Reportáže
20. 4. 2013: Impericon Festival 2013; Lipsko – Agra Halle /part I/
Přejít na obsah

20. 4. 2013: Impericon Festival 2013; Lipsko – Agra Halle /part I/

Uběhl rok a já se již podruhé balil do Lipska na největší čistě metal-corový novodobý sraz v Evropě. Impericon jako firma je vzorem skvělého vzestupu značky (všechny palce nahoru!) a konkrétně Impericon Festival je unikátní akcí, za kterou můžeme být vděční. Když se člověk podívá na brutální lineup plný těch největších jmen celosvětové scény namačkaných do jediného jarního dne, zamotá se hlava. Lipsko je pro nás navíc opravdu blízko, tudíž návštěvu dalších ročníků mohu všem jedině doporučit. Cena kolem 30€ (ke vstupence dostanete ještě triko zdarma) je také velkým plusem, koncert byl taky vyprodaný půl roku předem.

Na místo činu jsme s kamarády vyrazili již den předem, akce totiž začínala tentokrát již v sobotu ráno. Když opomenu párty do rána se sympatickým Mexičanem, u kterého jsme se ubytovali (couchsurfing), platné nám to však moc nebylo. Neměli jsme možnost si s sebou vzít navigaci, ta by nám však vzhledem k asi 20 objížďkám přímo ve městě situaci dvakrát neulehčila. Nechápu, jestli jsme jen měli smůlu, najít Agru však bylo martýrium. Pokonverzoval jsem si s X kolemjdoucími, z nichž nás přes zjevnou snahu každý poslal trochu jinam, celkově jsme nakonec bohužel bloudili cca 2 hodiny. Přišli jsme tak o první 2 kapely:  Buried In Verona a Brutality Will Prevail. Vše zlé pro něco dobré – když jsme konečně vcházeli do haly, neskutečnou náhodou jsem se přímo ve dveřích srazil s Tomem Searlem, kytaristou a hlavním skladatelem Architects. Ten mě po předchozích shledáních poznal a následovalo pár minut spontánní konverzace, při které jsme probrali všechno možné, např. Chystané "architektí" DVD One Hundred Days. Podle jeho slov bude velmi těžké vyrovnat se poslednímu DVD Parkway Drive, na dokument se však můžeme těšit již brzo. Pojďme se však již podívat na samotný koncert.

První kapela, kterou jsme měli možnost zhlédnout, byla Attila. Co k nim říct? Velmi zajímaví na nahrávkách, naživo však schytali horší zvuk prvních kapel a jejich projev se tak stal nepříliš výrazným duněním. To bohužel nespravil ani sympatický a energický projev. Těším se někdy v klubu.

Se švýcarskými Breakdown Of Sanity jsem měl tu čest prvně loni právě zde na IF 2012. Tehdy měli roli zvukového pokusného králíka právě oni, tentokrát však hráli v důstojnějších podmínkách a podstatně jim též přibylo fanoušků pod pódiem (na akci bylo celkem mezi pěti až šesti tisíci hlav a teď, stále ještě dopoledne, byla hala plná více než z poloviny). Je docela zajímavé sledovat, jak některé "germánské" kapely budují svou fanbase v menším, ale stále dostatečně obsáhlém německy mluvícím sektoru – lokální fanoušci je, zdá se, podporují s jemnou protekcí. Zpočátku jsem byl nadšený hudebním progresem, hudba se od minule posunula dobrým, zajímavým směrem. Bohužel jsem se však po asi deseti minutách začal dost nudit kvůli monotónnosti projevu. Většina skladeb zní velmi podobně a element překvapení nikde. To samé jsem dřív tvrdil o Emmure, zde je však dle mého problém vážnější.

Američtí Hundredth přijeli prezentovat našlapaný moderní hardcore, který oplývá "prosluněný atmosférou" a nezapírá kořeny v punku. Naposledy jsem je viděl loni v nejodlišnější možné situaci – spolu s asi stovkou lidí na pražské Sedmičce. Zajímalo mě, jak se tito srdcaři porvou s neosobním prostředím obří haly. Výsledek = na jedničku. Určitě nejsem jediný, kdo tento žánr preferuje z očí do očí v malé místnosti bez bariér a s dravým zvukem přímo z pódia, Hundredth však svou houpavou energii poslali do lidí i tentokrát a mě to velmi bavilo.

The Sorrow = pro nás pauza na trochu sezení a jídla. Kdo na IF někdy byl, ví, že i když je lineup extrémně fajn a žádné kapely se nekryjí, všechno stihnout a zároveň přežít do půlnoci na nohou prostě nelze. Nabrali jsme tedy trochu sil a já vyrazil prozkoumat novinářské zázemí. Mimochodem, catering pro reportéry v Čechách běžný opravdu není.

Další na řadě byli First Blood – dnes už něco jako legenda v klasickém old school hardcore. I když celkově obvykle preferuji moderní sound, tito Američani na mě zapůsobili velmi živě. Hudba ostrouhaná na jednoduše hrubé, punkové jádro, bez všech těch synthů, bassdropů... Publikum se dostalo do varu a kapelu podpořilo silným moshem. Za mě velký palec nahoru.

Na znovushledání s Obey The Brave v čele s "despisediconovským" Alexem Erianem jsem se těšil už od posledního Never Say Die v Praze, kde mě parta dost zaujala. Zde byl zážitek ještě o chlup intenzivnější a parta podle mě hrála pod vlivem velikého publika ještě více na krev. Opět zazněly pecky jako Get Real nebo Live and Learn; zvuk také konečně začal opravdu dobře tlačit. Brutální energie mě velmi bavila a OTB pro mě byli prozatím nejzáživnějším uskupením - možná pomohla i velmi dobrá komunikace s publikem.

Narozdíl od "Obey" se se Švédy Adept setkávám prvně – tedy aspoň naživo. Na nahrávkách mě jejich melodické a neklišoidní pojetí metalcoru chytlo. Na živo to naštěstí bylo úplně stejné. Adept se do toho pustili s velikou osobitostí a ještě větším nasazením  a já si velice liboval. Projev Roberta Ljunga je osobitý a plný energie; instrumentální sekce je na tom výborně s pohybem. Live set Adeptů si musím dát při první příležitosti znova,  z blíže nespecifikovaného důvodu jsem si však jistý, že ještě o chlup více by mě bavili v trochu menším prostoru.

Chelsea Grin = další pauza v rámci udržitelného nadávkování energie, nedá se svítit. Tak si aspoň povíme pro změnu něco o uspořádání festivalu. Na začátku akce frontu zvládá docela ukázkový "odbavovací" stan, ani ten ale nedokáže zařídit, aby 7000 lidí nemuselo čekat. Novináři jdou bokem, čeká na ně krásná Impericon obálka s ručně nadepsaným jménem a festivalovými materiály. Následuje velmi přísná turniketová kontrola tašek a kapes – žádné jídlo či nápoje, natož pak nebezpečné předměty, nesmějí dovnitř. Na jednu stranu je to opruz, securiťáci jsou dost nekompromisní. Na druhou stranu však i zde musím chválit, protože vzhledem k velkému množství opilých návštěvníků festivalu (přijde mi, že si zde Němci dávají do trumpety podstatně více než čeští fanoušci –  už docela brzo se dost lidí válí po zemi, neschopných pohybu...) se tímto účinně eliminují vážná nebezpečí. Záchranáři však přesto mají perný den. Kotel je tak drsný, že každou chvíli člověk vidí zranění, k večeru dokonce u kolemjdoucích přibyde docela dost zasádrovaných rukou. Zranění mosherů jsou klasická: rozbitý obličej, naraženiny, zlomeniny; narazil jsem ale i na kurióznější případ, a to utržený tunel z ucha. Pozn. red.: plandající lalůček opravdu není moc sexy.

Ještě ke službám – venku jsou stánky s jídlem rozestavěné jak ideologické armády. Na jedné straně čistě veganské, na té druhé masné. Jedlíci jsou však mírumilovní na obou stranách. Impericon má také venku vlastní stánek se zlevněným oblečením, vevnitř se táhne velký trh s merchem kapel.

Odpočinuto, tekutiny doplněny, čas se vrátit k hudbě a odteď být na nohou až do půlnoci. Stick To Your Guns, miláček fajnšmekrů/neoficiální headliner z posledního NSD Tour se představil v plné síle. První intenzivní vjem: při prvním breakdownu začala celá grupa do těžkých dob dupat, a to tak, že celá stage pulzovala, jako by nastala její poslední hodinka. Napadlo mě jediné slovo – hardcore. Tahle kapela se s tím skutečně nepeče a myslí to celé smrtelně vážně. V reportu z Futura jsem psal, že se těším, až STYG uvidím příště, abych je mohl pořádně zhodnotit; zde jako by na mě pánové čekali připravení. Vše fungovalo přesně tak jak má. Předchozí kapely povětšinou dost dunily, STYG sound v hale okořenili pořádnou rockově melodickou náloží a já si připadal, jako bych byl na tvrdších Rise Against. Moc mě to bavilo. Jako jedinou, dost subjektivní pihu na kráse bych viděl projev frontmana Jesseho někdy v polovině setu. Pustil se do politiky, smyslu HC,  životního údělu a podobných témat... Mluvil opravdu velmi dlouho. Je to všechno hezké a ona zmíněná témata mají smysl, o tom žádná. Měl jsem však onen dojem, který občas na hardcorových koncertech bohužel zažívám. Mluvčí kapely vehementně křičí, že "kázání" všeho druhu je zločin a každý by měl přemýšlet svojí hlavou, ve finále však mluví takovým způsobem, že jako kázání ovečkám pod pódiem působí jeho samotný projev. Tenhle byl podle názoru mého i kamarádů prostě trochu přes čáru. Nijak však nesnižuji hudební stránku a celkový dojem, který byl výborný.

Pokračování přineseme co nejdříve.

Články autora Jakub Rissaweg

Královská jízda AS I LAY DYING! Kapela děkovala za druhou šanci!

Je pondělí večer a dnešní event hlásí už týdny dopředu velkým písmem “SOLD OUT”. Aby taky ne — kultovní pětice AS I LAY DYING, která…

Videoklip WOLF PACK - The Pack Is Back (ex Scarred By Beauty)

WOLF PACK z Kodaně před nedávnem vydali nový singl a klip The Pack Is Back. Jde o projekt, ve kterém mimo jiné naleznete dva členy z letos rozpuštěnýc