Reportáže
AERODROME, DEN 3.: VYČPĚLÍ BIZKITI, KULTOVNÍ NIИ A ĎÁBLÍK FRANK CARTER
Přejít na obsah

AERODROME, DEN 3.: VYČPĚLÍ BIZKITI, KULTOVNÍ NIИ A ĎÁBLÍK FRANK CARTER

Poslední dějství Aerodromu přichystalo velkolepý závěrečný nášup na obou stagích. Třetí den nabídl nu-metal, HCčko, rap, indiečko, rock'n'roll, industriální kultovku a několik nezapomenutelných zážitků...

"Víte, je to opravdu těžký úkol zahajovat program na hlavní stagi ve dvě odpoledne, kdy lidé jsou ještě unavení, nemají v sobě ani jedno pivo a spíš tak posedávají. Je to opravdu těžký úkol..., POKUD NEJSTE MY!" Frank Carter & The Rattlesnakes, 2018. Amen, tesat do kamene! Nikdy bych si nemyslel, že se někomu podaří dvě hodiny po poledni v poslední den náročnýho festivalu přinutit lidi k circle pitu okolo zvukařský věže. Frank Carter, ten malý zrzavý anglický drzoun s velkým srdcem to dokázal a úvod dne proměnil v zábavnou, pozitivní, přátelskou, nespoutanou půlhodinu bořící tu hloupou bariéru mezi kapelou a diváky! Frankovo okamžité vběhnutí do lidí bylo jako žihadlo do zadku, injekce adrenalinu rovnou do žíly. Prostor před stagí se v tu ránu proměnil v odpolední prosluněnou oslavu rock'n'rollu plnou čistého potěšení z živé kytarové hudby. Výborné, uvěřitelné, chytlavé a srdečné hudby! Neuvěřitelná chvíle, která se jen tak opakovat nebude...

No hned bylo jasný, že na Frankův úvodní rej se bude navazovat sakra těžce. A Eskimo Callboy se to bohužel nepodařilo. Nedá se nic dělat, německá šestka najednou působila jako nevýrazná kapela druhé kategorie. Ale i na jejich poměry se jednalo o slabší vystoupení, zvuk pokulhával a oba zpěváky nebylo opět pořádně slyšet (podobně jako na RFP). Snad bude příště zase líp.

I když zrovna třeba nemusíte jamajskou hudbu, musíte uznat, že spojení nu-metalu s reggae v podání Skindred je výbušná a kurevsky zábavná kombinace! Benji je bezvadný bezprostřední frontman, vtipálek, který někdy jde za hranu, ale publikum si umí omotat kolem prstu tak, že skáče a zpívá s ním jako jeden muž. Na novém albu jsou Skindred o něco blíž hard rocku, což pomohlo i koncertnímu playlistu. Starší tvrdší pecky tak měly svůj mainstreamovější protiklad a set byl tím pádem správně rozmanitý. Nechyběla samozřejmě kultovní Nobody nejen pro pamětníky NFS Underground, která společně se závěrečnou Warning rozhýbala už úplně celý kotel. Mno, i opodál sedící publikum pak uznale kývalo hlavou, že tohle se jako dost povedlo!

Body Count aneb výlet do devadesátých let za true hardcorem a thrashem, rychlým jako Pták Uličník z Looney Tunes. Početná sebranka v čele s rapperem Ice-T dala připomenout doby, kdy se rap poprvé začal míchat do tvrdé hudby. Jednu sekačku za druhou posílala kapela do davu, který se postupně rozmoshovával. Nekompromisní Ice-T solil do mikrofonu verše o policejním násilí, vzájemném nerespektu, rasismu a dalších sociálních problémech. Sympatické byly jeho "wake-up-call" proslovy mezi skladbami, během kterých hovořil o hodnotách, jako je rovnost nebo rodina (chvíli dokonce "rapoval" se svoji dvouletou dcerou, kterou na pódium pozval). Zvolání "Fuck racism!" vzbudilo nadšení a potlesk. Z jeho úst zaznělo také "Fuck Donald Trump!", což jsme během celého festivalu zaslechli od několika dalších interpretů (například od Macklemore, nepřímo také od Freda Dursta...). Každopádně, každého fanouška oldschool HC musel set postarších Body Count potěšit!

Na metalové stagi už se pomaličku chystala půda pro headlinery večera. Hollywood Undead dostali za úkol ještě pořádně rozpumpovat publikum před závěrečnou záplavou kulhavými sušenkami. A stejně jako pokaždé se jim to podařilo. HU opět rozpoutali velkolepou párty, tahle "kapela nekapela" je v Čechách prostě oblíbená. Pořadí písní a meziskladbové divadýlko byly podobné karlínskému vystoupení, i situace ohledně playbacků zůstala nezměněná. Karel Scéna opět vytáhl fanouška na pódium (tentorkát to byl šestiletej kluk se svoji sestrou), znovu zazněla Metallica a Rammstein a bubeník i tentokrát vystřihl sólo na air guitar. HU jsou zkrátka spíše o zábavě než o hudbě.

Nine Inch Nails jsou profesionálové, kteří se pochopitelně nemusí nikoho ptát, jestli to, co dělají, se líbí nebo ne. Imho největší interpret letošního Aerodromu, který by rozhodně neměl zůstávat ve stínu Limp Bizkit, Lany Del Rey nebo Macklemore, předvedl do puntíku precizní koncert s bezvadným zvukem, úžasnou dynamikou a s přehledem nejoriginálnější a nejumělečtější lightshow (zejména stínohra během písně Copy Of A byla dechberoucí). Přesvědčivě afektovaný Trent Reznor uhranul, při zakončovací Hurt pak ukápla slza. NIИ jsou kult!

Při Limp Bizkit vlastně taky ukápla slzička. Slzička smutku, jak tahle rovněž kultovní kapela dopadla. Fred, Wes, John a DJ Lethal asi byli vrcholem pro velkou většinu přítomných. Věřím, že kdo je viděl live poprvé, mohl odcházet s opravdovým nadšením. Což je pochopitelné. Mít možnost zaskákat si na My Generation, Nookie nebo Take a Look Around je k nezaplacení. I já jsem se na chvíli stavil v pitu, hlavně proto, že se v něm z ničeho nic i s kytarou objevil Wes Borland (!), který byl v ten večer nejzábavnějším členem LB. Jenomže ony ty písničky jsou opravdu už dost starý. Ale dobře, i nad tím by se dalo mávnout rukou. Kdyby ovšem snad třetinu setu zase netvořily docela zbytečný covery, skity a různý prostoje, během kterých zhulenej Fred na oko dissoval Wese nebo se snažil něco říct, ale nedopověděl to. V celým tom hodinu a čtvrt dlouhým setu vlastně LB zahráli jen sedm svých věcí a mě už to přijde málo. Utáhnout set na několika starejch, leč legendárních písničkách zvládli LB v roce 2009 v O2 Areně a možná tři roky zpátky na RFP. Dnes už to přestává fungovat.

Macklemore byl nejlepším popovým headlinerem Aerodromu. Vymazlený vizuály, koncert, který měl spád, sympatickou atmosféru i názor, nepostrádal obří hity a bavil až do konce.

První vícedenní mimopražská edice Aerodrome Festivalu skončila, sluší se tedy dodat pár slov na závěr. Organizátoři mají do příště co dohánět. Kritika, která probíhá na sociálních sítích, je ve většině případů bohužel oprávněná. V minulých reportech jsme zmiňovali úvodní chaos při odbavování akreditací, neinformované pracovníky, nedostatek stanů na schování se před deštěm nebo sluncem, drahou vodu v areálu, dodejme nyní ještě výpadky cashless systému (bohužel tradiční problém českých cashless festivalů), chudý areál, nešťastně řešené příjezdovky a exity u parkingů nebo problémy s festivalovou dopravou Praha > Týnec > Praha. Plusové body Aerodrome těží hlavně z line-upu, který na české poměry nemá obdoby. I přes lehkou úvodní skepsi nakonec oceňujeme i mix žánrů. Střídání tvrdé hudby s popem vytvořilo příjemnou dynamiku v programu všech dnů. Uvidíme, jestli se pořadatelé do příště polepší a mouchy vychytají. Už teď se proslýchá, že festival má být ještě větší.

Text: Jiří Popelka a Matty Vaněk
Foto: Mejra Drkal

Články autora COREMUSIC

IMPERICON NEVER SAY DIE TOUR 2018: Dobrý, ale...

Letošní NSD ve Stormu? Fajn večírek, kterej ale měl jeden velkej háček. Možná tušíte jakej. Čtěte náš report!Thousand Below nastupují…

Death metal na Melodce v režii ​DECAPITATED

DECAPITATED (PL) a spol – středa 7.11.2018 – Brno – MelodkaSkvělé (nejen) deathmetalové akce se poslední dobou v brněnské Melodce množí…