Reportáže
20. 10. 2012: Between The Buried And Me, Periphery, The Safety Fire; Praha – HooDoo
Přejít na obsah

20. 10. 2012: Between The Buried And Me, Periphery, The Safety Fire; Praha – HooDoo

Sobotní večer bez povinností a koncert současných světových progressivních kapel na mých domácích pražských Vinohradech? To se nestává každý den. Volba klubu mě z hlediska blízkosti k domovu potěšila; naopak jsem se však strachoval, jak to dopadne se zvukem, který v HooDoo nebývá vůbec dobrý – a že Between the Buried and Me, Periphery a The Safety Fire vzhledem k hudební složitosti vyžadují pořádnou práci zvukaře.

Krátce po mém příchodu do klubu a propracování se do předních řad začali hrát Angličani The Safety Fire, sympatičtí chlápci s nepřehlédnutelnými knírky, kteří s Periphery nejedou turné poprvé. Kapela se vrhla na stage a začala bez řečí předvádět své velmi melodické umění. Zvuk byl překvapivě velice v pořádku a takový zůstal po celý večer, háček se však vyskytl jinde. Start byl poznamenán technickým problémem, kdy jednomu z kytaristů hned od začátku "nehrálo". Řešení nesnáze se, bohužel pro kapelu, značně protáhlo, a frontmanovi Seanovi nezbylo, než se pokusit diváky zabavit soutěží o nejlepší knírek v kapele. Nešťastné intro však nakonec TSF překonali, rozehráli se naplno a předvedli velmi pěknou show. Hudební chemie fungovala a místností se rozehrály harmonie, které na kapele kritikové tolik cení, atmosféra na mě však za celou dobu nedýchla tolik co z nahrávek. Přestože technický výkon byl velmi pěkný, mám dojem, že kapela stále není vyhraná tolik co ti, kteří měli přijít po ní...

Nemám na mysli nikoho jiného než Periphery – sedmi a vícestrunné progressivní Američany, kteří u nás před osmi měsíci se vší parádou dobyli Rock Café. Už když se kapela přišla připravit na pódium a začala se zdravit s fans, bylo jasné, že zde si nikdo na celebrity nehraje a hrát nebude. Z velmi osobního, přátelského kontaktu jsem byl až překvapený. Po zvukovce přišel první zářez v podobě skladby Ragnarok z nového alba Periphery II a všechny zbraně byly vytaženy naráz: perfektní souhra, brutální djentovitý zvuk, tři kytaristi, freneticky rychlé střídání hlubinných sekaček a jazzově melodických vyhrávek a nad tím vším podle mého názoru skvělý různorodý vokál frontmana Spencera. Euforický úder do hrudi se bez debat konal, bohužel však ke vší smůle vydržel tentokrát jen do druhého songu Have a Blast, kdy muzikantům “krešnul” počítač, který načasovaně řídí celou aparaturu, a proto bez něj nelze pokračovat. Periphery to tedy naprosto nezaslouženě schytali, stejně jako The Safety Fire, velmi nepříjemný úděl zdlouhavého troubleshootingu za přítomnosti trapného ticha. Tentokrát to bylo ještě výraznější, protože při dalším pokusu laptop zastávkoval opět.

Nezáviděníhodná situace se protáhla víc než je zdrávo a bohužel zřejmě sežrala i část setlistu. Vracím se však k momentu, kdy technika začala fungovat tak, jak měla, a pánové v čele s kytarovým mágem Mishou Mansoorem (který dostál své pověsti a choval se jako věčně pobavený diblík – jak často někoho z velké kapely vidíte rozlaďovat kolegovi baskytaru pusou..?) do nás začali naplno hustit své neskutečně propracované aranže s chirurgickou přesností a zároveň i se srdcem na dlani. Na bicí za akutně indisponovaného Matta Halperna zaskočil Boris ze Chimp Spanner a odvedl svou výpomoc za jedna s hvězdou, kytarista Mark oslavil přímo na pódiu své narozeniny za mohutného singalongu Happy birthday ze strany fanoušků. Genialitu kytaristů, na které jsou celí Periphery založení, asi nemá cenu rozebírat (kromě konstatování, že live fungovala na 120%); spíš bych rád výrazně vyzdvihl zpěváka Spencera, který svým hlasem smazal všechny pochybnosti a dokonce i své nejvyšší party uzpíval s perfektní sílou a jistotou. Periphery se na závěr rozloučili svou vlajkovou lodí, songem Icarus Lives, a pro mě tak zůstal jedinou pihou na kráse celého vystoupení velmi krátký herní čas. Hloupé technické problémy, příště snad už bez nich.

Jako headliner a zároveň zlatý hřeb večera vystoupili Between The Buried And Me a přiznám se, že pro mě není snadné je hodnotit. Naživo se ukázali velmi podobně, jako z nahrávek, tedy propracovaní, atmosféričtí, skvěle sehraní... ale bohužel zároveň i velice zdlouhaví. Songy opravdu působí "desetiminutovým" dojmem, kytarová sóla a instrumentální party podbarvené klavírem jsou jen o málo kratší... Ze všech sil jsem se snažil zachovat si střízlivý novinářský náhled na věc, jenomže po výbušných, dynamických, rozhýbaných a radostných Periphery to bylo velice těžké. Proti táhlému zahloubanému metalu naprosto nic nemám a BTBAM se v něm skutečně pohybují jako ryby ve vodě, ale introvertní zdlouhavost u mě vykrystalizovala v nudu, zvlášť, když si připočteme určitou "nezaujatost" kapely. Pravověrní fanoušci (kterých překvapivě v místnosti pravděpodobně nebyla většina) se však zdáli nadmíru spokojeni. Velmi mě bavil jemný vokál zpěváka Tommyho, Betweeny bych však pravděpodobně potřeboval vidět jindy a v jiné konstelaci.

Večer se vyvedl nadmíru a z klubu jsem odcházel velice spokojený. To ale nenastalo hned, předcházela tomu velice příjemná, drobná afterparty s členy všech tří kapel. Poptal jsem se jich na jejich dojmy a vesměs byly naprosto stejné, jako ty moje: až na ty trable s technikou skvělý večer.

Články autora Jakub Rissaweg

Královská jízda AS I LAY DYING! Kapela děkovala za druhou šanci!

Je pondělí večer a dnešní event hlásí už týdny dopředu velkým písmem “SOLD OUT”. Aby taky ne — kultovní pětice AS I LAY DYING, která…

Videoklip WOLF PACK - The Pack Is Back (ex Scarred By Beauty)

WOLF PACK z Kodaně před nedávnem vydali nový singl a klip The Pack Is Back. Jde o projekt, ve kterém mimo jiné naleznete dva členy z letos rozpuštěnýc