11. září 2001 si kdosi od United Airlines půjčí několik boeingů a zbourá (mimo jiné) dva nejznámější paneláky na Manhattanu (a pro náš report je vcelku jedno jestli v tom má prsty tvarohovohubá CIA, nebo podmračený, až po oči zahalený nahnědlý Marwan a spol). Deset let poté se nad oním místem smrti vznáší ryze americký patos: slova z bible, jména obětí, kolem se zelení nedávno zasazené duby. A stále nezodpovězené otázky.
12. Září roku 2003 umírá hvězda country, Johnny Cash; podle mnoha kritiků nejvýznamnější americký zpěvák 20. století. Johnnyho posílá pod kytky kombinace těžké cukrovky a žal z nedávné smrti jeho ženy June Carter. Jejich společný hrob v Hendersonville zdobí příznačná věta: I walk the line.
A pokud nepošleme zhulením obřího špeku realitu do bezčasí, pak nutně přichází září s pořadovým číslem třináct. Rok 2011. Útroby pražského Rock Café boří, a zhruba dvousethlavý dav skrápí ultra progresivním pojetím metalové hudby dvojice amerických lvů: Animals As Leaders a Between the Buried and Me (v případě BTBAM je citelný spíše core element) Úlohu předskokana má na svých bedrech pětice frantíků Doyle, která už z letmého poslechu na myspace moje slechy nepřesvědčuje o správné volbě tour managera.
Máme navigaci, takže jsme v pohodě. Cestou jen nevěřícně kroutíme hlavami nad „šikovností“ slovenských řidičů a nacházíme řešení pro krizi ve šluknovském výběžku. Jaký to plodný den, přátelé! Za chvíli máme Prahu na obzoru. Matkou měst proletíme jako vítr. Zaparkujeme kousek od Národního. Jen zběžná kontrola, co že nám to parkovací tabule chce říct. 06 – 08 h bezplatně. Jako dvě hodiny? No to snad ne ty vole. To by byl hardcore i na „stověžatou“. „No, já nevím, nevím. Tohle je přece jenom Praha!“ říká Tomáš. „Hovno, povídám, jdeme!“ demokraticky zavelím. Opouštíme tedy náš transportér s vírou v dobrou konstelaci hvězd. A v ten okamžik jsme naprosto v hajzlu. Orientace jako velryby v zátoce Parengarenga. Naštěstí zanedlouho natrefíme na nejmenovanou pražskou postavičku (Nazdar, Pájo! Už vám ve škole napařili ekonomiku?), která nás přátelsky uvítá, a sdělí nám, že jdeme někam úplně, ale úplně do prdele. Takže otočka a bum. Nápis jako kráva. Stud mě fackuje, až mám hubu celou fialovou. Jediné, co nás snad může omluvit je fakt, že pocházíme z nehostinných končin. Sníh a medvědi jsou našimi bratry.
Drink a posezení s kolegy z redakce Coremusic jsou příjemným osvěžením v horkém prostředí klubu. Vzduch je tu hustý jako mlha ze Smetanova animovaného večerníčku. A tam kde by se dal krájet, se pod nízkým stropem Café Louvre, míhají „mohykáni“ scény. Na některé lidi ale člověk může mávat, jak chce; stejně vás nevidí. Někteří tam bezpochyby jsou, ale ty zase nevidíte vy. Člověk klábosí a podvečer letí. Kmitající kyvadlo času mi chtě nechtě připomíná, že nadešel okamžik zvednout prdel a jít se taky podívat do sálu. Už se tedy pomalu vzpřimuju, že půjdu přehodnotit názor na Doyle (upřímně celkem se bojím, že tam budou i parťáci z CI 5, Bodie s Cowleyem), když přichází navrátilec z jablečného lovu v Anglii, Standa. „Tam ani nechoď, ten pán hrozně křičí.“ Pronese a sedne si k pivu. Když si k tomu připočtu dnešní komentář Tomáše Raclavského, že „…zpěvák z Doyle překonal rekord v počtu shozenejch mikrofonů.“, pak jsem dozajista o nic nepřišel. Dopíjím Mattoniho drtič a mizím se spolukapelníky pod schody, shlédnout „zvířata coby vládce“.
Protřelé trio vedené Tosinem v klobouku připravuje svůj set. Na pódiu je víc strun než v knihách Stevena Hawkinga. Aparáty v pozadí poblikávají jako palubní desky galaktického stroje. Nejedna hlava je (dozajista) zvědavá, jakže se páni vypořádají s nepříliš architektonicky přívětivým prostorem. Být tu o pár sloupů víc a přidat oheň a síru, tak jste bezpochyby na mejdanu v čertově kumbálu. Je tu, jak jinak, neskonalé vedro jako v džungli, které se mísí s pachem potu, cigaret a trávy. Občas do toho všeho symbolicky klimatizace vyfoukne porci chladu, jako ledová nozdra smrti. Toť vskutku dokonale obludné klima.
Bez dlouhých průtahů a zbytečných řečí se AAL pouští do díla. Tosin Abasi, Javier Reyes a Navene Koperweis od prvního tónu nalévají publiku komplexní koktejl robotických polyrytmů, free jazzových ploch, houpavých šmodrchanců a především neuvěřitelného instrumentálního mistrovství a citu pro kompozici. Člověk si připadá jako na tobogánu. Div si samým údivem neroztrhnete hubu. Na místě je smeknout klóbrc, který má v sále ale jen jeden muž. Ten stojí na pódiu a se svými kumpány doslova kouzlí. A vůbec nezáleží, jestli má v ruce Ibanez, nebo úžasný „bezhlavý“ nástroj od Strandberga. Tuhle veskrze „černou“ magii umocňuje ještě hypnotizující hluboké ladění osmistrunných kytar obou strunotepců a všudypřítomné neposedné samply. A tak tleskáme, až se nám práší od dlaní.
Místy je to pravda poněkud samoúčelné, konzumnější ucho může marně hledat nit, ale dobře střižená délka setu budiž brána v celkovém hodnocení coby významné plus. AAL nám předkládají především songy z jejich tři roky starého stejnojmenného debutu (taky samozřejmě nesmí nezaznít Wave of Babies) a prokládají celý koncertní program tu Javierovým preludováním, a onde libým hláskem páně Abasiho, který nám říká, jaká že je ta Praha krásná. Zvuk je nad očekávání dobrý! Slyšíme (pokud se nepletu) mimo nosné Tempting Time, Song of Solomon i třeba Point to Point, či zbrusu novou píseň z alba Weightless, které by mělo vykouknout na svět 4. listopadu. Tenhle kus je v oficiálním set listu nazván „Untitled“. Snad se, pevně v to věřím, svého jména nakonec dočká. Nechci, aby to znělo zlomyslně, ale jsem opravdu rád, že kluci lehce zabramboří v „CAFO“, takže máme výtečnou možnost se přesvědčit, že jsou to přece jen tvorové z masa a kostí. Odpadá mi tak nepříjemná povinnost píchnout do Tosina vidličkou. A celkový verdikt? Bravo! Bravo! Bravo!
Nemá cenu zapírat. Between the Buried and Me je moje srdeční záležitost. Těšil jsem se moc. Už od jara jsem se těšil. Těšil jsem se jako buchta na patnácté narozeniny. A co myslíte? Zmeškal jsem začátek nebo ne? No jistě, že zmeškal. Chtěl jsem si koupit nějaké hadry, ale v systému nákupní fronty nefronty jsem se dokonale ztratil. Výsledkem bylo to, že když jsem se dostal na řadu, tak už v mé velikosti neměli trička, cd jakbysmet a BTBAM zplna hrdla vyhrávali úvodní Specular Reflection z posledního mini alba The Parallax Hypersleep Dialogue.
Vbíhám asi do třetí minuty zmíněného songu, takže zase o tolik nepřicházím. Zvuk je oproti AAL o dost horší, a kolísání jeho kvality během vystoupení je vlastně jedinou věcí, která mě ruší. Progresivní muziku poslouchají zjevně samí čahouni, takže vidím „velký kulový“, v podstatě jen hlavy členů kapely. Trošku Futurama, ne asi. Hoši to do nás sází jako bochníky do pece. Projedeme zmíněné mini, ochutnáme tři kousky z alba Colours, pokud se nemýlím tak i dva kusy z The Great Misdirect a mávačka. Nemusím dodávat, že se opět dozvídáme během opravdu minimalistického dialogu Tommyho Gilese Rogerse s publikem, že Praha je vážně krásné město. Není to už trochu klišé, přátelé? Publikum si, na rozdíl od předešlých „zvířat v klobouku“ přece jen vydobude přídavek. Poté co na nás ze zákulisí naháže Paul Waggoner hormadu arppegií a stupnic se ocitnou kompletní BTBAM znovu na pódiu. A to co spustí, nečeká nikdo z přítomných. Smells Like Teen Spirit od Nirvany! No ty vole, říkám si a chechtám se na celé kolo. Hoši ale píseň nedohrají a servírují nám plnohodnotný přídavek v podobě skladby Selkies: The Endless Obsession. Lepší tečku ani vybrat nemůžou. A zvláště závěr je o úžasné souhře dvou sólujících kytar a výrazném citu pro harmonii. Jsem nadmíru spokojen! Pravda, v rychlejších pasážích se celkový sound podobá roji včel, ale to je jaksi neduh ne úplně dobře zbudovaných prostor, který se nedá přelstít ani sebelepším technickým vybavením, ani talentem či umem. Ale i přesto, křičím bravo! Bravo! Bravo! A ještě jednou bravo!
Je na čase udělat Praze pápá. V rychlosti se loučíme s přáteli a vyrážíme se zatajeným dechem nazpět k zaparkovanému vozu. Praha je krásná, ale nám už se stýská po sněhulácích. Teď jen trefit nazpět, že pánové. Bylo nám krásně. Tak zase někdy;).
