Počátkem října k nám prvně zavítala trojice kapel, pohybující se v různých corových vodách. Zejména Blessthefall u nás mají stále početnější fanouškovskou základnu, a tak byli všichni velmi natěšení.
Pokud někdo šel do Lucerny poprvé, zaručeně se nemohl ztratit. Když jsem kolem 19:45 přicházel, venku už stál hlouček emařů (myšleno naprosto bez urážky), jak už je na core akcích zvykem - i když módní přehlídku považuji za méně extrémní než tu, kterou jsme mohli vidět třeba na BMTH. Po krátkém pokecu s kamarády a známými jsem zamířil dolů na startující Motionless In White. Tuhle kapelu jsem prvně zaregistroval, když jsem si pustil jejich "koledu" Santa's Pissed, kterou doporučuji všem příznivcům drsnějšího humoru. Bordel na pódiu jsem šel chvilku sledovat z balkonu. Zvuk takhle ze strany nanic, ale výhled super. Kapely těžce stylizované do horror punku byla plná stage, všude pohyb a údernost, hlediště zdaleka ne plné, ale pařící. Po chvilce mě tohle krásné panorama zabarvené zvukem činelů a virblu omrzelo a šel jsem dolů do kotle, abych si udělal obrázek o hudbě samotné. Jenže jakmile jsem stál v samém centru klubu, zjistil jsem, že slyším prakticky pořád to samé. Dámy a pánové, obvykle se v nazvučení snažím nerýpat, ale takhle špatný sound jsem hodně dlouho neslyšel. Když u metalcorové kapely pořádně neuslyšíte kytary ani zpěv a hrne se na vás jen velká koule něčeho, je to moc špatně. Hudební výkon se mi proto hodnotí o poznání hůř. Každopádně Motionless In White lidi několikrát pořádně rozhýbali, rozlámali breakdowny a podali slušný výkon. To opravdu kvalitní nás ale teprve čekalo.
Pierce The Veil. Emo kapela, která svou směskou lehkých „kytarovkových kytar“ a vysokým zpěvem frontmana Vica spadá spíš mezi měkčí bandy. Hned od efektního nástupu bubeníka (Vicova bratra Mika) a prvních úderů do jeho soupravy (které svou intenzitou vůbec nebyly daleko legendárnímu „blinkáči“ Travisi Barkerovi, jenom jsem stál s pootevřenou pusou a čekal, kdy se paličky zlámou) bylo vidět, že živý zážitek bude jiný než ten z nahrávek. Kapela vlétla na pódium a začala ho doslova bořit. Takovou show a energii jsem dlouho neviděl, zvlášť ne na měkčí kapelu. Zazněla většina pecek, v čele s Caraphernelia. Pierce The Veil to neskutečně šlapalo po celou dobu setlistu a strhla nejen své příznivce, ale i spoustu těch, co s ní měli čest prvně. Zvuk byl nadále špatný, ale kytaristi už aspoň nehrabali do strun naprázdno. Skvělý výkon a velké překvapení.
Nakonec po trochu delším čekání nastoupili headlineři Blessthefall, aby obhájili nejen svou poslední studiovku Awakening, ale vlastně i prvně celou svou tvorbu. Je mi líto, že zase zmiňuju zvuk, který byl dost možná horší než u předcházejícího setu, ale jak mám pořádně hodnotit kapelu, u které si musím to, co je pro ní typické, domýšlet? U BTF jsou to hudebně vzato hlavně chytlavé kytarové tappingové melodie. Když jsem spojil znalost songu s odezíráním ze hmatníků, něco jsem i slyšel, ale... však víte. Je to ale hrozná škoda, tahle kapela by si zasloužila něco lepšího. Nicméně BTF podali naprosto profesionální výkon plný energie, zručnosti i sympatičnosti. Rozhodně mi svým vystupováním přišli o kus výš než zbytek vystupujících, pozici headlinera obhájili (i když díky pozitivnímu šoku z Pierců jen o prsa). Frontman Beau zpíval většinu svých partů v kleče v náruči fanoušků, spolu s celou partou se při breakdownech prohýbal v pase, v houpavých pasážích synchronizovaně skákal. Prostě show na jedničku! Zazněly zásadní fláky jako nová Bottomfeeder nebo starší Hey Baby, Here's That Song You Wanted, To Hell And Back. Zdaleka nejlepší ale byl podle mě úžasný, největší hit kapely, What's Left Of Me – kapela si ho nechala až úplně nakonec jako druhý přídavek a dobře udělala. I kotel se spustil na nejvyšší obrátky a šlo o skvělou tečku.
Celý večer byl organizačně příjemný. Stagediving dělal dobrou atmosféru, aniž by se zvrhnul ve fázi masakr, jenž 70% posluchačů zážitek obvykle kazí. Plno nebylo, a tak se lépe v sále dýchalo. Nejvíc mě však potěšila sympatičnost hudebníků. Když všechny kapely postupně prohlašovaly, že "this is the best european show so far, thank you", šlo to brát jako frázi, ale když frontmani řekli, že budou tamhle u merche a že se po koncertě chtějí osobně pozdravit úplně s každým, byla to jasná póza - jenže ouha! Všichni hlavní aktéři po koncertě přišli mezi lidi, klábosili o všem možném, podepisovali se a fotili se na požádání. Chovali se k fanouškům úplně jako dlouholetí kamarádi. Jasně, nejsou jediní, kdo po koncertě nezapadne do backstage, dokud všichni nevypadnou, ale v této míře jsem přátelskost muzikantů zažil prvně. Za to veliký palec nahoru.
P.S. Domů jsem šel spokojený a natěšený na příště. Mimochodem na mou pochvalu mi Eric z Blessthefall řekl, že slibuje, že to příště bude „much better" :)
Počátkem října k nám prvně zavítala trojice kapel, pohybující se v různých corových vodách. Zejména Blessthefall u nás mají stále početnější fanouškovskou základnu, a tak byli všichni velmi natěšení.
Pokud někdo šel do Lucerny poprvé, zaručeně se nemohl ztratit. Když jsem kolem 19:45 přicházel, venku už stál hlouček emařů (myšleno naprosto bez urážky), jak už je na core akcích zvykem - i když módní přehlídku považuji za méně extrémní než tu, kterou jsme mohli vidět třeba na BMTH. Po krátkém pokecu s kamarády a známými jsem zamířil dolů na startující Motionless In White. Tuhle kapelu jsem prvně zaregistroval, když jsem si pustil jejich "koledu" Santa's Pissed, kterou doporučuji všem příznivcům drsnějšího humoru. Bordel na pódiu jsem šel chvilku sledovat z balkonu. Zvuk takhle ze strany nanic, ale výhled super. Kapely těžce stylizované do horror punkubyla plná stage, všude pohyb a údernost, hlediště zdaleka ne plné, ale pařící. Po chvilce mě tohle krásné panorama zabarvené zvukem činelů a virblu omrzelo a šel jsem dolů do kotle, abych si udělal obrázek o hudbě samotné. Jenže ouha, jakmile jsem stál v samém centru klubu, zjistil jsem, že slyším prakticky pořád to samé. Dámy a pánové, obvykle se v nazvučení snažím nerýpat, ale takhle špatný sound jsem hodně dlouho neslyšel. Když u metalcorové kapely pořádně neuslyšíte kytary ani zpěv a hrne se na vás jen velká koule něčeho, je to moc špatně. Hudební výkon se mi proto hodnotí o poznání hůř. Každopádně Motionless In White lidi několikrát pořádně rozhýbali, rozlámali breakdowny a podali slušný výkon. To opravdu kvalitní nás ale teprve čekalo.
Pierce The Veil. Emo kapela, která svou směskou lehkých „kytarovkových kytar“ a vysokým zpěvem frontmana Vica spadá spíš mezi měkčí bandy. Hned od efektního nástupu bubeníka (Vicova bratra Mika) a prvních úderů do jeho soupravy (které svou intenzitou vůbec nebyly daleko legendárnímu „blinkáči“ Travisi Barkerovi, jenom jsem stál s pootevřenou pusou a čekal, kdy se paličky zlámou) bylo vidět, že živý zážitek bude jiný než ten z nahrávek. Kapela vlétla na pódium a začala ho doslova bořit. Takovou show a energii jsem dlouho neviděl, zvlášť ne na měkčí kapelu. Zazněla většina pecek, v čele s Caraphernelia. Kapele to neskutečně šlapalo po celou dobu setlistu a strhla nejen své příznivce, ale i spoustu těch, co s ní měli čest prvně. Zvuk byl nadále špatný, ale kytaristi už aspoň nehrabali do strun naprázdno. Skvělý výkon a velké překvapení.
Nakonec po trochu delším čekání nastoupili headlineři Blessthefall, aby obhájili nejen svou poslední studiovku Awakening, ale vlastně i prvně celou svou tvorbu. Je mi líto, že zase zmiňuju zvuk... (který byl dost možná horší než na Pierce the Veil - znovu!!) ale jak mám pořádně hodnotit kapelu, u které si musím to, co je pro ní typické, domýšlet? U BTF jsou to hudebně vzato hlavně chytlavé kytarové tappingové melodie. Když jsem spojil znalost songu s odezíráním ze hmatníků, něco jsem i slyšel, ale... však víte. Je to ale hrozná škoda, tahle kapela by si zasloužila něco lepšího. Nicméně BTF podali naprosto profesionální výkon plný energie, zručnosti i sympatičnosti. Rozhodně mi svým vystupováním přišli o kus výš než zbytek vystupujících, pozici headlinera obhájili (i když díky pozitivnímu šoku z Pierců jen o prsa). Frontman Beau zpíval většinu svých partů v kleče v náruči fanoušků, spolu s celou partou se při breakdownech prohýbal v pase, v houpavých pasážích synchronizovaně skákal. Prostě show na jedničku! Zazněly zásadní fláky jako nová Bottomfeeder nebo starší Hey Baby, Here's That Song You Wanted, To Hell And Back... Zdaleka nejlepší ale byl podle mě úžasný, největší hit kapely, What's Left Of Me – kapela si ho nechala až úplně nakonec jako druhý přídavek a dobře udělala. I kotel se spustil na nejvyšší obrátky a šlo o skvělou tečku.
Celý večer byl organizačně příjemný. Stagediving dělal dobrou atmosféru, aniž by se zvrhnul ve fázi masakr, která 70% posluchačů zážitek obvykle kazí. Plno nebylo, a tak se lépe v sále dýchalo. Nejvíc mě však potěšila sympatičnost hudebníků. Když všechny kapely postupně prohlašovaly, že "this is the best european show so far, thank you", šlo to brát jako frázi, ale když frontmani řekli, že budou tamhle u merche a že se po koncertě chtějí osobně pozdravit úplně s každým, byla to jasná póza... jenže ouha! Všichni hlavní aktéři po koncertě přišli mezi lidi, klábosili o všem možném, podepisovali se a fotili se na požádání. Chovali se k fanouškům úplně jako dlouholetí kamarádi. Jasně, nejsou jediní, kdo po koncertě nezapadne do backstage, dokud všichni nevypadnou, ale v této míře jsem přátelskost muzikantů zažil prvně. Za to veliký palec nahoru.
P.S. Domů jsem šel spokojený a natěšený na příště. Mimochodem na mou pochvalu mi Eric z Blessthefall řekl, že slibuje, že to příště bude „much better".
