Reportáže
3. DEN ROCK FOR PEOPLE 2017: Malí velcí Skywalker a královna Amy Lee
Přejít na obsah

3. DEN ROCK FOR PEOPLE 2017: Malí velcí Skywalker a královna Amy Lee

Ve finálové rovince se běží nejrychleji a o čtvrtku na RFP 2017 to platilo dvojnásob. Už ve dvanáct nás ze stanu tahala první česká klubová kapela, kterých jsme tu měli tolik, že vytvořily takový malý festival uvnitř festivalu. Velká pódia pak finišovala ověřenými jmény i několika překvapeními. Projděme si popořadě, čeho jsme byli svědky, závěrem pak budeme bilancovat celý festival.

CityLights z Prahy se v Hradci zdaleka neukázali poprvé, ale tentokrát je vystoupení zastihlo v rozpačitém rozpoložení. Kluci před ani ne dvěma dny ohlásili konec kariéry a podobně jako Rattle Bucket si chtěli naposledy užít festivalovou atmosféru. Ale v poledne aby člověk pořádný kotel pohledal, takto brzké časy jsou v tomhle nekompromisní. Alespoň hrstka kórařů se na pražské HC podívat přišla a rozloučení s open airy bylo důstojné. Opravdu poslední koncert čeká CityLights 27. září na Sedmičce, tam byste neměli chybět.

S totožným záměrem zahráli na stejné stagi Rattle Bucket. Po akustickém setu „pro příznivce cyklistiky“ to tentokrát rozbalili naplno tak, jak nejlépe umí. The scene is strong with Rattle Bucket, u pódia se sešla spousta známých tváří nejen z Moravy, odkud kapela pochází. Poslední festivalové vystoupení Radima, Martina a Gábina po 14 letech působení nás vzalo za srdce, mě nejvíc potěšila hostovačka zakládajícího bubeníka kapely Tomáše Brtníka a song Rattle Up The World… Bylo to krásné první na shledanou, to druhé se odehraje v Melodce 10. listopadu.

Po středeční premiéře The.Switch na hlavní scéně se stejného debutu dočkali i pražští Skywalker. Všichni jsme tušili, že to na svém doposud největším pódiu daj. A taky že jo, poslali to tam! Bez problémů předvedli vyvážený průřez tvorbou od starých věcí z EP Babylon až po čerstvou singlovku Caffeine. Svojí přesvědčivostí přiměli několik desítek lidí k pohybu, a to je na velké stagi nelehký úkol. Skywalker tak nešetřili slovy díků nejen k přihlížejícím, ale i k vedení festivalu. Poděkování managementu RFP opakujeme i my, protože se jedná o velký mezník pro naši scénu. Je to jasné gesto důvěry a podpory od mainstreamového festivalu a kapelám se tak otevírá další cíl, kam mohou směřovat. Doufejme, že i příští rok se některé naší další partě poštěstí.

Český showcase pokračoval v hangáru setem The Truth Is Out There, kteří se po loňském ministánku těšili na větší prostor, který oni k pohybu skutečně potřebují. Zvuk opět způsoboval ušní šelesty (hangárová klasika, bohužel) a TTIOT do své show dali tradičně maximum energie a emocí. Se skladbami z desky Lighthouses jdou ale ještě dál a dotýkají se astrálních zákoutí našich myslí, obzvlášť titulní song způsobuje paralýzu. Že by to byli právě Ostravané, kteří by příště mohli okusit nějaké větší jeviště

Před pátou hodinou se už z velké aparatury na RFP stage ozýval dubstep, kterým Eskimo Callboy svolávali k electrocorové party. To je asi to nejlepší označení pro to, co německá potrhlá banda předvedla. Diskotékové refrény, světla, konfety, cryo efekty, ale do toho mohutné deathcorové breakdowny, snad nejtvrdší, co RFP kdy zažilo. Škoda jen, že oba frontmany nebylo příliš slyšet (hlavně v první půlce setu), ať už při zpěvu či screamu. Povedená show tak mohla být zajímavější i pro ty, co kapelu vůbec neznají, a proto také chápu některé následné negativní názory.

Three Days Grace jsou sázka na jistotu. Kanadští rockeři vědí, že tu mají mnoho příznivců, proto nevynechají příležitost zahrát pro české publikum, stejně tak promotéři neváhají a bookují je. Na RFP jsme je měli už před dvěma lety a tehdy šlo o precizní vystoupení v kategorii moderní rock. Letos to dopadlo stejně, proto není potřeba dodávat víc. Samozřejmě, TDG již nejspíš nepřinesou hudbě nic, z čeho bychom si sedli na zadek, podobně jako většina jejich dobových žánrových kolegů, ale to se od nich ani nečeká.

Na rozdíl od britských Lower Than Atlantis! Ti si své renomé teprve budují a český kámen do mozaiky si úspěšně vsadili ve čtvrtek, protože jejich set byl příjemným překvapením letošního festivalu. Kombinace fakt chytlavé hudby, přiměřeného řízu a sympatického charismatického živého vystupování bude fungovat vždy. Ačkoli vydali LTA nedávno již čtvrté album, v naší kotlině se o nich pořádně začne mluvit až po RFP.

V programu dne jsme stihli ještě dvě česká jména. Hopes z Liberce roztáčeli kola hardcoru v onom neslavném hangáru. Škoda, že svědky jejich kratšího setu bylo jen asi padesát hlav, protože většina potenciálních diváků se byla nejspíš podívat právě na Lower Than Atlantis. Syrový hardcore, upřímný, s tváří. Poslechněte si jejich aktuální splitko s kámošema Grosswell a příště je čekněte live. Šli jsme omrknout také show nadějně rozjeté olomoucké pětice Sunset Trail. Po jejich turné s Caliban nás zajímalo, jak dostojí vysokým očekáváním. ST vsadili hodně na kvalitu zvuku, vydali se cestou použití samplů a vokálních i kytarových backtracků, které utvářejí dojem velké produkce. Připočtěte k tomu výrazný scream a je vám jasné, proč jsou Sunset Trail rozjetým vlakem. Co se týče přesnosti hraní, existuje zde sice ještě prostor pro zlepšení, ale to časem určitě přijde. Mimochodem, Radim Věžník kapele během setu natáčel videoklip k novému singlu.

Ve středu po něm poskakovala Hayley Williams jako drzá holka od vedle, to samé pódium ve čtvrtek naplila Amy Lee svým charismatem, ženstvím a typickým hlasem, na který se těšilo opět asi dvaceti tisícové publikum a ty taky – neříkej mi, že jsi na Evanescence neulítával, když ti bylo dvanáct! Už otvírák Everybody’s Fool prolomil ledy a ukázal, že skupina právem vévodila programu dne, přestože už dlouho čekáme na nový materiál. Koncert přinesl neuvěřitelných 18 skladeb včetně zásadních hitů. Nebývalou sílu měla My Immortal. Amy začala tak, jak píseň známe, tj. sama pouze s pianem. Zpívala velmi tklivě a citlivě, ale na důležitých místech se do toho opřela. Překvapilo mě, že většina lidí v davu neznala slova refrénu, aby Amy pomohla. Pravdou ale je, že ona pomoc nepotřebovala. Obavy z nevýrazného nebo falešného zpěvu, které se objevily po pražském vystoupení v roce 2012, nebyly na RFP vůbec na místě. Amy zpívala skvěle a celá kapela odvedla perfektní práci (bubeníkovy triky s paličkami mě fakt bavily). Byl to jeden z nejprofesionálnějších výkonů velkého rockového headlinera na RFP za poslední roky.

I poslední den byl zakončený elektronářezem, který nás měl zbavit zbytků sil. The Bloody Beetroots Live ale předvedli daleko víc než jen opakující se formuli intro + break + drop. Kytary a bicí dohromady s řezavými electro-housovými synťáky, těkavými wobbly a urputným řevem vedli k totálnímu závěrečnému šílenství. Tak nějak si představuju dance punk! V setu ale byly také skladby s mnohem vyšší hudební kvalitou než jen tuc tuc, což z pouhé party udělalo skutečný koncert, který tak dokonce chvílemi připomínal legendy elektronické hudby jako Daft Punk nebo Air.

Ve shrnutí letošního Rock for People začněme nejdříve výtkami. Zaprvé ten stokrát propíraný zvuk na hangárové stagi. Je pochopitelné, že koncerty v uzavřené železobetonové konstrukci nebudou nic pro audiofily, ale prosím ztište to trochu, ať nám uši vydrží do příště. Dalším problémem je hlasitá reprodukovaná hudba u každého druhého stánku, která prostě ruší produkci na hlavních stagích. Je to otravné a už by se nad tím někdo mohl zamyslet. Škoda taky je, že zmizela šapitó stage, která perfektně vyhovovala kapelám menším až středně velkým. Ty pak hrajíc pod obří konstrukcí čelí efektu řídce zaplněného prostoru. Kapely mohou mít pocit, že na ně přišlo málo lidí, a posluchači si mohou myslet, že to asi není tak dobrá kapela, když na ní přišlo "jen několik stovek" a zůstanou sedět na kopci. Tip: choďte na tyhle koncerty aspoň na chvíli dopředu, protože právě tam bývá ta nejlepší atmosféra, a pak teprv posuďte, jestli stojí za to zůstat nebo si s pivkem kecnout na zadek.

Tak jako tak, 2017 se zapíše mezi povedené ročníky, sice se slabší účastí návštěvníků, ale parádním nasazením ze strany kapel včetně těch domácích. Žádný hudební průser jsme letos nezažili, řada jmen nás příjemně potěšila či překvapila. Mezi plusy zařaďme dramaturgii, která se nebojí zariskovat (crazy Die Antwoord, metaloví Mastodon nebo třeba německá senzace Kraftklub), dále perfektní sound na velkých jevištích, opravdu široký výběr jídla nebo dostatečnou kapacitu kempů a hygienických zařízení. Organizačně dobře zvládnutému festivalu přálo i počasí, které nám až na jedinou středeční sprchu dalo letos pokoj. Není tedy žádný důvod netěšit se na RFP 2018, takže za rok na shledanou!

Foto: Nicola Zörkler

Články autora Jiří Popelka

MARCUS BRIDGE (NORTHLANE): Jsme stále větší a větší, až tomu nemůžu uvěřit

V dnešní záplavě metalcoru nenajdete mnoho kapel s tak výrazně čitelným rukopisem. Northlane do této malé skupinky určitě patří. Jejich…

Define Me z Prahy vstupují do nové etapy barevným klipem a pozměněnou sestavou

Když tvrdě narazíte, můžete buď zalézt do kouta, nebo se otřepat a vnímat nový směr jako něco pozitivního. Před takovou volbou nedávno…