MetalCoreShop.cz

coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

MetalCoreShop.cz
coreMusic.cz - recenze CD
Jonathan

Jonathan

jsem vykřičníkem mezi tečkami

Email: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
Čtvrtek, 10 Duben 2014 11:31

SMASHING PUMPKINS

Již je to zase nějaká doba a já jsem se rozhodoval s čím dalším přijdu. V nepřeberném množství umělců jsem si ale konečně vybral. Dnešní KNP zasvětíme legendě, jejíž jméno zná i učitel tělocviku či prodavač zeleniny na rohu zapadlého náměstí. Řeč bude o Smashing Pumkins.
Toto uskupení je na světě od roku 1988 (správný ročník pozn. red.) a světu dalo nový náhled na rockovou scénu. Za jejím zrodem stojí charismatický frontman Billy Corgan a kytarista James Iha. Jak si jen takové činidlo představit ve zkratce?
Kapela pochází z Chicaga a to konkrétně z Illinois a má za sebou i nějaké karamobly. Konkrétně jeden velký, který díky interním neshodám a drogám vedlo až k samotnému rozpadu kapely v roce 2000. Na to konto se vyměnilo opravdu hodně členů, ale kapela sebrala síly a v roce 2006 zahlásala comeback s albem Zeitgeist (2007). Kapela samotná dokázala vyprodukovat 11 dlouho-znějících desek a získat řadu ocenění - pro příklad v roce 1997 na prestižním American Musical Awards jako nejoblíbenější alternativní umělec či Grammy za nejlepší hard rockový počin díky proslulému songu Bullet With Butterfly Wings. Smashing Pumkins jsou opravdu veledílo, které udávalo tempo napříč generací.
Toliko tedy ke krátkému představení, ale pro lepší obraz bude lepší, když si pustíte klip níže. Dodá komplexní obraz o vyjímečnosti této kapely.
Myslím, že již není co dodávat a jen užívat líbivé tony.


Tento díl KNP má i velice zvláštní věnování pro někoho velmi speciálního a mně důležitého, díky kterému mě napadlo dnes dodat právě SP.
Pošlete i vy tuto skladbu pro někoho výjimečného, určitě to ocení :).
Pěkný poslech a příště s dalším dílem, tentokrát se podíváme zase uplně jinam!

Vždy je těžké začít první větou a nějak sesumírovat myšlenky na papír a po včerejší noci to bude dvakrát tak větší problém, ale pokusím se tedy vylíčit Žižkovskou Noc.

Jak jste již byli po obří masové kampani obeznámeni, jedná se o multižánrový festival, který se odehrává v mnoha klubech, nečekaně – v Praze, na Žižkově. Jenže jak si vybrat? Kluby nabízející atraktivní umělce v nepřeberné škále hudebních žánrů si těžko člověk vybere, protože se mu to třeba může krýt s nějakým dalším interpretem . Proto je třeba udělat si systém a stanovit si priority. Já šel, kam mě srdíčko táhlo. Kain a Modrá Vopice tedy. Následoval i Storm.


Kain – mladé maso, které má co nabídnout


V klubu Kain se mísilo mládí a moderní metal s příchutí talentu. Já jsem osobně zvolil Shiro Ame, kteří jsou mladá, energická a nadějná kapela z pražských luhů a hájů. Svěží dynamický metalcore, který si podmanil místní přecpaný klub byl zajímavý a svým způsobem ovšem slyšen už 1000x. Co si budeme nalhávat – metalcore je metalcore. Co bych rád klukům vzkázal – nepolevujte! Je vidět, že tvoří od srdíčka, protože jak si při prvním songu otevřeli publikum a začal zběsilý pit bylo znát, že kapela zvolila správný směr. Hudebně se stále zdokonalují a své řemeslo zvládají bravurně (až na pár technických nepřesností). Co naplat – bylo třeba se hnout dál.


Modrá Vopice – dospělá tvorba pro fanoušky

Modrá Vopice má jedinou nevýhodu. Je strašně daleko od hlavního místa konání a musí se cítit jako nechtěné dítě, ale dohánělo to pestrou nabídkou. Na menu byl už odrostlý metal/postmetal a další odnože, které si přišli vychutnat především už starší fanoušci či opravdoví milovníci této tvorby. Já jsem dorazil podle mě akorát. Modrou Vopici už demolovali Deathrite, kteří si nebrali servítky a dávali lidem před sebou dostatečně najevo, že neberou zajatce. Opravdu štědrá porce energie byla znát v plném klubu, kde se to dostatečně živě hýbalo v rytmu dané hudby. Děkuji pěkně!

Co mě ale opravdu bavilo a na co jsem se těšil a vždy si rád poslechnu, jsou moji krajané esazlesa.
Nečekal jsem nic víc, nic míň. Po předchozím nášupu, po kterém se člověk cítil, jako kdyby byl znásilněn do hlavy a vlastně se mu to i líbilo přišlo pohlazení a zamyšlení.
esazlesa jsou velmi dobře známí a nejsou to žádní nováčci. Prostor před podiem se zaplnil opravdu rychlostí blesku a já zvolil podívanou pěkně vzadu – od baru. Projekce a skvěle postavený playlist byl opravdu úhledně složený koncept, aby se vešel posluchačovi do hlavy a tam se příjemně rozvinul. Přistihl jsem se, že při nějakých partech jsem měl i zavřené oči a nechal se unášet. Absolutně nekompromisní nálož emocí, vjemů mi krásně naladila večer. Musel jsem se ale přesunout dále. Nechtělo se mi ovšem ani trošku, protože bych si to dal klidně celé znovu. Cítil jsem smutně, že je po všem, ale zároveň šťastný, že se to tak povedlo. A poznámka lidem ke vstupu – prosím, usmívejte se víc a nebuďte tolik nepříjemní. Nepůsobí to hezky a není to fajn. Děkuji.

 
Storm – všehochuť, která uspokojí

Na místo jsem dorazil, kde už buráceli The Rocket Dogz. Bohužel jsem minul Skywalker, kteří byli prý úžasní – ale to se dalo čekat, že? Bohužel musel jsem si zahrát na kata a rozhodnout se, co utnu a co si chci dát. Vyhráli výše zmiňovaní.

The Rocket Dogz. Psychobilly-punko rocková sestava pocházející z Prahy byla opravdu výtečná a ač nejsem úplný fanoušek tohoto hudebního žánru a do Stormu jsem šel spíše tvořit jiné hodnoty (ano, nebudeme si lhát do kapsy – známí, alkoholické nápoje a obecné žvásty o životě), byl jsem nakonec rád. Fanoušci této kapely byli hrozně sympatičtí jako členové samotní. Jejich hudba byla mladá, energická a hlavně hýbací, že jsem se i já přistihl, jak se pohupuji do rytmu (vodka – přesvědčím tě, že umíš tančit). Opravdu se mi to líbilo a když je opět někdy zase náhodou uvidím, nebudu se ani trochu zlobit!


Slova závěrem? Žižkov se proměnil na nekonečný rej lidí, kteří proudili z klubu do klubu. Ve vzduchu bylo cítit nadšení, radost, za kterou právě stojí velmi dobře zvládnutá organizace tohoto zajímavého festivalu. Děkuji pořadatelům (posílám vřelé pozdravy naší oblíbenkyni Kateřině Jaré) , všude nápomocnému personálu u vstupů a hlavně účinkujícím – o nich to především bylo. Škoda, že když je něčeho moc, tak lidská chamtivost chce ještě víc a já opravdu si nedokázal vybrat ze všech interpretů. Bylo to skvělé, já se náramně bavil a věřím, že když píšu tyto řádky, někdo ještě teď paří a nechce se mu odejít – není se čemu divit. Takže děkuji velmi, za rok AHOJ!

https://www.facebook.com/zizkovskanoc

https://www.facebook.com/fullheartagency

Pondělí, 24 Únor 2014 13:55

Insomnium a jejich nový teaser

Finové Insomnium pro nás přichystali opět další skvost v podobě nového alba "Shadows Of The Dying Sun", které se u nás objeví 28. dubna letošního roku. Tato death/doomová formace je známá svojí návykovostí a my vám přinášíme kratičký teaser z této desky. 

Úterý, 18 Únor 2014 19:28

HURTS

Dnes se podíváme opět jinam... Seznámíme se s fenoménem jménem Hurts, který si vysloužil své místo právě v našem klubu.
Hurts - toto duo pocházející z anglického Manchesteru začlo tvořit poměrně nedávno a to v roce 2009. Za svojí karieru ovšem stačilo na světe pořádnou hudební melu. Vydali pouze dvě alba s kterými měli ale obrovský úspěch (3,5 milionů prodaných kopií) a obsadili první příčky hitparád po celé planetě.
Proto zasedni a nech se osvítit něčím novým. Klidný a znějící synthpop, který v člověku nechá nějakou tu stopu a určitě se k nim rád vrátí.
Nech čas plynout a relaxuj.

Čtvrtek, 16 Leden 2014 19:28

Carnifex představují nový singl

Oblíbená death/core metalová formace CARNIFEX se vrací zpátky na scénu a se silou větru nám předesílá nové lyric video k novému albu Die Without Hope, které se objeví 7. března letošního roku. Singlovka se jmenuje Dragged Into the Grave a je na co se těšit!

Středa, 04 Prosinec 2013 19:37

KID CUDI

Vánoční čas nám buší za okny stejně jako mráz, stres nás uchvacuje do svých pařátů, proto je třeba opět vypnout. Dnešní okénko KNP bude zaměřeno opět na něco jiného. Našim klubem jsem se já nebo i moji kolegové pochlubili svými ulovky z alternativních vod, tak si dáme další.
Dneska to bude zaměřené na hiphop. Konkrétně na jednu obrovskou hvězdu na tomto poli.
Scott Mescudi aka Kid Cudi je světově uznávanou ikonou na tomto hudebním poli a pusobí zde cca. od roku 2008, kde se ho všimla hvězda Kanye West a dala tak světu nového, zajímavého člověka s obrovskou dávkou talentu, osobnosti a chuti do práce. I přes Cudiho chut k drogám, trávě a tvrdému alkoholu, kde to někdy i vedlo k ruzným eskapádám jeho života, je stále zde a snaží se světu dávat to nejlepší ze sebe. 5 desek, spousta odehraných koncertů, festivalů svědčí o tom, že je stále žádaným a respektovaným umělcem. Dále se věnuje produkci, herectví, kytaře a sestavování vlastní hudby.
Takže dneska, až si budete pouštět něco nového, nezapomínejme, že jsme na poli všehochuti. Hudbou se vyjadřují city, chutě, chtíče. Kid Cudi to dovádi k preciznosti. Jak jsme zde již dávno zjistili, nemáme hudební zábrany, takže si nechte prohánět hlavou příjemné beaty od tohoto vyjímečného umělce s neobyčejným životem. Snad osloví i vás... tak jako oslovuje lidi po celém světě. Bezprostřednost je zbran!

Pondělí, 25 Listopad 2013 10:40

Novelists s novým videoklipem

Novinková kapela se vrhla na scénu jako smečka divokých vlků a začla si brát co jim náleží - úspěch. Novelists pocházející z Francie - konkrétně z Paříže a za kterou stojí známá ikona Aaron Matts (Betraying the Martyrs) nám přinesla pár samostatných singlů na youtube a nyní i uplnou novinku. Singlovka Immedicable dostala vizuální zpracování a vy se na tuto horkou novinku moci podívat s námi.

Myslíme, že je o co stát a ve vodách progressive metalu/djentu se bude vyjímat skvěle.

Úterý, 19 Listopad 2013 21:51

FOALS

Uterní večery mám rád. Voní po uplynulém víkendu a nesou jisté poselství budoucího odpočinku. Naše nepravidelně pravidelné okénko se dneska ponese opět v úplně jiném kabátku. Po minulém drum n' bass okénku, kde se nám představili legendární CHASE & STATUS se dnes podíváme na zub jiné - dnes už - legendě indie rockové scény. Bude řeč o obdivovaných Foals.
Kapela pochází z anglického Oxfordu a jak je nám všem hodně známo, v Británii umějí zahejbat s naším tělem, ať se jedná o jakýkoliv hudební žánr.
Pánové udávají, že fungují od roku 2005, nicméně jejich debutové album se vydalo roku 2008 s názvem Antidote, které sklidilo ohromnou ovaci. Hit střídal hit, ocěnení střídalo ocenění (NME awards - best track, best live act). Hudební činidlo se teda roztáhlo více, než samo očekávalo, světu dalo (zatím) 3 desky, které jsou velmi ceněné pro svojí preciznost. Poslední se jmenuje Holy Fire a sklidilo zatím největší úspěch za historii kapely. Co se dá dodat? Kapela se skvěle hodí na festivalové vystoupení a nebo právě na ony klubové akce, kde to umí pořádně rozohnit.
Svět se hýbe a kapely rostou. Některé se hledají, některé se našli a dávají lidem to, co umí - radost a požitek z poslechu a sílu do dalších dní. Pokud tedy je zde někdo, kdo nemá něco takto ozkoušené - tak až budeš večer spočívat za nějakou chvilku ve svém lože, nasad si opět sluchátka, vypni si pěkně světlo od monitoru a zaposlouchej se. Tělem se ti rozlije příjemná substance, které se řiká radost. Budeš mít radost, že jsi, protože Foals jsou hudební radost.
Garantuji, že i následující den budeš mít chuť do života a možná, jenom možná se přistihneš, že se nějakou náhodou přimotali do tvého hudebního přehrávače:).
Krásný poslech a spousta spokojených dní a příště opět - u další alternativy!

Pátek, 01 Listopad 2013 09:22

Nadja Peulen se vrací do Coal Chamber

Legendu Coal Chamber nemusíme představovat a máme pro vás jednu skvělou novinku! Idol nejednoho prepubescentního (no co si budem povídat) metalisty se vrací na svůj původní post a to je basskytaristka NADJA PEULEN.

Zde je vyjádření Coal Chamber:

“Sometimes change is good. Especially when that change reunites a person with someone from the past who they love and had missed. Thats right folks, Nadja is back. We are thrilled to let you all know that Nadja Peulen had officially returned to the coal chamber family on bass. Everyone say a collective, FUCK YEAH!!!!!!!!!!!”

Nadja samotná se vyjádřila takto:

“Beyond happy and excited today to announce my return on bass with COAL CHAMBER. I’ve missed my brothers and can’t wait to rock the stage with them again and see all of you!”

Úterý, 29 Říjen 2013 15:25

The Devil Wears Prada – 8:18

Světem hýbe mnoho fenoménů. Ať už jsou dobré, nebo špatné. Někdy se vám zdá, že není mnoho na co se spolehnout. Já zde našel něco, co stojí za zmínku. Je to fenomén, který se jmenuje dělání poctivě. Spousta škarohlídů jistě bude na tuto recenzi nahlížet, že jsem předpojatý nebo že prostě ať radši zůstanu u svých depresivních recenzích, které jsou zároveň i mým vykoupením. Ne. Chci poukázat, že i v metalcorové scéně, která vrávorá na židličce s oprátkou kolem krku má stále nějaké silné berle, o které se lze opřít.

Bude zde řeč o novém přírůstku The Devil Wears Prada (dále jen TDWP). Jedné z nejpřednějších, nejvlivnějších a nejstálejších kapel na výše zmíněném hudebním poli. Myslím, že je netřeba dlouze představovat. Čtenáři našeho webu jistě s TDWP mají zkušenosti, ale pro ty co nevědí, krátce je představím. Kapela pocházející z amerického Ohia s křesťanskou tématikou prošla velkým hudebním vývojem. Z ikonek metalcorové scény se stali opravdovým rozjetým strojem hudební inkvizice. Silná produkce – schopnost, zaplněné mezery v rozvoji a překonávání svého rozměru dávalo kapele určitou formu. Forma odrážela obsah a z mladíčků se stali muži. Mají za sebou čtyři alba a nové album je tady řadovým s číslem pět. Pokud mám být konkrétní, je zde ještě jedno EP se jménem Zombie, které se svojí vervou řadí mezi nejlepší moderní metalcorové počiny vůbec.
Pojďme se tedy podívat na zoubek onu pátému albu! Konečně vám prozradím i název. 8:18 – biblická šifra.

Jak se tedy chová ono album v našich uších? Jak jsem nastínil hnedka na začátku. Je to dospělý kousek, který očekáváte od kapely, která se konstantně před vámi nějakým způsobem vyvíjí. TDWP jsou krásný příkladem zrajícího vína, holky, co roste do krásy, muže, co s věkem moudří. Noci, co ustupuje dni. Naprosto brilantně seskládané party opět nepostrádají melodiku a brutalitu. Faktem je, že od dob ZOMBIE EP poněkud „vyměkli“, ale stále si někde zakonzervovali onen feeling, který se od nich vždy očekával. Hranicovy evidentní zpovědi se krásně slyší v drsných scream/growl pasážích a rozhřešení jim opět dává DePoyster. Nestali se otroky pozlátek svých úspěchů a technická stránka hudby je skvělá. Svižné bicí, profesionální kytary a rád bych také pochválil dokonalé podkreslení kláves Jonathana Gerringa, který bohužel už není součástí TDWP. Metalcore jako ze škatulky. Obohacený kořením, které jemně pálí. Rozline se tělem a vy se cítíte spokojeni.

Proč tolika povyku pro zdánlivě průměrnou věc, kterou nám kapela servíruje téměř pokaždé? Vždy se totiž někde skrývá něco, co na vás vyskočí po poslechu alba. Vím jak jsou na tom poslechy jejich aleb na první štrejch. Nepotěší, neurazí. Pak se koukáte na cédéčko na stole a říkáte si, že si to poslechnete zase, protože to určitě něco má v sobě. To je o čem píši. Mají v sobě kouzlo, které do vás pustí první poslechem a poté jste lapeni v síti. Něco co vás nahlodává a vy nechcete odolávat.

Chceme věřit všemu, ale nemůžeme. Smiřme se, že máloco, málokdo je tady pro nás. Věřme v hudbu. Pro jsme tady, proto čteš tyto řádky. Chceš věřit, chceš znát, chceš doufat. The Devil Wears Prada je kapela, která vždy do svého umění vkládá notnou dávku emocí, zápalu a lásky. Nikdo po tobě nechce, abys věřil/a v Boha a mohli jsme chápat co ti tím básníci chtějí říct. Jejich alba jsou především i o tvé osobní zpovědi, doznání se a hudba je vždy něco, co ti dodá odvahu. Nic není dneska zadarmo, nic není dneska jisté, ale jedno vím – 8:18 je zatraceně dobrá deska, která se snadno odsoudí, ale přeci jen, dostane se ti pod kůži. Moje reakce končí. Jsme nadšený, stržený, zvláštně melancholický.

Děkuji za pozornost a neprovádějme předčasné soudy. Dávat šance se někdy i vyplácí. V tomto případě 818x.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

The Devil Wears Prada se v dnešní době řadí do metalcorových veličin. Jsou na scéně už od roku 2005 a od té doby vydali čtyři plnohodnotná alba a jedno EP. Jejich nové album nese název 8:18, což je odkaz na kapitolu a verš v Bibli, ano TDWP byli a jsou křesťanskou kapelou, přičemž mají příznivce v této, ale i v sekulární komunitě. Pětice přichází v lehce obměněné sestavě, kapelu opustil v roce 2012 původní klávesák James Baney. Po jejich posledním počinu Dead Throne jsem měl očekávání opravdu vysoká, tahle deska je podle mě fenomenální. Takže, dokázali je tihle Američané naplnit?

Frontman Mike Hranica hraje opět prim se svým agresivním řevem a sekunduje mu Jeremy Depoyster s čistými vokály. Tito dva se právě proto, že jejich projev je tak odlišný, skvěle doplňují a tenhle kontrast se mi u TDWP vždycky moc líbil a skvěle funguje i na této desce. Instrumentální kvality TDWP nebyli nikdy závratně vysoké a žádná velká změna se tu nekoná, což ale kapele nevytýkám, jako celek to funguje skvěle a všichni členové kapely hrají jako o život. Navzdory Baneyho odchodu jsou zde stále přítomné klávesy a synťáky, což vítám.

První song Gloom začíná zvláštním syntetizovaným zvukem, jde ale o jeden z nejtvrdších počinů téhle desky. Musím říct, že Hranicův řev se bezpochyby změnil, už to není ten ušitrhající brutální řev, na který jsme byli zvyklý dříve, je tam větší syrovost, více uřvaného screamu a méně growlu. Tahle skutečnost je kapele vytýkána mnoha fanoušky, já s tím problém nemám. V druhých Rumors jsou výborně zvládnuté změny tempa a už zde je patrné masivní zlepšení projevu Jeremyho Depoystera. Dokazuje, že je opravdu skvělý vokalista, nejvíc ve skladbě Care More, kterou z 95% odzpívá sám, jenom nakrátko ho doplňuje Hranica. Z této skladby čiší jakási děsivost či tajuplnost, ne kvůli samplům nebo lehkému instrumentálnímu podkresu, ale právě jeho zpěv je tím nejpůsobivějším a když jsem ji slyšel poprvé, měl jsem mrazení v zádech. Dalším příkladem je Sailor´s Prayer, kde Depoyster díky skvělému refrénu (ani prvnímu ani poslednímu) navozuje neuvěřitelnou chytlavost, zpívám si s ním pokaždé, když ji slyším. Z tohoto alba vyšly tři songy jako singly Martyrs, Home For Grave a First Sight. Mým oblíbeným je First Sight, v kterém je opět přítomný skvěle gradovaný Depoysterův refrén a výborný kytarový riff, který se zde několikrát opakuje. Živé provedení Martyrs jsme si mohli letos vychutnat na festivalu Rock for People, tento song evokuje spíše starší tvorbu TDWP, ne že bych ten vál neměl rád, ale nadšený z něj nejsem. Na Home for Grave oceňuji kompozici skladby, má hodně tvrdých pasáží, zároveň jsou zde skvěle použité dramatické přestávky.

Odpověď na mou původní otázku tedy zní: „Ano, dokázali." Komu se líbil Dead Throne, tomu se bude jistojistě líbit i 8:18, i když se díky Hranicovi zdá, že kapela trochu „změkla", mě se jeho vokály nadále velmi líbí. Deska je skvělá jako celek, 45 minut uplyne jako voda, nejsou tu žádná hluchá místa a i skladby, o kterých jsem se nezmínil, jako Transgress, Black and Blue nebo Number Eleven skvěle fungují, každá vyniká v něčem jiném.

 

Filip Fišer

 

Strana 1 z 12

Zanechat Facebook komentář

Share on Myspace
Banner

coreMusic na Facebooku »