Reportáže
Britský hurikán VS japonské zemětřesení: Dominanci Bury Tomorrow ohrozili Crystal Lake!
Přejít na obsah

Britský hurikán VS japonské zemětřesení: Dominanci Bury Tomorrow ohrozili Crystal Lake!

Nestává se často, že by v line-upu o více než třech velmi očekávaných kvalitních jménech nasadila hned první kapela laťku takhle proklatě vysoko, že by snad zaútočila na suverenitu headlinera. A pak přijdou Crystal Lake a všechno je vzhůru nohama. Jasně, že tohle neni žádná olympiáda, ale japonská pětice otevírající pražskou zastávku tour Bury Tomorrow na sebe tím uragánem, který předvedla, strhla veškerou pozornost od první vteřiny. Navíc někteří diváci přišli doslova jen kvůli nim.

Crystal Lake včera vtrhli na pódium v MeetFactory takovým způsobem, že se snad otřásá ještě teď. Začátkem úvodního songu okamžitě všem spadly držky na zem, každej fakt čuměl, co se to děje. K mýmu překvapení měla kapela téměř krystalický zvuk, a to je opravdu to jediné, co Crystal Lake potřebují k tomu, aby s neuvěřitelnou energií, nepředvídatelnou dynamikou a hráčskou přesností rozdrtili všechno a všechny. Čím? Ukrutně rychlejma blastbeatama, tvrdejma hardcorovejma riffama, drop-z breakdownama, jako když tě fláknou přes ksicht kovadlinou, a výborným řevem frontmana Rya Kinoshity. Takovýhle opening tu dlouho nebyl. Předešlý brutální vystoupení Crystal Lake na FajtFestu nebyl žádnej mýtus. Včerejšek musel všechny přesvědčit. Ve vzduchu po jejich setu skutečně visela otázka, jestli večer tuhle parádu někdo vůbec překoná.

Následující Cane Hill se tedy ocitli v blbé pozici. Navíc, když je v Praze čekala premiéra. To pochopitelně bylo vidět i na chování publika. Část lidí si z té japonské smršti asi šla dát panáka nebo studenej obklad, ti ostatní sledovali nasrané a živelné vystoupení americké kapely, jež pro mnohé zní jako early Slipknot či Korn, ale samotní členové spíš mluví o inspiraci devadesátkovým grungem. Po skvělém rozhovoru s frontmanem Elijahem Wittem, který se nám včera podařilo s Conspiracy domluvit, jsem si tuhle partu oblíbil. Zejména proto, že na ten hardcore jdou jinak než ostatní. Ke špinavým riffům občas přihodí text na hranici recitálu, rapu a řevu, kvílivou kytaru nebo drogovým opojením nasáklý melodický refrén. Trochu z grunge tam cítit je. Mě to bavilo a alespoň závěrečná známá věc Too Far Gone většinu lidí taky, řekl bych.

Zato 36 Crazyfists jsem bohužel spíš neocenil. Po dvou mašinériích jsem si na tradiční metalový sound zvykal těžko. Rozmanitost line-upu kmetům z Aljašky spíš uškodila. Fanoušků se v prvních řadách sešlo dost, ti byli určitě poctěni perfektním zpěvem Brocka Lindowa, ale i relativně jednoduchými kytarami a skladbami vůbec. Mě monotónnost songů uspávala. Až ke konci koncertu jsem se dokázal naladit na správnou vlnu a užít si ozvěny stoner rocku ve skladbách Time and Trauma nebo Sleepsick.

Na karlínském koncertě před Asking Alexandria mě Bury Tomorrow zas tolik nepřesvědčili, ale tehdy jim moc nepomohl zvukař. Včera jsem se reálně bál, že se jim nepodaří překročit japonské stíny v tu dobu u merche stojících chlapíků z Crystal Lake. Hele, stačily první tři songy No Less Violent, Earthbound a hlavně stará věc Royal Blood a obavy se takřka rozplynuly. Takovou razanci jsem fakt nečekal. Ani u jednotlivých nástrojů, ani u vokálů. Frontman Daniel Winter-Bates je sice takovej sympatickej čertík z krabičky, ale v hrdle skrývá pořádně podrážděnýho satana, jenž bez problému zvládne řezavé výšky i growly. Kromě toho skvěle komunikuje s publikem, je bezprostřední a působí pozitivně. Během večera několikrát pobavil přítomné různejma hláškama a vůbec se postaral o příjemnou atmosféru v celém sále. Třešničkou na metalcorovém dortu Bury Tomorrow je pak výtečný čistý zpěv kytaristy Jasona Camerona. Vytříbený zvuk zajistil, že vokály byly tentokrát průrazné a pánům to celkově šlapalo náramně. A ty dropy? Ani nevim k čemu to přirovnat, takhlě nějak si představuju perfektně nazvučenej náraz dvou obrovskejch kovovejch stěn. Tohle byl zkrátka po všech stránkách výbornej koncert, kterýmu nechyběl ani dobře naladěný rozpumpovaný kotel.

Jedinou věcí, kterou Bury Tomorrow pomyslný souboj s dokonalými Crystal Lake prohrávají, je moment překvapení. V tom měli Japonci díky zajímavějším strukturám svých skladeb navrch. Ale možná je to otázka vkusu. Každopádně, Bury Tomorrow mají namířeno směrem nahoru. Dost možná se jim podaří zaplnit mezeru po metalcorové tvorbě Parkway Drive, kteří se posunuli do fotr-metalu, haha (no offense).

Články autora Jiří Popelka

BETRAYING THE MARTYRS: „Bataclan nezapomeneme, ale jdeme dál. A jsme silnější!“

Šest sympatickejch francouzskejch metalistů drtících symfonickej deathcore, kterej vám řádně rozvibruje ušní bubínky. Řeč nemůže být o…

ZEAL & ARDOR: Výborný koncert, který mohl být i dokonalý...

Další seanci kultu Z&A jsem si nemohl nechat ujít, jelikož po zjevení kapely na letošním Rock for People jsem tu otevřenou hubu a.k.a. Tom & Jerry…