Reportáže
3. - 5. 7. 2014: ROCK FOR PEOPLE; Hradec Králové
Přejít na obsah

3. - 5. 7. 2014: ROCK FOR PEOPLE; Hradec Králové

RfP2014 byl od chvíle, kdy se začal zveřejňovat lineup, skutečně kontroverzním tématem. Ať už z důvodu, že se mnozí nikdy nedočkali žádné kapely, kterou by považovali hodnou titulu "headliner", nebo z toho důvodu, že tým RfP jednoduše pozval množství kapel, které pro mnohé nemají co dělat na festivalu, který má v názvu slovo "rock". A line-up to byl opravdu barevný. Zapomeňme ale na škatulky a berme RfP jen jako událost a festival. Přistupme otevření všemu.

Den první:

První den mi po příjezdu a ubytování příjemně nastartovali Android Asteroid, se svým groovy funk/soul/jazzem mi pomohli usadit se a dostat se do festivalové atmosféry. Pokud se bavíme o kapelách mimo rockovou muziku, rozhodně to pro mě byl jeden z nejzajímavějších zážitků – jde o velmi ambiciózní projekt, který má hloubku a atmosféru, ale je zároveň i líbivý.

Následovala pauza věnovaná prozkoumávání areálu. Při krátké zastávce na stylové Jack Daniel’s stage jsem zachytil "doslova" nestárnoucí, zároveň ovšem i silně stagnující, Imodium – potřebovala tam kámoška, měla zrovna průjem. V Evropa 2 hangáru jsem navštívil prostor, který přes den sloužil k projekcím filmů, i přes to, že z většiny sálu v dívání překážely sloupy a zapomenutý DJ pult, zpoza kterého následně ve večerních hodinách pouštěli různí DJs svá techna, na která se chodilo podívat vždy tak cca 10 lidí (spočítáno). Rychlý sled událostí –  Seagala přesunuli na půlnoc, Emmure místo Seagala, autogramiáda Biffy Clyro se přesunula o dvě a půl hodiny později... Dost poflakování, vyrazil jsem tedy na Emmure.

Už při pohledu do programu jsem se zhrozil. Koncert se odehrával na Staropramen Stage, která byla minulý rok poprvé přestavěna na obrovský stan. Ze strany pořadatelů jde o poměrně pochopitelný krok po spoušti, kterou po sobě nechaly bouřky na RfP2012 – stan se od té doby ovšem příliš nehodil, protože jsem na posledních dvou ročnících déšť, před kterým by mě stan ochránil, nezažil. Hlavní problém je ovšem v tom, že pořadatelé na Staropramen zásadně strkají větší kapely tvrdšího ražení. Což fungovalo když šlo o open-air stage, na které jsem v r. 2012 viděl skvělé koncerty I Killed The Prom Queen a August Burns Red... od té doby jsem na Staropramenu nezažil jediný koncert tvrdé kapely, který by nebyl zvukově poměrně posraný. Z Emmure tedy byl slyšet cvakající (???) kopák a Frankův řev. Zbytek kapely tvořil nerozluštitelnou hlukovou stěnu v pozadí – došlo tedy přibližně ke stejnému efektu, jako minulý rok u The Devil Wears Prada. Z koncertu jsem neměl nic a jen mě to sralo. I z toho důvodu, že je u mě velká pravděpodobnost, že pokud kapela začne koncert breakdownem a pak v breakdownech pokračuje celou dobu, obvykle nejsem spokojený. Musím ovšem říct, že Frank si vokály naživo dává velmi dobře, rozhodně podal dobrý výkon. Rozladěný z Emmure jsem se vydal směrem k ministánku, ve kterém se odehrávala autogramiáda Biffy Clyro a na půl hodiny jsem se postavil do neposouvající-se fronty, kterou následně sekuriťáci striktně utli a odvedli kapelu pryč. V pozadí začal hrát Manu Chao, což mi taky na náladě moc nepřidalo.

Zatím se tedy zdálo, že obavy ohledně RfP2014 byly oprávněné. Před jedenáctou ovšem nastala "hodina pravdy" spolu s koncertem jednoho z největších jmen festivalu, Biffy Clyro. A najednou byl život mnohem lepší. Biffy odehráli naprosto nezničitelnou rockovou show, ze které bylo díky obrovskému množství energie na stagi jasné, že tento headliner je opravdu na tom správném místě. Hlasitá hudba, skvělá světelná show, vyřvané hlasivky a radost – to jsou Biffy Clyro, ne nadarmo popsaní jako „jedna z nejlepších koncertních kapel současnosti.“ Viděl jsem je minulý rok v Roxy, čili mám s čím srovnávat a musím říct, že větší pódium jim dodalo bombastický dopad.

Závěr dne se díky zpoždění nešikovně kryl Steven SeagalNetsky – jednoduchá volba obejít obě pódia. Netsky mi naživo lehce připomněl Example-a na RfP2012, ačkoliv Netsky mě bavil trochu více. Je fajn, že tyhle živé drumce stále přežívají... Velmi dobrá volba z elektroničtější strany line-upu!

A tedy Steven Seagal. Ano, jde o serióznější počin než když si Macaulay Culkin založil kapelu Pizza Underground, která přetextovávala písně Velvet Underground na písně o pizze... Ale pořád bylo naprosto jasně vidět, že většina lidí z poměrně velkého davu, který obklopil stage, přišla jen na vlastní oči vidět Seagala s kytarou. A v momentě, kdy kapela spustila a lidi uslyšeli, že jde o tuctový blues rock, na který se chodí i v Brně do zaplivaného Brooklynu k příležitosti tradičních pondělních jamů , začalo se ve velkém odcházet. I přes to všechno, musí se uznat, že objektivně vzato, kapela hrála dobře a Steven má tu kytaru taky dobře zmáknutou. Jenom na té hudbě pro drtivou většinu lidí nebylo vůbec nic zajímavého mimo uzření někdejšího bijce. Škoda, že nesehnali Hasselhoffa, ten je teď taky na turné... První den pro mě uzavřeli Netsky a Steven Seagal a.k.a. Václav Netskář a Michal Tučný... čas odpadnout, ať se člověk vyspí na...

alt
Foto: https://www.facebook.com/rockforpeople 

Den druhý:

Druhý den jsem začal opět na Red Bull Tour Bus stage, jelikož jsem od ní asi třicet metrů bydlel. Po návratu z města jsem zažil Republic of Two, kapelu soustředěnou spíše na klidné a zadumané akustické skladby, stále jsem čekal na něco pořádného do začátku dne, něco, co by RfP2014 vytrhlo z uzívané kocoviny. Naštěstí po nich nastoupili Please The Trees, kteří si evidentně hraní na Red Bull Tour Busu užívali. Kapela nedávno přitvrdila a posunula se směrem k agresivnější, špinavé garážové rockové muzice s ozvěnami sedmdesátkového psychedelického rocku a konečně mi den nasměrovala do správných kolejí. Po Please the Trees se na Red Bullu ukázal velmi zajímavý projekt The Petebox, což je – kdyby to nebylo jasné z názvu – britský beatboxer. Zajímavá alternativa pro lidi, kterým se už oposlouchal Dub FX a velmi dobře zvolené žánrové zpestření. A už se z dálky ozývala tradiční Vypsaná Fixa – na tu jsem se nějak neodhlodlal jít, čili jsem poslouchal pouze z dálky – zvukově to znělo v pořádku, Márdi dokonce zněl střízlivěji, než jak si ho pamatuju z televize...

Po Fixe už nastoupili Blood Red Shoes, v posledních letech poměrně často zmiňované jméno na poli rockových dvojic. Pěkná kytaristka v největším tričku Led Zeppelin, co u táty našla, a blonďatý bubeník-andílek působili na jednu stranu poměrně roztomile, na druhou stranu ovšem skutečně upřímně – dva lidi, kteří převzali otěže vozu rock’n’rollového dua z rukou The White Stripes a mají dobře našlápnuto, ačkoliv v rámci dalších kapel podobného ražení lehce nestíhají...ale o tom později. Také jsem bohužel měl pocit, že se na hlavní Rock For People stagi od prvního dne něco zvukově změnilo... zvuk se neustále vlnil a hlasitostně kolísal. Říkal jsem si ale, že to bude jen nějaký chvilkový kiks a po skončení Blood Red Shoes jsem se vydal směrem na obávanou Staropramen stage za nechvalně známými We Came As Romans. Jak se později ukázalo, kiks to byl asi stabilnější a pokud si správně pamatuju, do konce festivalu se nic nezměnilo.

WCAR jsem si jednou pustil, nejdříve to znělo v pohodě, standardně... pak jsem tam slyšel ty šílené diskosynťáky, vzpomněl jsem si na Attack Attack! a od té chvíle jsem kapelu přestal brát vážně... a pak přišly čisté vokály, to už jsem snad i vypl počítač. Je tedy snad pochopitelné, že jsem se bál. A sakra jsem se spletl, protože We Came As Romans příjemně překvapili. Dobrá, kytaristi občas vypadali, že je to moc nebavilo... Lidí je v kapele možná zbytečně moc... ale koncert povedený. Dokonce i zvukově byl rozhodně lepší, než Emmure o den dřív na té samé stagi, až tedy na to, že diskosynťáky nebyly téměř slyšet. Jestli byly skoro stažené omylem nebo "omylem" zůstane ve hvězdách. Protentokrát jsem ovšem za zvukové mouchy děkoval... Největší problém vidím v hrozném množství klišé, kterých jsem se za koncert WCAR dočkal – bohužel jsou přesně takovou tou metalcore kapelou, která dává neskutečný prostor parodiím a vtipům. Hlavně pohyby obou vokalistů (krycí jména Harry Potter a David Koller) působí místy velmi směšně. Chvíli utíkáme na místě, pak si dupneme, teď zpívá David Koller, takže Harry Potter se usměje a podívá bokem, teď zpívá Harry Potter, zavírá oči a dává si ruku na srdce, David Koller zatím obkrouží dlouhým krokem pódium a po konci písně samozřejmě řekne něco ve stylu „tahle píseň je pro Vás všechny“. Pokud se ale člověk přenesl přes tato klišé, určitě musel odcházet z koncertu WCAR potěšený (stejný přístup jsem zaujal minulý rok ke koncertu 30STM a všechno bylo dobré, občas to zkusit nikomu neublíží...).

Kam si zajít po WCAR? Jasná volba – Chinaski. Další z koncertů, které jsem navštívil ze srandy – zase vedle. Hudba samozřejmě tuctový pop-rock, ale zahraný s překvapivým nadšením a energií, hlavně když si člověk vezme, že Chinaski na RfP2014 slavili spolu s festivalem dvacáté narozeniny. Toto mělo bohužel za následek největší kámen úrazu – a to kravinky kolem. Sboristky v tričkách Chinaski, naoko fíčuring a pár slov od pořadatelů, rozhazování triček a darování „speciálních“ kytar... Místy cirkus, ale ačkoliv to uznávám těžko, tak Chinaski vůbec nebyli špatní.

Dalším koncertem, který jsem navštívil, byli The Afghan Whigs. A říkal jsem si, jaké mám sakra štěstí, že kapela v roce 2012 uskuteční po jedenácti letech pauzy reunion a o dva roky později mi přijedou do Hradce... Ale i přesto byl stan téměř prázdný. Kde se stala chyba? No nic, věnoval jsem radši pozornost tomu, co ve stanu bylo, než tomu, co ne. Za hradbou vybavení se ke stropu pnula rudá opona, která dodávala pódiu parádní honosný a monumentální vzhled. A ten okamžitě po prvních úderech do bicích podpořila monumentální hudba. Mám pocit, že jsem na RfP hlasitější koncert nezažil, skupina kolem Grega Dulliho se i přes svůj věk blízko padesátce vrací k dřívější garážově-grungeové drzosti a nebojí se do toho pořádně zarvat, i sám Dulli se do vokálů a kytary ve svých padesáti letech opírá neskutečným způsobem a dává tomu vše. Některé kapely prostě ten uplynulý čas nijak nezpomalí. Z Afghanů jsem odcházel nadšený podobně jako minulý rok z QOTSA – agresivní ale sympatická rocková hudba podaná profesionálně bez zbytečného sraní a šaškování. A nepůsobí to na mě suše, právě naopak mě to vždycky spíše vtáhne.

Druhý den jsem zakončil tak nějak opět tradičně – s Tata Bojs. A stejně jako dříve jsem se na jejich koncertě parádně bavil. Tatáči mají i přes Mardošovy ujeté žblepty takové charisma a přístup k publiku, že jim to pokaždé naprosto sežeru. A hlavně jsou jako lidé naprosto stejní, jako na pódiu – trochu ulítlí sympaťáci, kteří milují hudbu a užívají si každý koncert naplno. A ono se to pozná.

https://www.facebook.com/rockforpeople
Foto: https://www.facebook.com/rockforpeople 

Den třetí:

Nelze se tomu vyhnout – den mi opět otvíral Red Bull přímo za stanem. Bohužel se v případě třetího dne jednalo o Koblížky... Pokud mě něco na tomhle festivalu fakt hodně sralo, tak to byli Koblížci. Absolutně tuctový pop-punk s debilními kecy mezi písničkami, otravným podáním a tím nejřadovějším zvukem mi opravdu ráno nevylepšil. Naštěstí po Koblížkách na Red Bull nastoupili slovenští Walter Schnitzelsson, kteří se naopak líbili velmi – další rock’n’rollová garáž, ovšem podaná profesionálně, živě – ikdyž mi tedy některé melodie připomněly Kings of Leon, to jsem se dost zděsil... celkový dojem ale dobrý, jedna z lepších "místních" kapel na RfP2014.

A přišel čas na lehké zvážnění – aneb vystoupení Blue Effectu s big bandem a světovou premiérou nového zpracování materiálu z desek Nová Syntéza I a II. Jedna z největších legend české rockové hudby všech dob nastoupila na pódium v hojném počtu a předvedla prog-rockovou show na světové úrovni, ve které legendární kytarista Radim Hladík opět ukázal, že je stále jedním z nejlepších kytaristů v ČR. Celá produkce byla dotažená k dokonalosti, nevšiml jsem si jediného hluchého místa. Snad jen... Zrovna v tomto provedení si Blue Effect dokážu představit spíše v operním sále. Vážím si toho, že jsem je mohl vidět, ovšem v lepším prostředí než v narvaném cirkusovém stanu s ne-příliš dobrou akustikou by zážitek byl určitě ještě lepší. I přesto Blue Effect pro třetí den nasadili laťku opravdu vysoko...

Hned zanedlouho po jejich vystoupení na tuto výzvu na hlavní stagi odpověděli mladí The Strypes. Kapela s věkovým rozpětím členů od 17 do 23 let vylezla na hlavní stage RfP2014 a bez jakýchkoliv potíží ze sebe vytáhla tak ostrou rock’n’rollovou šou, že jsem nezvládal koukat. Rychlejší než snad cokoliv tento rok, super oldschool mix bluesrocku a rock’n’rollu, který mi místy připomínal i staré Mötorhead (!!!!) rozkopal Seagala i s kytarou. Holt v té prezentaci je úplně všechno. Neskutečné talentovaná kapela s jednoduchou, ale kurevsky účinnou ideou. Jednoznačně jedno z největších překvapení tohoto roku.

A pak tedy ten propagovaný a vyhajpovaný vrchol Rock for People 2014Lucie. A ne jen tak nějaký koncert! Poslední koncert na tomhle reunion tour. Není se tedy čemu divit, že se do areálu narvalo ještě asi stopadesátkrát více lidí jen na ně. Jako každý rok, fronty u vstupu byly obrovské a člověk si musel pěkně načekat. Hodně jsem nad tím přemýšlel, když jsem kolem front procházel a jen jsem si mávnul press-passem... A kdyby alespoň bylo proč si fronty vystát...

Lucie nastoupila se zpožděním a s velkým divadýlkem složeným z poměrně rozsáhlých projekcí, čtyř projekčních obrazovek, pro každého člena jednu... Organizátoři ale ani přesto nemohli dát na zvukařskou věž další obrazovky, aby něco viděl i zbytek lidí v oblasti kolem RfP stage. Po několikaminutovém intru úplně o ničem začala Amerika, a od prvních momentů jsem věděl, že tohle fakt nepujde. Když slyším Lucii z rádia, mám větší radost, než když slyším Chinaski. Ale čestné skautské, Chinaski o den předtím předvedli mnohem lepší koncert. Lucie byla vyčpělé divadýlko smrdící prachama, zabalené do "bombastických" vizuálů nejhorších projekcí, které jsem letos měl tu šanci zahlédnout. To už jsem déle vydržel na Evropě 2 francouzský artový film Pěna Dní s výhledem způlky zakrytým sloupem. Řešit že Kodym vypadá jako Petr Novotný a Koller jako Fred Durst, když se zapomene oholit nemá smys, protože stárne každý. Ale tohle unylé hraní si na hvězdy fakt ne... A ty nejhorší rockové manýrismy jako nicneříkající extranudné kytarové sólo na začátek Lucie, opakování Ameriky na konci koncertu (??), vyzpívávání publika a Kollerovo bubenické sólo... i takoví Biffy Clyro možná jdou poslední alba trochu cestou takového toho starého „arena“ rocku, ale s Lucií se to nedá vůbec srovnat. Zkrátka - na koncertě Lucie jsem viděl peklo a pochopil jsem, proč by někdo chtěl házet zapálený sirky do trávy. A to se ještě přes den vyhlásilo, že Lucie potřebuje o deset minut déle, čili bude hrát rovnou celé dvě hodiny... Kašpárek v Rohlíku hráli taky dlouho, ale bavilo mě to mnohem víc...

Lucie jsem odcházel po pár písničkách hledat doslova cokoliv jiného. Na showcasové Zoot stage jsem naprostou náhodou natrefil na australskou čtyřku Money for Rope. A jak to tak občas bývá, ty největší haluze jsou často naprosto kouzelné, Money for Rope pro mě byli jedním z absolutních vrcholů RfP2014. Basa parádně držela, bubeník to na malinké sestavě rozjížděl tradičním Zeppelinovským způsobem, klávesy zase jeli po Doorskovsku... Ale co ten frontman? Vysoký princ krasoň, který si pohazoval s kytarou a hrál krásně ležérně noisovým způsobem a dotoho zpíval chytlavé melodie úplně nadoraz... a pak si uprostřed koncertu sundal košili a získal si každou ženskou v publiku (jedna doslova přestala cokoliv dělat a jen se upřeně koukala po zbytek koncertu – buď došly drogy a nebo proběhla jiná chemická reakce). A když kapela hraje nakouřený těžký bluesrockový groove a v půlce kytarového sóla frontman šáhne za sebe a pokračuje sólem na saxofon, tak to už z toho jde člověku fakt hlava kolem. Zpočátku na Zoot stage téměř nikdo nebyl – na konci byl stan třeba z půlky plný a i přes stále malé publikum byla jeho odezva nadšenější než na většině větších kocnertů, kde jsem byl. Money for Rope si publikum získali do posledního člověka a ukázali se jako opravdový černý petr posledního dne festivalu. Víc takových kapel, více krve a potu!

A ono vlastně jo... Hned po MfR, ta samá stage a ještě jedno jméno na vzestupu... Deap Vally. Už z cédéčka jsem měl naprosto jasno – tohle bude nářez. Pokud se něco trochu líbilo na Blood Red Shoes, ale chtělo by to přiostřit, Deap Vally jsou jasná volba. Dvě amazonky z Californie, kytara a bicí, obě zpívají... obě nastoupily v sexy flitrech, třásních a punčochách, následně ovšem všem slintajícím zasadily pořádnou ránu. Tyhle holky jsou fakt nebezpečné. Řvoucí špinavá kytara postavená proti bicím mučeným nadoraz s každým úderem a do toho ty procítěné Janis Joplinovské vokály na hraně ztráty hlasu, málo světla, spousta kouře a sexuální provokace ve vzduchu. A ať je to z alba dobré – takhle hudba prostě potřebuje ten pot a smrad a uši trhající hlasitost živého koncertu. Deap Vally si všechny ve stanu zotročily a ukázaly vztyčený prostředníček celému muži dominovanému lineupu. Málokdo měl takové koule jako ony. Na Showcase stage si evidentně umí vybírat – škoda, že jsem tam toho neviděl víc.

A na konec dne ještě na moment na Asian Dub Foundation. Hodně jsem se těšil. Ale zaprvé jsem byl rozhozený z Lucie, zadruhé jsem byl nadšený z Money for Rope a Deap Valley a zatřetí po mně s mladou přeběhl na poli hraboš, což znamenalo rychlý návrat do kempu. Stejně jsem ale koncert viděl téměř celý – tedy jen s tím problémem, že jsem skoro celou dobu měl zavřené oči, protože světelná show byla tak přepálená a agresivní, že jsem si to po půlnoci v třetí den festivalu už opravdu nedal. Určitě ovšem šlo o zajímavou show, nikdy jsem nemyslel, že ADF uvidím naživo, ale stalo se. Mělo to drajv, mělo to pořádnou dávku excentričnosti, MCs komunikovali s publikem, basa vydatně masírovala a kytara řezala hlavy a do tvrdých beatů házela nasraná sóla a pazvuky. Taková pořádná tvrdá elektronika (s živou kapelou!) na konec festivalu.

A jak to shrnout? Můžu nadávat, jak chci. Můžu organizátory kritizovat za špatně zvolené kapely na Staropramen stage, můžu si stěžovat na podivný zvuk na RfP stage, můžu si stěžovat na debilní Koblížky na Red Bull Tour Buse, můžu si stěžovat na celý line-up a žánrovou nevyhraněnost... ale proč? Stejně ve výsledku byl ten festival dobrý. Nepršelo, viděli jsme staré kapely v novém hávu (The Afghan Whigs, Blue Effect), nové kapely, které o sobě dávají sakra vědět už od mladého věku (The Strypes) nebo prvních alb (Deap Vally), žánrová vybočení, která fakt bavila (Android Asteroid). Byl jsem překvapený mile (We Came As Romans, Chinaski), i nemile (Steven Seagal, Lucie). Stejně jako každý rok jsem věci vynechal, cíleně ignoroval a nebo si je naopak maximálně užil a nemohl jsem věřit svým očím. Takže můžu nadávat jak chci, ale bylo to dobrý. A už se těším, až příští rok zas budu nadávat a pak si s odjezdem zase řeknu, jak rád jsem jel. 

alt
Foto: https://www.facebook.com/rockforpeople

 

Články autora Honza Čapek

Nový videoklip kapely Corposant - Consequences

Progresivní brněnské kapele Corposant vychází čerstvé video k titulní skladbě z EP Consequences. Točilo se v Brně na Flédě a na Melodce,…

​Cult of Luna s Julie Christmas – Vrchol všeho

Pár měsíců zpět jsem si říkal „Co se vlastně stalo s Julie Christmas?“. Po třech solidních deskách s Made Out of Babies, hostovačce na…