Reportáže
Wage War a The Devil Wears Prada stavěli mosty mezi generacemi metalcore fans!
Přejít na obsah

Wage War a The Devil Wears Prada stavěli mosty mezi generacemi metalcore fans!

První říjnový den svedl fanoušky metalcoru do pražského Futura na show americké dvojice Wage War a The Devil Wears Prada a také dánských Siamese. Slova „sold out" na facebookovém eventu koncertu dávala jasně najevo, že půjde o významnou akci podzimu. Splnil nakonec koncert s tímhle výbušným line-upem vysoká očekávání? Obhájili Wage War pozici headlinera před ikonickými TDWP? A patří housle do moderního metalu? Samé otázky...

Siamese, které jsme mohli vidět na letošním RFP, nastoupili na stage v dobré náladě, sympaticky a hlavně za doprovodu skvělého čitelného zvuku, což byl příslib pro celý zbytek večera. A jelikož je jejich hudba po čertech groovy, začalo se v tu dobu už v téměř plnému klubu hned pařit. Severský původ se v Siamese nezapře. Při jejich setu jsem si vzpomněl na Leprous nebo dokonce VOLA či dánskou pop-rockovou klasiku Carpark North. Z pódia se na nás valila sebevědomá produkce plná super riffů, chytlavých synthů a zapamatovatelných melodií. Housle, na které tu a tam hraje kytarista Christian Hjort Lauritzen, způsobily malý úšklebek jen jednou, a to když skladba Can't Force The Love začala chvílemi připomínat německý folk metal, ho ho ho. Oproti Imminence, kteří housle také hojně využívají, si u Dánů nejsem jejich využitím tolik jistý. Ale trapas to není. Tak jako tak mi Siamese naživo připadali daleko zábavnější než z nahrávek, a i když si frontman Mirza Radonjica svoje linky trochu usnadňoval, zpíval velmi přesvědčivě. Jeho upřímnost a otevřenost pak vygradovala při skladbě Sloboda, kterou Mirza napsal podle své vlastní životní zkušenosti uprchlíka žijícího v cizí zemi. Husí kůže se tak dostavila už před osmou hodinou!

Kolikrát už jsme The Devil Wears Prada v Praze zažili v roli supporta pro daleko mladší kapelu? Rozhodně to v sobotu nebylo poprvé, ale tato „disproporce" byla tentokrát markantnější, než dřív. Uvědomuju si, že to píšu z pozice třicátníka, který si dobře pamatuje jejich úvodní éru, a zároveň z pozice obyvatele starého kontinentu, kde je tahle parta skutečně považována za legendu. Ve Státech to ale dnes jsou spíš Wage War, kteří vyprodávají větší haly. A jejich hudba jde taky víc na ruku mladší generaci. Jelikož se v publiku sešlo poměrně široké věkové zastoupení, je jasné, že každý jeden návštěvník mohl tuto situaci vnímat odlišně. Každopádně téměř dvacetiletá zkušenost americké šestice byla v sále opravdu znát. Jejich koncert působil naprosto nekompromisně už od příchodu na stage až po outro. Zvuk zůstal opět skvělý, ale tentokrát nasáklý správnou dávkou syrovosti. Mike Hranica a celý ansámbl jakoby místy snad ani neopustili MySpace éru. Bylo fantastické pozorovat, jak naléhavé refrény i oldschool breakdowny dostávají jejich těla do extáze a jak jsou se skladbami ztotožněni. Poprask mezi staršími způsobily skladby Outnumbered nebo Danger: Wildman. Celý klub si pak užil závěrečnou Chemical. Je úchvatné, že i mladší ročníky se nechaly strhnout tím, co se na stagi dělo. Pradě se prostě daří zůstat relevantní pro všechny, a to zejména tím, že jejich nová tvorba je uvěřitelná. Žádné sklouznutí k dadrocku se tady nekoná, TDWP tudíž nejsou cringe, ale naopak vzbuzují respekt. Bylo to perfektní!

A pak přišla hlavní hvězda večera – metalcorová střela Wage War. Musím se přiznat, že po bezprostřednosti, kterou TDWP opanovali prostor, mi chvíli trvalo, než jsem si zpátky zvykl na syntetičtější zvuk. A ten přívlastek nemyslím negativně. Současná produkce v tomhle žánru prostě takhle zní. Je to již dávno nalajnovaná cesta, na kterou se postupně vydávají další a další kapely. Je to příležitost, jak metalcore posunout opět někam dál a taky jak si zajistit vždy stejně precizní produkci, která nedovolí nikomu stát nehybně. A přesně tomu jsme v sobotu byli svědky. U takto bezchybně odehrané a odzpívané show zkrátka nelze stát v pozoru. Je možné, že si hlavní řvoun Briton Bond nesáhl úplně na dno svých sil, že mohl trochu přitlačit, ale i tak věřím, že i bezvýhradní fanoušci Prady museli před silou Wage War smeknout klobouk. Nejlepší rozhodnutí učinili ti, kteří si zážitek šli umocnit přímo do kotle, kde se shromažďovala ta největší energie. Ta vybuchovala postupně v průběhu večera zejména při skladbách Low, High Horse, The River, Death Roll nebo dodatečné Stitch. Absolutního peaku ale dosáhla při tracku Manic, zhruba v polovině setu. Tahle skladba se svým trapovým vibem zkombinovaným se smrtící úderností kytar a textem o panických atakách přesně strefuje do vkusu cílové skupiny. Výkřiky slova „Manic" z úst úplně všech byly doslova ohlušující. Kapela sama asi moc dobře tuší, že tohle je tak trochu zlatý důl. Jsem zvědavý, zda ho na dalším albu vytěží.

Chtě nechtě, vnímám obě americké kapely spíš jako dva společné headlinery této tour. A za tenhle svůj dojem jsem rád, protože přesně s takovým pocitem jsem si celý večer náramně užil. Ať už se na to koukáte jakkoli, je jasné, že první říjnová noc byla svědky jedné z nejzásadnějších metalcorových událostí tohoto roku. Snad jediná malá a trochu paradoxní výtka by mohla směřovat k tomu, že kapely začínaly dřív, než v předem avizované časy. A to vcelku podstatně. Umím si představit, že tak někdo mohl přijít o kus setu své oblíbené party. Celá věc tak byla hotová už někdy po desáté. Alespoň zbyl čas vše ještě probrat u drinku, než se utíkalo na poslední metro.

Články autora Jiří Popelka

August Burns Red a Bury Tomorrow rozparádili MeetFactory a (skoro) všechny to fakt bavilo!

Podzim 2022 solí jednu show za druhou, sotva se to sem do Česka všechno vejde. Toto pondělí nám Obscure Promotion připravili pražskou zastávku…

AVIANA: Imminence jsme k domácím koncertům museli přemlouvat!

Solidně zaplněný pražský klub Underdogs letos v květnu prokázal, že švédská kapela Aviana u nás své fans rozhodně má. A po všech těch…