Recenze
Ion Dissonance - Cursed
Přejít na obsah

Ion Dissonance - Cursed

Čtvrté plnohodnotné album montrealských Ion Dissonance na sebe nechalo čekat (dlouhé) tři roky. Po předchozím počinu Minus the Herd z roku 2007, které bylo ve velké míře notným posunem od zběsilého, chaotického mathcoru směrem ke stravitelnějšímu podání, jež na jednu stranu ubralo na rychlosti, ale na tu druhou přidalo na těžkosti, se mnohým fanouškům kapely jistě nejednou do mysli vloudila otázka, jak se Ion Dissonance vypořádají se současnou záplavou všemožných technicky zdatných spolků, zda v té obrovské konkurenci má jejich hudba vůbec ještě nějaké místo a jakým směrem se na Crused posunou.Osobně bych čekal, že kapela takové technické zdatnosti, jakou Ion Dissonance oplývají, svou tvorbu začne posouvat zběsile dopředu, bude objevovat nové hudební prvky a do své hudby vnášet mnoho nových elementů, stejně tak, jak to udělali například The Dillinger Escape Plan nebo The End. Opak je však pravdou. Jedinou novinku, kterou můžeme na Crused najít jsou 8 strunné kytary a jedna kratičká pasáž čistého zpěvu ve skladbě Pallor, v zastoupení zpěváka výše zmiňovaných The End, kterou můžeme najít jako bonusový track na iTunes. Celkově však Crused je spíše než krokem kupředu, krokem zpět a zůstává tak někde na půli cesty mezi alby Solace a Minus the Herd.  Hutnost 8 strun se zde kombinuje se zběsilou rytmikou bicích, všemožných kytarových výpadů, občasných breakdownů, které se liší od všech ostatních, které můžeme dnes slyšet na každém kroku. Není jich však přehršel a netrvají nijak dlouho, skvěle vygradují a v tom nejlepším skončí.Nebudu si nic nalhávat a přiznám si, že jsem k nové desce trochu skeptický. Ne každý song je totiž něčím zajímavý, mrzí mě téměř absolutní absence záchytných bodů, které dokážou udržet posluchačovu pozornost. Crused je na můj vkus až moc jednotvárným počinem, bez tolika světlých a chytlavých momentů, jak tomu bylo u předchozí desky. Poslech téhle desky vyžaduje absolutní soustředěnost, při které nelze provádět ještě jinou činnost, což je v dnešním uspěchaném světě takřka nemožné. Stejně jako po hudební stránce je Crused krokem zpět, je tomu tak i po stránce zvukové. Oproti brilantně čistému zvuku Minus the Herd, je novinka zabalena v lehce špinavém kabátě a hlavně zvuk kytar nemá ten drtivý účinek, jaký by měl mít. Přes to všechno však na Crused najdeme několik geniálních skladeb. Za všechny jmenujme čtvrtý song This Is The Last Time I Repeat Myself, kde můžeme slyšet hostujícího Alexe Eriana ze spřátelených Despised Icon. Hlavně zvolání „What the fuck is the matter with you“ vám zůstane v hlavně ještě nějaký ten pátek.Ion Dissonance se dokázali ubránit zmiňované konkurenci celkem obstojně. Vyvarovali se skoro všech „trendových“ postupů. Zůstávají tak sví a každý fanoušek jejich hudbu pozná stále na sto honů. Nicméně cesta, po které se vydali, nebyla ta nejsprávnější. Všichni víme, že toho dokážou mnohem víc, než předvedli, a i když je mathcore téměř u konce s dechem, nemuselo by to notně znamenat i zánik jednoho z jeho pilířů. Ion Dissonance – Crused
Čtvrté plnohodnotné album montrealských Ion Dissonance na sebe nechalo čekat (dlouhé) tři roky. Po předchozím počinu Minus the Herd z roku 2007, které bylo ve velké míře notným posunem od zběsilého, chaotického mathcoru směrem ke stravitelnějšímu podání, jež na jednu stranu ubralo na rychlosti, ale na tu druhou přidalo na těžkosti, se mnohým fanouškům kapely jistě nejednou do mysli vloudila otázka, jak se Ion Dissonance vypořádají se současnou záplavou všemožných technicky zdatných spolků, zda v té obrovské konkurenci má jejich hudba vůbec ještě nějaké místo a jakým směrem se na Crused posunou. Osobně bych čekal, že kapela takové technické zdatnosti, jakou Ion Dissonance oplývají, svou tvorbu začne posouvat zběsile dopředu, bude objevovat nové hudební prvky a do své hudby vnášet mnoho nových elementů, stejně tak, jak to udělali například The Dillinger Escape Plan nebo The End. Opak je však pravdou. Jedinou novinku, kterou můžeme na Crused najít jsou 8 strunné kytary a jedna kratičká pasáž čistého zpěvu ve skladbě Pallor, v zastoupení zpěváka výše zmiňovaných The End, kterou můžeme najít jako bonusový track na iTunes. Celkově však Crused je spíše než krokem kupředu, krokem zpět a zůstává tak někde na půli cesty mezi alby Solace a Minus the Herd.  Hutnost 8 strun se zde kombinuje se zběsilou rytmikou bicích, všemožných kytarových výpadů, občasných breakdownů, které se liší od všech ostatních, které můžeme dnes slyšet na každém kroku. Není jich však přehršel a netrvají nijak dlouho, skvěle vygradují a v tom nejlepším skončí.Nebudu si nic nalhávat a přiznám si, že jsem k nové desce trochu skeptický. Ne každý song je totiž něčím zajímavý, mrzí mě téměř absolutní absence záchytných bodů, které dokážou udržet posluchačovu pozornost. Crused je na můj vkus až moc jednotvárným počinem, bez tolika světlých a chytlavých momentů, jak tomu bylo u předchozí desky. Poslech téhle desky vyžaduje absolutní soustředěnost, při které nelze provádět ještě jinou činnost, což je v dnešním uspěchaném světě takřka nemožné. Stejně jako po hudební stránce je Crused krokem zpět, je tomu tak i po stránce zvukové. Oproti brilantně čistému zvuku Minus the Herd, je novinka zabalena v lehce špinavém kabátě a hlavně zvuk kytar nemá ten drtivý účinek, jaký by měl mít. Přes to všechno však na Crused najdeme několik geniálních skladeb. Za všechny jmenujme čtvrtý song This Is The Last Time I Repeat Myself, kde můžeme slyšet hostujícího Alexe Eriana ze spřátelených Despised Icon. Hlavně zvolání „What the fuck is the matter with you“ vám zůstane v hlavně ještě nějaký ten pátek. Ion Dissonance se dokázali ubránit zmiňované konkurenci celkem obstojně. Vyvarovali se skoro všech „trendových“ postupů. Zůstávají tak sví a každý fanoušek jejich hudbu pozná stále na sto honů. Nicméně cesta, po které se vydali, nebyla ta nejsprávnější. Všichni víme, že toho dokážou mnohem víc, než předvedli, a i když je mathcore téměř u konce s dechem, nemuselo by to notně znamenat i zánik jednoho z jeho pilířů.

Čtvrté plnohodnotné album montrealských Ion Dissonance na sebe nechalo čekat (dlouhé) tři roky. Po předchozím počinu Minus the Herd z roku 2007, které bylo ve velké míře notným posunem od zběsilého, chaotického mathcoru směrem ke stravitelnějšímu podání, jež na jednu stranu ubralo na rychlosti, ale na tu druhou přidalo na těžkosti, se mnohým fanouškům kapely jistě nejednou do mysli vloudila otázka, jak se Ion Dissonance vypořádají se současnou záplavou všemožných technicky zdatných spolků, zda v té obrovské konkurenci má jejich hudba vůbec ještě nějaké místo a jakým směrem se na Cursed posunou.

Osobně bych čekal, že kapela takové technické zdatnosti, jakou Ion Dissonance oplývají, svou tvorbu začne posouvat zběsile dopředu, bude objevovat nové hudební prvky a do své hudby vnášet mnoho nových elementů, stejně tak, jak to udělali například The Dillinger Escape Plan nebo The End. Opak je však pravdou. Jedinou novinku, kterou můžeme na Cursed najít jsou 8 strunné kytary a jedna kratičká pasáž čistého zpěvu ve skladbě Pallor, v zastoupení zpěváka výše zmiňovaných The End, kterou můžeme najít jako bonusový track na iTunes verzi. Celkově však Cursed je spíše než krokem kupředu, krokem zpět a zůstává tak někde na půli cesty mezi alby Solace a Minus the Herd.  Hutnost 8 strun se zde kombinuje se zběsilou rytmikou bicích, všemožných kytarových výpadů, občasných breakdownů, které se liší od všech ostatních, které můžeme dnes slyšet na každém kroku. Není jich však přehršel a netrvají nijak dlouho, skvěle vygradují a v tom nejlepším skončí.

Nebudu si nic nalhávat a přiznám si, že jsem k nové desce trochu skeptický. Ne každý song je totiž něčím zajímavý, mrzí mě téměř absolutní absence záchytných bodů, které dokážou udržet posluchačovu pozornost. Cursed je až moc jednotvárným počinem, bez tolika světlých a chytlavých momentů, jak tomu bylo u předchozí desky. Poslech vyžaduje absolutní soustředěnost, při které nelze provádět ještě jinou činnost, což je v dnešním uspěchaném světě takřka nemožné. Stejně jako je po hudební stránce Cursed krokem zpět, je tomu tak i po stránce zvukové. Oproti brilantně čistému zvuku Minus the Herd, je novinka zabalena v lehce špinavém kabátě a hlavně zvuk kytar nemá ten drtivý účinek, jaký by měl mít. Přes to všechno však na Cursed najdeme několik geniálních skladeb. Za všechny jmenujme čtvrtý song This Is The Last Time I Repeat Myself, kde můžeme slyšet hostujícího Alexe Eriana ze spřátelených Despised Icon. Hlavně zvolání „What the fuck is the matter with you“ vám zůstane v hlavně ještě nějaký ten pátek.

Ion Dissonance se dokázali ubránit zmiňované konkurenci celkem obstojně. Vyvarovali se skoro všech „trendových“ postupů. Zůstávají tak sví a každý fanoušek jejich hudbu pozná stále na sto honů. Nicméně cesta, po které se vydali, nebyla ta nejsprávnější. Všichni víme, že toho dokážou mnohem víc, než předvedli, a i když je mathcore téměř u konce s dechem, nemuselo by to notně znamenat i zánik jednoho z jeho pilířů.

Články autora COREMUSIC

Palaye Royale umí být víc než jen teenage guilty pleasure, na Výstavišti byli výborní!

Když Palaye Royale řádí v Praze, nemůžeme u toho chybět. Jejich včerejší koncert v Malé sportovní hale jsme si tedy nenechali ujít. A nebyli…

Heaven Shall Burn s sebou do Fóra Karlín přivezou kvalitní support!

Dobře známí němečtí deathcoristé Heaven Shall Burn se vracejí na pódia. Hned z kraje nového roku vyrážejí na evropské turné a jako support…