Reportáže
Královská jízda AS I LAY DYING! Kapela děkovala za druhou šanci!
Přejít na obsah

Královská jízda AS I LAY DYING! Kapela děkovala za druhou šanci!

Je pondělí večer a dnešní event hlásí už týdny dopředu velkým písmem “SOLD OUT”. Aby taky ne — kultovní pětice AS I LAY DYING, která před pár lety za doprovodu opravdu třaskavého mediálního ohňostroje zcela shořela, letos povstala z popele a vrátila se v plné síle v původní sestavě. Ať už patříte do tábora lidí, kteří by proklínaného Tima Lambesise nejraději viděli hořet na hranici, nebo do týmu, který těžké selhání v osobním životě dokáže odpustit, jedno AILD nelze odepřít - byla doba, kdy jejich hudba zcela zásadním způsobem formovala celou scénu, a mnoho z nás si jejich songy nese dodnes hluboko v srdci. Není tedy divu, že když byl ohlášen koncert v Praze, navíc se supportem od stoupajících ERRA a stálic BLEED FROM WITHIN, lístky byly za pár dnů fuč. Pokyn od hlavních hvězd však zněl jasně — nenavyšujte příliš kapacitu, tahle comeback tour má být intimní a odehraje se v klubech.

Přes úprk ze zaměstnání přicházím asi v polovině půlhodinového setu skotských BLEED FROM WITHIN. První vjem je takový, že mě zvuk nepříjemně krájí do zmrzlých uší, zaujímám tedy pozici hned u zvukaři v naději, že uslyším něco příjemnějšího. Tužba se bohužel nenaplňuje. To však není vina sympatických Skotů, kteří přijeli představit svou současnou desku Era (vtipné vzhledem k názvu jejich kolegů), proto potlačuji citlivost a zaposlouchávám se. Z pódia se valí vcelku standardní, dřevní metalcore, který působí dobře, sehraně a masivně, zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že jsem ho slyšel už milionkrát. Tenhle osobní dojem nenapravuje ani nadstandardní instrumentální výkon všech členů nebo atraktivní vedení frontmana Scotta Kennedyho. Dav se lehce houpe ve vlnách těžkotonážních beatů a harmonizovaných kytar, avšak pozice předkapely BFW v mých očích lehce láme záda. Parta hudebně nezapře inspiraci klasickým metalem. Dobrý výkon, špatný zvuk, nejsem bohužel cílovka. Závěrečná skladba ‘Alive’ však zřetelně v dobrém slova smyslu vystupuje z davu. Do hudby BFW jsem se za 13 let existence kapely nikdy neproposlouchal a přestože velká část příchozích si jejich set zajisté užila, osobně mě nenamotivoval, abych na svém přístupu něco měnil.

Pro mě a mé v tuto chvíli již v davu nalezené známé však nyní nastupuje zajímavější záležitost — o pár let mladší americká parta ERRA. Okamžitě je slyšet modernější háv a pořádná dávka progressive postupů. Metalcore, styl, který si v minulé dekádě nejprve získal desítky milionů fans a pak začal vykrádat sám sebe, se v poslední době značně proměnil; nabral inspiraci u žánrových sousedů a obecně i druhý dech. Někdo zaspal (zbytečné jmenovat), jiný začal čerpat z retro osmdesátek a, ehm, pivařského bigbítu (Parkway Drive), další vzal situaci s humorem a vytvořil si vlastní sound s přesahy do flamenca, surfu nebo koled (August Burns Red) — a pak je tu skupina kapel, která hodila očkem po djentu a podobných modernách. ERRA je pro mě jednou z ukázek, jak tohle může působit, když se to udělá dobře. Těžkotonážní asymetrická rytmická palba podložená tunou ambientních melodií z kytar i ploch ze synthů, opravdu zajímavé inovace a melodie, vkusné spojení moderního progressive metalu střihu Northlane / Periphery doplněné breakdowny a zasekávačkami. Takový mix, při kterém člověk může jen zavřít oči a nechat se unášet atmosférou — nebo se jít roztřískat do pitu, jak je libo. Posunul jsem se skoro až ke stage a přivítal mě zvuk nikoliv skvělý, avšak rozhodně poslouchatelnější. ERRA se pyšní opravdu skvělou sehraností; celkově to česky řečeno kapele fakt šlape. Mimo skvěle komunikujícího frontmana JT Caveyho je jednoznačně největším tahákem skupiny zpívající kytarista Jesse Cash. Jeho barva hlasu a pěvecký skill jsou totiž na velmi vysoké úrovni, díky jeho vokálu je ERRA zapamatovatelná. Vzpomněl jsem si, jak jsem si kapelu prvně pustil na Spotify a docela šmahem ji vyřadil, protože mi přišla jako příliš očividná kopírka Northlane (poslechem jejich výtečné desky Mesmer jsem totiž strávil větší část minulého roku) s přeautotunovanými zpěvy. Jesse mi nyní dokázal, že jsem se se soudem vypáleným od boku docela sekl a že bych tuhle chybu měl jít urychleně napravit. Celá formule obohacená virtuozními kytarami lahodila mému vkusu každou minutou víc a víc a singlovka ‘Breach’ se signature breakdownem, který člověku hraje v uších ještě dlouho po poslechu, této stoupající tendenci nasadila korunu. Skvělý a sympatický set.

Co si ale budeme povídat: většina z nás přišla na znovuzrozenou legendu AS I LAY DYING. Předem je dobré napsat, že tuto kapelu prostě nemůžu zhodnotit bez dávky subjektivity — dá se totiž říct, že jsem na ní vyrůstal a zcela mě formovala jakožto posluchače i muzikanta. Přesně dle harmonogramu zhasla světla a já se instinktivně dral do druhé řady. Skvělou ‘Meaning In Tragedy’ z klasické desky Shadows Are Security odstartoval set, na kterém šlo milovat úplně všechno a naopak vytknout mu nešlo nic. Kapela nastoupila v plné vitalitě a se skvělou náladou, zvuk jako by se od prvního záseku obrátil o 180 stupňů k dobrému a dav neskrýval nadšení. Okamžitě se rozjel kotel a singalongy z plných plic — Meetfactory je sice menší než německé haly, ve kterých kapela vystupovala v předchozích dnech, ale i na samotných muzikantech bylo znát nadšení z přijetí lidmi. Klasika střídala klasiku a kalifornská banda do publika postupně nasypala fláky ‘An Ocean Between Us’, ‘Through Struggle’, ‘Within Destruction’; při posledním jmenovaném se spouští masivní circle pit. Hlavou mi běží, že pro mě neexistuje kapela, která by pojem metalcore vystihovala v čistším původním slova smyslu. Dav je v totální euforii, AILD hrají neuvěřitelně energicky a čistě a ukazují každou minutou, kdo je mistrem a nekorunovaným králem žánru. Také blok z desky The Powerless Rise vyznívá jako nahrávka okořeněná live feelem a stonásobnou energií. Tim fanouškům sděluje, že “pro kapelu začala zbrusu nová etapa” a “že jsou nesmírně vděční, že s nimi fans zůstali a dávají jim druhou šanci” - ať už si o hrozné kauze okolo jeho osoby myslíte cokoliv, tohle působilo opravdově a upřímně. Dojde i na mou milovanou ‘The Darkest Nights’ nebo na jednu z novějších věcí ‘A Greater Foundation’, přímo následovanou skvělým letošním singlem ‘My Own Grave’. Standardní blok AILD uzavírají starým flákem ‘Forever’, což potěší pravověrné posluchače, a po krátkém vyvolávání se banda vrací své podporovatele dodělat supersilnou přídavkovou trojicí ‘Nothing Left’, ‘94 Hours’ a na úplný závěr ‘Confined’. Loučení je maximálně osobní a Tim si dává záležet, aby každému jednotlivci vepředu potřásl rukou a za přímého očního kontaktu slovně poděkoval za atmosféry hluboké pokory. AILD od začátku do konce nesundali nohu z plynu a s velikou grácií odehráli atraktivní set, který byl perfektním průřezem všemi deskami, s důrazem na potěšení nejvěrnějších dávných fans. Na tuhle show jsem čekal pořádnou řádku let, ale ani v nejdivočejších snech bych si nebyl představil lépe sestavený setlist či cokoliv navíc. AILD pro mě tímto “koncertem s velkým K” obhájili svůj comeback v plné palbě a pokud bych jej ohodnotil jinak než absolutní chválou, stupnice by přestala dávat smysl. Neberu používání superlativ na lehkou váhu, ale tohle bylo na čistých 10/10.

Články autora Jakub Rissaweg

Videoklip WOLF PACK - The Pack Is Back (ex Scarred By Beauty)

WOLF PACK z Kodaně před nedávnem vydali nový singl a klip The Pack Is Back. Jde o projekt, ve kterém mimo jiné naleznete dva členy z letos rozpuštěnýc

Bring Me The Horizon, Beartooth, PVRIS; 5.11.2015 Vídeň – Gasomete

Bring Me The Horizon, banda, která se od puberty a deathcore dostala k hvězdnosti a vyprodání Wembley Arena, už nyní druhou deskou v řadě polarizuje…