Ve středu 21.9. se strahovský klub 007 stal dějištěm velmi rozmanitého koncertu. Rozmanitého proto, že se na jednom pódiu objevili jak lídři atmosférického metalcore z Ostrovů The Elijah, post-hardcorová veličina z Itálie Hopes Die Last, jejich mladší a uhlazenější kolegové z Austrálie Hands Like Houses a legendy světové emo pop alternative scény The Get-Up Kids. Nevyvážený lineup, vezmeme li v potaz věkový a žánrový rozdíl mezi hvězdami večera The Get-Up Kids a zbytkem.
Otevřeně přiznávám, že mé kroky směrovaly k sedmičce hlavně kvůli Angličanům The Elijah. Jejich atmosférický, éterický screamo/metalcore se nemusí líbit jen něžnějšímu pohlaví (možná jsem jen něžnější povaha).
Ale od začátku. Jako první zahráli Hands Like Houses. Naneštěstí jsem z jejich setu viděl jen dva poslední kousky. Tato hudba není vůbec můj šálek kávy, ale podařilo se jim v mém případě nevyvolat jen utrápené mávnutí rukou. Zpěvák zpíval obstojně, i když mě zrovna tento druh cleanů hrozně tahá za uši.
Zanedlouho po odeznění posledního tónu Hands Like Houses si pódiuvku začali chystat The Elijah. Pětice kluků v mokasínách, upnutých kalhotách a vlajících tričkách měli v prvních dvou řadách před podiem velkou dívčí podporu. The Elijah toho zatím moc nahráno nemají. Zazněly samozřejmě věci z jejich EP A Son : A Disease jako Since I Was Born, To Keep Her Safe, představena byla tuším i jedna novinka a na závěr si nedovolili vynechat hymnu posledních dnů I, Destroyed. Musím uznat, že jako posluchač The Elijah jsem měl třetinu jejich vystoupení husí kůži. Výborné čisté vokály kytaristy Michaela, který se prezentoval jako nejen skvělý studiový zpěvák, poněvadž jsem naživo nepoznal skoro žádné rozdíly oproti nahrávkám.
Italy Hopes Die Last jsem nikdy extra neposlouchal. Samozřejmě, že znám klipovky Some Like It Cold a Thanks For Coming ( I LIke You Dead ). Při jejich show bylo zase o pár lidí více než na předchozí The Elijah. Skalní fanoušci si koncert užívali, vytvořili slušnou atmosféru. Jako nezávislý pozorovatel musím říct, že Hopes Die Last pro mě měli zajímavé i nudné pasáže. Breakdowny se jim vedly na výbornou, čistý zpěv kytaristy Marca se dal taky bez problémů poslouchat. Jednou z veselejších věcí byl cover na Katy Pery na její megahit Fireworks, kterým svůj playlist obohacuje obrovské množství dalších kapel. Absolutně nechápu nějaké fanynky, které při setu Hopes Die Last ječely, jako by jim řezali nohy a v klidu tak přeřvaly aparaturu sedmičky. Tak nechutný, nepříjemný tón jsem na koncertu snad ještě neslyšel. Značně nevhodné, pozastaval se nad tím prý i jeden z kytaristů skupiny.
Skvělé bylo po skončení setu Hopes Diel Last pozorovat generační obměnu večerního osazenctva klubu. Mladí metalcoristi, post hardcoristi a emo kidz si sbalili saky paky a na jejich místo nastoupila střední generace. Sám jsem byl překvapen velkou návštěvou, která na The Get-Up Kids zavítala. Zprvu jsem stál vepředu a sledoval ty nadšené zarostlé tváře, které byly rády, že vidí skupinu svého mládí. Uznávám, že jako neznalce mne jejich emo alternative pop punk zezačátku hodně bavil. Vzhledem k délce jejich setu ale nadšení opadávalo, přece jenom jsem odkojený na trošku jiném hudebním stylu. Ale jo, byl to velmi příjemný večer!
