Reportáže
25. 4. 2016: THE HOTELIER (US), ROZWELL KID (US) @ Praha – 007
Přejít na obsah

25. 4. 2016: THE HOTELIER (US), ROZWELL KID (US) @ Praha – 007

Ačkoliv pondělní večer nabízel díky Never Say Die solidní kopec živé hudby, asi stovka zasvěcenců nakonec stejně zvolila lahvové pivo v útulné strahovské Sedmičce. Protože kdo The Hotelier zná, nemohl si jejich vymodlenou pražskou zastávku v žádném případě nechat ujít. Společně s Rozwell Kid do Prahy přivezli americkou garáž. Jako bychom se duchem na chvíli ocitli v malém klubu kdesi v Massachusetts a dýchla na nás atmosféra tamních koncertů pro zdejší fandy a kamarády. Nezáleží, jak velké kapely to jsou nebo nejsou. Jejich skromnost, ryzí nadšení z muzicírování a absence pozlátek, to jsou atributy, díky kterým jsou tak blízko i „obyčejnému“ posluchači odněkud ze střední Evropy.

A tak i Rozwell Kid, našincům takřka neznámí, ovládli klub svoji záživnou směskou pozitivního alt-rocku a indie. Kdo by neodolal a nekýval hlavou do rytmu, když to těm Američanům tak skvěle zní. Perfektní úder bubeníka, správně nahulená basa, párek zvučných kytar, falzetové „uuuuu“ a sebevědomě zahrané zábavné písně, které přesvědčili o kopec více, než na nahrávkách, které zní umírněněji. Píseň Kangaroo Pocket vřele doporučuji pro seznámení s touhle americkou partičkou. Ta zařezávala vrcholně přísně a znát ji líp, tak zpíváme z plných plic. Až přijedou Rozwell Kid příště, zpívat se už bude.

Asi tak jako během vystoupení Hoteliérů, kteří mimochodem nastoupili na scénu velmi nenuceně a přirozeně. Žádné dlouhé přestavby, zahrajeme vám na stejný aparát, jak to známe z domácích koncertů. Přesně v duchu toho, co jsem psal výše. Z Marshallů se tentokrát linuly tóny melancholické, rozervané, přesto svým způsobem krásné. Už od prvních slov písně In Framing, třetí skladby ze zásadní desky Home, Like NoPlace Is There, započala skupina true fans svůj sborový singalong. Pecky z tohohle alba působily nejsilněji, zpívalo se, křičelo se a intimní emoce známé z domácího poslechu vyrašily ve své nahotě i tentokrát, v přítomnosti ostatních obnažených posluchačů. Byli bychom nejradši, kdyby tento skvost The Hotelier zahráli od začátku do konce dle tracklistu? Vždyť se to nabízí. Dynamiku tohoto alba přece všichni milují v její celistvosti. Ale jestli chceme umožnit kapele pokračovat dál, měli bychom se umět odpoutat a jít s nimi. Z tohoto pohledu je asi dobře, že HLNPIT nezaznělo celé. Pětačtyřiceti minutový setlist byl protkaný na různých místech novými věcmi, které zní výborně, čiší svobodou a nespoutaností tak, jak kapela avizovala v rozhovorech. The Hotelier vnímám pořád jako malou kapelu několika přátel, které se přihodilo, že se zapsala do historie rockové hudby fenomenální nahrávkou (po vinylech se mimochodem téměř zaprášilo). Imponuje mi právě to, jak jim to nepřerostlo přes hlavu. Pořád působí jako kluci odněkud z Massachusetts, kteří hrají hudbu tak, jak umí: instrumentálně možná ne úplně přesně, ale v tom je právě to kouzlo a emo, haha. Držme jim palce, ať nás novou plackou uvedou opět do takové extáze.

Na závěr smekněme před zvukařem a poděkujme Conspiracy, že k nám vozí taková jména a vytváří příjemné malé zážitky v té záplavě obřích akcí.

Články autora Jiří Popelka

AVIANA: Imminence jsme k domácím koncertům museli přemlouvat!

Solidně zaplněný pražský klub Underdogs letos v květnu prokázal, že švédská kapela Aviana u nás své fans rozhodně má. A po všech těch…

Enter Shikari: Být v kapele a nevyjadřovat se k aktuálním problémům? Nepředstavitelné!

Ještě před pár lety by na svolání hesla Enter Shikari otočily hlavu zejména hardcoroví kids, kterým by se vzpomínkou na divoké koncerty rozsvítily…