vytvořila peřinka, na kterou zase doskočil a nechal se odnést zpátky na stage. Brzy na to podnikl kytarista Eric při hraní další masivní stagedive, tentokrát přímo na mou hlavu. Intenzitou show kapela vzala slova "drsňákům", kteří ji považují za holčičí, rádiovou záležitost. Setlist mě byl příjemně vyváženým průřezem a celé vystoupení mě bavilo o dva řády víc, než loni v Lucerně. Škoda jen, že jsem po něm neslyšel běžnou konverzaci kamarádů.

A "skutečný headliner" We Came as Romans? Ukázalo se to, co jsem čekal, a to fakt, že většina příchozích poslední kapelu za zlatý hřeb večera skutečně nebrala. Naopak došlo k poměrně zvláštní situaci – půlka návštěníků akce prostě vzala kabát a odešla. WCAR tak uvítal poloprázdný sál. Dovedete si něco podobného představit předloni u Parkway Drive nebo loni u Suicide Silence? Já ne. A hudba? Pozitivně mě překvapily "sekačky", kapela na sobě hodně zapracovala a hezky se sehrála, stejně tak i zpěv, který býval hrozný a tentokrát už byl falešný jen trochu. Celkově to však bylo takové trochu neslané nemastné, prostě takové, jak jsem napsal ve své recenzi na jejich poslední album. Symfonické prvky docela fungují, ale kapela naprosto postrádá ono charisma uskupení z první ligy moderní tvrdé hudby, a na roli, kterou dostala, zatím prostě nemá. Fanoušci se uskupili v prvních několika řadách, ostatní však zůstali akorát stát a navíc během setu zmizela další spousta lidí. Stejně jako na albu mi nejlíp vyzněly songy Just Keep Breathing a I Cast The First Stone, stejně jako starší To Move On Is To Grow. Celkový dojem ale zůstal jasný – neurazí, nenadchne.

Blessthefall, Obey The Brave a For The Fallen Dreams mě bavili hodně, a proto večer hodnotím dobře. Pokud ho však srovnáme s minulými ročníky, upřímně, nesahal jim pod kolena. Špatně vybraný byl prostor i lineup, a použitá aparatura dojem zničila. Doufejme, že se NSD znovu narodí a příští rok zas nabyde původních kvalit. Věta na závěr: RIP Mitch Lucker.

Maturitní martýrium pro mě skončilo úspěšně, a tak se můžu  po více než čtvrt roce plný nových sil a odhodlání vrátit do recenzování. Na rozehřátí mi na hodnotící pranýř přistála nová deska zkušených The Ghost Inside, nutno však říct, že mi to pánové z LA už víc usnadnit nemohli. O tom, že bude dva roky po vydání výborné desky Returners o co stát, mě přesvědčily už zvolené singly. Ostatně i sám pěvec Jonathan Vigil oznamoval, že Get What You Give je hudebně, textově a zvukově je doposud jejich nejlepší album.

Zpět k muzice, volba singlu padla mezi songy Outlive a Engine 45. Nutno říct, že to byla povedená rozhodnutí, protože obě skladby šlapou jako švýcarské hodinky, možná ještě líp, a patří k tomu vůbec nejlepšímu, co lze na desce nalézt. Právě v songu Engine 45 se objevuje na tuto bandu doposud nezvyklý úkaz – čistý zpěv. Ten se však nestal mlýnským kamenem jako spíš posledním dílem do skládačky. Sedí jako prdel na hrnci a drží na ní lépe, než plenky huggies. Zpěvné „All my life I've been waiting for something, that never came. It never came, but I'm still saying“ jsem si popěvoval ještě dlouho po poslechu. Již propíraná pecka je i překrásně oklipována (viz. video pod recenzí).

Nahrávku Get What You Give provází naprostá vyrovnanost. Žádný song tu vyloženě nezahučí ani nevyčnívá. Zaměřím se proto jen na to nejlepší z nejlepšího. Jedním z nejzajímavějších songů je bezesporu pecka White Light. Má pomalejší rozjezd a emotivní průběh. Typově mi připomíná některé songy z alba Capture and Embrace bandy It Prevails. Dalším parádním momentem je song Face Value, kde si výborný feat střihl i můj oblíbenec Andrew Neufeld z Comeback Kid. Tenhle track je čirá lavina energické agrese.

Jinak album nepřináší nějakou velkou revoluci – jsou to staří dobří a maximálně kvalitní TGI s pár inovacemi. Songy jsou si sice dost podobné, což však v tomto případě není na škodu. Za půlkou vyleze vždy "drtička". Nuda? Nikoliv. Breakdowny jsou tradiční silná disciplína, která ale v jejich případě neškodí. Není to monotónní sádlo-máslo. Tuhle směsici agrese, melancholie a neskonalé energie jsem vyhltl s chutí až do samého závěru a posledního tónu.

Možná je v půlovině roku ještě brzo na nějakou větší polemiku, ALE z fleku a s vážnou tváří vám musím tohle cédéčko doporučit a zároveň mistry z TGI dosadit jako letošní jedničku na kvalitativním žebříčku. Tohle se bude už jen těžko překonávat, těžká váha totiž vhodila rukavici. Na tuhle desku mi nestačí hvězdičky, tak proč jednu nepřidat? Dávám 11 z 10.