Rozhovory
JESSE BARNETT (STYG): „Chceme lidem ukázat, že pečovat o planetu, zvířata a ostatní lidi je cool!“
Přejít na obsah

JESSE BARNETT (STYG): „Chceme lidem ukázat, že pečovat o planetu, zvířata a ostatní lidi je cool!“

Den před pražským koncertem Stick To Your Guns, na který naváže taky brněnská a košická zastávka, přinášíme rozhovor s hlasem kapely Jesse Barnettem. Na RFP 2018, kde se STYG zastavili společně s kamarády ze Stray From The Path v rámci společné tour, jsme si povídali vcelku dlouho. V sympatickém rozhovoru jsme probrali Jesseho názory na přítomnost politického názoru v hudbě, všeobecné vnímání umělců jako lenivých individuí, vztah ke kapele jakožto k práci, hudební průmysl jakožto konkurenční prostředí a také jeho sympatie právě ke SFTP a štěkavému hardcoru.

Jesse, jak si užíváte tour se Stray From The Path?

Není nic lepšího než léto v Evropě, miluju to. Jezdíme sem každé druhé léto a vždycky je to paráda. Tahle tour měla být dlouhá devět týdnů, ale nakonec jsme ji zkrátili na šest, jinak bychom se zbláznili. Proběhlý shows byly zatím úžasný, navíc každej den si jdeme zaplavat, kamkoli to zrovna jde. Je to to nejpohodovější léto, snad jen spaní je trošku složitější. Jedeme v něčem, co se svoji velikostí nachází někde mezi tourbusem a dodávkou. Ta kára má hodně špatný odpružení, takže cejtíš každej šutr, kterej přejede. Ale jestli tohle je moje největší výtka, pak je to vlastně skvělý.

Všiml jsem si v plánu vaší tour jednoho dvojáku...

No, vlastně to bylo tak, že během 36 hodin jsme odehráli čtyři koncerty, tzn. během 24 hodin tři show a za dalšího půl dne čtvrtou. Nejdřív to byla warm up party na Vainstreamu, pak denní slot v hlavním programu, pak následovala Jera on Air a ještě ten den jsme hned letěli zahrát do Finska.

To snad není možný, jak se tohle vůbec dá zvládnout?

Koncert ve Finsku už byl fakt hodně těžkej. Spali jsme tři hodiny, úplně jsem šilhal, ale nakonec to tam dopadlo dobře. Moc často do Finska nejezdíme, takže doufám, že to bylo dobrý. Dal jsem do toho všechen zbytek svý energie, stejně jako ostatní. Hned po skončení vystoupení jsem zalehl do postele na hotelu a spal jsem šestnáct hodin v kuse. (smích)

Se dvojáky se setkáváme u lokálních kapel, ale na vaší úrovni produkce mě tohle překvapuje...

Naše crew je úžasná. Každej byl samozřejmě naprosto vyřízenej, ale říkáme si, že když už sem do tý Evropy jedeme, pojďme pracovat naplno.

Vnímáš to jako práci?

Ano. Myslím, že v očích lidí by se tohle mělo ujasnit. Často se ve všeobecným společenským konsenzu objevují myšlenky, že hudebníci vlastně příliš velkou hodnotu nevytvářejí, přesto že každý člověk by zároveň souhlasil, že by radši zemřel než žil bez hudby. To je zajímavý paradox. Proto je podle mě důležitý chápat naši činnost jako práci, i když tuhletu práci já miluju! Zároveň jsem rád, když můžu tvrdě pracovat. Setkáváme se s falešným dojmem, že pokud jsi umělec nebo jsi v kapele, jsi hned považován za líného člověka, co nechce pracovat. Ale ono je to vlastně naopak. Pracujeme 24 hodin v kuse po dobu 6 týdnů a pak jedem domů odpočívat, protože tohle tempo ničí tělo, mysl i duši. Když si odpočineme, vlítneme na to znova. Milujeme to, ale pořád je to práce.

Zdá se, že se se Stray From The Path znáte velmi dobře, často spolu jezdíte na šňůry. Jakou část tvýho srdce SFTP zaujímají?

Miluju je. Když jsi členem kapely, která se snaží pojmenovávat věci pravými jmény, tak věříš celým srdcem tomu, že hudba má být politická, má být sociální. Ve společnosti existuje vztek, který má někde své kořeny. Když se podíváš na kapely, které tu byly před námi, často zpívají o ekonomických problémech, vyrůstání v chudobě a tak dále. Já osobně rozlišuju dva druhy hardcoru. Buď zpíváš o sociálních problémech, se kterými se osobně setkáváš, nebo se zabýváš politickými problémy, tím, co se ve světě děje, tzn. vládní moc, korupce a podobná témata. Myslím, v úctě k tomuhle druhu umění, že tato hudba není zdaleka tolik o zvuku jako spíš o obsahu textů a o tom zůstat věrný myšlence. Nechci nikoho nálepkovat, nechci tvrdit, že hardocorová kapela je z vás jen tehdy, pokud v textech mluvíte o ekonomických a sociálních problémech. To bych byl fašista. Ale dle mýho skromnýho pohledu nejsem schopnej porozumět tomu, jak můžeš bejt v HC kapele a nezpívat o těchhle věcech. Mě přijde atraktivní právě takový hardcore, který ti ukazuje nějaký směr. Je naštvaný, je frustrující, možná depresivní, ale to jsou nezbytné negativní emoce.

Právě takoví SFTP jsou...

Když se podíváš na problémy, které sužují svět, cítíš přesně tyhle emoce. Hardcore, na rozdíl od jiné hudby, ti dává směr, nebo ukazuje různé ideje a možnosti, jak se můžeš stát lepším člověkem, potažmo zlepšit svět. Spousta lidí bere hudbu jen jako útěk z reality a to je v pořádku, občas to dělám taky. Když například sedím v dodávce s náladou, že všechny nesnášim, taky chci utýct. Ale je to šikmá plocha. Každý z nás nese díl odpovědnosti za to, co se děje okolo. Proto mám rád hardcore. Je to hudba, jež na tuto odpovědnost poukazuje.

Jsem rád, že to říkáš. Pro mě jsou STYG i SFTP perfektním příkladem takovýchto kapel. A ta message je o to silnější, když se spojíte dohromady.

SFTP jsou poslední dobou v Evropě čím dál víc atraktivní, myslím, že se tu konečně chytají.

STYG jsou na scéně už nějakých patnáct let. Můžeš nějak reflektovat, jak se za tu dobu změnila scéna, hudební průmysl? Zajímají mě zejména vztahy mezi kapelami...

Scéna a hudební průmysl nejsou podle mě to samé. Scéna může být negativně ovlivněna hudebním průmyslem, protože se zní pak stává konkurenční prostředí. To se stane s jakýmkoli kapitalistickým prostředím. A pak se lehce přihodí, že už nejsi tak nadšený z toho, že tvým kámošům z druhý kapely se daří, protože se stanou větší kapelou, než je ta tvoje. Ta je naopak oproti nim menší kapelou. Je jednoduché do tohohle způsobu uvažování spadnout, ale takhle by to přece vůbec nemělo být. Je to přece nešťastný. Měli bychom se podporovat navzájem. Myslím si, že hardcorový scéně se docela daří zůstat tímhle přemýšlením netknutá, ale i tak se to stává. Obzvlášť nyní, když jsou v naší hudbě peníze...

Opravdu jsou v hardcoru peníze?

Jo, opravdu jsou. Můžeš se tím normálně živit, samozřejmě musíš jezdit tours až do úmoru. Já nic jinýho nedělám, respektive dělám další věci spíš pro zábavu. Společně s Tomem ze SFTP máme vydavatelství, pomáhám kapelám s managementem, to mi něco málo vydělá, ale STYG jsou moje hlavní práce a nemusím dělat nic dalšího. Po týhle tour budu mít tak dva nebo tři měsíce volno a můžu dělat, co chci. Za tohle jsem svý kapele hodně vděčnej. Když kapela začíná, není žádná možnost, jak by sis tím mohl vydělávat. Musíš se stát větší, větší a větší kapelou. Tak to chodí. Každopádně, kde jsou peníze, tam je závist. Je důležitý zůstat pokorný.

A jak se v průběhu času změnili STYG?

Hudebně jsme se určitě změnili, co se týče textů, jsme podle mě stále stejní. Jsem teď vlastně jedinej zakládající člen, kterej v kapele zůstal. Když jsme psali první desku, bylo mi 16. Tenhle rok mi bude 31. Mezitím jsem samozřejmě hodně osobnostně vyrostl, ale zároveň si furt připadám jako to šestnáctiletý dítě. Stále mám pocit, že v sobě mám tu mladickou naivitu, idealismus nebo optimismus, který si mladý lidi mohou dovolit mít.

Fanoušci vás mají rádi právě proto, že vaše hudba má názor, zaujímá určité stanovisko. Trochu jsme o tom už hovořili. Myslíš si skutečně, že hudba by vždy měla mít názor? Jsou tyto věci pro tebe a pro STYG neoddělitelné?

Ano. Samozřejmě existuje hudba, která nemá message, a přesto si jí rád poslechnu. Ale moje oblíbené kapely jsou právě ty, jež sdílejí ideje, iniciují debaty. Myslím, že nejlépe to řekla Nina Simone: "Jak můžeš být umělec, když nereflektuješ svojí dobu?" Když jsem tuto větu zaslechl, pocítil jsem opravdový smíření. Skutečně tomu věřím! Jak můžeš něco tvořit, aniž by se v tom odrazila doba? Tahle reflexe může proběhnout různými způsoby, nemusíš jít nutně cestou politiky a sociálních poměrů. Ale pro mě jsou zrovna tyhle dvě cesty ty jediné, které mi přijdou zajímavě... a možná ještě spirituální, duchovní reflexe. Mám na mysli to, jak se postupně navzájem ztrácíme, přetrhávají se vzájemná spojení mezi námi, stavíme bariéry, zavíráme se do vlastních krabic a zdobíme jejich stěny barvami a plakáty, které se nám líbí. Nevpouštíme dovnitř žádný shit zvenčí, obzvlášť ne ten, se kterým nesouhlasíme. Tohle nám zabraňuje v růstu. Zavíráme se do klecí a malujeme si svět takový, jaký ho chceme vidět. Nedáváme šanci vnějším idejím, nápadům, které vyzývají ke zpochybnění našich názorů. A když nezpochybňuješ, jak můžeš růst? Když chceš být silnější, musíš každý den zvedat těžký váhy, čím dál víc a víc. Stejně je to s mozkem a myšlenkovými procesy. To je to, co nás jako lidi odlišuje od ostatních živočichů. A měli bychom toho využít, je to unikátní dar.

Existuje hodně malých kapel, které se třeba bojí mít vlastní názor nebo jej nechtějí ukázat, možná třeba kvůli tomu, že mezi členy nepanují názorové shody. Co si o tom myslíš?

Nemyslím, že by se bály, spíš je to nezajímá. Podle mě to je nedostatečným vzděláním. A taky tím, že když začínáš kapelu, prioritou číslo jedna pro tebe je být cool. Chceš zapadnout, chceš, aby tě určitý lidi měli rádi, chceš se ujistit, že hraješ to správný, že nosíš správný hadry... Né všichni ale jsou takoví. Věřím, že se nebojí, věřím, že můžeme inspirovat generaci mladých lidí, kteří se o tyto problémy začnou zajímat. Chceme ukázat, že pečovat o planetu, zvířata a ostatní lidi je cool.

Já myslím, že se vám to daří, věřím, že jste inspirací pro velkou spoustu lidí i kapel...

To je úžasný a rád tomu věřím. Někdy si říkám, že za to přece nemůžeme my, jindy tomu ale podlehnu a přijde mi to naprosto úžasný. Moje odpovědnost je vylízt nahoru na pódium, říct to, co potřebuju, a doufat, že to někdo pochytí a něco si z toho vezme. Pokud se to nestane, oukej. Pokud ano, tak super!


Články autora Jiří Popelka

BAD OMENS: Chceme, aby naše hudba posluchače pohltila!

Jedna z kapel, která si letos na Rock for People podmanila corekids, byli bezesporu američtí Bad Omens. Našlapaný set sklidil zasloužené ovace,…

HOMESICK: „Naše scéna se příliš upíná na EPčka. Teprve album odhalí kapelu celou!“

První rozhovor z letošního FajtFestu je tady! Pražská parta Homesick si svoji hardcorovou lopatou hrabe cestičku už tři roky. Mezitím stihla…