Reportáže
24. 1. 2016: Three Days Grace (can), We Are The Ocean (uk) @ Praha – Malá sporovní hala
Přejít na obsah

24. 1. 2016: Three Days Grace (can), We Are The Ocean (uk) @ Praha – Malá sporovní hala

Jedenáct. Přesně tolik let jsem jako skalní fanoušek kanadské rockové skupiny Three Days Grace čekal na první tuzemský koncert. Proto mě téměř před rokem potěšila informace, že pod taktovkou nového frontmana Matta Walsta, se situace razantně změnila a kapela se kromě pravidelných turné po Kanadě a USA otevřela i možnosti šňůry po Evropě, včetně zemí bývalého komunistického bloku.

Zájem o koncert byl obrovský – akce původně plánovaná do poměrně skromných prostorů Roxy, byla vyprodaná do druhého dne předprodeje. Pořadatelé původně plánovali dva po sobě jdoucí koncerty, se ale nakonec podvolili přání fanoušků a akci přesunuli do větších prostor holešovické Malé sportovní haly. Jako předkapela Three Days Grace byla prozíravě zvolena pro českého posluchače rozhodně ne neznámá anglická kapela We Are The Ocean, která se Čechách představila například jako předskokan Silverstein.

We Are The Ocean jsou často kritizováni za změnu v jejich stylu a odklonění se od původního, tvrdšího zvuku, směrem k melodičtějším pasážím a refrénům, k čemuž došlo i díky rozporuplnému odchodu hlavního zpěváka skupiny, Dana Browna a předáním této role kytaristovi Liamu Crombymu. Navzdory těmto skutečnostem se Angličanům povedlo probudit obecenstvo z domělého zimního spánku a rozproudit krev v žilách fanoušků, do té doby mrznoucích v chladné hale. Jeden příklad za všechny byl jeden z prvních tří songů – notoricky známá The Run (Run for Miles), která se proslavila a dostala se do povědomí i širší veřejnosti, díky jejímu zařazení do OST pro Need for Speed: Most Wanted. Paradoxně The Run začíná klidně, takřka na pomezí mezi folkem a country, po několika vteřinách se ale transformuje do explozivního koktejlu příjemného, energického rocku, který zaujme i nenáročného posluchače díky svému chytlavému refrénu „come back to me, come back to see“ prolínajícího se s ostatními částmi textu, kde naopak zpěvák dává prostor vyniknout i hlubší a ostřejší stránce svého hlasu.

Angličané podali klidný a kvalitní výkon, bylo na první pohled vidět, že si svojí hudbu a atmosféru v hale užívají. Po odfocení prvních několika písním naladění na koncertní vlnu a následném opuštění pitu jsem se šel, zejména psychicky, připravovat k baru na okamžik, ke kterému směřovalo téměř polovinu mého života – na kapelu, na které jsem vyrůstal, něco, co pro mě osobně znamená něco, jako Metallica pro předchozí generaci, hudbu, která mě držela nad vodou ve špatných časech a zároveň těšila v těch dobrých.

Ve 20:45 ta chvíle konečně nastala. Nervózně přešlapuji u security vstupu za hrazení oddělující rozlícený dav od pódia, skandující každých několik vteřin ta tři slova – Three. Days. Grace. Po pódiu rychle kmitá několik zvukařů a bedňáků, mezi nimi i postarší holohlavý vousáč, který jako by vypadl z oka Rasputinovi.
Vyvolávání se stupňuje a napětí v hale roste geometrickou křivkou. Konečně zhasínají světla – vše je technicky připravené. Ve tmě se objevuje několik modrých kuželů světla, marně pátrajících po členech kanadské kapely, na kterou tu každý napjatě čeká.

Pro umocnění napětí startuje z reproduktorů Killing in the Name of z rukou a úst Rage Against the Machines, ostrý hlas Zacka de La Rochi štěká na všechny strany a připravuje půdu pro smršť, která se má co nevidět přihnat na pódium. Touhle poslední kapkou konečně praská pomyslná bublina obalující všechno to koncentrované napětí, davové šílenství a očekávání. Dav dává jasně najevo, čeho si dnes večer žádá.

Naštěstí během několika sekund přichází hávem temnoty za svoje bicí Neil Sanderson – bubeník a zakládající člen, který pamatuje ještě středoškolské počátky Three Days Grace pod názvem Groundswell. V zápětí se vynořují ze tmy další postavy – vousatý a holohlavý hromotluk Barry Stock, společně s ježatým Bradem Walstem – bratrem nového zpěváka Matta. Nesmíme zapomenout ani na klávesáka Daniho Rosenoera, který Three Days Grace pravidelně doprovází při jejich turné.
Jako poslední a za ohlušujícího křiku se ve výbuchu zlatého světla reflektorů na stage řítí nejnovější člen uskupení, zpěvák a idol dívčích srdcí Matt Walst. Zastaví se těsně na kraji pódia a hlasitě zdraví Česko, které mu ještě hlasitěji odpovídá.

Na nic se už nečeká a nabuzené fanoušky rozproudí do rytmu první song – druhý singl z posledního alba Human s názevm I’m Machine. Během několika prvních akordů je celá hala jako krví opilý dav – všichni hlasitě opakují refrén, mávají rukama ve vzduchu a zdraví svoje idoly. A to včetně mě – všechna moje profesionalita a klid, které zachovávám během většiny focení koncertů mě náhle opouští, a já zuřivě řvu společně s prvními řadami za zády: „I am machine, I never sleep,…“ a levou rukou zuřivě gestikuluju ve vzduchu, i když jí životně potřebuju k ostření objektivem.

Po zvukové stránce se nedá prakticky nic vytknout, stejně jako We Are the Ocean akustika haly sedla perfektně do noty a práce zvukařů byla odvedena profesionálně a na vysoké úrovni. Ani z photo-pitu, který byl umístěný přímo u pódia si nemůžu stěžovat na přílišnou hlasitost, případně zkreslení nebo rezonanci.
Co se týče světel nebyla situace, z pohledu fotografa, už tak růžová. Silné reflektory často a rychle měnily barvy, intenzitu, ale i polohu dopadu svých paprsků, což ztěžovalo korekci expozice a pro mě ještě i ostření – fotil jsem poprvé novým foťákem a pouze manuálním objektivem. Navíc zadní světlomety měly občas tak vysoký výkon, že snadno docházelo k přepalům. Pro fanoušky to působilo určitě impozantně a zadním řadám to usnadňovalo lépe vidět na svoje idoly, ale pro fotografa to byla noční můra.

Z pohledu vizuální vystoupení musím přiznat, že se Three Days Grace razantně změnili k lepšímu díky výměně zpěváka. Matt je mnohem živější, energičtější oproti Adamu Gontierovi, který byl spíše rezervovaný a stoický, jak je patrné třeba ze záznamu z roku 2008 Live at the Palace, nebo nemotornosti v klipu k singlu Break.
Během pár okamžiků strhnul veškerou pozornost na sebe, navzdory Barryho mohutnosti a dlouhému vousu, tak i blonďatému fauxhawku jeho bratra. Tohle není věc, co by se člověk mohl naučit, Matt se prostě jako showman musel narodit. Neustále vybízel a provokoval fanoušky gestikulací, otevřeně jim podával ruce a svým nekompromisním, tvrdým pohledem uhranul nejen ženskou část publika, u které se to dalo předpokládat, ale i její hrubší polovinu. Jeho velmi oblíbená póza je s rozpřaženými rukama ve stylu „já jsem tady Bůh“ a nenašel se nikdo, kdo by si dovolil tohle sebevědomé gesto zpochybnit – naopak, hala byla plná uctívačů tohohle nového kultu. Jeho spoluharcovníci měli pro ně již typickou body language a zažité vystupování – Barry už tradičně neplýtval energií, na nějaké přehnané poskakování a soustředil se spíš na pohyby jeho kytarou, klasicky zvednutou vertikálně k hlavě, nebo naopak k zemi, v předklonu. Oproti Barrymu byl Brad energičtější, ale ne tolik, co jeho bratr s mikrofonem. Často zaujímal klasickou pozici pro kytaristu tvrdších hudebních stylů – z boku k pódiu a široce rozkročené nohy.

Three Days Grace za večer zahráli osmnáct songů, včetně dvou na konci jako přídavek – v době kdy už většina „skalních“ fanoušků opouštěla halu, celý koncert vyplnili dvě improvizovaná instrumentální sóla po sobě – jedno pro bicí a druhé klávesy a bicí, umístěné mezi Home a Painkiller. Nejvíc z nich, pět kousků, bylo samozřejmě z posledního alba, kterému je celá tour věnovaná albu Human (2015). Čtyři songy byly z mého osobně nejoblíbenějšího alba One-X (2006) včetně mojí nejoblíbenější skladby Never Too Late. Tři kusy byly z debutového alba pod názvem Three Days Grace (2003) včetně mého no. 2 (I Hate) Everything About You. Po dvou kusech se dostalo na alba Life Starts Now (2009) a Transit of Venus (2012).

Na závěr musím koncert zhodnotit – nezáleží na tom, že šlo o první koncert mojí nejoblíbenější kapely, na který jsem se osobně podíval. Objektivně i subjektivně musím dát oběma kapelám výbornou za jejich nedělní výkon a doufám, že se s oběma opět brzy shledáme, třeba právě v rámci nějakého z dalších ročníků Rock for People.

Tímto chci také poděkovat skvěle sehranému pořadatelskému týmu – zejména paní Lucii Čunderlikové a panu Jiřímu Hlinkovi, kteří mi navzdory tomu, že zbývaly pouze tři dny do koncertu, na poslední chvíli vyřídili foto/novinářskou akreditaci na koncert a přístup do photo-pitu.

Kuba „Zabi“ Macák

Články autora COREMUSIC

Punkrocková smršť pod taktovkou The Bouncing Souls!

Není nad to, si uprostřed festivalové sezóny zalézt do chladného suterénu, dát si studený pivo a poslechnout svižnej skate punk. Řekl bych,…

Slipknot uchvátili publikum a trhali ušní bubínky!

Konečně jsme se dočkali. Po několika letech se do Prahy opět vrátili legendární Slipknot. Byl to pro mě první koncert nu-metalových legend,…