Rozhovory
CANE HILL (ELIJAH WITT): „Neboj se bejt divnej jen kvůli tomu, že tě někdo odsoudí!“
Přejít na obsah

CANE HILL (ELIJAH WITT): „Neboj se bejt divnej jen kvůli tomu, že tě někdo odsoudí!“

Strach, smutek, nervozita, soužití se svým tělem, sex... Překvapilo mě, s jakou otevřeností jsem si s frontmanem amerických Cane Hill Elijahem Wittem povídal o stinných stránkách jeho osobnosti, která se promítá do temné hudby této stále populárnější čtyřky. V sympatickém dvacetiminutovém rozhovoru jsme probrali, jaké to je vymačkat si svoji duši, srdce a vzpomínky do mikrofonu a zhmotnit i ty nejzazší vnitřní chuchvalce ve slovech a notách. A jak se z toho nezhroutit? Cane Hill vydali před pár dny akustické EP, o kterém Elijah tvrdí, že je to emocionálně nejtvrdší materiál, který zatím složili. Přečtěte si zajímavý rozhovor, který jsme uskutečnili během pražké zastávky turné Bury Tomorrow v MeetFactory.

cM: Jsi docela unavený, viď? Je to vyčerpávající tour?

Elijah: Jo, vzbudil jsem se před chvílí. Tour je opravdu dobrá. Spusta shows byla vyprodaná, Německo nebo Nizozemí byly úžasný… A Polsko! Tam jsme byli poprvý a to nás opravdu vodpálilo. Přišla tam děcka, co znala lyrics, což se na premiérovejch koncertech nestává! A kapely, se kterýma jedeme, jsou cool, nejen hudebně ale i lidsky. Je to dobrá zkušenost.

cM: V line-upu jsou čtyři kapely, která každá přistupuje ke coru nebo metalcoru trochu jinak. Jak myslíš, že to funguje?

Elijah: Myslim, že velmi dobře. Máš tu moderní metalcore, OG metalcore (36 Crazyfists), japonskej metalcore… Btw. Crystal Lake jsou tak dobrý! V Japonsku je to kurva velká kapela. A vidíš, že v místech, kde nikdy před tim nehráli, už mají oddanou základnu fandů. Crystal Lake trička jsou všude. Navíc, jsou to skvělý lidi, plní respektu. S nima bych jel na tour kamkoliv a kdykoliv.

cM: U nás v ČR máte taky premiéru. Jaký pro vás tyhle první koncerty jsou? Jak se cejtíte, když někde hrajete poprvý?

Elijah: Většinou je to na hovno (smích). Nikdo tě nezná a tak… Nebo né, že je to blbá show, ale je to těžký. Jdeš do neznáma a musíš si vydobýt respekt u lidí, před kterýma jsi nikdy nehrál. Většinou nikdo z nich neni tvůj fanoušek. Ale shodou okolností na týhle tour stavíme v místech, kde se pár lidí s našim tričkem vždycky najde. V ČR jsme nikdy nebyli a i tady vidíme pár Cane Hill fans, což je cool. Na týhle tour se premiérových koncertů nebojím.

cM: Takže teď necítíš žádnou nervozitu nebo podobné pocity?

Elijah: Já jsem nervózní každej den svýho života. Doslova každej. Strach z toho vyjít na tu stage mám vždycky. Nejen u prvních koncertů, ale pokaždý. Před každým gigem. Nepřechází mě to. Ale kdyby to odešlo, byla by to nuda. Jsem rád nervózní. Já vim, že tu show pak zandám dobře, ale stejně před tim vždycky vyšiluju.

cM: A tenhle stav ti trvá jak dlouho? Třeba do prvního refrénu?

Elijah: Prvních pár vteřin. Chvilku. Jakmile řeknu “What’s up everyone”, je to pryč a jsem v koncertním módu.

cM: Když tě vidim unavenýho, musim se zeptat, jak si dokážeš udržet pořád tu samou vysokou úroveň expresivity a energie během všech těch koncertů?

Elijah: Koncerty jsou prostě úplně jiná záležitost. Klidně můžu bejt celej den unavenej, v depresi, naštvanej, whatever. Ale když se ocitnu na stagi, všechno tohle zmizí a už mi jde jen o show. A je to taky o tom, že ty lidi si za to zaplatili. Utratili svý peníze, aby viděli show. Nebylo by fér nenechat tam všechno, protože jsme zrovna ospalí.

cM: Na druhou stranu, furt jsme jenom lidi a publikum je chápavý… Nebo vlastně kolikrát chápavý neni (smích)...

Elijah: Neni (smích). Ale hlavně - to, co dělám, miluju. Těch 30 nebo 45 minut, to jsou minuty, pro který žiju.

cM: Máš nějaký způsob, jak se udržuješ duševně? Jak zvládat to, že pokaždý musíš na stagi odevzdat hluboký emocionální výkon? Vaše hudba je na tom dost založená, řekl bych...

Elijah: Nevim. Jsem prostě hodně emotivní kluk (smích). Dělám to už čtyři roky, je to jedinej způsob života, kterej teď znám. Zvykl jsem si na to, že mám nějaké emoční ups & downs. Je to pro mě docela lehký se na pódiu dostat do tý správný citový polohy. Vyčerpá mě to na zbytek dne, to ano, ale neni to tak zlý.

cM: Hudba Cane Hill je hodně osobní, texty se zabývaj osobním vnitřním bojem, všema těma emočníma sračkama atd… Jak je to pro tebe jako pro hudebníka těžký vylízt nahoru a otevřít se pro tolik neznámých lidí - posluchačů?

Elijah: Je to strašidelný. Ale kdybychom takoví nebyli, fans by na nás nereagovali tak dobře. Lidi nás maj rádi právě díky tomu, že jsme tak upřímní. Ukazuju lidem svoji stinnou stránku, jejíž přítomnost si třeba oni u sebe samotných nechtěj přiznat. Dávám tak prostor všem děsivým tvářím jejich sebe sama, se kterými se oni bojí mluvit. A tyhle odvrácený části jejich já pak mohou tímhle způsobem promlouvat přímo k nim, každý člověk si tak jejich přítomnost může připustit, ztotožnit se s nimi nebo užívat si je po svým. Takže, je to vlastně strašidelný.

cM: To je, ale je to součást vaší tvorby...

Elijah: Přesně tak, dělám tohle rád a i mě to pomáhá dostat ven svý pocity, který bych jinýma cestama ze sebe dostat nemohl. Můžu o nich celej den zpívat, řvát, je pro mě jednodušší dát to do textů a poezie, udělat to umělecky.

cM: Musel jsi během začátků Cane Hill překonávat nějaký vnitřní bariéry, abys byl schopnej se takto otevřít?

Elijah: Jo, třeba naše první EP nebylo introspektivní vůbec, nebylo to moc o mě. Bylo to prostě jenom písničky, až na Sunday School, ta je o mý rodině a v tomhle ohledu to byl velkej krok dopředu. Teď mám rád psaní písní o tom, jak se cejtim. Album Smile ještě nebylo tak daleko, ale Too Far Gone už je hodně osobní. Je prostě o smutku. A o mým osobním vzteku. Míň o tom, co je špatně se světem, mnohem víc o tom, co je špatně se mnou.

cM: Tohohle si všimneme i ve videoklipech Cane Hill. Dobrej příklad je samozřejmě True love, hodně názorná, explicitní, násilná videonahrávka, která zároveň znázorňuje nějaký vnitřní boj. Když jste to natáčeli, opravdu ses cítil tak, jak vidíme v klipu, nebo je to spíš herectví?

Elijah: Bylo to herectví. Ten song je hodně sexuální, celej je o tom mít rád sám sebe, být v pohodě se svym tělem a o tom, jak si ty sám užíváš sex, nebát se být trochu divnej kvůli tomu, aby tě náhodou někdo neodsoudil. Je to tvoje tělo, je to tvůj sex, je to tvůj orgasmus. Mělo by to být tvoje a toho, komu se propůjčíš… Víš co? To video je divný. A popravdě to pro mě bylo těžký vydat ho.

cM: Nelíbilo se ti?

Elijah: Nelíbilo. Dneska ho mám rád, ale napoprvý jsem neměl. Prošlo to hodně editama, než to pro mě bylo ok, tlačilo mě to příliš daleko z mý komfortní zóny. Což je dneska trochu ikonický, když se na to podívám zpětně a jsem nakonec rád, že jsme to udělali.

cM: To video sice možná ukazuje divný věci, ženy mlátící samy sebe, strkáš si tam různý věci do pusy a pak je pliveš ven... Ale různý tyhle myšlenky, touhy a nutkání může mít a patrně i má kdokoliv z nás...

Elijah: Hele, na světě jsou týpci, co maj při sexu rádi, když se jim šlape na koule… Takže měj sex takovej, jakej mít chceš. Chceš bejt škrcenej, mlácenej, věšenej? Kurva jo. Nic neni divný. Nic!

cM: To video byl tvůj nápad?

Elijah: Můj a režisérův.

cM: Měl jsi s nějakýma scéna problém? Něco co jsi nechtěl točit?

Elijah: Nebylo těžký to točit, ale bylo těžký se na to pak dívat! (smích). Říkal jsem si: “Já jsem ale tlustá sračka...” (smích) “Měl bych cvičit.” Točit bylo lehký, bejt nechutnej neni složitý. Režisér mi strkal pizzu pod trenky. Pohoda.

cM: Už jste několikrát říkali, že nejste jako Slipknot nebo Korn, že tyhle kapely ani nejsou mezi vašema top inspiracema. Tak který kapely a taky který další umění vás třeba ovlivnilo?

Elijah: Hodně čtu poezii devatenáctýho století a taky tu z doby první světový války. Nebo britské, francouzské, německé milostné dopisy z tý doby. To je hodně smutná, temná záležitost. Obsahujou takovou tu divnou iluzi, že všechno bude v pořádku. Zatímco svět okolo vojáků na bitevním poli hoří a jejich kamarádi umírají, oni domu píšou: “Říkají, že válka za měsíc skončí, brzy se uvidíme…” Hodně smutný.

cM: A hudební inspirace?

Elijah: Co se týče hudby, nejvíc mě ovlivnila devadesátková vlna grunge. Pokud mluvíme o textech, všechno bylo tehdy hodně apatický. Dost tehdejších songů vypadalo jako vtip, ale když se do nich ponoříš hlouběji, zjistíš, že to je velmi nonšalantní popis všech sraček, co se děly. Největší hit od Third Eye Blind je o fetování perníku. Ale přitom je to tak veselej song, takže to nikdo neřeší, prostě du du du, du dudu dudu... (zpívá melodii z písně Semi-Charmed Life, pozn. red.). A všechny tracky od Alice in Chains jsou o heroinu nebo o tom, jak děti umíraj chudobou, ale posloucháš to a je to nádherný. V tom smutku, ztrátě, v tý naprostý apatii je schovaná nádhera.

cM: Myslíte si, že v tom jste podobní? Vaše hudba je spíš čirá deprese...

Elijah: Jo, já neumím napsat veselou písničku, prostě to fyzicky neni možný. Kill The Sun, naše nejnovější akustická věc, měla bejt veselá, ale prostě neni. Začlo to šťastně a pak se to hrozně zvrhlo do smutku. A je to tak lepší, já prostě nejsem veselej člověk a trochu to tak mám rád. Užívám si to.

cM: Brzo vydáte napůl akustické EP. Říkali jste, že i tak bude heavy, jak se vám to podaří?

Elijah: Řekl bych, že to EP je z devadesáti procent emocionálně mnohem těžší než zbytek našich písní. Naše věci jsou smutný a tohle EP to posouvá na úplně novou úroveň. Strávil jsem hodiny psaním textů, prošel jsem několika zhrouceníma, takež věřím, že lidi pochopí, jak heavy to je.

cM: Je ohromný, že o tom mluvíš takto otevřeně...

Elijah: Jo, není důvod nebýt naprosto otevřený, jsem s tím v pohodě. Každopádně, i když tam nejsou zkreslený kytary, je to furt tvrdý a experimentovat je pro nás zábava. A už se rýsujou nějaký nápady na příští klasický LP a jsem si sakra jistej, že to bude heavy as fuck. Jsem nadšenej, ale musim se zase dostat do smutný nálady, musím se cejtit fakt ztrápeně a musím se zase nasrat…

cM: Takže se potřebuješ nasrat a bejt smutnej, abys mohl psát…

Elijah: Správně! Tak to prostě mám a mám to tak rád. Je hodně věcí, který mě serou, zatím jsem je ale nedal dohromady. Čekám na správnou chvíli.

cM: Díky moc za rohvoror!

Elijah: Já díky, v pohodě!

Články autora Jiří Popelka

FRANKIE PALMERI (EMMURE): „Nenávist je formou uznání! Každej umělec potřebuje obdivovatele i hatery!“

Série rozhovorů z FajtFestu 2018 se chýlí ke konci! Kdy jindy vám naservírovat interview s Frankiem Palmeri než před zítřejší headline show…

JESSE BARNETT (STYG): „Chceme lidem ukázat, že pečovat o planetu, zvířata a ostatní lidi je cool!“

Den před pražským koncertem Stick To Your Guns, na který naváže taky brněnská a košická zastávka, přinášíme rozhovor s hlasem kapely Jesse…