Rozhovory
Alex Grind Pelletier - Despised Icon
Přejít na obsah

Alex Grind Pelletier - Despised Icon

S myšlenkou vyzpovídat kluky z předčasně zemřelých Despised Icon, jsem si pohrával poměrně dlouho. Trvalo to týdny, snad měsíce. Ne že bych neměl odvahu, nebo byl líný. Největším oříškem bylo se ke komukoliv z nich vůbec dostat. Neměl jsem pražádnou náladu obvolávat jejich bývalého manažera, či lidi z labelu. Vydal jsem se tedy cestou relativně nejsnazší. Cestou oblíbené sociální sítě. Jak jsem se ale mýlil. Po pár dnech „bušení do vrat“ jsem volal na pomoc Belzebuba, Víta Bártu i Pepka Námořníka. Dokonce jsem přemýšlel i o tom, že použiju na ulehčení průchodu zprávy k „nenáviděné ikoně“ lubrikační gel.
Po týdnech opětovného přeposílání zpráv a proseb (a počínajícího tiku v obou horních víčkách) se ozval Alex Erian. Byl milý, leč odmítl. Další na řadě se ocitl Alex číslo dva, Alexandre Pelletier. Tady to šlo poměrně hladce, až tedy na jeden malý problém. Alex mluví špatně anglicky. Abych mu tento hendikep trošku ulehčil, tak jsem v dobré vůli užil svou špatnou francouzštinu. A zmatení jazyků bylo na světě. Dokonalý virtuální Babylon.
Nakonec jsme to, jak sami vidíte, uplácali. Trošku jako Pat a Mat. Ale uplácali. Bohužel Alex nesvolil k živému rozhovoru, protože je prý skype „fucked up“. Tak vše proběhlo staticky přes emailovou korespondenci. To s sebou přineslo logicky nemožnost reagovat na Alexovy odpovědi. Proto vás prosím - a taky proto, že „Je ne comprends pas good french“ a dokončení tohoto rozhovoru by trvalo roky - abyste si veškeré hnidopišské poznámky, na co všechno jsem se nezeptal, nechali pro vhodnější příležitost;)

 

 

Ahoj Alexi, tak jak? Už to bude nějakej čas, co jste to s Despised Icon zapíchli. Čím se bavíš od tý doby? Nechce se mi věřit, že bys pověsil paličky na hřebík. Mimochodem, v jednom interview - myslím, že pro Sickdrummer.com - jsi zmínil, že bys rád dělal 3D pro videohry. Tohle teď děláš?

 Ahoj, máš se? Jasně, že jsem nepřestal hrát na bicí a psát songy. Utěsnil jsem si suterén v domě, abych mohl hrát víc a nahlas jak bejk (smích). Ne, nedělám videohry, makám u velký železniční společnosti, která se jmenuje CN.

 

Jak vypadá běžnej den Alexe Pelletiera? Mastíš hry, mlátíš do škopků, mastíš hry… Co?

Ha ha ha ha… Tohle jsem spíš dělal na tour. Doma je to práce, rodina, dítě, kára, grindová nakládačka na bicí v mým zvukotěsným sklepě, psaní písní pro moje nový kapely, sekání trávy a v noci hraní her (smích).

 

Na bicí jsi začal poměrně pozdě, až když ti bylo 16. Kdy ti vůbec docvaklo, že chceš bejt bubeník? Hrál jsi předtím na nějakej jinej nástroj?

Začal jsem s kytarou, ale to nějak nefungovalo. Neměl jsem z toho ten správnej pocit. Až jeden den jsem bubnoval na polštář nějaký písně od Manowar a uvědomil si, že jsem byl stvořenej z oceli (smích), abych hrál na bicí.

 

U tvých hudebních začátků stál bratránek Tony.  Jak na tyhle časy vzpomínáš? Muselo to bejt docela dobrodružství, objevovat svět hudby. Dělali jste tehdy převzatý pecky od Pink Floyd, Pantery, Deicide… Pořád máš rád tyhle kapely? 

Tyhle skvělý kapely ještě pořád poslouchám, ale už od nich nic nehraju. I když občas teda něco od Pantery (smích). Když jsme začínali, já na bicí, můj bratranec na kytaru, brácha na basu a jeden kámoš na druhou kytaru, tak to bylo fakt magický, vidět to, že jsme schopni hrát dohromady. Asi tak rok, co jsme byli spolu, jsme odehráli první show ve škole. Byli to převážně covery od Slayer, Pantery, Sepultury, Deicide a Cryptopsy (smích). Byly to skvělý časy.

 

Vím, že jsi v podstatě vyhrál konkurz na místo bubeníka Despised Icon. Jak ses o něm dozvěděl?

Znal jsem je, nějakou dobu už byli na scéně. Měli jsme nějaký trable v mojí starý kapele Deuterium, takže jsem se začal poohlížet po novým bandu. Viděl jsem, že Despised Icon hledají bubeníka, tak jsem to zkusil. Jejich starej drummer pak řekl, že jsem hrál jeho party tak na 95%, takže mě vzali. O pět měsíců později už jsem byl s DI ve studiu, při nahrávání Healing Process.

 

Ve chvíli, kdy jsi nastoupil na palubu DI se ti musel naprosto změnit život. Vzpomeneš si na nejlepší a třeba na opravdu nejhorší koncert? Nosíš v paměti fakt nějakej opravdu bizarní zážitek z těchhle dob?

Jo, bejt pořád na turné, to bylo pro nás pro všechny úplně nová věc. Bylo to vážně těžký. DI jako většina jinejch kapel, nevydělávala žádný peníze a účty se platit prostě musely. Nejhorší koncert, co si pamatuju, byl s Morbid Angel a Krisiun. Obě tyhle kapely byly moje oblíbený a celý dny jsem je sjížděl v cd přehrávači (smích). Tahle akce byla pro nás fakt peklo, protože ten dav byl plnej death metalistů a my tam byli jediná kapela, co do death metalu míchala hardcore. Takže ta masa lidí po každým songu bučela a řvala, že je hardcore na hovno. Bylo to těžký… Jednou v Kalifornii, když se na nás přijeli poprvý podívat lidi z našeho labelu, tak tam byl houf fanoušků, co mezi songama pořád bučeli. Jeden z našich zpěváků začal lejt vodu do ksichtu nějakýmu týpkovi, co dělal tyhle zvuky  a pak mu hodil flašku přímo do toho jeho ksichtu potom, co se tenhle maník cpal na podium, že se chce prát.. (smích). Vole, ten večer, to bylo fakt na posrání.

 

Naposledy jste se objevili na pódiu v Montrealu.  Jaký jste v tu chvíli měli pocity? Víš, co věděli jste, že je to vážně poslední koncert.

Na jednu stranu to byl smutek, na druhou stranu jsme byli šťastný. V kapele se udály nějaký sračky, takže už jsme spolu prostě nemohli zůstat. Je to na hovno, protože tak kapela byla na svým vrcholu. Na turné byla vždycky spousta srandy. Stát se to ale muselo. 

 

Jak vzpomínáš na vaši poslední akci na Brutal Assaultu, Alexi?

Jo, kurevsky skvělý jako vždycky! Výtečný kapely a bezva dav.

 

Hele, pokud se nepletu tak používáš bicí DW, že jo.  A Vic Firth. Je to tak? Proč sis zrovna vybral tyhle značky?

 Jo, jo. Pořád hraju na DW přechody a kotle. Kopáky mám od Vaudoo drums. Vic Firth navždycky zůstanou mýma paličkama.

 

Co je pravdy na tom, že ti ze začátku dával lekce sám velký Flo Mounier?  A proč jsi k němu vůbec přestal chodit? Byl moc přísnej? (smích)

Ha ha ha… Myslím, že jsem u něj byl jen na jedný lekci. Tenkrát mě zajímalo, jak hraje ty fakt rychlý grindový palby. Kvůli tomu mi začali říkat GRIND. Každopádně jsem chtěl dělat vlastní styl.

 

Najdeš ve svým životě něco, co bys chtěl aby se nestalo?

Asi to, že jsem byl ve škole takovej kašpar a dost se nesoustředil (smích).

 

Jsou Innie Colaiuta, Marco Minneman, Sean Reinert, Travis Barker, Dave Grohl pořád tvýma nejoblíbenějšíma bubeníkama? Nepřibyl někdo další za ty roky?

Pořád patří mezi ty nejoblíbenější, protože mají odlišnej styl hraní od ostatních. Dál bych jmenoval třeba Johna Longstretha, Kolliase nebo Inferna. Jsou úžasný v extrémní muzice.

 

Jaká je tvoje „životní filozofie“, Alexi?

Žij tak, abys byl šťastnej z každýho jakýhokoliv úspěchu, kterej se ti podaří.

 

Nejdůležitější lidi tvýho života?

Má malá holčička Kaila, má přítelkyně Marie-Michelle.

 

Řekni mi na závěr, kam se podějeme, až to s náma sekne?

No přece do vetřelčího grind světa, vole (smích)! Těšte se na moje nový kapely, brzo se něco objeví na youtube. Rozdrtí to ve vás život. Grind forever!

 

Díky moc za rozhovor a tvůj čas. Budeme se těšit!

Články autora Petr Vargstjern Pádivý

25. 2. 2012: Bonecrusher Fest; Praha - Rock Café

„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky.…“ zaznělo 25. Února 1948 z úst Klementa Gottwalda na Václavském náměstí.  Následovalo…

13.9.2011; Between the Buried and Me, Animals As Leaders - Praha, Rock Café

11. září 2001 si kdosi od United Airlines půjčí několik boeingů a zbourá (mimo jiné) dva nejznámější paneláky na Manhattanu (a pro náš…