Reportáže
All That Remains předvedli sympatický a hráčsky excelentní návrat k metalcoru
Přejít na obsah

All That Remains předvedli sympatický a hráčsky excelentní návrat k metalcoru

Čtvrtek je malej pátek, tak proč nejít do Rock Café na All That Remains, protřelou americkou pětici, která se u nás neukázala dobrých deset let... Tak přesně tuhle větu si NEřeklo překvapivě docela dost fanoušků dříve metalcorový, dnes ale spíš hard-rockový bandy. Copak zůstali doma? Nebo snad skončili v pasti firemních vánočních večírků? A nebo tady zkrátka tolik true fanoušků ATR není?

Ono se zdá, že zájem o All That Remains v tuzemsku upadl po albu The Fall of Ideals z roku 2006 a kdo si tuhle éru pamatuje a viděl třeba kapelu live na Brutalu 2007, dá mi za pravdu, že se tento vybroušený klenot skvěle poslouchá i dneska. No ale pak pánové trochu načichli takovým tím americkým tátovským metálkem a šlo to tak nějak od desíti k pěti. V Americe na to možná lidi reagovali pozitivně, tady to očividně oslovilo minimum posluchačů. Až teď poslední, v pořadí už devátá studiovka, stará sotva měsíc, navrátila All That Remains jistou dávku energie známé z dřívějška. Ačkoli mám pocit, že kapela byla vždycky ve stínu velkých metalcorových hráčů, aktuální deska mi připomněla, že jejich styl byl vždycky trochu unikátní a v lecčems zábavnější než tehdejší trendy.

Domácí supportující skupina Brando's Eyes hrála od osmi hodin pro zhruba padesátku přihlížejících. Kluci si to odmakali velmi slušně, malá nervozita z drobných technických potíží se dostavila, ale nic, co by vystoupení pokazilo. Jejich standardně nadprůměrná show nové fandy přilákala, takže úkol je splněn. V pauze mezi interprety do sálu přišlo cca dalších 50 platících a tady se počet návštěvníků plus mínus zastavil. Samotný začátek setu All That Remains byl rozpačitý. Žádný velký pískot, jekot nebo skandování se nedostavil. Poté, co kapelní technik zkontroloval, že je vše na svém místě, musel ten hlouček před stagí sám trochu vyburcovat k nějakému halasu. Ani když zhasla světla a zvukař pustil intro, nepřišlo žádné dlouhotrvající hulákání. Američané ale vlítli na věc sympaticky známou písní Two Weeks, na kterou hned navázali skvělou peckou Whispers právě z alba The Fall of Ideals, takže se kotel hned chytil. ATR si asi dobře uvědomují, že kvůli hard rocku je v Evropě lidi neposlouchaj, že jsou lačný po blastbeatech a ostrym řevu. Do playlistu tak chytře zařadili docela dost starých songů, na který lidi reagovali o poznání výrazněji. Komorní, ale malinko opilej mosh se tak rozjel během písní Not Alone, The Air That I Breathe nebo Six. Vzduch ale vydatně pročísla i dvojice nejnovějších skladeb Fuck Love a Wasteland.

"In case you don't know, we are All That Remains from US," pronesl neironicky a s úsměvem skvěle zpívající frontman Philip Labonte a když se zeptal, kolik lidí vidělo ATR už někdy naživo, ve vzduchu zavlálo sotva pár rukou. Američané si ale z poloprázdného klubu nedělali velkou hlavu, přestože v USA na ně asi čekají plné haly. Pánové byli v dobré náladě a s přihlédnutím k nedávnému úmrtí dlouholetého kytaristy kapely Oliho Herberta bylo dobré vidět, že drží při sobě a hrají s pokorou. Za Oliho do line-upu naskočil hostující Jason Richardson (znáte z Born of Osiris nebo Chelsea Grin), na nějž se výborně koukalo. Jeho kytarové mistrovství je obdivuhodné a soustředěný ksichty, který háže okolo sebe, jsou funny. Podobně jako Jason exceloval i bubeník kapely, který i ve vražedných tempech udržoval vše v parádní souhře. Koncert uzavřela pomalá skladba What If I Was Nothing, kterou zpívala půlka osazenstva, a ikonická metalcorová věc This Calling, otvírák onoho úžasného alba The Fall of Ideals. Celé to příjemně uteklo, a i když jsem se z toho vyloženě neposadil na prdel jako třeba z Bury Tomorrow, hodnotím včerejší koncert jako povedený, hráčsky a pěvecky bravurní a sympatický. Myslím, že ta většina návštěvníků, kterou do Rock Café přivedla hlavně zvědavost, dospěla k podobnému závěru.

PS. O zvuku tentokrát vůbec nebudu mluvit, Rock Café mě v tomhle ohledu dlouhodobě bohužel nelahodí, už bych se jen opakoval.

Foto: Mejra Drkal
Text: Jiří Popelka

Články autora Jiří Popelka

CANE HILL (ELIJAH WITT): „Neboj se bejt divnej jen kvůli tomu, že tě někdo odsoudí!“

Strach, smutek, nervozita, soužití se svým tělem, sex... Překvapilo mě, s jakou otevřeností jsem si s frontmanem amerických Cane Hill Elijahem…

AUGUST BURNS RED (DUSTIN): „Rodiče naše vánoční písně milují, protože se v nich nekřičí!“

Máme pro vás vánoční dárek! A né ledajaký, přinášíme vám totiž rozhovor s Dustinem Davidsonem z August Burns Red, kapely, která ke corovým…