Ascela:
Třetí den za sebou se udála v Praze zajímavá akce pro milovníky tvrdé muziky. V úterý Animals As Leaders a BTBAM, ve středu Your Demise s Enter Shikari, já se však vydala až ve čtvrtek na Hell On Earth Tour do žižkovského klubu Matrix, kde měli vévodit soupisce jedni z králů metalcoru, američtí Unearth.
Hardcoroví Full Blown Chaos nakonec nedorazili a akce tedy započali kolem sedmé hodiny Casey Jones ze slunné Floridy. Ti během svého krátkého setu dokonale předvedli význam stylu HC-punk a circle pit na sebe nenechal dlouho čekat. Na začátek to byla velmi příjemná energická show, lidé se bavili, poloprázdný klub se otřásal a CJ potvrdili, že stigma první kapely může být jednoduše zrušeno.
Jackvegas:
Jako první na podium v Matrixu vystoupali sympatičtí hardcoráři Casey Jones, což mě trochu překvapilo, ne-li zaskočilo. Vzhledem k tomu, že tato formace měla u nás premiéru a její popularita stoupá jako rtuť teploměru v rozžhaveném letním dopoledni, určitě by si zasloužila daleko lepší hrací čas. Casey Jones hrábli do strun něco po sedmé hodině a do pěti sekund se pod nimi začal točit circle pit. Spontánní, bez hecovaček, bez pobízení. S tvorbou Casey Jones nejsem zatím nejlepší kamarád, ale několik kousků jsem poznal. Jasně, že hráli věci jak z jejich posledního alba I Hope We're Not the Last, tak z předešlého The Messenger. Osobně jsem si asi nejvíc užil klipovku Hammer The Nails, kterou jsem měl do té doby v uších nejvíckrát. Zpěvák Josh James, který současně působí na postu kytaristy a druhého podpůrného zpěvu v bratrských Evergreen Terrace, se pro svůj hlavní projekt rozhodně nešetřil. Neustálé pobíhání po stage, skákačky, komunikace s publikem. Hrozně mám rád, když dá zpěvák mikrofon do éteru, ujme se ho nějaký znalec textů, zařvě, frontman se usměje, uznale potřepe hlavou a jede dál. Casey Jones do Matrixu sypali energii horem spodem, naprosto precizní práce. Jak už jsem řekl, velká škoda, že zahráli jako první, alespoň další tři kousky v dalších deseti minutách bych si velice rád poslechl.
Ascela:
Následovali germánští Nasty, kteří si publikum prakticky nezískali a není se čemu divit. Hip-hopová image a pomalý HC/grind/kdovícoještě doslova uválcovali v negativním slova smyslu. Jeden breakdown na za druhým drtil vydrživší posluchače a úsměv na tváři nikomu nevykouzlil. Tohle byla opravda chyba v line-upu.
Jackvegas:
Protipól Casey Jones byli němečtí Nasty. Rádoby gangsta Emmure styl mě bavil asi prvních pět minut. Breakdown za breakdownem, měl sem pocit, že první song hrají stále dokolečka až do konce setu. Abych ale jen nehanil, pobavil mě frontmanův outfit. Hopersky široké kalhoty, bílé tričko Unearth do půle stehen a apartní čepička na hlavě. Jako takový Jarda, který poslouchá Rytmuse a podobné ptákoviny. Dozajista je to veselá kopa, stejně jako zbytek kapely. Dlouho před Hell On Earth jsem viděl jejich videoklip Just Kind a tak, jak se projevují v něm, to vypadalo i ve čtvrtek v Matrixu. Pod pódiem se během vystoupení Nasty objevila asi trojice mosherů, kteří jako by trénovali na nový díl série Karate Kid. A přiznávám se, že jsem více sledoval tady tyto exhibicionisty, než muzikanty na podiu. Celkově vzato hrozná zívačka.
Ascela:
Po nešmakujících Nasty se předvedli američní Bane, kteří svým HC s punkovými a rockovými prvky přilákali o něco více lidí pod stage. Materiál to byl rozhodně poslouchatelnější po předchozích kolezích, ale i tak mohli chybět a žádnou stopu by to nezanechalo. Postupem večera tedy stoupalo napětí, zda celá Hell on Earth Tour nebude velké fiasko. Naštěstí se tak nestalo.
Jackvegas:
Bane. Formace, která vznikla jako vedlejší projekt Aaron Dalbeca (Converge) dostala startovní číslo tři. I když pro velké osazenstvo Matrixu byli Bane určitě jednou z hlavních hvězd, mě zas tak úplně nezaujali. Určitě se ale jednalo o třídu lepší set než v případě předchozích Nasty. Moc kladně hodnotím čistý vokál zpívajícího kytaristy. No a když nad tím tak zpětně přemýšlím a vše si srovnám v hlavě, tahle kapela mě ničím významně nezaujala, ale ani neurazila. Sympatické bylo vkradení se zpěváka no řad fanoušků, kde s nimi pár songů pobyl. Neustále vyzýval k nějakému pitu, aby se jen nestálo a nehledělo. Začínám být trošku alergický na to, kdy každá kapela během svého vystoupení nezapomene zmínit, jak je Praha krásné město a Česká republika jejich oblíbená země. Kecy. Z toho tour busu toho pánové moc vidět asi nemůžou. Stejné klišé zopakovali jak Evergreen Terrace, tak Unearth. Kdyby radši zmínili, že máme výborné pivo nebo hezké holky, to by padlo na úrodnější půdu. Ale budiž, musí si šplhnout a proč neustále vymýšlet nějaké nové fráze.
Ascela:
Velikým překvapením byli Evergreen Terrace. Po loňském nemastném neslaném vystoupení na Rock For People však přišlo přijemné překvapená. ET jsou rozhodně klubová záležitost, které sluší menší podium a ne velká open air stage na bílého dne. Svoji nadupanou show, bezprostřednost a výborné songy, které nadchly celé publikum. Tahle má vypadat moderní metalcore, žádná póza, ale jen čistý hudební projev.
Jackvegas:
Hlavní důvody, proč jsem do Matrixu ve čtvrtek zavítal, byly dva - Evergreen Terrace a Unearth. Dvě metalcorové veličiny, ovšem značně rozdílného ražení. Tak nejdříve Evergreeni. Moc jsem se na ně těšil, naživo jsem ještě neměl to potěšení. No a byla to pecka. Jejich pozitivní hudba doslova rozpumpovala Matrix. Zazněly kousky jak z aktuálního alba Almost Home jako Sending Signals, Hopelessly Hopeless, tak třeba hymna Chaney Can't Quite Riff Like Helmet's Page Hamilton z předešlého Wolfbiker. Před rokem se Evergreen Terrace objevili na Rock For People, slyšel jsem z jejich tehdejšího setu hlasy zklamání. Aby ne, tohle není kapela na velká podia, takovou partu si plnými doušky lze užít jen v klubu, kdy máš možnost vylézt za nimi, chytnout mikrofon, zařvát si a skočit zase pěkně dolů mezi své vrstevníky. Něco podobného se samo sebou dělo i v Matrixu. Nejdříve v menším měřítku po pár kusech, s přibývajícím časem se našlo čím dál více odvážlivců. V jeden moment bylo na podiu na výzvu kapely asi deset, patnáct lidí, kdy se všichni společně vychutnaly nějakou tu sloku se zpěvákem Andrew "Drew" Careym. Chválím také kytaristu Craig Chaneyho, který se stará o čisté melodické hlasové linky. Atmosféra vynikající, výkon kapely bezchybný, celkový dojem na výbornou.
Ascela:
Závěr večera patřil headlinerům Unearth - kapele, kvůli které určitě dorazila valná část osazenstva. Tihle talentovaní metalcoristé, kteří válcují naše sluchovody již víc jak deset let, vyběhli na podium s vypalovačkou My Will Be Done z placky The March a pak už se s plnou vervou vezli celou diskografií. Neopomněli přehrát i parádní pecku Watch It Burn z novinkového alba Darkness In The Light. Tihle Amíci prostě metalcore umí, v jejich muzice se nakrásně snoubí severská metalová melodičnost i corová údernost. Parádní ukončení akce!
Jackvegas:
Večer pokročil a dostalo se na hlavní hvězdy večera. Kapely jako Unearth, Killswitch Engage nebo As I Lay Dying před lety začali kloubit metalovou a hardcorovou hudbu, za což je oba póly pravověrných nenávidí, protože položili základy dnešní rozhárané scéně. Pryč s těmito názory, každý ať si poslouchá, co je jeho srdci nejbližší. O tom to přeci je. Stejně jako se všemi předešlými kapelami jsem ani s Unearth doposud neměl tu čest. Co říct k jejich vystoupení? Jen to nejlepší. Kapela zahrála takový průřez svou tvorbou, kdy neopomněla novinku Darkness in the Light a další desky III: In the Eyes of Fire, The March a mou nejoblíbenější The Oncoming Storm s božským hitem Zombie Autopilot. Lahodné sousto pro spíše metalové příznivce, kteří byli ve čtvrtek v Matrixu v minoritním zastoupení a jejichž ideálem je švédský melodický metal řízlý hardcorovými rytmy. Dobré by bylo asi taky zmínit, že za bicí usedl sám velký ryšavec Justin Foley ze zmíněných Killswitch Engage.
Hell On Earth Tour se povedla, kdyby však počet interpretů zůstal jen na třech, a to Casey Jones, Evergreen Terrace a na závěr libůstka Unearth, byl by to zážitek výjimečný. Škoda jen té nastavované kaše v podobě Nasty a Bane.
FOTO: Jan Polášek
